Život v hospodě – Pijani ze třídy savců

Dobrý večer, milí diváci. Dnes se společně podíváme na zajímavý pořad ze života savců, kteří se vyvinuli v pijany. Odborně se nazývají Homo alcoholicus a jsou poddruhem Homo sapiens sapiens, tedy současného člověka moudrého moudrého, kterýžto přídomek je mezi námi, alespoň podle mého skromného názoru, zcela hloupý, což ovšem není podstatné. Pijané se od takzvaného člověka moudrého liší především nadměrným užíváním látky zvané alkohol, přičemž ti nejvýkonnější z nich jsou na alkoholu zcela závislí: tyto špičkové borce pak nazýváme notorickými alkoholiky. Drtivá většina z nich žije celkem nenápadně mezi majoritní společností, v níž více méně nemá přirozeného nepřítele. Jedinými možnými predátory pro alkoholika jsou policejní hlídka, jež jej v určitých případech může eskortovat na záchytnou stanici, a soudce, mající moc poslat chyceného ubožáka do protialkoholní léčebny, kterážto je postrachem a noční můrou všech slušných notoriků. Notorické alkoholiky dělíme na dva druhy. Prvním z nich je alkoholik stádní, jenž, jak už vyplývá z jeho přízviska, žije převážně ve stádu, které se houfuje v hospodských zařízeních. Druhým je pak alkoholik sólista, jenž většinou žije a pije sám doma, přičemž pokud se nepřidá ke stádu, umírá mnohem dříve, čímž pro nás ztrácí na zajímavosti. Proto se dnes budeme zabývat hlavně první skupinou, jež má mnohem větší potenciál nežli sólisté. Přesuňme se tedy nyní do mokré čtvrti, abychom mohli započít sledování osudů jednoho menšího stáda či spíše jen pouhé smečky pijanů.

A zde ji již vidíme. Zastihli jsme ji zrovna na rušné ulici velkoměsta. Naše smečka se skládá ze čtyř dospělých mužů ve věku asi pětatřicet až šedesát let. Pro lepší rozlišení jsme si je pojmenovali. Vůdcem smečky, nejstarším, nejmenším a nejširším z nich je Honza, který už nemá žádné vlasy, proto si alespoň pěstuje bílý plnovous. Honzovi je věkem nejbližší padesátník Jindra, jenž je zároveň nejvyšším i nejhubenějším členem smečky, a je druhým v její hierarchii. Vlasy má šedé, dlouhé a mastné, tvář je pokryta několikadenním strništěm. K malému a zavalitému Honzovi tvoří Jindra zajímavý kontrast. Střední postavy i věku je třetí člen smečky čtyřicátník Kája, který nosí brýle a kotlety, hnědé vlasy si češe „na Emana“ a na temeni se mu už dělá kolečko pleše. S trochou nadsázky lze tedy říci, ze bychom tyto tři výtečníky snadno rozeznali už jen podle jejich vzezření, přičemž populární pohádkové termíny dlouhý, široký a tupozraký by nám k tomu měly postačit. Nicméně smečka má ještě čtvrtého, a nejmladšího člena, čímž se nám předchozí úvahy komplikují, a proto se raději vrátíme ke jménům. Benjamínek smečky jménem Péťa je prakticky stejně vysoký jako Kája, jen o něco štíhlejší. Jeho světlé vlasy dosud neplešatí, navíc si pěstuje knírek a bradku. Jen stěží lze zrovna od pijanů očekávat oblečení podle poslední pařížské módy. Jak vidno jejich kalhoty tvoří převážně obnošená džínovina či ošoupané manšestráky, horní části trupů kryjí sepraná trička různých barev respektive už jen jejich odstínů, prostou obuv lze označit jako zánovní kecky či letité tenisky. Sociálně je na tom nejlépe Honza, neboť šel nedávno do předčasného důchodu, a navíc je už několik let vdovcem. Jindra pobírá důchod invalidní a je třikrát šťastně rozvedený, zatímco Kája je kupodivu stále ženatý a dosud má i zaměstnání. To Péťa nemá ani ženu, ani práci, žije jen z podpory a z výplat za občasné brigády.

