U zrodu svátečního kvarteta Sto mrtvých miminek v jedné popelnici stáli staří přátelé Viki Shock s Janem Nejedlým a jejich životní partnerky (v případě Shocka jednalo se, jak se později ukázalo, o partnerku pouze dočasnou). Prokletý básník Shock z pražských Nuslí již dříve prznil hudbu v antihudebním tělese Ironickej mozek, které definitivně skončilo na jaře 2004, zatímco klánovický redaktor a spisovatel Nejedlý (původně vystudovaný pedagog) vedl kdysi dětskou punkovou skupinu Tři kastróly. Když však jeho spoluhráči (částečně Nejedlého vlastní děti) dorostli do puberty, jeho rodičovská autorita respektive autorita kapelmajstra vzala za své a rázem bylo po skupině. Počátkem podzimu 2005 se tedy oba osiřelí a bývalí frontmani sešli, aby si poklábosili o nevděčném údělu hudebních novátorů. Oba měli v šuplících nerealizované texty a pseudohudební nápady, které chtěli zužitkovat, a tak je nenapadlo nic lepšího, než založit společně kapelu zcela novou. Shodli se na hudebním stylu, který pracovně označovali za šramlbubblegum, a protože ani jeden z nich neuměl pořádně na nic hrát, rozhodně neuvažovali o tom, že by přibrali někoho s hudebním sluchem, kdo by je brzdil v jejich kakofonickém rozletu. Tehdy třicetiletý Shock chodil krátce s Ájou Malečkovou, studující již drahně let výtvarnou výchovu, a jak se zdálo bez ambicí ji vůbec někdy dokončit. Tato půvabná a idealistická bytůstka ihned projevila zájem vstoupit do kapely, přičemž se dušovala, že ani ona neumí na nic hrát (což se posléze skutečně prokázalo), takže byla přijata. O pět let starší Nejedlý byl šťastně ženat, a byl si jist, že manželka ani jeho tři ratolesti nebudou proti, aby si doma muzicíroval s přáteli, pročež prý se může zkoušet v rodinné vile Nejedlých v Klánovicích u Prahy. Ája Nejedlá však byla před mateřskou dovolenou učitelkou hudební výchovy, tedy bylo jasné, že členkou kapely být nemůže.
A tak se stalo, že v pátek 28. října (tedy na státní svátek Dne vzniku samostatného československého státu) Shock a Ája dorazili k Nejedlým do obývacího pokoje v prvním patře rodinného domu. Zde tedy bylo slavnostně založeno trio Sto mrtvých miminek v jedné popelnici (název si kapela zvolila dle Shockova moralistického morytátu, který autor právě dopsal). Shock s sebou přivezl malé dětské klávesy Casio, jež dostal před dvaceti lety jeho bratr k vánocům, Ája Malečková si přivezla tříčtvrteční housle po dědovi, jimž chyběla jedna struna. Nejedlý vytáhl tahací harmoniku, na níž dokázal vyluzovat zvuky vzdáleně připomínající vystoupení notně opilého harmonikáře v žižkovské knajpě těsně před zavírací dobou, a jali se zkoušet. Jako první se rozhodli zhudebnit Shockův úsměvný text o nezbedným tlustokožcem rozšlapaných dětech Ztřeštěné slůně, ovšem brzy uvízli na mrtvém bodě, nevědouce přesně, jaký hudební tvar textu vtisknout. V tom okamžiku se do věci vložila Ája Nejedlá, dosud cosi kutící v kuchyni, která, jak už víme, měla hudební sluch, a asi jí neumětelské pokusy kakofoniků rvaly uši. Proto se chopila španělské kytary a dosud prapodivnou melodii nemelodii upravila tak, aby ji všichni zkoušející byli schopni zpívat sborově a bez použití dalších nástrojů. V tu chvíli se sváteční trio transformovalo ve sváteční kvarteto. Poté byla na diktafon rodiny Nejedlých slavně nahrána první skladba, jež díky Áje Nejedlé získala nádech rádiového hitu a klasického táborákového cajdáku zároveň. To zbylé trio nabudilo, a zatímco Ája Nejedlá se vrátila k mytí nádobí, hudební diletanti nazkoušeli a nahráli další Shockův text Prasátko vlastenec. Jde o básníčku, kterou autor napsal ve svých devíti letech se spolužákem ze 3. A Michalem Mouchou, která je de facto parodií na komunistické protiválečné písně, tedy cosi jako antiprotestsong. Absenci učitelky hudby využilo zbylé trio disharmoniků maximálně, a proto v tomto klasickém miminkovským opusu neuslyšíte jediný skutečně hudební tón. Skladba zní asi tak, jako by někdo tahal kočku za ocas, jedná se o funerálně melancholický opus pro rozladěnou harmoniku, skřípavé housle a Shockovo sólové mrouskání (myšleno ve smyslu zvukovém). Konečně po této „pecce“ dochází na zhudebnění prvního Nejedlého textu Chudák holka, což je kramářská píseň o nešťastné prostitutce s výrazným zpěvem obou pánů, harmonikou a houslemi, působící, jak jinak, dojmem opileckého šramlu. I s tímto šlágrem byli prokletý básník, zběhlý učitel a věčná studentka nanejvýš spokojeni. Pochvalovali si, že se jím přiblížili k jednomu ze svých nedostižných vzorů hospodskému harmonikáři Pepíčkovi Čečilovi, jenž svými „sajrajty a maglajzy“ bavil již dávno hluboko za normalizace po hospodách spisovatele Hrabala a jeho pivní partu. Shock poté nastínil spoluhráčům „melodii“ pro zhudebnění dalšího svého textu Medvídek Drsňák, což měl být punk rock. Nejedlý se chopil kytaru, Ája Malečková houslí, a už to jelo! Punková vypalovačka se nepovedla zcela podle Shockových představ, ačkoli ostatním se její provedení líbilo. Nejvíce asi malému Kubovi, ratolesti Nejedlých, který se při nahrávání spontánně přidal do sborového zpěvu refrénu, jenž zpívali všichni přes sebe hlava nehlava rytmus nerytmus. Nicméně Shock se utěšoval tím, že jsou teprve na začátku kariéry a že později skladbu vylepší (k čemuž, jak dnes už víme, nikdy nedošlo). Mimochodem Medvídek Drsňák byl napsán už v roce 1996 pod vlivem marihuany a je prvním z řady těchto psychedelických textů, které kvarteto zhudebnilo. To sváteční odpoledne přešlo pozvolna v podvečer, takže Shock a Ája Malečková se rozloučili s Nejedlými v radostném očekávání zkoušek příštích a odjeli zpět do Prahy.
Ke druhé zkoušce svátečního kvarteta došlo o necelý měsíc později, v pátek 18. listopadu, tedy den po státním svátku Dne boje za svobodu a demokracii. Jako první byla nazkoušena a nahrána píseň Stará irská balada (O´Donnell), což je druhý zhudebněný marihuanový text ze Shockovy dílny z období fin de milenium (text mimochodem předjímá odpudivý příběh Josefa Fritzela a jeho dcery). Hudebně je skladba poněkud podobna Chudák holce, opět stojí na harmonice a houslích, nicméně je o poznání kratší. Vytí zneužívané oběti, tedy O´Donnellovy (potažmo Fritzelovy) dcery obstarala Ája Nejedlá, která respektovala celkové disharmonické vyznění. V následující skladbě To pivo si dám se však už ujala kláves a vytvořila základní melodickou linku, jíž pak společně s Ájou Malečkovou kontrovala mužskému sboru. Text je Nejedlého reminiscencí na tvorbu Václava Neckáře a zároveň obhajobou hospodské kratochvíle manželů před manželkami. Ája Nejedlá stála respektive seděla za klávesami i v poetickém pásmu Kronika Mazlofónie, nejdelší miminkovské skladbě vůbec. Jedná se o zhudebnění společného marihuanového díla Shocka a B.T. Chrochtana, jehož napsání v dubnu 1997 odstartovalo založení undergroundového nakladatelství THC Review, kde byla vydávána tzv. zhulená poezie, o níž tehdy Nejedlý napsal článek do novin, a tak se vlastně ti dva kulišáci seznámili. V této skladbě Shock volně recituje či spíše přednáší o fantasmagorických zvycích volnomyšlenkářských Mazlofóňanů za doprovodu snivých kláves, doprovázených jemně houslemi, rapové refrény naopak skanduje celý sbor. Na chvíli tu zazní i Shockovo prapodivné kazoo, zde ještě celkem únosné. Parametry opravdového country hitu, jak vystřiženého z raných alb Greenhornů, který posluchače nutí zpívat s kapelou sborové refrény, má skladba Jedu si ve svý káře z pera Nejedlého a s určující kytarou Áji Nejedlé. Ta se po jejím nahrání odebrala k domácím povinnostem praní a vaření. Tak opět vznikl velký prostor pro muzikální barbary, kteří situace náležitě využili. Nejedlého text o nutnosti existence falešné naděje pro pracující lid s názvem Pohádek je nám třeba deklamovali oba muži za doprovodu automatických bicích, jimž sekundovaly housle. Pro zvýšení vylíčené bídy lidského údělu přidal Shock neplánovaně v samém závěru vulgarismus, jenž nebyl součástí textu. Shock poté sám nahrává drobnou instrumentální skladbu Smutná píseň nevyzvednutého telefonního hovoru, jejíž název ji přesně vymezuje, popisuje i definuje, a která je v jádru kupodivu i melodická (zahrána však pochopitelně s chybami). Na samotný závěr zkoušky vzniká, de facto z ničeho jako naprostá improvizace, brutální miniopus Už tě nikdo nikdy neuvidí, opět Shockova sólová a šílená věc. Brutální minimalistické klávesy, brutální Shockův hlas a jeho ďábelský smích (v tomto případě ďábelštější než klasický chechtot Jima Čerta), brutální zkratkovitý text o vrahovi dětí v ich formě, a do toho neplánované nevinné zvuky nejmladší ratolesti Nejedlých působí jednoznačně infernálně, ba přímo hypercynicky. Tímto psychopatickým šlágrem byla tedy zakončena druhá, veleúspěšná zkouška svátečního kvarteta.
Třetí zkouška se odehrála v sobotu 10. prosince, kdy kupodivu žádný státní svátek nebyl. Opět došlo na zhudebnění Shockovy starší básně z dob zhulené poezie, jejíž spoluautorem byl opět B.T. Chrochtan. Báseň se jmenovala Slepá dívka a pojednávala o zneužívání mladičké nevidomé pedofilem. Její naroubování na Krylovu slavnou píseň Nevidomá dívka působí opravdu úchylně. Mužský hlas zpíval Shock, naivní dívčí hlas obstarala Ája Malečková společně s klávesami, cikánské géčko na kytaru hrál Nejedlý. V závěru písně Shock a Malečková zpívají dokonce kánon!, což by od hudebních primitivů asi málokdo čekal. Jak vystřižený z třicátých let dvacátého století působí Nejedlého Mužný věk (Tango), a to jak textově, tak i hudebně. Půvabná foglarovská reminiscence na pamětníky rozkvětu posázavského pacifiku, čundrů, vodáků a skautů, upomínka na ježka v kleci a Ježkovu babičku Mary ze štěchovické laguny zároveň. Výrazným nástrojem jsou tu bubínky a kytara v podání Nejedlých. Slušným hudebním provedením jako by skladba ani nepocházela z repertoáru Miminek. Naopak klasické amatérské provedení přináší pokus o zhudebnění dadaistické básně Hugo Balla Sloní karavana, v níž se přesvědčujeme, že ani za léta hraní v Ironickym mozku se Shock nenaučil hrát na kazoo, jež v této skladbě týrá, snaže se tak trapně stylizovat do sloního troubení. Výrazné jsou tu opět bubínky, kteréžto posluchači společně s Shockovým zpěvem v makarónštině evokují poměrně věrohodně atmosféru kolébky lidstva a nejchudšího kontinentu světa jménem Afrika. Nejedlého pochod Furt se de na opravdu triviální melodii „pa pa dá, pa pa dá!“ připomíná nejvíce zvukové projevy blahé paměti pánů Skupy či Kirchnera v roli Hurvínka, konkrétně jeho citoslovce nosového smíchu: „Cha chá!“. Kromě základní melodie za to může zřejmě i Shockovo kazoo zdvojené snad Nejedlého hřebenem či frkačkou z Matějské pouti, pochod zpívá či spíše vyřvává celá kapela. Skladba tato dala by se jistě využít jako mučící nástroj, kdyby se neustále dokola a na maximum decibelů pouštěla zajatým islámským teroristům v poctivém anjclíku o rozměrech metr a půl na metr, až do jejich úplného zblbnutí, k čemuž by zcela jistě došlo, a to velmi brzy. Posledním songem, který vznikl o této zkoušce byl Shockův moralistický morytát Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, jenž je jednoznačným šlágrem už od úvodních tónu Shockova basového riffu, přes mohutné sbory, operní sólový zpěv Áji Nejedlé, až po strašidelné zvuky v mezihře, jaké známe z hororových filmů. Autor textu zde velmi syrovým a celá kapela pak velmi sugestivním způsobem upozorňuje na neuspořádané rodinné poměry, které vedou ke vzniku fenoménu krkavčích matek, jež odkládají své nechtěné děti do popelnic místo do baby boxů, což dětem rozhodně neprospívá.
