„HABE HUNGER, SUCHE ARBEIT, MACHE ALLES!“ napsal kdosi černým fixem na lavičku ve stanici metra Budějovická. Tak vida, napadlo mě, současná celosvětová finanční krize neušetří opravdu nikoho, už i německá menšina v České republice krachuje, scheisse! Das ist die Welt! I nelenil jsem a odesemeskoval znění svérázného inzerátu Georgovi, což je jeden Šváb, který u nás žije už skoro dvacet let, schválně co on na to.
Jenom abychom si rozuměli, ač se to možná někomu nezdá, opravdu nejsem schizofrenik, drogy už dávno neberu, halucinace nemívám, a s hmyzem normálně nekomunikuji, alespoň prozatím. Když jsem tedy napsal, že jsem esemeskoval Švábovi, nemínil jsem tím brouka z podřádu křídlatého hmyzu s oválným a zploštělým tělem, hlavou ukrytou pod mohutným štítem a polotuhými předními křídly, který špatně létá, zato velmi rychle a obratně běhá, je všežravý, potravu shání v noci, v domácnostech napadá vše poživatelné, potraviny znečišťuje trusem, a který se společně s člověkem rozšířil po celém světě, jak se to píše v encyklopediích. Číslo mobilního telefonu na Řehoře Samsu, ba ani na žádný jiný gigantický exemplář dvoumetrového hmyzáka nevlastním. Ba dokonce ani doma nemám žádné šváby, kterým bych nota bene ještě dával jména, narozdíl od molů a roztočů, jichž mám na rozdávání, ale to sem nepatří.
Budiž tedy ozřejměno jednou provždy, že Šváb Georg není exemplářem stejnojmenného druhu hmyzu, nýbrž lidský potomek starověkého germánského kmene, pocházejícího ze Švábska, což je historické území v jihozápadním Německu, jež je dnes součástí spolkových zemí Bádenska-Württemberska a Bavorska. Na začátku devadesátých let si Georg, jinak vystudovaný fyzik, oblíbil Českou kotlinu, usadil se v Praze, naučil se česky, a od těch dob zde žije, tedy pokud se zrovna nemotá někde po Japonsku, které si v poslední době oblíbil též. A když jsme si tedy tak pěkně vysvětlili Georgovu identitu, mohl bych se snad konečně vrátit k původnímu vyprávění.
Nuže, odpověď od Georga přišla vzápětí: „Vole, to jsem napsal já, nemáš panáka?“
Nebyl jsem si jistý, jestli to myslí vážně, každopádně mě překvapil a rozesmál. Poslal jsem inzerát ještě Claudii, která pochází ze Špýru v Porýní, sama se označuje za Alsasanku, vystudovala češtinu a ruštinu, v Čechách žije šest let a věnuje se překladatelství. Mimo jiné má ráda německé punkové skupiny Schliessmuskel (česky Svěrací sval či Řitní svěrač)
a Die Dödelhaie (česky cosi jako Famfulínoví žraloci či Chujožraloci), a to i přesto, že je nikdy neslyšela. Vlastně jsou to mé oblíbené skupiny, ale pokaždé, když před Claudií vyslovím jejich názvy, vypukne u ní silný a dlouhý výbuch smích. Také ona mi odepsala, že ten zoufalý inzerát by klidně mohla podepsat. Svůj autogram by pod něj směla směle přidat i má maličkost. Povolání povaleče, které jsem si zvolil, se ukázalo vrcholně nerentabilním, a ani má literární dráha mi v tomto ohledu nijak nepomáhá. Ze statistického hlediska patřím tedy do sociální skupiny asociálů, eufemisticky řečeno jsem člověk „ekonomicky nestabilní“. Na druhou stranu, kdo je v dnešní době globální finanční krize ekonomicky stabilní? Snad jen pár stovek oligarchů, kteří se královsky baví sledováním zadlužených a postupně krachujících zemí, ba i celých světadílů.
Takže jak je na tom s financemi německá menšina u nás už jsem měl bezpečně ověřeno, ale co s tím? Inu, pozval jsem večer Claudii a Georga do hospody, kde jsme se tomu všemu u piviště společně zasmáli, a to bylo asi to nejlepší, co jsme mohli udělat. Smysl pro humor ještě nikdo nezdanil, alespoň prozatím. Jako správní weltmani jsme samozřejmě museli probrat také události ze světa, Georg se zmínil o živelné katastrofě v Japonsku, což je samozřejmě velká tragédie. Proto je opravdu s podivem, jak jsme byli schopni v následné debatě rozvinout konspirační teorii, že celé to zemětřesení, vlna tsunami a havárii jaderné elektrárny Fukušima jsou pouze krycím manévrem pro atomový úder na USA. Ano, Japonsko počítalo se silným povětřím, tzv. kamikaze čili božím větrem, který by radiaci zanesl až do Spojených států, čímž by se země vycházejícího slunce pomstila za masakry v Hirošimě a Nagasaki i za prohranou válku. Jako obvykle se však Japonci poněkud přepočítali, boží vítr se nekonal a jim zůstaly jen šikmé oči pro pláč. Tahle teorie bude pravděpodobně pěkná pitomost, ačkoli na druhou stranu, co my víme?
Když doba pokročila, Georg se přiznal, že v esemesce žertoval a ten zoufalý inzerát nenapsal, tak špatně prý na tom ještě není. Nicméně jsme ho za pomoci Claudie malinko vylepšili, takže nakonec zněl takto: „HABE DURST, SUCHE KNEIPE, TRINKE ALLES!“ (česky „MÁM ŽÍZEŇ, HLEDÁM HOSPODU, PIJU VŠECHNO!“). Kolem půlnoci jsme se zvedli a před hospodou se srdečně rozloučili s tím, že pro dnešek jsme žízeň uhasili, a další hospody, kde všechno vypijeme, budeme hledat zase příště. A mě celou cestou domů hřálo vědomí, že moji Němci mi rozumějí. To bude asi tím, že umějí dobře česky.