Již se šeří, což znamená, že smečka má nejhorší denní dobu za sebou. Večer co večer tak Honza, Jindra, Kája a Péťa vyrážejí na cestu s nadějí, že najdou životadárný alkohol, který tvoří hlavní součást jejich jídelníčku. Konečně vcházejí do jedné z nesčetných občerstvoven. Notně zakouřený menší podnik je narvaný téměř k prasknutí, naštěstí je tu jeden stůl volný. Zde se tedy naše smečka usazuje, aby byla brzy obsloužena hostinským. Mezitím si všichni jakožto závislí tabakisté zapalují cigarety. Za chvíli se na stole objevuje runda piv a malých fernetů, které jsou ani ne do čtvrthodiny zkonzumovány. Vzápětí se celá situace zopakuje. Po třetí rundě dojde k mírnému zpomalení intoxikace, neboť nejstarší člen smečky Honza si objednává potravu v jiném nežli tekutém stavu. Už totiž pochopil, že jeho přežití záleží kromě alkoholu také na jídle. Navíc tak dává najevo, že má nad ostatními navrch, protože umí používat příbor. Hostinský, který unese v pařátech až několik kilogramů, přináší Honzovi dvacet deka vepřové tlačenky s cibulí a třemi krajíčky chleba. Tlačenka je sice zelená, ale to pod hromadou cibule není vidět a Honzovi by to stejně nevadilo. Pouští se do večeře jako zběsilý, ještě nikdy nežral s takovou intenzitou. Je to snad vzpomínka na hladové dny? Čtvrt kilogramu jídla však může u ostatních vyvolat závist. Většina z nich je totiž mrchožravá, není mezi nimi jediný vegetarián. Určitou výjimku tvoří Jindra, kterého nikdo nikdy neviděl nic sníst. Alkoholici Jindrova typu jedí vskutku velmi málo, žaludek se jim postupně scvrkává, až v něm propuká rakovina, na níž pak pijan umírá. Naopak alkoholik typu Honzy jí až příliš, pročež se nabízí široká škála nemocí, jež ukončí jeho život, nejčastěji se jedná o srdeční infarkt či mozkovou mrtvici. Cirhóza jater a zkamenělé ledviny jsou pochopitelně vlastní všem pijanům bez rozdílu, většinou ale nejsou bezprostřední příčinou úmrtí. Vzhledem k předčasné demenci, způsobené alkoholem, si však pijani zdravotní rizika svého životního stylu neuvědomují, anebo jsou jim zcela lhostejné, takže nemá cenu se jimi nadále obšírně zaobírat. Vraťme se proto k Honzovi, v němž, jak můžeme vidět, právě mizí zbytek večeře, takže nastává čas pro další rundu alkoholu.

Uplynula celá hodina a naše smečka se nacházela v příjemném stavu opojení, když tu náhle byla tato atmosféra narušena příchodem říjné samice. Dlouhé nohy, nesoucí její dosud lepé, byť lehce oplácané tělo, jsou navlečeny v zánovních síťovaných punčochách černé barvy, rudá minisukně kryje v podstatě jen řiť a pohlaví, z výstřihu miniblůzky vykukuje vetší část mléčných vaků, zatímco obličej bývalé krásky nese pod vrstvou šminek stopy drsného života alkoholičky. Vše korunuje blond paruka ve stylu kdysi populární filmové postavy Angeliky. Může jí být asi pětatřicet až čtyřicet let. Část naší smečky větří možnou kořist, zvláště ten nejmladší jménem Péťa. Angelika se usadila na barové stoličce u výčepu, zpozorována nejen Honzovou smečkou, nýbrž veškerým osazenstvem podniku, složeným ze samých samců. Celé stádo je neklidné, jeho společenský řád byl narušen.