Čtvrtá a poslední zkouška, na níž byly nahrány nové písně, se odehrála mezi vánočními svátky a Novým rokem(na nějž rovněž připadá státní svátek Dne obnovy samostatného českého státu), konkrétně ve středu 28. prosince. Zkouška začala zvěčněním písně Lord Mord ze společného pera Shocka a Áji Malečkové, která se původně jmenovala Píseň filantropů, pojednávala o kulinářském kanibalismu, a v jejímž refrénu se zpívalo: „Ať žije mord!“. Důležité slovo „lord“ přidal do refrénu Nejedlý. Ostatním se zalíbilo natolik, že podle něj skladbu přejmenovali, čímž se stal Nejedlý spoluautorem textu a vlastně i sousloví, které později nedůstojně zcizil spisovatel Miloš Urban pro svůj román ze staré Prahy. Bohužel slovům není příliš dobře rozumět kvůli bubínkům, v jednu chvíli se ve skladbě neplánovaně rozezní i budík, jenž signalizuje, že Nejedlý má přebalit své nejmladší dítě či vykonat nějakou podobně prozaickou činnost. Vzhledem k tomu, že i hudebně je píseň poněkud jednotvárná, žádný muzikolog by ji asi na potenciální the best of kvarteta nezařadil. Naopak hudebně zajímavá je následující skladba Jsem prý Mazlofóňan jen, další Shockův zhudebněný psychedelický text či spíše jen sentence, v níž autor přiměl klávesy k zajímavé melodii. Škoda však, že ji vzápětí v mezihře zkazil sólem na kazoo. Výrazně tu působí i ženské sbory, mimozemsky podivně zní dětská replika kytary v podání Áji Malečkové, asi proto, že to byla jen dekorace, jež byla určena na hraní dětem, nikoli však k hraní hudby. Zeptejte se leoparda je Nejedlého text zpívaný Ájou Nejedlou, která hraje i na kytaru za přizvukování manžela. Shock i Ája Malečková byli asi právě na toaletě, protože v milé, trochu však nevýrazné skladbě zcela absentují. Čert ví, kde v té chvíli byli. Ale jak zpívá Ája Nejedlá v refrénu: „Zeptejte se leoparda, ten vám všechno vysvětlí.“ Třeba i to, jak Nejedlý došel k tomu, že zrovna tahle kočkovitá šelma je vševědoucí, nebo kde byl ksakru zbytek kapely. Důkazem toho, že nejlepší šramlšlágry kvarteta vznikly jen v triu bez učitelky hudby, budiž píseň Ilona voní z pera Nejedlého. Geniální je už text o svůdné kriminálnici, která vytlouká hospody, hudební zpracování, výrazně bluesové, jeví se pak kongeniálním. Zase jednou ve světlé (či temné) chvilce, nasadil Shock svůj ultrabrutální chraplák, přičemž se ještě doprovázel na kapesní harmoniku, jež dostal darem od Áji Malečkové. Ta opět trápila dětskou kytaru, kytaru pro dospělé třímal v rukou Nejedlý. Celkovým zvukem jako by skladba vypadla z repertoáru Krausberry či Bluesberry, když už je kapela úplně vyčerpaná a opilá, přičemž jejich žižkovské či karlínské publikum stále nemá dost a trvá na tom, aby ještě něco zahráli. Celkově slušně zahrána je rádoby punkrocková vypalovačka Jsem plísně, plísně pln, což je původně hravá (taktéž nejspíš marihuanová) miniatura z pera Johna Lennona. Triviální melodii na klávesy hraje Shock, jenž i zpívá, v refrénech s kytaristou Nejedlým. Labutí písní této zkoušky je další Shockova zhudebněná báseň z éry THC Review Jako delfín. Jedná se o klasickou dadaistickou hříčku, byť si ze začátku dle vznešených zvuků kláves můžeme myslet, že jsme svědky čehosi vyššího. Uhlazený, vyrovnaný a vznešený hlas zde představuje Nejedlý, naopak hlas nesvéprávného dementa či dokonce mutanta reprezentuje Shock, jehož v samém závěru Nejedlý a Ája Malečková odvádějí do jeho „kóje“ alespoň tak je to slyšet z nahrávky. Po dohrání této skladby si všichni zúčastnění popřáli šťastný nový rok 2006 a rozloučili se v očekávání další brzké zkoušky.
Ironií osudu však následovala téměř čtyři a půl měsíce dlouhá pauza, kdy se kvarteto nesešlo, především z důvodů zaneprázdnění manželů Nejedlých, kteřížto se kromě zaměstnání museli také věnovat svým třem ratolestem a na „umění“ prostě neměli dost času. Konečně v pondělí 8. května, tedy ve státní svátek Dne vítězství, se kapela opět sešla. Tato zkouška plánovaně nepřinesla žádné nové skladby. Kvarteto chtělo naopak vypilovat již hotové písně do takové podoby, aby je bylo schopno obstojně zahrát na veřejnosti. Ano, je tomu tak, skupina skutečně už po pouhých čtyřech odehraných zkouškách pomýšlela na uspořádání koncertu! Bohužel Ája Nejedlá zapomněla kytaru ve škole, takže se museli obejít bez ní, a nazkoušeli tak asi jen třetinu či čtvrtinu písní. Výsledek této zkoušky byl tedy poněkud rozpačitý a neuspokojivý. Kvarteto se rozešlo s tím, že příští zkouška bude určitě lepší.
Ta se však uskutečnila až v neděli 1.října. Oficiálně se ten den žádný státní svátek nekoná, nicméně pro kvarteto to svátek byl, protože spolu nezkoušeli téměř čtyři měsíce. Zkoušky se zúčastnila i Ája Nejedlá s kytarou, a skutečně se vydařila, což bylo důležité. V té době už totiž pánové domluvili koncert v rámci křtu Shockovy nové básnické sbírky, tudíž bylo jasné, že se kvarteto musí řádně sehrát. Poslední zkouška proběhla o týden později v nedělí 8. října, a kvarteto se tak cítilo připraveno na první živé vystoupení, jež mělo být, můj ty smutku!, zároveň i vystoupením posledním. To ovšem tehdy nikdo netušil.
Koncert se uskutečnil v pondělí 9. října večer v pražském klubu Unijazz. Nejprve Shock přečetl asi desetiminutovou ukázku ze své právě vydané knihy Tiché odpoledne na zaprášené půdě, a kolem osmé hodiny již nastoupilo ke světové premiéře celé kvarteto. Shock byl oblečen v prapodivné brčálově zelené sako, připomínající spíše frak, z něhož mu vyčuhovala starobylá vestička lepších lidí, na hlavě měl hnědou koženou bekovku, na očích kulaté sluneční brýle, v nichž vypadal jako slepec, celkově pak připomínal hastrmana či spíše hastroše. Zbylé trio bylo oblečeno překvapivě civilně, nepovažujeme-li za excentrické triko s Jerry Lee Lewisem, které měl na sobě Nejedlý. Kvarteto pak odehrálo během půlhodiny sedmero následujících skladeb: Prasátko vlastenec, Jedu si ve svý káře, Chudák holka, Ztřeštěné slůně, Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, Pohádek je nám třeba a Už tě nikdo nikdy neuvidí. Název poslední skladby byl vlastně pro kvarteto příznačný, aniž by to v té chvíli někdo tušil. Leda snad blízký Shockův přítel Viktor Puci, jenž pořídil částečný videozáznam koncertu. Obecenstvo tvořili převážně přátelé Miminek, básníci, spisovatelé, výtvarníci, divadelníci i filmaři včetně několika řadových alkoholiků bez uměleckých přívlastků v celkovém počtu asi čtyřiceti duší, tedy se jednalo vesměs o intelektuální elitu, která přijala vystoupení bouřlivě kladně, takže by se dalo označit za sukces. Pouze známý umělecký kritik a do té doby blízký Shockův přítel Radim Kopáč, sedící u stolu s taktéž experimentální hudbě nepřejícími patafyziky Eduardem Vackem a Ivo Medkem Kopaninským, projevoval v průběhu koncertu nad repertoárem kvarteta nelibost a dokonce je v jednu chvíli hlasitě vyzval k odchodu. Nato mu Shock opáčil, aby odešel sám. Po koncertě následovala pochopitelně řádná oslava a kvarteto hledělo do budoucnosti s nadšením.
Po duševním i fyzickém vypětí z posledních týdnů, spojených se zkouškami, koncertem a trémou z něj, Shock brzy po odehrání koncertu onemocněl a další dva týdny promarodil. Pak bylo nějaký čas ticho po pěšině. Konečně někdy v prosinci si Nejedlý postěžoval Shockovi a Áje Malečkové, že jeho manželka nejeví o další působení v kvartetu velký zájem, neboť zkouší se svými žáky coververze Metallicy, Deep Purple, Kiss a podobných rockových gigantů, s nimiž se Miminka pochopitelně nemohou měřit, tudíž by bylo lepší, aby se kvarteto zeštíhlilo na trio. Zároveň si ale uvědomoval, že by v tom případě měla skupina zkoušet jinde. Nastal tedy čas hledání nové zkušebny. Čas se vlekl, ale zkušebna pořád žádná, ba ani vyhlídka na další koncert. Čtvrtého ledna 2007 si Shock ohledně Miminek zapsal do deníčku tuto sentenci: „Vypadá to, že jsme ustrnuli na mrtvém bodě.“ Určité chvilkové oživení a naději do tohoto stavu přinesl režisér Vladimír Franče, jenž už dříve zfilmoval tři Shockovy povídky, a po shlédnutí koncertu Miminek jej napadlo natočit několik jejich videoklipů či přímo hudební film. Shock nadšeně souhlasil a brzy napsal scénáře k videoklipům songů Sto mrtvých miminek v jedné popelnici a Už tě nikdo nikdy neuvidí.
Nastalo jaro, a zbylé trio Miminek se bohužel stále nedokázalo sejít, takže natáčení videoklipů se odkládalo, stejně tak nové zkoušky í koncerty. Pak přešlo léto a po něm… Po něm přišla Shockova osobní krize, když, řečeno fotbalovou terminologií, inkasoval od osudu během jediného měsíce parádní hattrick. Nejprve jej opustila Ája, následně byl propuštěn z práce, a do třetice mu zemřela babička. V tu chvíli opravdu v pravém slova smyslu prokletý či ještě lépe řečeno padlý básník zachycen spirálou deprese, nezaměstnanosti, alkoholismu, existenciálního zoufalství i existenční bídy, byl stažen do malstrému utrpení a beznaděje, odkud se od té doby vynořuje jen sporadicky a nakrátko, aby v něm následně znovu zmizel. A tímto básníkovým pádem bylo vlastně Sto mrtvých miminek v jedné popelnici pohřbeno definitivně. Nechť tedy odpočívají v pokoji. Případně nechť nám kvílí o půlnoci z CD přehrávače jejich album/nealbum Pohádek je nám třeba, jež bylo, jak jinak nežli posmrtně, právě vydáno.
Hans von Landschmiett, hudební, literární a výtvarný kritik
(dopsáno 28. září 2010, tedy o státním svátku Dne české státnosti a Svatého Václava)
Text na zadní stranu obalu CD Pohádek je nám třeba (album/nealbum), 2005
Laskavý a tolerantní posluchači,
věz, že album, které právě držíš v rukou, nebo je už nedejbože posloucháš, vlastně žádným albem není. Jedná se pouze o nahrávky zkoušek tria nadšených hudebních diletantů bez hudebního sluchu s občasným korigujícím zásahem učitelky hudební výchovy, kteří žili v domnění, že své amatérské výtvory jednou vybrousí do více méně konvenčních písňových tvarů, jež budou přijatelné alespoň pro úzké masy posluchačů alternativních rádiových stanic. Tak daleko se však nikdy nedopracovali, pročež jsou tyto záznamy zárodků písní v surovém stavu tím jediným, co po skupině zbylo, de facto historickým dokumentem o svérázné odnoži alternativní či bytové kultury začátku třetího tisíciletí, odtud tedy ono označení nealbum.
Poznámka na závěr: Jak jste jistě ráčili pochopit, album z důvodu neposlouchatelnosti nakonec nevyšlo a nikdy nevyjde. Nejcennější na celém projektu je tento můj sleevnote.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
pátek 25. března 2011
pátek 18. března 2011
Barbaři na Kuksu
Zázraky se přece jenom dějí, a tak jsem se i já konečně ocitl ve vyhlášeném barokním skvostu jménem Kuks, kam jsem se chystal pěkných pár roků. Nevím, zda by si přítomnost mé cynické osoby zde přál duchovní stvořitel tohoto místa, osvícený šlechtic a mecenáš tehdejší kultury František Antonín hrabě Špork, a tak jsem se sem pro jistotu dostavil až dvě stě jedna sedmdesát let po jeho smrti. Nezbytný doprovod na této návštěvě dělal mi otec, jenž zároveň vykonával funkci mého osobního šoféra. Pravda, řidičský průkaz sice vlastním, nicméně bude již zřejmě propadlý, což mi moc nevadí, neboť nejsem dobrý řidič a raději se vozím. Asi to bude i tím, že narozdíl od otce žádné auto nemám, tedy kromě asi stovky angličáků z dětství, s nimiž si však již moc často nehrávám. Hned na parkovišti dole ve vsi nám přišla vhod otcova invalidita, neboť nálepka vozíčkáře na předním skle jeho sytě rudého Fiatu Punto nás automaticky vyloučila ze zákazníků placeného stání. Ještě že otec není vozíčkář, ale jen kardiak, jinak by byl náš následný výstup v táhlý kopec, na jehož vrcholku se proslavený Šporkův špitál nalézá, mnohem náročnější. Hlavně pro mě, poněvadž bych ho musel tlačit, a takový invalidní vozíček je dost těžký! (O tom já náhodou něco vím, neboť jsem kdysi jedné paní pomáhal vynést jejího invalidního partnera na vozíku do schodů autobusu a pak jsem byl se strženým hřbetem málem zralý na jeho místo, ale to je vedlejší.)
Nejprve však bylo třeba překonat řeku Labe, která tu rozměry svého koryta atrofuje spíše v říčku, a dostat se na druhý břeh. Vzhledem k tomu, že přes říčku se klene kamenný most, nebyl to žádný problém. Zastavili jsme se v úpatí kopce a pohlédli vzhůru na cestu oboustranně lemovanou stromořadím. Na jejím konci trůnil náš cíl, dokonale symetricky působící dvoukřídlý klášterní špitál s dominantou kostela uprostřed, jenž se tyčí k modrému nebi, před ním terasa ozdobená sochami, pod ním pak rodinná hrobka, u níž cesta končí. Poté, co jsme se dostatečně pokochali tímto takřka kýčovitým pohledem, vykročili jsme vstříc hrobce. Po schodech vedoucích bočně od ní jsme potom vystoupali až na esplanádu, kde jsme si odpočinuli na lavičce. Zvládli jsme to asi za pět minut. Naštěstí je otec i po dvou infarktech a se čtyřmi bypassy ještě Jura, takže se ani moc nezadýchal.
Každopádně jsme byli konečně tu, na magickém místě plném úžasných soch Matyáše Bernarda Brauna, které se tyčí proti křídlům špitálu od architekta Alliprandiho. Když jsme si odpočali, zakoupili jsme v pokladně lístky na prohlídku a pěkně si počkali asi půlhodiny, než se přihnal dostatečný počet návštěvníků, abychom to neměli tak jednoduché. Teprve pak nás sympatická mladá a obrýlená blondýna vzala do budovy a provedla nás všemi jejími částmi, tedy bývalým špitálem pro chudé, kostelem, lékárnou a hrobkou rodu Šporků. Pochopitelně došlo i na lapidárium, kde si hoví originály skulptur Braunova cyklu Alegorie ctností a neřestí, z čehož vyplývá, že sochy před špitálem jsou pouhé kopie. K prohlídce tohoto vrcholného souboru se nám pochopitelně dostalo i odborného výkladu. Po jedné straně stojí alegorií ctností, po druhé straně alegorie neřestí, od každé rovný tucet. Základ sochy tvoří vždy ženská figura. Začínali jsme levou stranou, tedy ctnostmi.
Nejsem sice statuofil, ale popravdě musím říct, že první alegorie je fakt docela pěkná mladá ženská se svůdným úsměvem na tváři, která drží velký kříž, jenž mi k ní moc nepasoval. Průvodkyně nám však vysvětlila, že žena s křížem představuje Víru, čímž byla záhada vyřešena. Další socha mladice kouká do nebe a opírá se o námořnickou kotvu, to je Naděje. Lásku symbolizuje matka se dvěma caparty a Trpělivost žena, jež hladí po hlavičce beránka božího. Vzhledem k tomu, že se považuji za agnostika, a naděje i láska už mě opustily, přičemž trpělivostí jsem nikdy netrpěl, docela jsem se nudil. Tím pádem vám ani nebudu popisovat většinu dalších alegorií z této strany, mezi nimiž nechybějí například Moudrost, Statečnost, Cudnost, Píle a jiné ctnosti, jimiž prostě neoplývám, a tudíž jsou pro mě nepodstatné. Zaujaly mě už jen Upřímnost a Střídmost. První proto, neboť si myslím, že když někoho z kolegů či kamarádů pošlu v zápalu diskuse do jistých partií, což dělám poměrně běžně, tak jsem vlastně v jádru upřímný. Bohužel alegorie upřímnosti působí dost jednoduše až natvrdle, což mě na druhou stranu přinutilo k zamyšlení o mé osobě. Střídmost naproti tomu drží sebejistě plnou sklenici v jedné a džbán v druhé ruce, což mi přišlo sympatické, ačkoli poněkud nepatřičné. Průvodkyně vše uvedla na pravou míru: žena má sice ve sklenici víno, ve dbánu však vodu, kterou si víno ředí, aby se neopila. Inu dobrá, řeknete si teď asi, alegorie střídmosti ho sice zaujala, ale copak on o této ctnosti snad něco ví? Tedy vězte vážení, že posledních pár let jsem strávil převážně na pracovním úřadě či v mizerně placených zaměstnáních, takže mi vlastně ani nic jiného nežli střídmost nezbývá. Nuže, takový jsem já, střídmý, upřímný a nedoceněný Génius dnešní doby!
Tím se již dostávám k pravé straně lapidária a k první neřesti, jíž trpím a kterou Braun ztvárnil jako nastrojenou slečinku s vějířem u hlavy a pávem u nohou – samozřejmě je to Pýcha. Lakomství, Obžerství ani Smilstvo se mě naštěstí díky mým výše uvedeným finančním poměrům netýká, ale ty sochy jsou povedené. Alfou a omegou mého života je ovšem Lenost, zde vyobrazená jako ospalá dívka, opírající se o osla. Bohužel se celkem snadno rozčílím, takže jsem si důkladně prohlédl i Hněv, ženu v pancíři v bojovném postoji, s rozzuřeným medvědem pod nohama. Sice se s tím snažím bojovat, ale přece jen se občas užírám Závistí. Ta je zde vypodobněna vskutku zrůdně jako stařena ujídající si vlastní jazyk, obtočená hady, se vzteklým a štěkajícím psem u nohou. Dobrá, slibuji, že se polepším, pokusím se stát stoikem a už nikdy nebudu nikomu nic závidět! Žena se zoufalým výrazem v obličeji, která si vráží do levého obnaženého prsu nůž, to je čiré Zoufalství. O tom já bych mohl něco vyprávět, ale to by nebylo zábavné, tak se radši budeme tvářit, že jsem o tom ani nemukl. Podle toho, byl-li člověk v životě ctnostný či neřestný, odnese si jej po smrti buďto Anděl blažené smrti anebo Anděl smrti žalostné, tedy alespoň podle Braunovy idey. Ten první je veselý a v ruce drží lidskou lebku ověnčenou růžemi, zatímco druhý je zasmušilý a na lebku, ověnčeno trnovou korunu, šlape. Podle mě prašť jako uhoď, ale za Šporka to brali jinak. Připomínky smrti jsou rozesety po celém špitálu. Latinská litanie napsaná okolo kostlivce na dveřích z kostela do hrobky nám v závěru káže: Dnes mne a zítra tobě! I malí boubelatí andílci, přezdívaní jako když chcete dát slepicím, tedy putti, kteří se nacházejí v prostorné a temné Šporkově hrobce, drží v rukou lebky. Právě tady prohlídka končí. Když jsme tedy s otcem vyšli z této rakvičkárny na čerstvý vzduch do zahrady, kde jsme se vzájemně zvěčnili fotoaparátem, konstatovali jsme, že nám kručí v břiše a tudíž je nejvyšší čas na oběd.
V blízkém penziónu měli menu hlavně z klobás a smažených jídel, které byly ještě před chvíli mraženými polotovary, a poněvadž otcův žaludek je citlivý, přesunuli jsme se od špitálu dolů do vsi a zkusili hned první hospodu na rohu, vypadající na klasickou čtyřku. Na otcův dotaz, zda mají rýži, číšník zavrtěl odmítavě hlavou, ale prý to můžeme zkusit nahoře U zlatého slunce. Vystoupali jsme tedy po schodech do míst, kde kdysi stál Šporkův zámek s lázněmi, minuli jsme stromořadí buků a gigantickou sochu Goliáše, který vypadá jako duch Ruprecht ze Zvířátek pana Krbce, a po majestátním schodišti jsme vstoupili do bývalé zámecké restaurace.
Vypadalo to tu útulně, akorát že bylo skoro plno. Usadili jsme se u volného stolu a omrkli jídelní lístek. Ten se skládal převážně ze samých lehce předražených minutek, nicméně rýži měli, jak nám o chvíli později potvrdila mladičká servírka s bohulibým a plným výstřihem. Byla tam asi nová, proto působila tak mile neprofesionálně. Na mou otázku, zda mají také nějaké hotovky, odpověděla kladně, nedokázala však upřesnit jaké, a tak se šla zeptat do kuchyně. Brzy byla zpět s tím, že mají rajskou, tedy jsem se zeptal, kolik stojí. Nato se zarděla a přiznala, že to neví, ale hned to zjistí. Cena sedmdesát osm korun byla přijatelná, tedy jsem si objednal rajskou s knedlíkem a navrch bramboračku v rámci poledního menu. K pití jsme si dali pochopitelně pivo, otec Birella a já Krakonoše, což je nějaký místní ležák, pitelný pouze v malém množství. Upíjeli jsme pivo a debatovali o spatřených skvostech špitálu v očekávání brzké krmě, když se asi po čtvrthodině vrátila servírka s tím, že knedlíky už bohužel nemají. Pochopil jsem, že najíst se v téhle restauraci nebude jen tak. Protože jsem už měl hlad a nechtěl objednávku z gruntu měnit, přeobjednal jsem knedlíky na rýži. Chvíli nato se mi dostalo té cti, že mi přinesli bramboračku, do níž jsem se chutě pustil. Nebyl to sice žádný kulinářský zázrak, brambory abys v ní pohledal, ale když má člověk hlad, tak je vděčný za cokoli alespoň trochu poživatelného. Za minutku jsem ji zblajznul, čímž jsem si hlavně podráždil žaludeční sliznice, které nyní očekávaly něco sytějšího. Jen jsem doufal, že takzvaná bramboračka nebyla dochucena kousky sušené mumie či práškem z lebky oběšencovy, kteréžto ingredience nám průvodkyně ukazovala v klášterní lékárně a jež mniši údajně doporučovali jako dochucovadla do polévky. Můj prázdný talíř byl odnesen, žádný jiný talíř místo něj však nepřicházel. Čas se vlekl jako smrad, uplynulo dvacet, pětadvacet minut. Když jsme ani po půlhodině od objednání nedostali talíře na stůl, počala se ve mně pnouti ona žena v brnění, kterou jsem viděl v lapidáriu. Mohutný barokní Hněv vzdouval se ve mně, až jsem málem prasknul. V duchu jsem snoval několikanásobnou vraždu zdejšího personálu, zatímco otec si všímal tělesných proporcí servírky, co nás tak rozpačitě obsluhovala. Prý jak je možné, že takhle mladá dívka s takhle pěknou tvářičkou, má už tak špalkovité nohy a tak široké pozadí. Konečně za čtyřicet minut přistála na stole naše objednávka, což nás docela vyvedlo z míry, neboť už jsme s ní vlastně ani nepočítali. Takhle dlouho jsem tedy na hotovku, ba ani na minutku ještě nikdy v životě nečekal! Naštěstí to bylo velmi chutné, jinak by žena v pancíři vystoupila z mé osoby na povrch a ztropila by tu skandál. Po zaplacení jsem pochopil, že polévka nebyla v ceně menu, nýbrž zvlášť, ale vzhledem k tomu, že už byl můj žaludek ukojen a nervy uklidněny, velkoryse jsem to přešel. Anebo to možná bylo tím, že to za mě zaplatil otec.
Nuže, opustili jsme restauraci a pozvolna zamířili k našemu automobilu. Kuks jsme měli z krku, ovšem ne tak docela. Zbývala nám ještě návštěva blízkého lesa u Hřibojed, kde Braun vytesal do místních balvanů a skal cyklus reliéfů, soch a sousoší, nazvaný dle jednoho z nich Braunův Betlém, přičemž tato atrakce je veřejnosti přístupná zdarma. Takže jsme asi za čtvrt hodiny dorazili na parkoviště u lesa a vydali se do Betléma jako v té vánoční koledě. Přitom jsme si nemohli nevšimnout asi osmdesátileté paní, která se usmívala za volantem modré Fabie a cukavě s ní popojížděla dokolečka po obvodu parkoviště. Poznamenal jsem, že tu asi čeká na příbuzné a aby jí nebyla dlouhá chvíle, tak se na stará kolena učí řídit auto.
„To je snad zlej sen,“ pravil otec a zakroutil hlavou. „Doufám, že nám ta bába nenabourá našeho Puntíka,“ dodal ještě, pak rezignovaně mávl rukou a vstoupili jsme na lesní cestu. Bohužel Braunův Betlém je už jen rychle zanikajícím torzem. Zub času na sochách ve volné přírodě mohutně zapracoval, zčásti možná i turisté. Sochy i reliéfy jsou mnohdy obrostlé mechem, figurám často chybějí hlavy či končetiny, což je velká škoda. Omluvitelné je to snad ještě u sochy Svatého Jana Křtitele, jehož absentující hlava vlastně koresponduje s neblahým osudem tohoto světce ve skutečnosti. Jestli to byl Braunův záměr, to si však opravdu nejsem jist. Jedině sochy dvou poustevníků, Garina před jeho jeskyní a Onufria, opírajícího se o lebku, jsou ještě jakž takž v pořádku, ačkoli by už oba potřebovali novou plastiku nosu. Každopádně i po téměř tři sta letech, co si tu ti dva poustevničí, z nich vyzařuje obrovská síla. Proto nám to nedalo, abychom se s nimi stejně jako ostatní turisté, kterých tu bylo požehnaně, na památku nevyfotili. Kdo ví, jak dlouho tady ti dva ještě vydrží. Nicméně my dva už jsme toho ten den měli až nad hlavu, takže jsme se vydali zpátky na parkoviště. Osmdesátiletá řidička amatérka byla už pryč, zato naše autíčko tam stálo a čekalo na nás, kupodivu netknuté. Nasedli jsme do něj a vyrazili z magického světa baroka zpátky do všedních dnů naší uspěchané a barbarské globální vesnice, se skromným přáním v duších, aby na nás andělé smrti, ať už blažené či žalostné, prozatím zapomněli.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
Nejprve však bylo třeba překonat řeku Labe, která tu rozměry svého koryta atrofuje spíše v říčku, a dostat se na druhý břeh. Vzhledem k tomu, že přes říčku se klene kamenný most, nebyl to žádný problém. Zastavili jsme se v úpatí kopce a pohlédli vzhůru na cestu oboustranně lemovanou stromořadím. Na jejím konci trůnil náš cíl, dokonale symetricky působící dvoukřídlý klášterní špitál s dominantou kostela uprostřed, jenž se tyčí k modrému nebi, před ním terasa ozdobená sochami, pod ním pak rodinná hrobka, u níž cesta končí. Poté, co jsme se dostatečně pokochali tímto takřka kýčovitým pohledem, vykročili jsme vstříc hrobce. Po schodech vedoucích bočně od ní jsme potom vystoupali až na esplanádu, kde jsme si odpočinuli na lavičce. Zvládli jsme to asi za pět minut. Naštěstí je otec i po dvou infarktech a se čtyřmi bypassy ještě Jura, takže se ani moc nezadýchal.