Pětatřicetiletý samec Péťa se i přes protesty vůdce smečky Honzy a staršiny Jindry přesunul na barovou stoličku vedle Angeliky. Dává se s ní do hovoru, galantně ji připaluje cigaretu a objednává pro ni i pro sebe specialitu tohoto podniku jménem „Magický voko“. Recept na tento ryze český a již tradiční míchaný drink je jednoduchý: do točeného piva se vloží panák peprmintového likéru a lehce se protřepe. Ve středu půllitru zrzavého moku se pak rozzáří sytě zelená barva, která se postupně uvolňuje do zrzavé a nápoj vskutku získá tajuplnou až magickou vizáž. Angelika, markýza alkoholiků, si přiťukává s Péťou „Magickym vokem“ a slibně se naň usmívá. Zdá se, že se celá situace vyvíjí pro Péťu velmi nadějně. Za krátký okamžik je bohužel všechno jinak. Do dveří totiž vchází téměř dvoumetrový samec s velkou svalovou hmotou a zcela vyholenou hlavou, oblečen v koženou bundu zvanou Bomber a kožené kalhoty, na nohou kvalitní a robustní anglickou obuv značky Doktor Martens. Může mu být tak třicet let. Tento vetřelec přichází k Angelice, majetnicky ji chytá za špek na boku a tiskne své rty na její. Angelika se nebrání, naopak. Je zřejmé, že se znají. Péťa je novou situací nepříjemně překvapen. Jakožto menší samec by teď podle zákona džungle měl uvolnit svoji stoličku nově příchozímu a silnějšímu sokovi a bez řečí odejít. To se však nestane. Již podnapilý Péťa se snaží pokračovat v rozhovoru s Angelikou, přičemž oslovuje i Bombera, což je, jak se brzy ukazuje, velká chyba.

Zničehonic dochází v této vysoce strukturované společnosti k velkému incidentu. Dnes přímo před našima očima mladý a silný samec jménem Bomber napadá menšího, staršího a opilejšího samce Péťu. Naštěstí pro Péťu to bude srážka krátká, avšak ponižující. Bomberova pravička se střelhbitě ocitá v Péťově obličeji, druhá rána levičkou pak posílá Péťu k zemi. Ten vůbec nestačil zareagovat, půllitr „Magickýho voka“ mu vyletěl z ruky a rozbil se na podlaze až u toalet. Bomberův kopanec do Péťovy krajiny břišní ukončil tento bleskový, jednostranný a nemilosrdný souboj. Angelika se vrhla na Bomberova záda, objala jej pažemi kolem krku, a zvýšeným ječivým hlasem jej uprosila, aby ušetřil Péťův život. Bomber její volání vyslyšel. Předtím ještě hlasitě varoval Péťu, aby se mu do jeho, citujeme: „mrdny už nikdy nesral“. Vítěz souboje hned nato odchází z podniku i se svou samicí, zatímco Péťa se těžce zdvíhá z podlahy.

Život v hospodě je často krutý a nemilosrdný. Při srážce bohužel došlo k redukci Péťova chrupu, z devětadvaceti zubů mu jich zůstalo jen dvacet sem. Dva zuby se totiž vlivem Bomberova úderu pěsti vydaly na samostatnou a nevratnou cestu z Péťových úst na podlahu lokálu, navíc se mu uvolnila levá horní stolička. Volná je nyní i Péťova stolička u baru, na ní se mu však nechce vracet. Kája a Jindra pomáhají otřesenému Péťovi na nohy a na toaletu, aby si tam mohl vypláchnout a umýt hubu. Hostinský mezitím zametá rozbité sklo i Péťovi zuby, je to velmi čistotný samec. Chvíli nato se Péťa vrací pokorně a schlíple ke stolu svojí smečky. Její vůdce, Honza, jej milostivě přijímá zpět. Objednává novou rundu piv a vizourů pro všechny. Smečka tak bujaře slaví návrat ztraceného syna. Honza dokonce zamačkává slzu v levém oku. Je mu sice už šedesát let, ale je stále velmi citlivý a zranitelný, zvláště když jde o benjamínka smečky Péťu, k němuž má téměř otcovský vztah. Kája se ptá Péti, kvůli čemu vlastně došlo k bitce, tedy přesněji řečeno k Péťovu napadení. Postižený odpovídá, že navrhl Bomberovi, aby za Angeliku zaplatil „Magický voko“, když je ta samice jeho. Nato se celá smečka dává do bujarého řehotu. Všem je samozřejmě zřejmé, že útratu za Angeliku i rozbitý půllitr bude pochopitelně tak jako tak platit Péťa. Honza bodře poplácává Péťu po rameni a nabízí mu cigaretu ze své krabičky.