Každopádně jsme byli konečně tu, na magickém místě plném úžasných soch Matyáše Bernarda Brauna, které se tyčí proti křídlům špitálu od architekta Alliprandiho. Když jsme si odpočali, zakoupili jsme v pokladně lístky na prohlídku a pěkně si počkali asi půlhodiny, než se přihnal dostatečný počet návštěvníků, abychom to neměli tak jednoduché. Teprve pak nás sympatická mladá a obrýlená blondýna vzala do budovy a provedla nás všemi jejími částmi, tedy bývalým špitálem pro chudé, kostelem, lékárnou a hrobkou rodu Šporků. Pochopitelně došlo i na lapidárium, kde si hoví originály skulptur Braunova cyklu Alegorie ctností a neřestí, z čehož vyplývá, že sochy před špitálem jsou pouhé kopie. K prohlídce tohoto vrcholného souboru se nám pochopitelně dostalo i odborného výkladu. Po jedné straně stojí alegorií ctností, po druhé straně alegorie neřestí, od každé rovný tucet. Základ sochy tvoří vždy ženská figura. Začínali jsme levou stranou, tedy ctnostmi.
Nejsem sice statuofil, ale popravdě musím říct, že první alegorie je fakt docela pěkná mladá ženská se svůdným úsměvem na tváři, která drží velký kříž, jenž mi k ní moc nepasoval. Průvodkyně nám však vysvětlila, že žena s křížem představuje Víru, čímž byla záhada vyřešena. Další socha mladice kouká do nebe a opírá se o námořnickou kotvu, to je Naděje. Lásku symbolizuje matka se dvěma caparty a Trpělivost žena, jež hladí po hlavičce beránka božího. Vzhledem k tomu, že se považuji za agnostika, a naděje i láska už mě opustily, přičemž trpělivostí jsem nikdy netrpěl, docela jsem se nudil. Tím pádem vám ani nebudu popisovat většinu dalších alegorií z této strany, mezi nimiž nechybějí například Moudrost, Statečnost, Cudnost, Píle a jiné ctnosti, jimiž prostě neoplývám, a tudíž jsou pro mě nepodstatné. Zaujaly mě už jen Upřímnost a Střídmost. První proto, neboť si myslím, že když někoho z kolegů či kamarádů pošlu v zápalu diskuse do jistých partií, což dělám poměrně běžně, tak jsem vlastně v jádru upřímný. Bohužel alegorie upřímnosti působí dost jednoduše až natvrdle, což mě na druhou stranu přinutilo k zamyšlení o mé osobě. Střídmost naproti tomu drží sebejistě plnou sklenici v jedné a džbán v druhé ruce, což mi přišlo sympatické, ačkoli poněkud nepatřičné. Průvodkyně vše uvedla na pravou míru: žena má sice ve sklenici víno, ve dbánu však vodu, kterou si víno ředí, aby se neopila. Inu dobrá, řeknete si teď asi, alegorie střídmosti ho sice zaujala, ale copak on o této ctnosti snad něco ví? Tedy vězte vážení, že posledních pár let jsem strávil převážně na pracovním úřadě či v mizerně placených zaměstnáních, takže mi vlastně ani nic jiného nežli střídmost nezbývá. Nuže, takový jsem já, střídmý, upřímný a nedoceněný Génius dnešní doby!
Tím se již dostávám k pravé straně lapidária a k první neřesti, jíž trpím a kterou Braun ztvárnil jako nastrojenou slečinku s vějířem u hlavy a pávem u nohou – samozřejmě je to Pýcha. Lakomství, Obžerství ani Smilstvo se mě naštěstí díky mým výše uvedeným finančním poměrům netýká, ale ty sochy jsou povedené. Alfou a omegou mého života je ovšem Lenost, zde vyobrazená jako ospalá dívka, opírající se o osla. Bohužel se celkem snadno rozčílím, takže jsem si důkladně prohlédl i Hněv, ženu v pancíři v bojovném postoji, s rozzuřeným medvědem pod nohama. Sice se s tím snažím bojovat, ale přece jen se občas užírám Závistí. Ta je zde vypodobněna vskutku zrůdně jako stařena ujídající si vlastní jazyk, obtočená hady, se vzteklým a štěkajícím psem u nohou. Dobrá, slibuji, že se polepším, pokusím se stát stoikem a už nikdy nebudu nikomu nic závidět! Žena se zoufalým výrazem v obličeji, která si vráží do levého obnaženého prsu nůž, to je čiré Zoufalství. O tom já bych mohl něco vyprávět, ale to by nebylo zábavné, tak se radši budeme tvářit, že jsem o tom ani nemukl. Podle toho, byl-li člověk v životě ctnostný či neřestný, odnese si jej po smrti buďto Anděl blažené smrti anebo Anděl smrti žalostné, tedy alespoň podle Braunovy idey. Ten první je veselý a v ruce drží lidskou lebku ověnčenou růžemi, zatímco druhý je zasmušilý a na lebku, ověnčeno trnovou korunu, šlape. Podle mě prašť jako uhoď, ale za Šporka to brali jinak. Připomínky smrti jsou rozesety po celém špitálu. Latinská litanie napsaná okolo kostlivce na dveřích z kostela do hrobky nám v závěru káže: Dnes mne a zítra tobě! I malí boubelatí andílci, přezdívaní jako když chcete dát slepicím, tedy putti, kteří se nacházejí v prostorné a temné Šporkově hrobce, drží v rukou lebky. Právě tady prohlídka končí. Když jsme tedy s otcem vyšli z této rakvičkárny na čerstvý vzduch do zahrady, kde jsme se vzájemně zvěčnili fotoaparátem, konstatovali jsme, že nám kručí v břiše a tudíž je nejvyšší čas na oběd.
V blízkém penziónu měli menu hlavně z klobás a smažených jídel, které byly ještě před chvíli mraženými polotovary, a poněvadž otcův žaludek je citlivý, přesunuli jsme se od špitálu dolů do vsi a zkusili hned první hospodu na rohu, vypadající na klasickou čtyřku. Na otcův dotaz, zda mají rýži, číšník zavrtěl odmítavě hlavou, ale prý to můžeme zkusit nahoře U zlatého slunce. Vystoupali jsme tedy po schodech do míst, kde kdysi stál Šporkův zámek s lázněmi, minuli jsme stromořadí buků a gigantickou sochu Goliáše, který vypadá jako duch Ruprecht ze Zvířátek pana Krbce, a po majestátním schodišti jsme vstoupili do bývalé zámecké restaurace.
Vypadalo to tu útulně, akorát že bylo skoro plno. Usadili jsme se u volného stolu a omrkli jídelní lístek. Ten se skládal převážně ze samých lehce předražených minutek, nicméně rýži měli, jak nám o chvíli později potvrdila mladičká servírka s bohulibým a plným výstřihem. Byla tam asi nová, proto působila tak mile neprofesionálně. Na mou otázku, zda mají také nějaké hotovky, odpověděla kladně, nedokázala však upřesnit jaké, a tak se šla zeptat do kuchyně. Brzy byla zpět s tím, že mají rajskou, tedy jsem se zeptal, kolik stojí. Nato se zarděla a přiznala, že to neví, ale hned to zjistí. Cena sedmdesát osm korun byla přijatelná, tedy jsem si objednal rajskou s knedlíkem a navrch bramboračku v rámci poledního menu. K pití jsme si dali pochopitelně pivo, otec Birella a já Krakonoše, což je nějaký místní ležák, pitelný pouze v malém množství. Upíjeli jsme pivo a debatovali o spatřených skvostech špitálu v očekávání brzké krmě, když se asi po čtvrthodině vrátila servírka s tím, že knedlíky už bohužel nemají. Pochopil jsem, že najíst se v téhle restauraci nebude jen tak. Protože jsem už měl hlad a nechtěl objednávku z gruntu měnit, přeobjednal jsem knedlíky na rýži. Chvíli nato se mi dostalo té cti, že mi přinesli bramboračku, do níž jsem se chutě pustil. Nebyl to sice žádný kulinářský zázrak, brambory abys v ní pohledal, ale když má člověk hlad, tak je vděčný za cokoli alespoň trochu poživatelného. Za minutku jsem ji zblajznul, čímž jsem si hlavně podráždil žaludeční sliznice, které nyní očekávaly něco sytějšího. Jen jsem doufal, že takzvaná bramboračka nebyla dochucena kousky sušené mumie či práškem z lebky oběšencovy, kteréžto ingredience nám průvodkyně ukazovala v klášterní lékárně a jež mniši údajně doporučovali jako dochucovadla do polévky. Můj prázdný talíř byl odnesen, žádný jiný talíř místo něj však nepřicházel. Čas se vlekl jako smrad, uplynulo dvacet, pětadvacet minut. Když jsme ani po půlhodině od objednání nedostali talíře na stůl, počala se ve mně pnouti ona žena v brnění, kterou jsem viděl v lapidáriu. Mohutný barokní Hněv vzdouval se ve mně, až jsem málem prasknul. V duchu jsem snoval několikanásobnou vraždu zdejšího personálu, zatímco otec si všímal tělesných proporcí servírky, co nás tak rozpačitě obsluhovala. Prý jak je možné, že takhle mladá dívka s takhle pěknou tvářičkou, má už tak špalkovité nohy a tak široké pozadí. Konečně za čtyřicet minut přistála na stole naše objednávka, což nás docela vyvedlo z míry, neboť už jsme s ní vlastně ani nepočítali. Takhle dlouho jsem tedy na hotovku, ba ani na minutku ještě nikdy v životě nečekal! Naštěstí to bylo velmi chutné, jinak by žena v pancíři vystoupila z mé osoby na povrch a ztropila by tu skandál. Po zaplacení jsem pochopil, že polévka nebyla v ceně menu, nýbrž zvlášť, ale vzhledem k tomu, že už byl můj žaludek ukojen a nervy uklidněny, velkoryse jsem to přešel. Anebo to možná bylo tím, že to za mě zaplatil otec.
Nuže, opustili jsme restauraci a pozvolna zamířili k našemu automobilu. Kuks jsme měli z krku, ovšem ne tak docela. Zbývala nám ještě návštěva blízkého lesa u Hřibojed, kde Braun vytesal do místních balvanů a skal cyklus reliéfů, soch a sousoší, nazvaný dle jednoho z nich Braunův Betlém, přičemž tato atrakce je veřejnosti přístupná zdarma. Takže jsme asi za čtvrt hodiny dorazili na parkoviště u lesa a vydali se do Betléma jako v té vánoční koledě. Přitom jsme si nemohli nevšimnout asi osmdesátileté paní, která se usmívala za volantem modré Fabie a cukavě s ní popojížděla dokolečka po obvodu parkoviště. Poznamenal jsem, že tu asi čeká na příbuzné a aby jí nebyla dlouhá chvíle, tak se na stará kolena učí řídit auto.
„To je snad zlej sen,“ pravil otec a zakroutil hlavou. „Doufám, že nám ta bába nenabourá našeho Puntíka,“ dodal ještě, pak rezignovaně mávl rukou a vstoupili jsme na lesní cestu. Bohužel Braunův Betlém je už jen rychle zanikajícím torzem. Zub času na sochách ve volné přírodě mohutně zapracoval, zčásti možná i turisté. Sochy i reliéfy jsou mnohdy obrostlé mechem, figurám často chybějí hlavy či končetiny, což je velká škoda. Omluvitelné je to snad ještě u sochy Svatého Jana Křtitele, jehož absentující hlava vlastně koresponduje s neblahým osudem tohoto světce ve skutečnosti. Jestli to byl Braunův záměr, to si však opravdu nejsem jist. Jedině sochy dvou poustevníků, Garina před jeho jeskyní a Onufria, opírajícího se o lebku, jsou ještě jakž takž v pořádku, ačkoli by už oba potřebovali novou plastiku nosu. Každopádně i po téměř tři sta letech, co si tu ti dva poustevničí, z nich vyzařuje obrovská síla. Proto nám to nedalo, abychom se s nimi stejně jako ostatní turisté, kterých tu bylo požehnaně, na památku nevyfotili. Kdo ví, jak dlouho tady ti dva ještě vydrží. Nicméně my dva už jsme toho ten den měli až nad hlavu, takže jsme se vydali zpátky na parkoviště. Osmdesátiletá řidička amatérka byla už pryč, zato naše autíčko tam stálo a čekalo na nás, kupodivu netknuté. Nasedli jsme do něj a vyrazili z magického světa baroka zpátky do všedních dnů naší uspěchané a barbarské globální vesnice, se skromným přáním v duších, aby na nás andělé smrti, ať už blažené či žalostné, prozatím zapomněli.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
pátek 11. března 2011
Zápisky kustodovy aneb Výhody Biedermeieru!