O několik hodin později, dlouho po půlnoci, se naše smečka přesunuje z hostince do nonstopu. Tam dochází k nečekanému shledání. U jednoho stolu totiž sedí osamělá a plačtivá Angelika. Po prozkoumání terénu Kájou u obsluhy na baru a zjištění, že Bomber odešel rozezlený již před několika hodinami, si smečka přisedá k samici. Ta i přes opuchlou a mnohobarevnou Péťovu tvář poznává svého neúspěšného nápadníka z minulého podniku, znovu se od něj nechává pozvat na „Magický voko“, a zapřádá rozhovor nejen s ním, nýbrž s celou smečkou. Vše nasvědčuje tomu, že brzy po dnešním incidentu Bomber opustil Angeliku, se slovy, že ji nechce už víckrát vidět. O několik dalších piv a panáků později se Angelika a Péťa přesunují do menší, odlehlé a prázdné místnosti s kulečníkovým stolem. Samice si zde lehá na zelené biliárové sukno, roztahuje a vysoko zvedá své dolní končetiny, aby jí samec mohl odpářit, k čemuž následně dochází. Po tomto aktu Angelika usíná spánkem spravedlivých, přesněji řečeno upadá do alkoholického stuporu. Po dokončení kopulace se ukojený Péťa vrací ke smečce, zatímco jeho místo v lůně Angeliky zaujímá Kája, aniž by ji přitom vyrušil ze spánku. Je to velmi ohleduplný samec. Později dojde i na Jindru. Podle vlastních slov by byl pohlavního styku schopen i nejstarší Honza, ale partnerka v bezvědomí ho prý nevzrušuje. Nikdo z mladších členů smečky se s ním o to nechce přít, všichni mu souhlasně přikyvují. Venku zatím svítá. Přes zamazaná okna nonstopu pronikají první sluneční paprsky. Honza, Jindra, Kája a Péťa se po sobě dívají tiše, vědoucně a s mírným úsměvem. Dokázali totiž přežít další drsný den a drsnou noc v hospodě, dokázali se dožít dalšího rána. A to není málo!

Ale tady náš dnešní výlet do světa pijanů a hospod pomalu končí. Avšak i po všech těch trampotách Honzovy smečky dnešní noci si musíme položit palčivou otázku, a sice: je lepší být takzvaným člověkem moudrým anebo pouhopouhým pijanem? Současná lékařská věda a soudní patologie dospěly společně k tomuto verdiktu: „Zástava kardio-encefalické činnosti jedince je zcela irelevantní k oběma limitním stavům kvantity příjmu tekutin u téhož individua.“ Což přeloženo do hovorové češtiny zní v podstatě takto: „Kdo pil, umřel. Kdo nepil, umřel taky.“

Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz

Páně Kulíškovo čtvero ročních období

Pan Kulíšek, dlouhá zima a hysterický nábytek

Pan Kulíšek se radoval, zima skončila! Letos byla nečekaně tuhá a dlouhá, skoro nekonečná, až z toho byl pan Kulíšek zasmušilý, ba dokonce depresivní. Celé dny trávil uzavřen ve svém pokojíčku a jeho nálada jako by se přenášela i na jeho zdánlivě neživé okolí.