Dlouho jsem si myslel, že nejmizernější doba na shánění stálého zaměstnání je přelom roku. Onoho léta jsem však zjistil, že jsem se spletl a že nejmizernější to bývá právě během okurkové sezóny. Skoro celý červenec jsem promarnil rozesíláním svého cévéčka a docházením na pohovory do nejrůznějších firem, které měly volná místa stejně až od září nebo dokonce od října. Podporu v nezaměstnanosti jsem už nedostával, stát za mě platil jen pojištění. Mé dluhy stoupaly a můj nervový systém byl zralý na pobyt v blázinci. Koncem měsíce jsem pochopil, že tahle cesta nikam nevede. Podle buddhistů jsou jídlo, práce a vydělávání peněz samy o sobě nesmyslné. S tímto názorem v podstatě souhlasím, jen se prostě bez těch nesmyslů nějak nedokážu obejít. Aniž bych si od toho něco sliboval, zkusil jsem si zažádat o sociální podporu. Úřednice na magistrátu mě zavalila stohem formulářů, bez jejichž řádného vyplnění jsem na ni neměl nárok. Vzhledem k tomu, že jsem tam měl uvést finanční příjmy celé své rodiny včetně nevlastního bratrance z druhého kolena, bylo mi jasné, že z toho nic nebude, což jsem také paní řekl. Na to mi pravila, ať si najdu nějakou brigádu. Poděkoval jsem ji za cennou radu a odešel domů. Ta dobrá duše z byrokratického aparátu mě vážně inspirovala, pročež jsem si koupil noviny, mrkl se na volná místa brigádníků a za týden se uchytil u malého soukromého zahradnictví jakožto hubitel plevele. Po tři slunné a horké dny jsem tedy likvidoval nežádoucí rostliny podél plotu jakéhosi skladu v Letňanech, a to převážně ručně. Zpocený, zamazaný od hlíny a trávy, na hlavě nezbytný slamáček, připadal jsem si tak trochu jako postava černého otroka z Chaloupky strýčka Toma. Chyběl mi tu už jen massa Bob s bejkovcem, čemuž jsem byl rád. Únava po manuální práci mi alespoň dala zapomenout na úvahy o mém dalším životním směřování. Pak ale přišly několikadenní deště, takže pod širým nebem pro mě nebylo dalšího využití. Přihlásil jsem se tedy do jisté pracovní agentury, která mi nabídla místo kustoda v galerii, a to na osm dní v kuse. Protože jsem v uplynulém čtvrt roce takhle dlouho nikde nepracoval, s radostí jsem po tom skočil.
A tak jsem se předposlední srpnovou neděli ráno, jsa hladce oholen, v slušivém béžovém saku, vypraných bleděmodrých džínách a vyleštěných černých polobotkách, zkrátka dokonalost sama, hlásil v pokladně Jízdárny Pražského hradu. Sympatická paní vedoucí mě představila mé nové sympatické kolegy, což byly ze dvou třetin důchodkyně a z jedné třetiny studentky. Mužské pohlaví zde kromě mě zastupoval jen jeden celkem zachovalý důchodce. Díky mému od přírody mladistvému vzhledu, k němuž v poslední době vlivem neustálého stresu ještě přispěl úbytek váhy skoro o deset kilo, byl jsem všemi jednoznačně považován za studentíka, což mi nevadilo. Náplň práce byla jednoduchá: dávat pozor, aby se návštěvníci nedotýkali výstavních exponátů v galerii. Dohromady nás bylo osm a každou hodinu jsme se posunuli na stanoviště nejbližšího kolegy proti směru hodinových ručiček. Začínalo se v deset ráno a končilo se v šest večer, na oběd jsme měli půlhodinovou pauzu. Dá se říci, že jsem měl štěstí, neboť zde právě probíhala výstava „BIEDERMAIER, Umění a kultura v českých zemích 1814–1848“, na níž jsem se beztak chystal coby divák. Nyní jsem měl tedy skutečně dost času prohlédnout si ji opravdu velmi důkladně. Obecně totiž do galerií nechodí takové masy návštěvníků, aby si uměnímilovný kustod nemohl přijít na své. Když jsem se kolegovi zmínil, že tu budu víc než týden, tak se pousmál a pravil, že už čtvrtý den toho budu mít po krk. On si vždy bere jednu výstavu na víkend, maximálně na tři dny, což je doba tak akorát na to, aby ho vystavené exponáty nezačaly nudit. Stejně to prý dělají i naše kolegyně. Jak se ukázalo, hradní jídelna pro zaměstnance zavřela dřív, než na mě vyšla pauzu na oběd a široko daleko nebylo žádné občerstvení v cenové relaci pro našince. To jsem pochopil, když jsem za obyčejnou salámovou bagetu v přilehlém bookshop café utratil čtyřicet korun a dalších čtyřicet za litr a půl minerálky. Zkonzumoval jsem to na lavičce Královské zahrady a kochal se přitom hřejivými slunečními paprsky. Kvůli zatemnění a klimatizaci v galerii mi po delší době uvnitř bylo totiž docela chladno. Na druhý den jsem si již přinesl z domova housky se salámem a sýrem a pomerančovou Poděbradku za patnáct korun. Původně jsem myslel, že v pondělí budu mít volno, protože všechny galerie, co znám, mají první den v týdnu zavřeno, ovšem ne tak Pražský Hrad. Návštěvníků moc nepřišlo, ale to mi nevadilo. Při službě v šatně a na balkóně, kam chodilo nejméně lidí, jsem si proto klidně četl knížku. Vzal jsem si Bukowského Faktótum, neboť hlavní hrdina románu je na tom ještě o dost hůře nežli já, což mě uklidňovalo. Jinak jsem však byl pilným a zvídavým divákem Biedermeiru, uměleckého a životního stylu, který vytvářela hlavně aristokracie a bohaté měšťanstvo. A musím přiznat, že za těch osm dní mi určité exponáty z doby nosočistoplen a klapkobřinkostrojů přirostly k srdci tak mocně, že jsem silně uvažoval o napsání seriózní srovnávací studie biedermeirovského nábytku s nábytkem dnešní doby.
Velice libopohledným jevilo se mi kupříkladu téměř dva metry dlouhé lehátko z ořechové dýhy, neskládací sice, avšak růžově čalouněné s motivem květin na potazích, stosedmdesát osm let staré. Navíc byl jeho součástí polštář ve tvaru srolovaného spacího pytle, zakončený rozšafným střapcem. Pravda, lehátko bylo sice poněkud těžší, odhadem alespoň půldruhého metráku, avšak ten, kdo je kdysi užíval na zahradě či na pláži, určitě příslušník vyšší vrstvy, najisto najal si lehátkonosiče, čímž poskytl práci nejméně dvěma až čtyřem chuďasům. Další pracovní příležitost skýtala zřejmě funkce kolébače či statné kolíbalky, neboť masivní kolébka zdéli více nežli jednoho metru, vyrobena Léta Páně osmnáctistéhodvacátého taktéž z ořechové dýhy a s rudými poduškami, rovněž nebyla vhodná pro drobnou a neupracovanou ručku matinky z lepší společnosti. Pomocí nástavce z přední strany kolébky klenul se nad ní
ozdobný had z pozlaceného dřeva. Nakolik traumaticky působila zdařilá napodobenina plaza na dítě či (vzhledem k předimenzované prostornosti kolébky) povícero dětí uvnitř ležících, to již dnes zřejmě nezjistíme. Také dětská gondolová postýlka z roku 1815 zdobená intarziemi s dnem asi metr od horního okraje nabízela otázku, zda děcko spící v této kryptě netrpělo nočními děsy. Každopádně se jednalo o kvalitní, poctivé a potěchu oka působící kusy nábytku, které vydržely staletí. Srovnáme-li tyto držáky s dnešním sortimentem, pak biedermaier jasně vítězí! Vzpomeňte si třeba, kolikrát se vám složilo lehátko na pláži, když jste se doň chtěli uvelebit. S biedermaierovskym lehátkem by se vám nic podobného stát nemohlo! Těžko bychom také v dnešní době hledali luxusní přenosný klozet-sedačku z bukového a třešňového dřeva, kůže a textilu, vyrobený roku 1830. Ze současného nemocničního prostředí známe pochopitelně podobně multifunkční židli přezdívanou gramofon, ta se však svým hrubým vzhledem s tímto svým elegantním pradědečkem dá srovnávat jen stěží. Navíc si troufám tvrdit, že málokterá rodina současné vyšší střední třídy béře si takovéto zařízení s sebou na výlety do přírody či za památkami naší krásné vlasti. Alespoň já jsem tedy nikoho, kdo by se vláčel lesem či starobylým městem s gramofonem v náručí dosud nepotkal, což je vlastně s podivem. Jak nás totiž učí Jeho Svatost Dalajlama ve své knize Cesta k plnohodnotnému životu na str. 32 českého vydání: „Vyměšování je svým způsobem hlavní funkcí našich těl!“ Klozet, tentokráte vysunovací, obsahoval i noční stolek z olšové dýhy a dubu, připomínající byvší vojenský buben. V souvislosti s tímto tématem musím se též zmínit o neblahé situaci využívání nočníků v naší době. Myslím si totiž, že nočníky jsou všeobecně na ústupu a nerad bych se dožil toho, že je jednou budu okukovat v nějakém muzeu či galerii jako přežilé veterány. Tento chmurný osud potkal například dřevěná plivátka, taktéž zde vystavená, pro svůj velkorysý objem vhodná snad i jako blítka. Klozety i plivátka byli návštěvníky hojně a důkladně okukovány, k jejich pravým účelům je naštěstí nikdo nepoužil, alespoň za mé služby k tomu nedošlo, čímž jsem splnil svou povinnost na výbornou.
Kromě nábytku tu z užitého umění byly vystaveny také dobový porcelán, sklo, móda, šperky, ba i dětské hračky. Vedle nejrůznějších mrkacích panen, panáčků a žebřiňáčků zaujal mě precizně vyrobený miniaturní kávový servis. Jako hračka by dnes však pravděpodobně neprošel Hospodářskou komorou, neboť byl celý z cínu. Zda se jím v době jeho vzniku nějaké šlechtické dítko při hraní otrávilo, to na popisce uvedeno nebylo. Vyjmenovávat autory zde vystavených obrazů asi nemá smysl, bylo jich na tucty. Mně osobně se nejvíce líbily drobné skicy z cest Josefa Mánesa. Na jedné z nich sedí u řeky pán v cylindru vedle z dámy s deštníkem, zatímco nad nimi letící divoká husa na ně doslova zvysoka kálí. Nechyběla ani ukázka z díla Antonína Langweila, za života tuberkulózního a neúspěšného malíře vedut, který se ovšem svou zmenšenou kopií Prahy z papíru stal ihned po smrti slavným a dodnes zůstává nedostižným vzorem všech modelářů. Návštěvníci tu mohli obdivovat jeho dokonalou zmenšeninu Vily Kinských.
Zajímal jsem se pochopitelně i o původ slova Biedermaier, které jsem si jako chabý němčinář překládal termíny poctivý správce statku či počestný šafář. Z katalogu k výstavě jsem zjistil, že jej vytvořili dva mnichovští redaktoři humoristických listů v druhé půlce devatenáctého století kombinací příjmení Biedermann a Bummelmaier, což byly v té době ustálené komické typy maloměšťáků. Pod takto nově vzniklým a tedy ironickým jménem pak tito dva filutové psali a ve svých plátcích tiskli záměrně naivní verše, opěvající usedlý životní styl a mravnost nade vše. Mystifikaci dlouho nikdo neprohlédl a naivní básník Biedermaier se dokonce dočkal knižního vydání. Teprve koncem století označil kdosi v novinách to klidné období spokojeného a idylického měšťáckého života po napoleonských válkách synonymem vymyšleného prostoduchého poety a Biedermaier jako styl byl na světe!
Bohužel ve středu jsem si v paměti připomněl slova kolegy z prvého dne v galerii, a sice že tři dny na jedné výstavě bohatě stačí. Přes všechny báječné a zajímavé exponáty jsem se začal nudit, a to tak, že velmi. Nejhorší to bylo v době po obědě od druhé či třetí do šesté hodiny. To jsem nudou doslova umíral. Kolegové se kolem mě měnili každý den, zůstali nejvýše dva tři dny, jen já tu strašil v kuse už skoro celý pracovní týden. Libopohledná lehátka, ozdobné kolébky a noční stolky už pro mě byly jen pouhé kusy zatraceného dřeva, v lepším případě jsem je prostě vůbec nevnímal. Byl jsem nevrlý a dokonce jsem se pohádal s jednou asi pětasedmdesátiletou kolegyní, která mě pravidelně chodila střídat o deset minut dřív, nežli měla. Měl jsem po krk toho věčného postávání a popocházení kolem stokrát viděných exponátů. I moje každodenní studené obědy se mi počaly zajídat. Rád bych si přes den alespoň chvíli zatelefonoval s nějakou spřízněnou duší, jenže v galerii pochopitelně platil přísný zákaz telefonování. Strašlivá nuda a stereotyp ubíjely zbytky mé duševní existence. Nakonec jsem si sám připadal jako muzeální exponát, voskový paňáca či panák ze slámy, kterou jsem měl každopádně v hlavě, jinak bych nikdy nevzal tohle místo za směšných pětapadesát korun na hodinu. Pak jsem si ale vzpomněl, že tohle je jediná práce, kterou jsem po dlouhé době sehnal a poněkud jsem vychladnul. Určité oživení přinesla sobota, neb jsem se s mladým kolegou studentem dostal prvně na oběd do hradní jídelny pro zaměstnance. Odpoledne se pak se mnou snažila flirtovat fešná kolegyně, taková žába, kterou teprve čekala maturita, ač jí prý bylo dvacet. Vypadala na patnáct, její verbální projev však byl na úrovni dítěte prvního stupně základní školy. Na minutku jsem uvažoval, že bych ji pozval na večeři, tedy vzhledem k svému nízkorozpočtovému životu spíše na jedno pivo, ale poté jsem tento nápad zavrhl jako příliš dobrodružný. Přece jen to bylo hodně mladé tele, které by mě mohlo snadno dostat do maléru, což bylo to poslední, oč jsem měl zájem.
Když jsem osmý den dopoledne přišel do galerie, cítil jsem již nastávající konec mého údělu na tomto místě. Proto už mě nemohl vyvést z míry ani zákaz čtení knih při službě, vydaný paní vedoucí. Přišly mraky lidí, den mi však uběhl kupodivu docela rychle. Večer jsem se rozloučil se všemi kolegy a s pocitem ulehčení vojáka, který se po dlouhé době konečně vrací z války do rodné vlasti, odebral jsem se domů, kde jsem usnul spánkem spravedlivých, aniž bych přemýšlel o tom, kam se ráno půjdu ptát na další práci. Ale to už je zase jiný příběh.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
A tak jsem se předposlední srpnovou neděli ráno, jsa hladce oholen, v slušivém béžovém saku, vypraných bleděmodrých džínách a vyleštěných černých polobotkách, zkrátka dokonalost sama, hlásil v pokladně Jízdárny Pražského hradu. Sympatická paní vedoucí mě představila mé nové sympatické kolegy, což byly ze dvou třetin důchodkyně a z jedné třetiny studentky. Mužské pohlaví zde kromě mě zastupoval jen jeden celkem zachovalý důchodce. Díky mému od přírody mladistvému vzhledu, k němuž v poslední době vlivem neustálého stresu ještě přispěl úbytek váhy skoro o deset kilo, byl jsem všemi jednoznačně považován za studentíka, což mi nevadilo. Náplň práce byla jednoduchá: dávat pozor, aby se návštěvníci nedotýkali výstavních exponátů v galerii. Dohromady nás bylo osm a každou hodinu jsme se posunuli na stanoviště nejbližšího kolegy proti směru hodinových ručiček. Začínalo se v deset ráno a končilo se v šest večer, na oběd jsme měli půlhodinovou pauzu. Dá se říci, že jsem měl štěstí, neboť zde právě probíhala výstava „BIEDERMAIER, Umění a kultura v českých zemích 1814–1848“, na níž jsem se beztak chystal coby divák. Nyní jsem měl tedy skutečně dost času prohlédnout si ji opravdu velmi důkladně. Obecně totiž do galerií nechodí takové masy návštěvníků, aby si uměnímilovný kustod nemohl přijít na své. Když jsem se kolegovi zmínil, že tu budu víc než týden, tak se pousmál a pravil, že už čtvrtý den toho budu mít po krk. On si vždy bere jednu výstavu na víkend, maximálně na tři dny, což je doba tak akorát na to, aby ho vystavené exponáty nezačaly nudit. Stejně to prý dělají i naše kolegyně. Jak se ukázalo, hradní jídelna pro zaměstnance zavřela dřív, než na mě vyšla pauzu na oběd a široko daleko nebylo žádné občerstvení v cenové relaci pro našince. To jsem pochopil, když jsem za obyčejnou salámovou bagetu v přilehlém bookshop café utratil čtyřicet korun a dalších čtyřicet za litr a půl minerálky. Zkonzumoval jsem to na lavičce Královské zahrady a kochal se přitom hřejivými slunečními paprsky. Kvůli zatemnění a klimatizaci v galerii mi po delší době uvnitř bylo totiž docela chladno. Na druhý den jsem si již přinesl z domova housky se salámem a sýrem a pomerančovou Poděbradku za patnáct korun. Původně jsem myslel, že v pondělí budu mít volno, protože všechny galerie, co znám, mají první den v týdnu zavřeno, ovšem ne tak Pražský Hrad. Návštěvníků moc nepřišlo, ale to mi nevadilo. Při službě v šatně a na balkóně, kam chodilo nejméně lidí, jsem si proto klidně četl knížku. Vzal jsem si Bukowského Faktótum, neboť hlavní hrdina románu je na tom ještě o dost hůře nežli já, což mě uklidňovalo. Jinak jsem však byl pilným a zvídavým divákem Biedermeiru, uměleckého a životního stylu, který vytvářela hlavně aristokracie a bohaté měšťanstvo. A musím přiznat, že za těch osm dní mi určité exponáty z doby nosočistoplen a klapkobřinkostrojů přirostly k srdci tak mocně, že jsem silně uvažoval o napsání seriózní srovnávací studie biedermeirovského nábytku s nábytkem dnešní doby.
Velice libopohledným jevilo se mi kupříkladu téměř dva metry dlouhé lehátko z ořechové dýhy, neskládací sice, avšak růžově čalouněné s motivem květin na potazích, stosedmdesát osm let staré. Navíc byl jeho součástí polštář ve tvaru srolovaného spacího pytle, zakončený rozšafným střapcem. Pravda, lehátko bylo sice poněkud těžší, odhadem alespoň půldruhého metráku, avšak ten, kdo je kdysi užíval na zahradě či na pláži, určitě příslušník vyšší vrstvy, najisto najal si lehátkonosiče, čímž poskytl práci nejméně dvěma až čtyřem chuďasům. Další pracovní příležitost skýtala zřejmě funkce kolébače či statné kolíbalky, neboť masivní kolébka zdéli více nežli jednoho metru, vyrobena Léta Páně osmnáctistéhodvacátého taktéž z ořechové dýhy a s rudými poduškami, rovněž nebyla vhodná pro drobnou a neupracovanou ručku matinky z lepší společnosti. Pomocí nástavce z přední strany kolébky klenul se nad ní
ozdobný had z pozlaceného dřeva. Nakolik traumaticky působila zdařilá napodobenina plaza na dítě či (vzhledem k předimenzované prostornosti kolébky) povícero dětí uvnitř ležících, to již dnes zřejmě nezjistíme. Také dětská gondolová postýlka z roku 1815 zdobená intarziemi s dnem asi metr od horního okraje nabízela otázku, zda děcko spící v této kryptě netrpělo nočními děsy. Každopádně se jednalo o kvalitní, poctivé a potěchu oka působící kusy nábytku, které vydržely staletí. Srovnáme-li tyto držáky s dnešním sortimentem, pak biedermaier jasně vítězí! Vzpomeňte si třeba, kolikrát se vám složilo lehátko na pláži, když jste se doň chtěli uvelebit. S biedermaierovskym lehátkem by se vám nic podobného stát nemohlo! Těžko bychom také v dnešní době hledali luxusní přenosný klozet-sedačku z bukového a třešňového dřeva, kůže a textilu, vyrobený roku 1830. Ze současného nemocničního prostředí známe pochopitelně podobně multifunkční židli přezdívanou gramofon, ta se však svým hrubým vzhledem s tímto svým elegantním pradědečkem dá srovnávat jen stěží. Navíc si troufám tvrdit, že málokterá rodina současné vyšší střední třídy béře si takovéto zařízení s sebou na výlety do přírody či za památkami naší krásné vlasti. Alespoň já jsem tedy nikoho, kdo by se vláčel lesem či starobylým městem s gramofonem v náručí dosud nepotkal, což je vlastně s podivem. Jak nás totiž učí Jeho Svatost Dalajlama ve své knize Cesta k plnohodnotnému životu na str. 32 českého vydání: „Vyměšování je svým způsobem hlavní funkcí našich těl!“ Klozet, tentokráte vysunovací, obsahoval i noční stolek z olšové dýhy a dubu, připomínající byvší vojenský buben. V souvislosti s tímto tématem musím se též zmínit o neblahé situaci využívání nočníků v naší době. Myslím si totiž, že nočníky jsou všeobecně na ústupu a nerad bych se dožil toho, že je jednou budu okukovat v nějakém muzeu či galerii jako přežilé veterány. Tento chmurný osud potkal například dřevěná plivátka, taktéž zde vystavená, pro svůj velkorysý objem vhodná snad i jako blítka. Klozety i plivátka byli návštěvníky hojně a důkladně okukovány, k jejich pravým účelům je naštěstí nikdo nepoužil, alespoň za mé služby k tomu nedošlo, čímž jsem splnil svou povinnost na výbornou.
Kromě nábytku tu z užitého umění byly vystaveny také dobový porcelán, sklo, móda, šperky, ba i dětské hračky. Vedle nejrůznějších mrkacích panen, panáčků a žebřiňáčků zaujal mě precizně vyrobený miniaturní kávový servis. Jako hračka by dnes však pravděpodobně neprošel Hospodářskou komorou, neboť byl celý z cínu. Zda se jím v době jeho vzniku nějaké šlechtické dítko při hraní otrávilo, to na popisce uvedeno nebylo. Vyjmenovávat autory zde vystavených obrazů asi nemá smysl, bylo jich na tucty. Mně osobně se nejvíce líbily drobné skicy z cest Josefa Mánesa. Na jedné z nich sedí u řeky pán v cylindru vedle z dámy s deštníkem, zatímco nad nimi letící divoká husa na ně doslova zvysoka kálí. Nechyběla ani ukázka z díla Antonína Langweila, za života tuberkulózního a neúspěšného malíře vedut, který se ovšem svou zmenšenou kopií Prahy z papíru stal ihned po smrti slavným a dodnes zůstává nedostižným vzorem všech modelářů. Návštěvníci tu mohli obdivovat jeho dokonalou zmenšeninu Vily Kinských.
Zajímal jsem se pochopitelně i o původ slova Biedermaier, které jsem si jako chabý němčinář překládal termíny poctivý správce statku či počestný šafář. Z katalogu k výstavě jsem zjistil, že jej vytvořili dva mnichovští redaktoři humoristických listů v druhé půlce devatenáctého století kombinací příjmení Biedermann a Bummelmaier, což byly v té době ustálené komické typy maloměšťáků. Pod takto nově vzniklým a tedy ironickým jménem pak tito dva filutové psali a ve svých plátcích tiskli záměrně naivní verše, opěvající usedlý životní styl a mravnost nade vše. Mystifikaci dlouho nikdo neprohlédl a naivní básník Biedermaier se dokonce dočkal knižního vydání. Teprve koncem století označil kdosi v novinách to klidné období spokojeného a idylického měšťáckého života po napoleonských válkách synonymem vymyšleného prostoduchého poety a Biedermaier jako styl byl na světe!
Bohužel ve středu jsem si v paměti připomněl slova kolegy z prvého dne v galerii, a sice že tři dny na jedné výstavě bohatě stačí. Přes všechny báječné a zajímavé exponáty jsem se začal nudit, a to tak, že velmi. Nejhorší to bylo v době po obědě od druhé či třetí do šesté hodiny. To jsem nudou doslova umíral. Kolegové se kolem mě měnili každý den, zůstali nejvýše dva tři dny, jen já tu strašil v kuse už skoro celý pracovní týden. Libopohledná lehátka, ozdobné kolébky a noční stolky už pro mě byly jen pouhé kusy zatraceného dřeva, v lepším případě jsem je prostě vůbec nevnímal. Byl jsem nevrlý a dokonce jsem se pohádal s jednou asi pětasedmdesátiletou kolegyní, která mě pravidelně chodila střídat o deset minut dřív, nežli měla. Měl jsem po krk toho věčného postávání a popocházení kolem stokrát viděných exponátů. I moje každodenní studené obědy se mi počaly zajídat. Rád bych si přes den alespoň chvíli zatelefonoval s nějakou spřízněnou duší, jenže v galerii pochopitelně platil přísný zákaz telefonování. Strašlivá nuda a stereotyp ubíjely zbytky mé duševní existence. Nakonec jsem si sám připadal jako muzeální exponát, voskový paňáca či panák ze slámy, kterou jsem měl každopádně v hlavě, jinak bych nikdy nevzal tohle místo za směšných pětapadesát korun na hodinu. Pak jsem si ale vzpomněl, že tohle je jediná práce, kterou jsem po dlouhé době sehnal a poněkud jsem vychladnul. Určité oživení přinesla sobota, neb jsem se s mladým kolegou studentem dostal prvně na oběd do hradní jídelny pro zaměstnance. Odpoledne se pak se mnou snažila flirtovat fešná kolegyně, taková žába, kterou teprve čekala maturita, ač jí prý bylo dvacet. Vypadala na patnáct, její verbální projev však byl na úrovni dítěte prvního stupně základní školy. Na minutku jsem uvažoval, že bych ji pozval na večeři, tedy vzhledem k svému nízkorozpočtovému životu spíše na jedno pivo, ale poté jsem tento nápad zavrhl jako příliš dobrodružný. Přece jen to bylo hodně mladé tele, které by mě mohlo snadno dostat do maléru, což bylo to poslední, oč jsem měl zájem.
Když jsem osmý den dopoledne přišel do galerie, cítil jsem již nastávající konec mého údělu na tomto místě. Proto už mě nemohl vyvést z míry ani zákaz čtení knih při službě, vydaný paní vedoucí. Přišly mraky lidí, den mi však uběhl kupodivu docela rychle. Večer jsem se rozloučil se všemi kolegy a s pocitem ulehčení vojáka, který se po dlouhé době konečně vrací z války do rodné vlasti, odebral jsem se domů, kde jsem usnul spánkem spravedlivých, aniž bych přemýšlel o tom, kam se ráno půjdu ptát na další práci. Ale to už je zase jiný příběh.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
pátek 4. března 2011
Šest dní pičusem v chrámu konzumu
(věnováno Honzovi Pucimu)
I.