Už na konci ledna počal býti pokojový nábytek nepokojný, později dokonce přecitlivělý a hysterický. Kupříkladu stará dubová almara se každou chvíli rozeštkala, její dvoukřídlé dveře se samy od sebe otevíraly a ramínka s ošacením z ní vypadávala na podlahu. Marně jí pan Kulíšek huboval a zavíral a znovu a znovu do ní ukládal své šatstvo.

V únoru se náhle a bez varování vysypaly šuplíky z psacího stolu. Veledůležitá i bezvýznamná lejstra spojila se na podlaze v pouhou nepřehlednou kupu popsaného a potištěného papíru. Trvalo to opravdu velmi dlouho, nežli pan Kulíšek lejstra přebral, roztřídil a opět uložil do správných šuplíků. Sotva s tím však byl hotov, šuplíky se opět vysypaly.

V březnu se objevilo podivné chování u lenošky. Nejdříve jí pelichaly lenochy, takže pobyt v ní či jejím blízkém okolí byl o ukýchání se k smrti, alespoň pro pana Kulíška, jenž byl alergikem i astmatikem zároveň. Koncem měsíce jí naráz upadaly všechny nohy a lenoška se zhroutila do sebe. Deprese vskutku prostoupila celý pokojík. Dokonce i ústřední topení mělo náladu pod psa a v noci přestávalo topit, takže teplota rapidně klesala, vzduch se stával mrazivým, povlečení v posteli vlhlo, a panu Kulíškovi tak jektaly zimou zuby, že se kvůli tomu rámusu pořádně nevyspal. Jaká tedy byla jeho úleva, když s prvním dubnovým dnem odešla nenáviděná zima a s teplými slunečními paprsky přichvátalo tolik očekávané jaro!

Pan Kulíšek, chlapisko jako hora, hnedle vypnul nejapné topení, aby se následně vypořádal s neposlušným nábytkem, který vynesl na smetiště. Tam nakonec skončil i obrovský perský koberec, plný roztočů, čmelíků a jiné havěti, s nímž pan Kulíšek svedl zápas vpravdě hrdinský, ten mu
dal! Jisto však bylo, že nenáviděná činnost jeho luxování tak odpadla jednou provždy.

„Tak to bychom tedy měli,“ brumlal si náš čacký hrdina pod vousy a radostně si mnul dlaně mohutné jako lopaty. Načež se vrátil mezi své čtyři téměř prázdné stěny, otevřel okno, aby pustil dovnitř teplo, a uložil se na postel. A pak, s pocitem ulehčení a dobře odvedené práce, klidně usnul a spokojeně prospal celé léto i větší část podzimu. Když se posléze probudil, pomalu ale jistě přicházela další zima.