Péče o zuby má nezanedbatelný vliv na výslovnost. Všiml jsem si toho v novém zaměstnání člena ostrahy obchodního domu Siréna na kolegovi, jemuž mě přidělili, aby mě zaučil. Metr šedesát pět vysoký asičtyřicátník, odbarvený blonďák s účesem alá Duran Duran z jejich prvních alb, měl chrup vskutku zanedbaný. Místy byl zkažený, místy úplně absentoval. Důsledkem toho kolega poněkud šišlal, a já se ho tudíž musel na všechno ptát dvakrát, protože jsem mu vážně nerozuměl. Opravdu smutný konec krále diskoték osmdesátých let, zhodnotil jsem jeho současný stav. Nicméně výsměch z mé strany nebyl zcela na místě, neb jsem byl zaměstnán na stejné pozici jako on. Takto tedy končí alternativní básníci, povzdychl jsem si a šel s Duranduranem na obchůzku po baráku. Pokud jsem rozluštil důležité informace, jež mi sděloval, ihned jsem je zapomínal. Náš šéf jakoby z oka vypadl režiséru Menzelovi, jak vzhledem, tak i mimikou a hlasem. Neodpovídal akorát služební oděv respektive uniforma. Možná to i Menzel byl a připravoval se na natáčení svého nového filmu, tentokráte z prostředí hypermarketu. Představil mi dalšího kolegu, což byl asi sedmatřicetiletý, na svůj věk zachovalý a štíhlý slovenský Cikán, jeden z těch slušných, to se rozumí, neboť měl práci. Sice také šišlal, ale ne tolik jako Duranduran. Nikdo z nich neměl pořádný chrup ani inteligenci, zato to byli všichni závislí tabakisté. Proboha, jak jsem se vlastně dostal na tohle místo? Aha, už vím.
Necelý měsíc poté, co jsem zhnusen skončil v bulvární tiskové agentuře MediaFuck, v níž jsem působil sedm neděl coby reportér domácího zpravodajství, jsem se zařekl, že do médií už se nikdy nevrátím. A od jednoho staršího kamaráda jsem dostal tip na údajně pohodovou práci v obchoďáku, kde shánějí někoho aspoň trochu inteligentního do okénka s informacemi.
„Sice jsou to dvanáctky, ale nic tam neděláš. Prostě si odsedíš dvanáct hodin v kanceláři u počítače, akorát, že občas budeš muset mluvit anglicky s cizincema, co se tě budou ptát, v kterým patře se co prodává, ale mezitím si tam budeš moct v klidu psát ty svoje voloviny. Měl jsem to jít dělat sám, páč mě chtěli vyhodit z práce, ale nakonec zůstávám, takže tohle místo je teď volný, a je to fakt dobrá zašívárna, akorát pro tebe,“ tvrdil mi bezelstně ten dobrý muž a já neměl žádný důvod mu nevěřit.
A tak jsem se prvního července hlásil ve slušivé uniformě na hlavní vrátnici u výše zmíněného pana Pseudomenzela v očekávání parádní zašívárny, prospěšné pro mou literární dráhu. Bohužel realita byla poněkud jiná, pan Menzel mi ji záhy vysvětlil. Nejdřív prý musím aspoň měsíc pochůzkovat jako řadový sekuriťák po obchoďáku, abych poznal jak to tu chodí, který kšeft kde sídlí a mohl pak turistům podávat zasvěcené informace. Pro začátek jsem vyfasoval tři denní a dvě noční služby. Většinu dne jsem tedy chodil s vysílačkou po marketu od podzemních garáží až po střechu, a dával pozor na podezřelá individua, hlavně na narkomany a bezdomovce, aby nefetovali či se neumývali na toaletách nebo aby neposedávali s čúčem před obchoďákem. Upřímně řečeno nebyl jsem v tom příliš aktivní, buzerovat druhé mě totiž nikdo moc nebavilo. Problém byl v tom, že teď jsem měl buzerování v popisu práce. Byl jsem tak trochu v pasti. Snažil jsem se utěšovat tím, že slavný spisovatel George Orwell pracoval v Barmě jako policajt, a to dokonce několik let, ale příliš to nepomáhalo. Kamaráda, který mi dohodil tuhle „zašívárnu“ jsem začal celkem rychle nenávidět. S vypětím všech duševních sil přežil jsem ty tři nekonečné denní služby mezi mladými nedouky s IQ tykve a vysloužilými bachaři, kteří si na obchůzky rádi brali obušky, nože či slzný sprej, a přichystal se na svou první noční.
II.
Před jedenáctou večer sedím na lavičce pod eskalátory v osvětleném obchoďáku oblečen v černém obleku. Dojem funebráka kazí jen výšivka s logem agentury pod pravou klopou. Kolem jednotlivých obchodů a výloh pobíhají Ukrajinky s mopy a vysavači a poklízejí podlahu. Mladý Slovák před sebou tlačí čisticí rolbu a hubená starší Češka asexualního vzhledu s kruhy pod očima je kontroluje a komanduje. Do toho občas ublinknou infantilní elektronkovou melodii dvě dětská autíčka, žluté taxi baby a modrý policejní anton.
„Přízemí hotovo,“ oznamuje mi zanedlouho komandantka, „Můžeme jít na další patro.“
Beze mě však nemůžou nikam, neboť jsem pánem klíčů od vchodu ve všech patrech, Pan Důležitý, cha! Ospale se zvedám z lavičky se svazkem klíčů v rukou a mířím vstříc dalším dobrodružstvím dnešní noci.
„Kde je Larisa?“ ptá se komandantka v prvním patře a já si vzpomenu na stejnojmennou deku, kterou mě a bráchu máma či babička přikrývaly na chalupě, když jsme byli malí.
„Vem si larisu,“ říkaly vždycky obě shodně, ačkoli se neměly vzájemně v lásce. Teď už jsem ale velký, alespoň papírově podle data narození. Má životní rozhodnutí jako by se ale bála zplnoletnět a dospět. Už pátým dnem mě svědí pravé oko, které si tím pádem pořád mnu, čímž to logicky nemůže nikdy skončit. Příčinou svědění je bezpochyby šampón, jenž mi při pondělní koupeli omylem vnikl do oka. Tak mě napadá, zda slavnému vojevůdci Janu Žižkovi z Trocnova nevyžral to první oko v dětství obyčejný šampón. Pokud budu za pár dní pouze jednooký, mohl bych tím svou teorii významně podpořit. Pak už by jen zbývalo exhumovat Žižkovy ostatky a provést pečlivou analýzu DNA jeho očních jamek. Prozatím však ještě vidím, což mě zase vrací do reality půlnočního úklidu obchodního domu, kde poklimbávám na lavičce se svazkem klíčů a černou vysílačkou vedle sebe.
Po půl jedné už na to házím bobek a v druhém patře se na lavičce snažím zaujmout polohu vleže. Chybí mi ale polštář pod hlavu, kovové madlo mě tlačí do krku a navíc studí. Ukrajinka neurčitého věku se zlatými zuby se snaží o komunikaci, zřejmě by se ráda přivdala "na západ". Mohli bychom pak zplodit malého sekuriťáčka a malou uklízečku, nefalšovanou panslovanskou elitu, pačemu nět? Anebo si prostě chtěla jenom promluvit. Je to asi pocit na prd, jet dělat takhle mizernou práci do cizí země, kde se na vás všichni dívají skrz prsty jen jako na levnou pracovní sílu. Člověk už si pak asi připadá spíš jako podčlověk. Osobně se sice nepovažuji za nadčlověka, jen prostě nejsem ten typ, co píchá imigrantky z východu, takže z toho stejně nic nebude. Kdyby byla aspoň hezká. Ostatně život přece není jen samý pich. Ještě štěstí, že já sám nemusím jet šúrovat podlahy k našim teutonským sousedům coby gastarbajtr a untrmenš. A vůbec, vzhledem k tomu, že dědeček byl Germán, by se to ani nehodilo. Co ale musím, je zvednout ten svůj línej zadek z lavičky a jít otevřít další patro.
Ve čtyři hodiny ve čtvrtém patře je mi po dvouhodinovém spánku na vrátnici o úklidové přestávce vážně parádně. Navíc jsem pohodlně rozvalen v oddělení nábytku na pohodlňoučké lenošce za dvacet táců, hlavu a ramena obložena polštáři. To je blaho! Jak vidno, filosofie povalečství se tedy někdy dá realizovat i v zaměstnání. Úklidová četa je zatím v plné práci. Pohled mi párkrát sklouzne po skupině figurín přímo naproti mně, která má představovat spokojenou a usměvavou rodinku. Je tu taťka, mamka a jejich dvě ratolesti, kluk a holka. Postavy mají jak z učebnice anatomie. Jejich hlavu rodiny už jsem málem i pozdravil. A už je tady konec úklidu. Zhasínám světla, zamykám dveře a jedu dolů na vrátnici.
Aniž bych chtěl, musím si před pátou ráno vyslechnout životní příběh kupodivu pouze šedesátiletého zcela bělovlasého a bělovousého kolegy, na kterého přesně pasuje výraz „plesnivej dědek.“ Mezi přerostlými a zažloutlými nehty mu bliká rudý oharek cigarety. Z téměř bezzubých úst vypouští modravě šedý dým a začíná mi odšišlávat svůj životní příběh, a to zrovna v době, kdy jsem si chtěl zdřímnout. Do listopadu osmdesát devět byl prý esenbákem a pak ho vyhodili. Rozvedl se a začal podnikat na Slovensku, kde se znovu oženil.
„Měl sem druhou nejkrásnější ženu ze Slovenska, to byla miss!“ zdůrazňuje dědek a chválí i sám sebe: „Já byl tenkrát kulturista, měl sem stotřicetšest kilo!“ Dělal ochranku pro velká zvířata, stýkal se s politiky, s Klausem prý chodil na tenis i na pivo. Vydělal si milióny. Pak se ale zapletl s mafií.
„Tohle ti udělaj, když je naštveš,“ zahuhňal, otevřel ústa a přejel si prstem podél celé horní dásně, kde měl jen jediný zub. Pak se s ním rozvedla druhá žena a vzala ho, jak se říká, pěkně u huby.
„Nikdy si neber Slovenku,“ varoval mě. „Našla si ňákýho malýho plešatýho debila, co jí mlátil. Ten mi dal desetikorunu a vyhodil mě z baráku,“ líčí dědek svůj existenční pád. Vychoval celkem šest dětí, z nichž ho polovina připravila o zbytek majetku. Dnes bydlí po ubytovnách a taky přespává v práci.
„Ale vypadam na šedesát eště zachovale, pořídim si nový zuby, sbalim ňákou o dvacet, třicet let mladší ženskou a pak se jim všem budu smát,“ plánuje si dědek budoucnost. Těžko říct, někdy je přání otcem myšlenky, nicméně tohle se mu asi nepodaří. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli bych mu to přál. Jeho příběh mě vlastně příliš nedojal. Asi že jsem esenbáky nikdy neměl rád, a kulturisty a missky už vůbec ne.
III.
Zatímco na první noční mě vedoucí směny nechal dvě hodiny vyspat, a při takzvaném dohlížení na úklid jsem se bavil psaním poznámek do mobilu, druhou noční jsem sloužil bez odpočinku. Asi zřejmě proto jsem se nad ránem ztratil v podzemních garážích. Klimbal jsem za chůze jako somnambul a náhle jsem prostě nevěděl, kde jsem. Ještě, že jsem s sebou měl tu vysílačku. Nakonec mě našli a přivedli zpátky na vrátnici. V osm ráno jsem odtamtud odešel vyčerpaný nevyspáním a doma jsem hned zalehnul do postele. Měl jsem před sebou tři a půl dne volna a pak mě čekaly další dvě denní a dvě noční služby. Z té představy mi bylo vážně na blití. Když jsem se večer probudil, náhle jsem věděl, že tam už nepáchnu. Druhý den jsem zatelefonoval Menzelovi, že končím. Hrozně se divil, nechápal to. Měl jsem u něj přece tak dobře rozjetou kariéru, vždyť už za měsíc jsem to mohl dotáhnout až do informací! Nicméně se s tím musel vyrovnat. A tak se stalo, že jsem byl po šesti dnech zaměstnání v chrámu konzumu zase bez práce, bez peněz, bez ženský a bez perspektivy. A kupodivu se mi hrozně ulevilo.
A komu to nestačilo, pro toho tu je ještě nášup v podobě básně:
Viki Shock
Plešatej Revolver
(báseň, napsaná v čase autorovy služby v obchodním domě Siréna, názorně ilustrující jeho tehdejší duševní stav)
Revolver s bílými vlasy
potřeboval bych asi.
Kulka mi stačí jenom jedna,
by byla skončena má existence bědná.
Má existence povaleče,
již s sebou moje tělo vleče.
Ou yes, ou yes,
well, well, well,
navalte braši ten Revolver!
Ruleta ruská už mě nebaví,
chci kulku přímo do hlavy.
Do šišky, z níž nic vzácného nevzešlo,
do z prdu kuličky, kam vzdělání se nevešlo.
Ten Revolver asi
nemusí mít bílé vlasy,
může být zcela lysý.
Ou yes, ou yes,
well, well, well,
navalte braši plešatej Revolver!
Topit a věšet se nebudu,
to bych si udělal ostudu.
Skákat z mostu či okna,
Okeny předtím si lokna,
to může skončiti všelijak,
jistotu neměl bych však.
Plyn doma nemám,
pod vlak se mi nechce,
důstojně sejíti se světa nejde tak lehce.
Jsa člověk chudý jak kostelní myš,
i s vlastním zánikem mám já to kříž!
Kolikpak stoji dneska kvér?
Úplnej majlant, to není fér!
Přátelé moji, kupte mi Revolver!
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
I.
Péče o zuby má nezanedbatelný vliv na výslovnost. Všiml jsem si toho v novém zaměstnání člena ostrahy obchodního domu Siréna na kolegovi, jemuž mě přidělili, aby mě zaučil. Metr šedesát pět vysoký asičtyřicátník, odbarvený blonďák s účesem alá Duran Duran z jejich prvních alb, měl chrup vskutku zanedbaný. Místy byl zkažený, místy úplně absentoval. Důsledkem toho kolega poněkud šišlal, a já se ho tudíž musel na všechno ptát dvakrát, protože jsem mu vážně nerozuměl. Opravdu smutný konec krále diskoték osmdesátých let, zhodnotil jsem jeho současný stav. Nicméně výsměch z mé strany nebyl zcela na místě, neb jsem byl zaměstnán na stejné pozici jako on. Takto tedy končí alternativní básníci, povzdychl jsem si a šel s Duranduranem na obchůzku po baráku. Pokud jsem rozluštil důležité informace, jež mi sděloval, ihned jsem je zapomínal. Náš šéf jakoby z oka vypadl režiséru Menzelovi, jak vzhledem, tak i mimikou a hlasem. Neodpovídal akorát služební oděv respektive uniforma. Možná to i Menzel byl a připravoval se na natáčení svého nového filmu, tentokráte z prostředí hypermarketu. Představil mi dalšího kolegu, což byl asi sedmatřicetiletý, na svůj věk zachovalý a štíhlý slovenský Cikán, jeden z těch slušných, to se rozumí, neboť měl práci. Sice také šišlal, ale ne tolik jako Duranduran. Nikdo z nich neměl pořádný chrup ani inteligenci, zato to byli všichni závislí tabakisté. Proboha, jak jsem se vlastně dostal na tohle místo? Aha, už vím.
Necelý měsíc poté, co jsem zhnusen skončil v bulvární tiskové agentuře MediaFuck, v níž jsem působil sedm neděl coby reportér domácího zpravodajství, jsem se zařekl, že do médií už se nikdy nevrátím. A od jednoho staršího kamaráda jsem dostal tip na údajně pohodovou práci v obchoďáku, kde shánějí někoho aspoň trochu inteligentního do okénka s informacemi.
„Sice jsou to dvanáctky, ale nic tam neděláš. Prostě si odsedíš dvanáct hodin v kanceláři u počítače, akorát, že občas budeš muset mluvit anglicky s cizincema, co se tě budou ptát, v kterým patře se co prodává, ale mezitím si tam budeš moct v klidu psát ty svoje voloviny. Měl jsem to jít dělat sám, páč mě chtěli vyhodit z práce, ale nakonec zůstávám, takže tohle místo je teď volný, a je to fakt dobrá zašívárna, akorát pro tebe,“ tvrdil mi bezelstně ten dobrý muž a já neměl žádný důvod mu nevěřit.
A tak jsem se prvního července hlásil ve slušivé uniformě na hlavní vrátnici u výše zmíněného pana Pseudomenzela v očekávání parádní zašívárny, prospěšné pro mou literární dráhu. Bohužel realita byla poněkud jiná, pan Menzel mi ji záhy vysvětlil. Nejdřív prý musím aspoň měsíc pochůzkovat jako řadový sekuriťák po obchoďáku, abych poznal jak to tu chodí, který kšeft kde sídlí a mohl pak turistům podávat zasvěcené informace. Pro začátek jsem vyfasoval tři denní a dvě noční služby. Většinu dne jsem tedy chodil s vysílačkou po marketu od podzemních garáží až po střechu, a dával pozor na podezřelá individua, hlavně na narkomany a bezdomovce, aby nefetovali či se neumývali na toaletách nebo aby neposedávali s čúčem před obchoďákem. Upřímně řečeno nebyl jsem v tom příliš aktivní, buzerovat druhé mě totiž nikdo moc nebavilo. Problém byl v tom, že teď jsem měl buzerování v popisu práce. Byl jsem tak trochu v pasti. Snažil jsem se utěšovat tím, že slavný spisovatel George Orwell pracoval v Barmě jako policajt, a to dokonce několik let, ale příliš to nepomáhalo. Kamaráda, který mi dohodil tuhle „zašívárnu“ jsem začal celkem rychle nenávidět. S vypětím všech duševních sil přežil jsem ty tři nekonečné denní služby mezi mladými nedouky s IQ tykve a vysloužilými bachaři, kteří si na obchůzky rádi brali obušky, nože či slzný sprej, a přichystal se na svou první noční.
II.
Před jedenáctou večer sedím na lavičce pod eskalátory v osvětleném obchoďáku oblečen v černém obleku. Dojem funebráka kazí jen výšivka s logem agentury pod pravou klopou. Kolem jednotlivých obchodů a výloh pobíhají Ukrajinky s mopy a vysavači a poklízejí podlahu. Mladý Slovák před sebou tlačí čisticí rolbu a hubená starší Češka asexualního vzhledu s kruhy pod očima je kontroluje a komanduje. Do toho občas ublinknou infantilní elektronkovou melodii dvě dětská autíčka, žluté taxi baby a modrý policejní anton.
„Přízemí hotovo,“ oznamuje mi zanedlouho komandantka, „Můžeme jít na další patro.“
Beze mě však nemůžou nikam, neboť jsem pánem klíčů od vchodu ve všech patrech, Pan Důležitý, cha! Ospale se zvedám z lavičky se svazkem klíčů v rukou a mířím vstříc dalším dobrodružstvím dnešní noci.
„Kde je Larisa?“ ptá se komandantka v prvním patře a já si vzpomenu na stejnojmennou deku, kterou mě a bráchu máma či babička přikrývaly na chalupě, když jsme byli malí.
„Vem si larisu,“ říkaly vždycky obě shodně, ačkoli se neměly vzájemně v lásce. Teď už jsem ale velký, alespoň papírově podle data narození. Má životní rozhodnutí jako by se ale bála zplnoletnět a dospět. Už pátým dnem mě svědí pravé oko, které si tím pádem pořád mnu, čímž to logicky nemůže nikdy skončit. Příčinou svědění je bezpochyby šampón, jenž mi při pondělní koupeli omylem vnikl do oka. Tak mě napadá, zda slavnému vojevůdci Janu Žižkovi z Trocnova nevyžral to první oko v dětství obyčejný šampón. Pokud budu za pár dní pouze jednooký, mohl bych tím svou teorii významně podpořit. Pak už by jen zbývalo exhumovat Žižkovy ostatky a provést pečlivou analýzu DNA jeho očních jamek. Prozatím však ještě vidím, což mě zase vrací do reality půlnočního úklidu obchodního domu, kde poklimbávám na lavičce se svazkem klíčů a černou vysílačkou vedle sebe.
Po půl jedné už na to házím bobek a v druhém patře se na lavičce snažím zaujmout polohu vleže. Chybí mi ale polštář pod hlavu, kovové madlo mě tlačí do krku a navíc studí. Ukrajinka neurčitého věku se zlatými zuby se snaží o komunikaci, zřejmě by se ráda přivdala "na západ". Mohli bychom pak zplodit malého sekuriťáčka a malou uklízečku, nefalšovanou panslovanskou elitu, pačemu nět? Anebo si prostě chtěla jenom promluvit. Je to asi pocit na prd, jet dělat takhle mizernou práci do cizí země, kde se na vás všichni dívají skrz prsty jen jako na levnou pracovní sílu. Člověk už si pak asi připadá spíš jako podčlověk. Osobně se sice nepovažuji za nadčlověka, jen prostě nejsem ten typ, co píchá imigrantky z východu, takže z toho stejně nic nebude. Kdyby byla aspoň hezká. Ostatně život přece není jen samý pich. Ještě štěstí, že já sám nemusím jet šúrovat podlahy k našim teutonským sousedům coby gastarbajtr a untrmenš. A vůbec, vzhledem k tomu, že dědeček byl Germán, by se to ani nehodilo. Co ale musím, je zvednout ten svůj línej zadek z lavičky a jít otevřít další patro.
Ve čtyři hodiny ve čtvrtém patře je mi po dvouhodinovém spánku na vrátnici o úklidové přestávce vážně parádně. Navíc jsem pohodlně rozvalen v oddělení nábytku na pohodlňoučké lenošce za dvacet táců, hlavu a ramena obložena polštáři. To je blaho! Jak vidno, filosofie povalečství se tedy někdy dá realizovat i v zaměstnání. Úklidová četa je zatím v plné práci. Pohled mi párkrát sklouzne po skupině figurín přímo naproti mně, která má představovat spokojenou a usměvavou rodinku. Je tu taťka, mamka a jejich dvě ratolesti, kluk a holka. Postavy mají jak z učebnice anatomie. Jejich hlavu rodiny už jsem málem i pozdravil. A už je tady konec úklidu. Zhasínám světla, zamykám dveře a jedu dolů na vrátnici.
Aniž bych chtěl, musím si před pátou ráno vyslechnout životní příběh kupodivu pouze šedesátiletého zcela bělovlasého a bělovousého kolegy, na kterého přesně pasuje výraz „plesnivej dědek.“ Mezi přerostlými a zažloutlými nehty mu bliká rudý oharek cigarety. Z téměř bezzubých úst vypouští modravě šedý dým a začíná mi odšišlávat svůj životní příběh, a to zrovna v době, kdy jsem si chtěl zdřímnout. Do listopadu osmdesát devět byl prý esenbákem a pak ho vyhodili. Rozvedl se a začal podnikat na Slovensku, kde se znovu oženil.
„Měl sem druhou nejkrásnější ženu ze Slovenska, to byla miss!“ zdůrazňuje dědek a chválí i sám sebe: „Já byl tenkrát kulturista, měl sem stotřicetšest kilo!“ Dělal ochranku pro velká zvířata, stýkal se s politiky, s Klausem prý chodil na tenis i na pivo. Vydělal si milióny. Pak se ale zapletl s mafií.
„Tohle ti udělaj, když je naštveš,“ zahuhňal, otevřel ústa a přejel si prstem podél celé horní dásně, kde měl jen jediný zub. Pak se s ním rozvedla druhá žena a vzala ho, jak se říká, pěkně u huby.
„Nikdy si neber Slovenku,“ varoval mě. „Našla si ňákýho malýho plešatýho debila, co jí mlátil. Ten mi dal desetikorunu a vyhodil mě z baráku,“ líčí dědek svůj existenční pád. Vychoval celkem šest dětí, z nichž ho polovina připravila o zbytek majetku. Dnes bydlí po ubytovnách a taky přespává v práci.
„Ale vypadam na šedesát eště zachovale, pořídim si nový zuby, sbalim ňákou o dvacet, třicet let mladší ženskou a pak se jim všem budu smát,“ plánuje si dědek budoucnost. Těžko říct, někdy je přání otcem myšlenky, nicméně tohle se mu asi nepodaří. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli bych mu to přál. Jeho příběh mě vlastně příliš nedojal. Asi že jsem esenbáky nikdy neměl rád, a kulturisty a missky už vůbec ne.
III.
Zatímco na první noční mě vedoucí směny nechal dvě hodiny vyspat, a při takzvaném dohlížení na úklid jsem se bavil psaním poznámek do mobilu, druhou noční jsem sloužil bez odpočinku. Asi zřejmě proto jsem se nad ránem ztratil v podzemních garážích. Klimbal jsem za chůze jako somnambul a náhle jsem prostě nevěděl, kde jsem. Ještě, že jsem s sebou měl tu vysílačku. Nakonec mě našli a přivedli zpátky na vrátnici. V osm ráno jsem odtamtud odešel vyčerpaný nevyspáním a doma jsem hned zalehnul do postele. Měl jsem před sebou tři a půl dne volna a pak mě čekaly další dvě denní a dvě noční služby. Z té představy mi bylo vážně na blití. Když jsem se večer probudil, náhle jsem věděl, že tam už nepáchnu. Druhý den jsem zatelefonoval Menzelovi, že končím. Hrozně se divil, nechápal to. Měl jsem u něj přece tak dobře rozjetou kariéru, vždyť už za měsíc jsem to mohl dotáhnout až do informací! Nicméně se s tím musel vyrovnat. A tak se stalo, že jsem byl po šesti dnech zaměstnání v chrámu konzumu zase bez práce, bez peněz, bez ženský a bez perspektivy. A kupodivu se mi hrozně ulevilo.
A komu to nestačilo, pro toho tu je ještě nášup v podobě básně:
Viki Shock
Plešatej Revolver
(báseň, napsaná v čase autorovy služby v obchodním domě Siréna, názorně ilustrující jeho tehdejší duševní stav)
Revolver s bílými vlasy
potřeboval bych asi.
Kulka mi stačí jenom jedna,
by byla skončena má existence bědná.
Má existence povaleče,
již s sebou moje tělo vleče.
Ou yes, ou yes,
well, well, well,
navalte braši ten Revolver!
Ruleta ruská už mě nebaví,
chci kulku přímo do hlavy.
Do šišky, z níž nic vzácného nevzešlo,
do z prdu kuličky, kam vzdělání se nevešlo.
Ten Revolver asi
nemusí mít bílé vlasy,
může být zcela lysý.
Ou yes, ou yes,
well, well, well,
navalte braši plešatej Revolver!
Topit a věšet se nebudu,
to bych si udělal ostudu.
Skákat z mostu či okna,
Okeny předtím si lokna,
to může skončiti všelijak,
jistotu neměl bych však.
Plyn doma nemám,
pod vlak se mi nechce,
důstojně sejíti se světa nejde tak lehce.
Jsa člověk chudý jak kostelní myš,
i s vlastním zánikem mám já to kříž!
Kolikpak stoji dneska kvér?
Úplnej majlant, to není fér!
Přátelé moji, kupte mi Revolver!
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)