Pan Kulíšek na procházce

Pan Kulíšek, legrační to hromada masa, vypravil se jednou zjara na procházku. Tento fakt byl podivný už sám o sobě, neboť pan Kulíšek byl notorický spáč. Jeho příbuzní a známí jej už dávno odepsali, o kamarádech a přátelích nemluvě, neboť prostě žádné neměl. Jedni ho považovali za dlouhodobě nemocného, domnívajíce se, že byl kdysi v mládí na jakémsi výletě poštípán mouchou tse-tse a od té doby trpí spavou nemocí. Pro druhé byl zkrátka jen nemotorným darmojedem, lenochem a povalečem. Jeho životní rytmus opravdu osciloval převážně mezi spánkem, jídlem a vyměšováním podobně jako u Pandy velké. Tato se však navíc věnuje značkování svého území močením na bambusy, ovšem stojí přitom kupodivu na hlavě! Rozdíl mezi Pandou a panem Kulíškem spočíval hlavně v tom, že pan Kulíšek se na hlavu postavit neuměl. Nicméně v jeho případě bylo úspěchem už jen to, když se dokázal zvednout z postele a postavit se na vlastní nohy. Až jednoho osudného dne… „Trajektorie pohybu, způsobeného odrazy nohou mláděte létajícího obratlovce, kulminuje k maximální délce současně s východem slunce,“ předčítal si nahlas z encyklopedie odbornou definici hesla „Ranní ptáče dál doskáče!“, jež toho dopoledne zaslechl v rádiu. Pan Kulíšek byl blízek zamyšlení. Bolestivé projevy četných proleženin na jeho mohutném a sádelnatém těle pak tento proces dokonaly. V myšlenkách se snažil spočítat, kolik let již neopustil své obydlí. „Snad bych tedy mohl udělat něco pro svoje zdraví,“ vypadlo z pana Kulíška překvapivě, avšak nepříliš přesvědčivě. „Jedna procházka mě přece nezabije,“ dokončil hrdinně resultát náš velký myslitel a hlemýždím tempem se dal do velkých výletních příprav, spočívajících hlavně v převléknutí z uváleného pyžama do vycházkového úboru. Již v pozdním odpoledni byl převlečen a skutečně vyšel před dům. Pocit chůze, navíc mimo jeho pokoj, byl pro něj téměř neznámým, nicméně se mu zalíbil, i vydal se tedy do blízkého parku. Tam byly stromy, tráva, jezírko, ptáčci, lavičky a lidé. Pan Kulíšek se zdál být příjemně překvapen, tohle opravdu nečekal. Ptáčci zpívali, lidé hovořili a smáli se, vzduch se vlnil a bory šuměly. Náhle však pana Kulíška přepadl pocit neurčitého strachu a nebezpečí z toho velkého cizího světa a vzápětí už pelášil zpět do svého doupěte. Hned za dveřmi se zcela udýchán a zpocen svalil na lenošku, stulil se do klubíčka či spíše klubka, jak jen mu to jeho obezita dovolovala, a zůstal tak nejméně hodinu. Když se později uklidnil, otřel si rukávem pot z obličeje a slavnostním hlasem pravil: „Nuže, vyřízeno k dennímu pořádku!“. A dalších dvacet let nevystrčil ven ani nos.



Pan Kulíšek slavným cestovatelem proti své vůli

Pan Kulíšek, byť by to doň nikdo neřekl, byl nadšeným a zběhlým cestovatelem. Důvod, proč o tom nikdo nevěděl, byl ten, že jeho cestování se uskutečňovalo hlavně prstem po mapě a ve vlastní hlavě. Jakožto cestovatel-teoretik byl opravdu velmi sečtělý, jeho knihovna obsahovala například kompletní spisy Hanzelky a Zikmunda, dr. Emila Holuba či Richarda Halliburtona. Pochopitelně jej rovněž velmi zajímala mořeplavba, nejlépe na nějakém primitivním voru, pročež miloval spisy Thora Hayerdahla. Úplně nejraději měl pak Julesa Verna, s nímž se mohl dostat až na Měsíc. Ač nebyl vystudovaným kartografem, vlastnil spoustu globusů i map, v nichž se orientoval naprosto suverénně. Bývaly dny, kdy si po obvodu celého bytu důmyslně rozestavil otevřené atlasy i cestopisnou četbu, aby poté radostně rekonstruoval ukazováčkem trasy svých slavnějších kolegů cestovatelů, ať už reálných či románových, přičemž si je často zakresloval omyvatelnými pastelkami. Jeho aktivity šly dokonce tak daleko, že tyto legendární cesty různě kombinoval, ba vymýšlel i zcela nové. Jeho možnosti pochopitelně přesahovaly možnosti skutečných cestovatelů. Tak například když pan Kulíšek, poté, co našel Livingstonea a pomohl dr. Holubovi zahnat agresivní Mašokolumby, dojel s tatraplánem na nejjižnější cíp Jižní Afriky, mohl se odtud klidně přeplavit ponorkou kapitána Nema do Indie, odkud se pak pustil vzducholodí s Roburem Dobyvatelem třeba do Austrálie či až do bájné Atlantidy. Zkrátka dá se říci, že pokud někdo někdy žil jen pro cestování, byl to pak Kulíšek. Ve skutečném světě to bylo však právě naopak. Vzhledem k tomu, že pracovní povinnosti se pana Kulíška, povoláním povaleče, netýkaly, a každodenní donášku potravin měl zajištěnou až domů, nebylo mu toho ani třeba. I našeho pecivála však jednoho letního dne vyhnala souhra nešťastných okolností na opravdovou cestu do reálného světa. To léto ovšem vůbec nevypadalo tak, jak si normálně léto představujeme. Většinu času bylo totiž zamračeno a chladno, pokud rovnou nepršelo. A když pršelo, tak moc, kvůli čemuž neúměrně stouply hladiny řek, jež se počaly vylévati z břehů, následkem čehož docházelo běžně k povodním. Tak se jedné noci rozvodnila i řeka u severních hranic země, kde bydlel pan Kulíšek, a než bys řekl Kardašova Řečice prohnala se jeho domkem jako by tam nikdy nestál. Voda k němu vnikla okny a ven odešla dveřmi, přičemž takzvané plovoucí podlaze dodala punc opravdovosti. Kromě většiny zařízení domku si s sebou odnesla i postel s panem Kulíškem, jenž se toho času nacházel v říši snů. Jakmile totiž jednou usnul, spal jako když ho do vody hodí, takže vzbudit jej nemohlo ani zemětřesení natož povodeň. Jaké tedy bylo jeho překvapení, když se ráno probudil sice na své posteli, avšak místo doma uprostřed divé řeky, jež si to šinula bůh ví kam! Naštěstí byl natolik rozrušený, že omdlel, což ušetřilo jeho nervy sjíždění nejrůznějších jezů a setkání se spadlými stromy a kameny, jež prožila jeho stará a poctivá dubová postel. Takže když se pan Kulíšek probral u břehu metropole, dobrých dvě stě kilometrů od domova, kam doputovalo jeho plavidlo, zatímco byl v limbu, čekaly jej kromě záchranářů davy nadšených fanoušků, kteří sledovali jeho spanilou plavbu v přímém přenosu v televizi a na internetu od doby, kdy jej objevila televizní helikoptéra. Na náklady televizní stanice byl pan Kulíšek ubytován v hotelu, kde prodal svůj příběh extrémního cestovatele nejmenovanému nakladatelství. Co na tom, že jej prospal? Podíval se na televizní záznam vlastní plavby, aby věděl, jak nebezpečnou trasu přežil, a navíc papouškoval osobní dojmy cestovatelů, které si pamatoval z četby jejich cestopisů. Za získaný obnos nechal opravit svůj domek a vrátil se doň jako skutečný cestovatel a hrdina. Svou postel pojmenoval Calypso a na jmenovku u zvonku si přidal titul „Kapitán říční plavby ve výslužbě“. Dál si jezdil spokojeně prstem po mapě a ven už vůbec nevycházel. V duchu ale tajně doufal, že jej třeba zase jednou vyplaví i s postelí nějaká ta povodeň, a tentokrát ve dne, takže on přitom bude vzhůru a pořádně si tu plavbu užije. To pak bude vážně žúžo!


Pan Kulíšek, splín a iglů

Pan Kulíšek onehdy pomaloučku vyšel před svůj domek na zahrádku a rozvážně se rozhlédl po okolí. Přes tuto nejvyšší obezřetnost jej cosi ťuklo do kokosu, jenž přitom vydal překvapivě dutý zvuk. Pan Kulíšek si pohladil zasažené místo na lysé lbi, a pak se nakvašeně podíval vzhůru, kde spatřil větve rozložitého ořešáku. V tu chvíli sletěl dolů další oříšek, který však pan Kulíšek kupodivu chytil do pravé dlaně, načež ho rozlouskl a snědl. Nahořklá chuť tohoto plodu v kombinaci s pohledem vůkol mu přivodila splínovitou náladu. Uvědomil si totiž, že babí léto už prostě skončilo. Ze strnišť začalo foukat, často pršelo a vůbec to vypadalo, jako by se příroda chystala na funus. Listí na stromech měnilo barvy jako chameleón, aby nakonec zcela zhnědlo a opadalo, a že ho na zahrádce ale bylo! Mezi zhnědlým listím rozeznal pan Kulíšek plno taktéž hnědých oříšků. Tu se mu v očích čertovsky zablesklo, jako by snad jeho mozkové závity zrodily jakousi ideu. Vzápětí se zamračeně zašklebil, načež rezignovaně mávl rukou. Poté s povzdechem zmizel uvnitř domku, aby se z něj za chvíli vrátil na zahrádku s velikým košem, hráběmi, a v pracovních rukavicích. To, co se stalo pak, bylo téměř neuvěřitelné vzhledem k povaze páně Kulíškově. Shýbl se totiž k zemi a počal z listí vybírat oříšky, které vkládal do koše. Když s tím byl o hodinu později hotov, odložil plný koš stranou, chopil se hrábí a věnoval se hrabání listí, dokud nebylo všechno uprostřed zahrádky na jedné velké hromadě, jež se tyčila proti domku málem po střechu. „Tak to bychom tedy měli,“ odfrkl si náš hrdina po namáhavé práci a v duchu si již plánoval, jak prodá oříšky na trhu pod bezesporu originálním názvem „Kulíškovy ručně sbírané oříšky“, a fantasticky na tom zbohatne! Nyní již jen zbývalo zlikvidovat tu ošklivou hromadu listí. Pan Kulíšek nemeškal, vytáhl z jedné kapsy u kalhot sirky, z druhé noviny, zapálil je, a následně s nimi podpálil i celou hromadu listí. Zpočátku to vypadalo, že to moc nehoří. Z listí u země stoupal mléčně bílý čmoud, který vytvořil mohutnou clonu mlhoviny do výše několika metrů. Až pak konečně vyšlehly z hromady plameny jako když pyroman zapálí stodolu. Pan Kulíšek musel dokonce pár kroků ustoupit, jaký to byl silný žár. Problém nastal v okamžiku, když se obrátil vítr na nesprávnou stranu a odvál hořící hromadu listí na Kulíškův dům, kterýžto se vzňal, a jelikož byl ze dřeva, velmi brzy vyhořel až do základů. S tím pan Kulíšek pochopitelně vůbec nepočítal. Kromě koše „ručně sbíraných“ oříšků mu tedy zůstaly jen oči pro pláč. Domek byl sice proti požáru pojištěn, leč úřednici se vymlouvali, jak mohli, aby postiženému nic vyplatit nemuseli. Mezitím podzim přešel v zimu a napadl sníh. Toho pan Kulíšek využil, po vzoru Eskymáků si z něj na zahrádce uplácal iglů, do něhož se nastěhoval, snědl svůj oříškový koš, a jako medvěd se uložil k zimnímu spánku. Na jaře jej probudilo tání společně s příjezdem pojišťovacího úředníka, jenž panu Kulíškovi vyplatil jistý nevelký obnos. Za něj si pak pan Kulíšek zakoupil psí boudu pro bernardýny velikosti XXL, která se tak stala jeho novým domovem. Zde tedy jednoho jarního večera rozjímal nad uplynulými událostmi, které vedly k zániku jeho domku, až došel k tomu, že bylo zásadní chybou se jakkoli angažovat v sbírání oříšků i hrabání listí. „Příště ať si ty zatracené ořechy klidně zetlí a listí jakbysmet!“ rozumoval nahlas pan Kulíšek. „Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. Ode dneška už nehnu nikdy ani prstem!“ A díky tomuto předsevzetí se vrásky z jeho čela vytratily a pan Kulíšek se hned zas díval na svět z lepší stránky.

Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz