THC Review & Mazlofónie: undergroundový literární fenomén fin de millenium (pokus o literárně historickou studii)

I. Stručný úvod – Fenomén v kostce objektivním pohledem

Pražské undergroundové nakladatelství THC Review založil v dubnu 1997 básník Viki Shock (v té době již měl za sebou polooficiální knižní debut Dvacet deka něžností) spolu s psavcem B. T. Chrochtanem po napsání společného dílka Kronika Mazlofónie, což byl také jejich první vydaný titul. Mazlofónie byla imaginární zemí, kterou si Shock a Chrochtan vyfantazírovali během jednoho večera v intenzivním cannabisovém opojení, a od té doby sami sebe považovali za Mazlofóňany. Mazlofónie byla také uváděna v tiráži na zadním přebalu svazků jako místo vydání. Shockovi se navíc podařilo vyvolat z Mazlofónie postavu doktora Richarda Hooligana, jenž se stal jakýmsi ideovým mluvčím THC Review prostřednictvím Odborných předmluv, které napsal k většině vydaných titulů. Jak jste tedy snad již ráčili pochopit, základem tvorby Mazlofóňanů byl hédonismus, projevující se zvýšenou konzumací psychedelických látek, převážně marihuany a hašiše, a následným plozením většinou antiliterárních textů. Ostatně na marihuanu, získávanou z rostlin konopí (latinsky cannabis) odkazuje už název nakladatelství: THC je zkratka pro tetrohydrocannabinol, psychoaktivní látku v konopí, review pak značí anglicky rozhled. Přeloženo do obecné češtiny jedná se tedy o Tetrohydrocannabinolový Rozhled, vyloženo polopaticky znamená to vlastně Vědomí rozšiřující Rozhled. Texty, napsané pod vlivem THC označovali autoři výrazem Zhulená poezie, což byl zároveň název první a hlavní edice. (Co se týče označení tohoto druhu textů, dáváme dnes již přednost kultivovanějšímu termínu Cannabisová crazypoezie.)

Do konce roku 1997 vydalo duo ještě pět titulů, přičemž přibyl třetí autor a Mazlofóňan Pítr Dragota, který se však na vydávání nepodílel. Koncem roku se vydavatelských aktivit poněkud překvapivě vzdal jeden z otců zakladatelů B. T. Chrochtan. Od roku 1998 tak provozoval Shock nakladatelství sám (nepočítáme-li minoritní a čistě ideovou účast dr. Hooligana), přičemž je rozšířil o tři edice, a až do roku 2000 v něm vydal dalších dvaadvacet titulů od desítky autorů, kteří se kolem THC Review velmi brzy vyrojili jako mouchy po dešti. Většina titulů vyšla ve formátu A5, menší část ve formátu A6. Nejednalo se vlastně o knihy, nýbrž o sešity, psané na elektronickém psacím stroji, xeroxované tajně a bezplatně v zaměstnáních nakladatelů. Distribuce byla velmi svérázná, sbírky byly zdarma rozdávány nebo měněny za marihuanu či pivo po pražských klubech, převážně v Libni, Karlíně, ve Vysočanech a na Žižkově. Základnou Mazlofóňanů byl legendární libeňský klub Rock Pub Error, známější pod přezdívku Lízátko, kde si THC Review a Mazlofónie záhy získaly značnou popularitu. Od jistého okamžiku se snad dá mluvit dokonce o menším hnutí.

Už od roku 1998 pronikaly aktivity nakladatelství na oficiální literární scénu, o rok později došlo již k rozsáhlým nájezdům zhulené poezie do literárních časopisů a k prvnímu společnému čtení autorů THC Review v děčínské knihovně. Tituly už bylo také možno zakoupit, byť za nízké ceny. Na II. letním múzickém happeningu v Ohnišťanech v roce 2000 během jediného víkendu Shock dokonce rozprodal veškeré zásoby nakladatelství! Tím však zhoubný proces mainstreamizace vyvrcholil a nakladatelství rychle spělo ku svému zániku. S postupem času Shock totiž ztrácel zájem o kouzlo marihuanových dýchánků, jeho původní ideje postupně vyprchávaly. Navíc docházelo k obměně čtenářské obce, přičemž komunita Mazlofóňanů v klubech včetně Lízátka se postupně rozpadla: její členové zestárli, zmoudřeli či zemřeli, každopádně prostě zmizeli v propadlišti dějin. Shock sám byl už pevně zapleten do osidel oficiální literární scény, pročež s koncem milénia činnost nakladatelství zastavil, aby se vrhl vstříc slávě a na několik prvních let třetího tisíciletí se stal miláčkem mainstreamu respektive nejprotežovanějším básníkem tohoto období. (V letech 2001 až 2003 mu různá nakladatelství vydala celkem pět básnických knih, z toho tři v jednom roce, načež mu časopis Tvar udělil sarkastickou cenu Litajronmen roku. Přes protesty části odborné veřejnosti dokonce reprezentoval českou literaturu na mezinárodním knižním veletrhu v Lipsku v roce 2004! Nezávislý režisér Vladimír Franče natočil dle Shockových textů trilogii krátkých filmů atd. atp.) V letech 2002 až 2004 sice pod hlavičkou THC Review vydal z nostalgie ještě tři sbírky, které však již nenaplňovaly původní filosofii THC Review. A tím svou nakladatelskou činnost definitivně ukončil.

O kvalitě textů, vydávaných Mazlofóňany, by se pochopitelně dalo diskutovat. Jisté je, že mnohé z nich balancují na hranici trapnosti, ba mnohé z nich přes tuto hranici zcela jistě přepadávají. Nicméně dnes, s odstupem více než dekády, můžeme směle konstatovat, že svou několikaletou soustavnou činností se nakladatelství THC Review zasloužilo o kultivaci české drogové subkultury konce druhého tisíciletí, jejíž umělecké projevy byly jinak spíše výjimečné. Z tohoto hlediska jsou tedy tituly vydané THC Review cenným dokumentem své doby.


V březnu 2011 napsal Hans von Landschmiett, literární vědec a umělecký kritik




II. Rozšafný prostředek – Fenomén v kostce subjektivním pohledem

Vše začalo někdy koncem léta 1996, kdy se prostřednictvím Pítra Dragoty seznámili Viki Shock a Béďa Téďa v klubu Rock Pub Error vulgo Lízátko, ležící mezi Palmovkou a Balabenkou. Téměř ihned dochází k intoxikaci marihuanou a k dokonalému mentálnímu splynutí obou. Na základě Béďových chrochtavých zvuků, které tento vydává při smíchu, přisuzuje mu Shock přízvisko Chrochtan. Tak se tedy Béďa Téďa transformuje v B. T. Chrochtana. Shock měl v té době již dopsanou svou první halucinogenní sbírku Podnapilým knihovnám nenaléváme! a během října a listopadu napsal základní dílo, od kterého se vlastně všechno začalo odvíjet. Ano, tušíte správně, jedná se o 325 tisíc soukromých orgasmů Píta a Vikiho! Pod vlivem této cannabisové bible píší všichni tři výše jmenovaní Bibli Hovadismu a Chrochtan začíná sbírat materiál pro nepřekonatelnou antologii marihuanových hlášek Občasné mozkové výlety. O čtvrt roku později se Shock prohulí do Mazlofónie a Zbibflamflombónie, a přinese o nich své svědectví ve sbírce Reportáž psaná v nebi.

Ovšem teprve až v noci ze třetího na čtvrtého dubna 1997 dochází u Shocka k dokonalému zmapování Mazlofónie ve společnosti Chrochtana. Vznikne Kronika Mazlofónie. Oba přátelé ihned zakládají nakladatelství THC Review a Kronika Mazlofónie je jejich prvním vydaným titulem. Následuje možná trochu narychlo sebraná Absolutní střela Pítra Dragoty, a poté Shockova Reportáž psaná v nebi ve dvou svazcích, a samozřejmě také Chrochtanův Zkrat. Díky neekonomickému šetření papírem (jeden krátký text na jednu stranu) ovšem není možné vydávat knížky masově, a tak po roce a půl vydalo se Kroniky Mazlofónie ne více než 40 kusů, Absolutní střely kolem 25 a ostatních sbírek pod 20 kusů. Poslední titul toho roku, Nová teorie lidstva! Dragoty a Shocka, vyjde již pouze v pěti kusech, neboť Chrochtanova pozice v práci, kde množil knížky, je ohrožena, a Shock, který skončil civilní službu v universitní knihovně, kde napsal na stroji všechny tituly, dokonce ani žádnou práci nemá!

Popularita THC Review v klubech (Lízátko, Modrá opice, Újezd, Joshua, Hrob a další) je ovšem značná a kdekdo chce se stát Mazlofóňanem a motá se kolem. Uveďme tedy pár takových osob jako je Zahradník a taktéž Martin Zahradník, Zuzana W. (čti Dabljů), Radka, Hugo, Líba, Indián, Hrot, Fanny a mnoho a mnoho dalších. Na konci roku 1997 chtějí se Chrochtan a Shock vzepnout k vydání další knížečky, kterou čerstvě dopsali, ale nakonec se jim to nepodaří, a titul Jsem prý Mazlofóňan jen vychází až o rok později. Mezitím dějí se v životě obou velké změny a THC Review v podstatě přestává existovat.

Až někdy v dubnu nebo květnu 1998, poté, co se Shock vrátil na své bývalé pracovní místo do nejmenované televizní společnosti, obnovuje činnost THC Review, ovšem už pouze sám, a pilně vydává další a další knížečky. Přátelství s B. T. Chrochtanem trvá, byť se již nevidí tak často. V rozpuku znovuzrození rozšiřuje Shock nakladatelskou činnost o dvě edice: Téměř normální autoři (zde publikuje texty, jež nebyly napsány pod vlivem THC) a kapesní edici Rozum do kapsy (zde jsou publikovány kratší či méně významné texty, de facto mazlofóňanské apokryfy).

Prvním z edice Téměř normálních autorů je satirické dílko D. K. I. Janžury Postřehy z léčení, o autorově pobytu v psychiatrické léčebně. Celkem bylo zatím vydáno 53 kusů, což je vůbec největší náklad THC Review! Dalším dílem v této nové edici je sbírka Monology zcenzurované Danielkou od mladé básnířky Oliny Vnukové, experimentující s opiáty (zatím 20 kusů). Jiným veleúspěšným titulem je Shockova sbírka literárních anekdot Miluju Tebe a Learyho (k dnešnímu dni 48 kusů). Konec roku je zakončen vydáním dvou kultovních děl, a sice 325 tisíc soukromých orgasmů Píta a Vikiho od Shocka a travkařskou antologií sestavenou Chrochtanem Občasné mozkové výlety (oboje v počtu 20 kusů, oboje v edici Zhulená poezie). V edici Rozum do kapsy vyšlo hnedle devět titulů, byť méně zásadního charakteru. Z nich snad nejvíce vynikají Fragmenty geniality od Shocka a Dragoty, jež jsou pokračováním jejich Nové teorie lidstva!, dále pak Jsem prý Mazlofóňan jen z pera Chrochtana a Shocka, a taktéž Shockem sestavená malá antologie travkařské poezie s kouzelným názvem Jsem zpívající velryba na centrifúze. Během roku vychází také několik článků v časopisu Nové knihy z pera jeho redaktora Jana Nejedlého, jenž v nich představuje fenomény THC Review, Mazlofónie i Lízátka široké čtenářské veřejnosti.

V roce 1999 vyšlo sice jen pět nových titulů (například sbírka Masturbující Nina od píšícího tramvajáka jménem Leopardo do Vinci), ovšem zároveň došlo na druhé vydání všech titulů z roku 1997! Sláva THC Review se čím dál více projevuje na oficiální scéně. Na konci května se v Děčíně uskutečnilo první čtení THC Review, kde kromě Shocka vystoupila také Olina Vnuková a R. S. Vronsky (pod pseudonymem A. O´ Vostatek, spoluautor antipohádky Šestnáctero neživých, která ten rok vyšla v edici Téměř normální autoři), všichni pochopitelně v rauši. V létě vyšel v časopise Trafalgar č. 7 obsáhlý rozhovor s  Shockem o THC Review, a objevily se zde i ukázky z děl Mazlofóňanů. Konečně v příloze literárního obtýdeníku Tvar č. 16 vyšel průřez tvorbou THC Review s ilustracemi teplického výtvarníka Jožo Maňase Plátna, s nímž Shocka při jeho návštěvě Severních Čech seznámil duchcovský vydavatel časopisu Dekadent Geniální Patrik Linhart. Plátno pak ilustroval nejméně tři další tituly THC Review. Na podzim se Shock seznamuje s mladým kritikem Radimem Kopáčem, jenž reflektoval tvorbu THC Review v Literárních novinách, a který se jednoho jistě stane ministrem kultury (už dnes pracuje na ministerstvu jako šíbr přes granty). V té době také v patafyzickém nakladatelství Clinamen vychází péčí Dana Štveráka Shockova sbírka dadaistické (nezhulené!) poezie Dvakrát opakované ňadro, která se stává jeho oficiálním knižním debutem.

Na začátku roku 2000 vychází v edici Rozum do kapsy Shockova Píseň děda Vševěda, kratičké memento o psychedelické zkušenosti po požití semínek Havajské růže, již autor podstoupil o rok dříve s Dragotou a která jim dala pěkně zabrat. Následně zahajuje THC Review spolupráci s děčínským literárním spolkem Houby s woctem, jehož se Shock stává členem. Prvním plodem této spolupráce je sbírka „O“ Františka Řezníčka a J. H. Kalifa, která vyšla jako čtvrtý svazek edice Téměř normální autoři. Houby s woctem na oplátku zařazují Shockovy básně do antologie Atlas hub, kterou vzápětí vydávají v nakladatelství Vesele mrtvý domeček. Fúze THC Review a Hub s woctem vrcholí společným čtením v pražské hospodě Na Slamníku v rámci Klubu 8, kde si všichni autoři při čtení na pódiu demonstrativně zapalují jointa a vesele si bání. V létě se Shock s Olinou Vnukovou zúčastní múzického happeningu v Ohnišťanech, který pořádal časopis Trafalgar. I zde úspěšně předčítá a navíc tu rozprodává veškeré tituly THC Review. Jedním z kupců je i dramatik Stanislav Hudský (jako snad jediný koupil skutečně kompletní produkci THC Review!), který společně s režisérem Vladimírem Frančem provozuje divadlo Šuplík na pražském Žižkově.

Koncem léta na Shocka přichází psychická únava, ba i fyzická vyčerpanost. V té době se komunita Mazlofóňanů z Lízátka postupně rozpadá. Posledním vydaným svazkem se stává titul 220 vosvícenejch Ježíšů z Pekla, jenž byl vydán jako první a zároveň i poslední v nové edici jménem Šitofílie. Jedná se o výtvarně literární antologii čtyř autorů: Tomáše Čermáka, Dragoty, Shocka a Zuzany W. V září přichází nabídka z divadla Šuplík, aby se Shock ujal místa dramaturga autorských večerů. Ten ji přijímá a v rozhovoru s Básníkem Tichem pro prosincové číslo měsíčníku Babylon oznamuje, že THC Review končí. Underground Shocka odsuzuje jako zrádce, protože zánikem THC Review se prý (alespoň podle Patrika Linharta) Slovensko dostane v počtu samizdatové literatury před Českou republiku! Zato mainstream si oddychl a libuje si, že v postavě bývalého enfant terrible získal novou dušičku, z níž se snad dá leccos vydojit. A co bude dál? Inu, jak říkávala moje babička, necháme se překvapit!


V letech 1998 až 2001 napsal dr.Richard Hooligan, přehlédnuto a upraveno v březnu 2011




III. Korektní závěr – Kompletní bibliografie THC Review 1997-2000 a 2002-2004


Viki Shock a B. T. Chrochtan – Kronika Mazlofónie, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek první.

Pítr Dragota – Absolutní střela, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek druhý.

Viki Shock – Reportáž psaná v nebi, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek třetí.

B. T. Chrochtan – Zkrat, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek čtvrtý.

Viki Shock – Demence malé královničky, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek pátý.

Pítr Dragota a Viki Shock – Nová teorie lidstva!, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek šestý.

Viki Shock – Miluju tebe a Learyho!, vyšlo roku 1998 v edici Zhulená poezie, svazek sedmý.

Občasné mozkové výlety (Velká antologie travkařských hlášek) – sebral B. T. Chrochtan, vyšlo roku 1998 v edici Zhulená poezie, svazek osmý.

Viki Shock – 325 tisíc soukromých orgasmů Píta a Vikiho, vyšlo roku 1998 v edici Zhulená poezie, svazek devátý.

David Kufald Indián Janžura – Postřehy z léčení, vyšlo roku 1998 v edici Téměř normální autoři, svazek první.

Olina Vnuková – Monology zcenzurované Danielkou, vyšlo roku 1998 v edici Téměř normální autoři, svazek druhý.

Viki Shock – Duševní sebevražda budoucího klasika, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek první.

Viki Shock, B. T. Chrochtan a Pítr Dragota – Bible hovadismu, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek druhý.

Viki Shock a B. T. Chrochtan – Jsem prý Mazlofóňan jen, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek třetí.

Viki Shock – Infernální mystérium toxickýho fexta, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek čtvrtý.

Jsem zpívající velryba na centrifúze (Malá antologie travkařské poezie za rok 1998) – sebral Viki Shock, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek pátý.

Viki Shock – Neverending Eternity, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek šestý.

Johnny Rotten – Pořezán žiletkou, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek sedmý.

Viki Shock – Vytuhlej Pít, sjetej Viki a ještě pár dalších orgasmů navrch!, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek osmý.

Pítr Dragota a Viki Shock – Fragmenty geniality, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek devátý.

Viki Shock a Pítr Dragota – Philosophica Psychopatica, vyšlo roku 1999 v edici Zhulená poezie, svazek desátý.

Občasné mozkové výlety II (II. velká antologie travkařských hlášek) – sebral B. T. Chrochtan, vyšlo roku 1999 v edici Zhulená poezie, svazek jedenáctý.

Leopardo da Vinci – Masturbující Nina, vyšlo roku 1999 v edici Zhulená poezie, svazek dvanáctý.

Pítr Dragota – Malá poezie na tripu, vyšlo roku 1999 v edici Zhulená poezie, svazek třináctý.

Arthur a Aragon O´Vostatkovi – Šestnáctero neživých, vyšlo roku 1999 v edici Téměř normální autoři, svazek třetí.

František Řezníček a J. H. Kalif – „O“, vyšlo roku 2000 v edici Téměř normální autoři, svazek čtvrtý.

Viki Shock – Píseň děda Vševěda, vyšlo roku 2000 v edici Rozum do kapsy, svazek desátý.

Tomáš Čermák, Pítr Dragota, Viki Shock a Zuzana W. – 220 vosvícenejch Ježíšů z Pekla, vyšlo roku 2000 v edici Šitofílie, svazek první (a v této edici i poslední).

Max Ernst – Paramýty, vyšlo roku 2002 v edici Téměř normální autoři, svazek pátý (reprint původního českého vydání z roku 1970).

George W. Bush – Budoucnost bude zítra lepší! (Pikantní výroky), vyšlo roku 2003 v edici Rozum do kapsy, svazek jedenáctý (převzato z přílohy MF Dnes).

Viki Shock – RRRestaurrrantbesucht (Gedichte), vyšlo roku 2004 mimo edice (14 básní v němčině s autorovými ilustracemi).


Sečteno podtrženo: Od roku 1997 do roku 2000 vyšlo v THC Review 28 titulů, které převážně obsahovaly texty psané pod vlivem marihuany, hašiše či jiných psychoaktivních látek. Z toho plných 22 titulů vydal Shock sám. V roce 2001 nevyšel žádný titul, huličská komunita Mazlofóňanů se už totiž rozpadla. V letech 2002 až 2004 vyšly pod hlavičkou THC Review ještě tři tituly, které již neměly s původní filozofií THC nakladatelství mnoho společného a byly určeny pro jiný okruh čtenářů. Konečný počet titulů THC Review je tedy 31.


V březnu 2011 vypracovali Hans von Landschmiett a dr. Richard Hooligan

Ráj aneb Zatmění slunce ve východní Evropě

Před lety jsem pod níže uvedeným pseudonymem napsal níže uvedenou taškařici, která je veřejně prvně publikována až dnes, byť ji možná filmoví gurmáni znají v kinematografické verzi od Vladimíra Frančeho, která je připojena na konec.




KAREL HYNEK HÁCHA


RÁJ
aneb ZATMĚNÍ SLUNCE VE VÝCHODNÍ EVROPĚ
čili EPIZODKY ZE ŽIVOTA ČESKÉHO VENKOVA
tudíž NAŠI IGNORANTI

Cyklus osmi „vlasteneckých básní“ o duchu východočeského venkova

Napsáno v den zatmění slunce 12.8.1999 v Českém ráji




Tatrmanice, 11:20

Stará Javůrková vzrušeně budí svého nezdárného syna
„Vstávej honem, ty jelito, začíná zatmění slunce!“

Mladý Javůrek, svobodný třicetiletý alkoholik, na to zničeně
„Nechte mě spát, máti. Mně je hrozně zle. Já sem si včera způsobil totální zatmění makovice a to mi bohatě stačí. Vzbuďte mě až bude po všem. Dobrou noc.“




Horní Bzdinec, 11:38

Otec Drbohlav oznamovacím tónem, nevzrušeně
„Asi se pudu vysrat.“

Matka Drbohlavová se rozčiluje
„No, to se dalo čekat! Vždycky dyž se něco děje, tak ty sedíš na hajzlu a je ti všecko ukradený!“

Otec Drbohlav podrážděně
„No a co má bejt? Na mě se vyprdni!“

Matka Drbohlavová se náhle nadchne ukazujíc přitom na nebe
„Podivej, hele, ten černej stín, jak ho žere! To ti je úžasná věc!“

Otec Drbohlav na to bohorovně
„Hmm. Tak já du na ten hajzl.“




Háchovo jezero, 11:48
(dříve Máchovo, nyní tzv. Hácháč)

Traktorista Josef Koťátko je silně rozčilen
„Kdo se má vopalovat na půlce slunce?! Kurva, dyť to vůbec nehřeje!“




Švejkova Lhota, 11:51

Bývalý krajský tajemník Božidar Lesní není zcela spokojen
„Hergot, mámo máme po zatmění! Ten blbej mrak nám to celý zkazil!“

Anděla Lesní se přidává k hudrování svého manžela
„No táto, tak doufám, že v tom Maďarsku viděj stejný hovno jako my, neřád jeden kapitalistickej!“




Nekňubov, 12:16

Místní notorik Bedřich Louda apeluje na svého přítele zootechnika Aloise Beránka
„Zatmění, zatmění! No a? Vo co de? Ser na to! Poď, dem na jedno!“




Švejkova Lhota, 12:38

Bývalému krajskému tajemníkovi Božidaru Lesnímu se právě ulevilo
„Tak je to dobrý, mámo! V Mnichově leje. Tam neviděj ani hovno!“




Horní Bzdinec, 13:23

Matka Drbohlavová stále nadšeněji
„Hele, vypadá to jako srpek měsíce! Vypadá to jako noc!“

Otec Drbohlav otráveně odkládá noviny na svůj mohutný břich, řka ku své ženě
„Víš co? Buď tak hodná a dej už mi s tou pitomostí svátek!“





…a zatím… Maďarsko, 14:03 – vrcholný okamžik zatmění

Česká inteligence v Maďarsku nadšeně aplauduje
„Zmizelo nám z nebe slunce,
vyděsilo všechny sumce,
není po něm vidu, slech,
nenašli jsme ani blechu!“




KONEC FRAŠKY


Kongeniální filmové zpracování tohoto dílka od Vladimíra Frančeho z roku 2003 nalézá se na tomto linku:
http://www.vikishock.cz/web/zatmeni.html

Město

Je pozdní odpoledne, a tak se chystám k odchodu z práce. Čekám na výtah, kterým se chci nechat odvézt o dvě patra níž na vrátnici. Připojuje se ke mně jeden kolega, o deset let starší než já, a asi padesátiletá uklízečka. Přijíždí výtah, do kterého všichni nastupujeme. Mačkám tlačítko P a už se vezeme směrem dolů. Výtah ale nestaví v přízemí, nýbrž pokračuje dál. Říkáme si, že asi došlo k drobné poruše a přivolal si nás někdo až ze suterénu. Projíždíme ovšem i suterénem a stále pokračujeme dále a níže. Nikdo z nás netušil, že výtahová šachta vede tolik pater do podzemí. Jízda hrozivě nabývá na rychlosti, je to už vlastně pád. Začínáme chápat, že tu něco není v pořádku, přepadá nás neklid a hysterie z této zjevně iracionální situace. Řítíme se výtahovou šachtou snad až někam do středu země. Jsme vystaveni pocitům, které běžně zažíváme pouze na pouťových zábavách typu horské dráhy či centrifugy, a to ještě dobrovolně, jenže my dnes jen chtěli sjet dvě patra na vrátnici obyčejným výtahem! Je to jako zlý sen.

Ozvala se rána a výtah se prudce zastavil. Popadali jsme všichni tři na jednu hromadu jako parta opilců a chvíli jsme nebyli schopni vstát. Motali jsme se jako mátohy. Uvědomili jsme si však ten pozitivní fakt, že náš šílený pád do neznáma skončil. Chtěli jsme otevřít dveře, když tu se dal výtah znovu do pohybu, tentokrát ovšem horizontálního, jako bychom jeli vlakem. Všichni jsme byli příliš překvapeni těmito událostmi, než abychom dokázali promluvit. Ohromení bylo natolik velké, že i naše jediná spolucestující opačného pohlaví zachovávala mlčení, neplačíc a nevydávajíc ani hlásku. Konečně se výtah zastavil a dveře se samy otevřely. Vystoupili jsme ven a zjistili, že jsme v neznámém městě na téměř liduprázdném náměstí.

Už se připozdívalo, padal soumrak. Můj kolega s uklízečkou postávali u krajního stromu aleje, která se tu táhla naproti velké budově, připomínající soud. Viděl jsem vyjít z budovy nějakou ženu. Šel jsem k ní a oslovil ji. Žena nereagovala. Chytil jsem ji tedy kolem ramen, zatřásl s ní a zeptal se, kde jsme. Odpověděla mi, že ona sama je z protější budovy. Je to prý Ministerstvo ukřivděné ješitnosti a všech uražených. Řekla mi, že se odtud dostaneme sami stejným způsobem, jakým jsme se dostali sem, ale až za čtyři roky! Tím mě rozčílila, taková nehorázná pitomost! Poté mi ještě sdělila, že v případě problémů můžeme zajít za ní na Ministerstvo. Pak se se mnou rozloučila a odešla. Vrátil jsem se ke svým druhům v neštěstí a oznámil jim, co jsem se dozvěděl. Žena propukla v pláč, můj kolega vypadal zoufale. Opodál nás stáli dva muži. Oslovil jsem je, ale nereagovali, stejně jako prve ta žena z Ministerstva. Jen tak pro sebe jsem nahlas vyslovil ironickou poznámku o vrozené ochotě místních obyvatel, načež jakoby se ti dva probrali. Muž v dlouhém kabátu s balíkem novin v podpaží, zřejmě kamelot, mi sdělil, že město, ve kterém jsme se ocitli, se jmenuje NE-SMYSL. Vybídl nás, abychom šli s ním a jeho kumpánem. Odvedli nás nedaleko k jakémusi podniku, kde nás opustili i s naší spolucestující. My dva jsme tam na ně měli chvíli počkat. Bylo nám to sice podezřelé, ale jakožto cizinci, naprosto neobeznámeni se zdejším terénem a vůbec s místními poměry, jsme těžko mohli vymyslet něco jiného či lepšího, a tak jsme souhlasili.

Už uběhlo více než pár minut, když se k nám vraceli, sice bez naší známé, zato však s několika dalšími pochybnými existencemi. V sevřených pěstích se jim leskly dýky. Jak přicházeli blíž, rozestupovali se do půlkruhu. Na ústup, jak jsme zjistili, už bylo pozdě, neboť další půlkruh vrahounů se k nám blížil zezadu. Můj kolega a druh v neštěstí se nečekaně vzmužil a vytáhl odkudsi ze svých svršků slušně velkou kudlu. Nato se mě otázal, zda jsem také já nějak ozbrojen. Vyňal jsem z pouzdra na boku svůj kapesní nožík a otevřel ho. Kruh našich budoucích vrahů se kolem nás povážlivě stahoval. Bylo nám jasné, že proti takové přesile nemáme žádnou šanci. Můj přítel mi navrhl, abychom se řízli do prstu a stali se pokrevními bratry. Ač se to v takovéto situaci může zdát směšné, mám strach z bolesti. Vzpomínám si, že jsem se takto pobratřil v dětství s jedním kamarádem. Tupými a ušmudlanými rybičkami jsme si pižlali prstíky, dokud jsme nedosáhli kýženého cíle.

Teď však není ta pravá chvíle na vzpomínky, zlotřilci už nám nedopřejí mnoho času. Přítel argumentuje také tím, že se nám alespoň zvedne adrenalin a tak trochu si zvykneme na příboj bodných a řezných ran, kterými budeme jistojistě za chvíli zasypáni, byť se budeme bránit sebesrdnatěji. Přikyvuji a v okamžiku mi teče krev z palce, nakonec to ani nebolelo. Akt pobratření je v mžiku vykonán. S úsměvem na rtech, vyrovnáni s naším blížícím se zánikem, opíráme se o sebe navzájem zády, připraveni vzít jich tam s sebou co nejvíc.

Noční běsi

„Halt! Hende hoch!“ zaslechl jsem opodál za svými zády v pasažéry přeplněné uličce železničního vagónu. Když jsem se ohlédl po původci oněch slov, spatřil jsem přes hlavy všedních cestujících na druhém konci uličky několik mužů v uniformách německých vojáků z doby druhé světové války, kteří v rukou svírali automatické střelné zbraně. Co je to za maškarádu? napadlo mě. A na koho tu tak řvou? Jenže pak jsem se podíval na své ošacení, pruhovaný to mundúr vězně koncentračního tábora, a všechno mi bylo rázem jasné. Začal jsem se rychle prodírat mezi lidmi na opačnou stranu vagónu, odkud jsem byl tak příkře osloven. Němci se prodírali za mnou. Ještěže je vlak tolik narvaný, jinak už by mě dávno měli! běželo mi hlavou. Dostal jsem se do dalšího vagónu, kde jsem se zamkl v jedné místnosti bez prosklených dveří, zřejmě pro průvodčí, a s hrůzou očekával dalších událostí. Brzy poté, co se Němci rozkřičeli před mým úkrytem a počali kopat do dveří, jsem se z tohoto zlého snu naštěstí probudil.

Jindy mi zase ve snu jistí rodičové svěřili na hlídání přes noc své malé děcko. Ačkoli slovo malé velikost či spíše malost toho děcka vlastně vůbec nevystihuje. Pouhým okem bylo totiž téměř neviditelné, zato však bylo zřetelně slyšet. Na první pohled připomínalo obyčejnou hnidu. Uložil jsem tedy dítě-hnidu doprostřed postele naproti svému loži, ukolébal je a pak klidně usnul. Ráno jsem se probudil a šel se na děcko podívat, jenže… Jenže jsem ho nikde na posteli nenalezl. Dostal jsem strach. Aby se tak v noci skutálelo na podlahu, to bych ho taky mohl lehce rozšlápnout! Jen to ne, jak bych to vysvětlil jeho rodičům? Proč aspoň nebrečí, abych ho uslyšel? Kleknul jsem si na podlahu, pochopitelně již delší dobu nezametenou a nevytřenou, a začal se horečně prohrabovat zde přítomnými drobky a chuchvalci, zda tu někde neleží ta otravná hnida. Nenašel jsem ji ovšem. Na setkání s jejími rodiči už díky probuzení nedošlo, čímž se mi ulevilo.

S podobnými a ještě mnohem horšími nočními můrami se však musím vyrovnávat velmi často, téměř každou noc či ráno. Čím jsem si vysloužil takový pravidelný přísun běsů, to opravdu nevím. Že by se tak projevovalo mé černé svědomí? Vždyť jsem toho v životě zas tolik špatného nenapáchal, alespoň si toho nejsem vědom. Nebo jsem se snad stal terčem voodoo? Že by se spojili oběti mých pamfletů David Beckham, Václav Neckář a neochotní vrchní českých restaurací s řidiči autobusů, že by ti všichni pak společně každou noc zabodávali jehly do plyšového panáčka s připíchnutou cedulkou, na níž je napsáno mé jméno, abych se už nikdy pořádně nevyspal? Nebo měl pravdu doktor Freud s tím halucinačním uspokojením vytěsněných přání? To bych pak ale musel být masochista, což se mi pranic nezamlouvá. A co teprve Jungovy teorie o individuálním a kolektivním nevědomí a archetypech? Ale jak se v tom mám vyznat? Navštívit psychiatra či psychoanalytika? Co když jsou noční můry nouzovým voláním o pomoc nějaké mé části těla, jež je postižena nebezpečnou chorobou? Neměl bych absolvovat kompletní lékařské vyšetření? Ale to už jsem vlastně absolvoval, sice jen ve snu, avšak působilo to velmi přesvědčivě. Vybavuji si živě, jak jsem četl resumé lékařské zprávy, kde stálo, že fyzicky jsem zcela zdráv, jenže díky tomu, že se sám a zcela dobrovolně psychicky ubíjím, chátrá i má tělesná schránka. A kdybych se při skutečném vyšetření u psychiatra zmínil například o bizarním snu, v němž jsem objížděl zaostalé vesnice jako impresário oživlých loutek z dřívek a plastelíny, které spolu kopulovali před diváky za úplatu, mohl bych pak ještě někdy počítat s pobytem na svobodě, neskončil bych pak náhodou na uzavřeném psychiatrickém oddělení pro nevyléčitelné případy? Takovéhle fantasmagorie se přece normálním lidem opravdu nezdají, nebo ano?

Ne vždy jsem ale tou hlavní týranou osobou ve snu já, což však také není velká úleva. Jednou se mi třeba zdálo, jak jsem s otcem na chalupě a povídám mu, aby nevysedával na zápraží, ale otec na mě nedbal. A pak, kde se vzala, tu se vzala, přišla k nám na zahradu kráva a položila se svou mohutnou zádí na zápraží právě v místech, kde se nacházel otec, až ho úplně zasedla. Mně se sice nic nestalo, ale z toho, jak dopadl otec jsem žádnou radost neměl. Po probuzení jsem o něj měl starost, protože zrovna v té době byl sám na chalupě, ale když jsem mu později telefonoval, o žádném kusu dobytka, který by ho zasedl se nezmínil, čehož by si jistě všiml. Byl jsem v té chvíli velmi rád, že nemám schopnost předvídat ze snů skutečnost, jak jsem si na okamžik myslel. To mi ještě potvrdil sen o kamarádu Petrovi, kterak si pozval na zahradu partu snědých muzikantů. Tak se všichni opili a rozveselili, až Petra zavěsili za nohy na stožár hlavou dolů i s jeho psem a pak se do nich trefovali noži. Petrova psa zabili, Petra jen zranili, akorát, že z toho stožáru spadl a nakonec skončil na invalidním vozíku. Také jemu jsem po probuzení telefonoval, zda je v pořádku, a byl jsem ubezpečen, že naprosto, narozdíl ode mě.

Abych řekl pravdu, zdají se mi občas i docela hezké sny. Třeba onehdy jsem byl v místnosti s několika krásnými ženami a kupodivu nikdo z nás neměl nic na sobě, a dál se to také moc pěkně vyvíjelo! To jsem byl naopak zklamaný, když jsem se ráno probudil v posteli v pyžamu a sám. Četl jsem sice nedávno o lucidních snech a tzv. oneironautech, to jest o lidech, kteří ovládají své sny, ale tato schopnost se mě bohužel zjevně netýká. Přiznávám, zkoušel jsem si těsně před usnutím představovat, že jsem v místnosti se sexuchtivou a nahou královnou silikonu Pamelou Andersonovou, ale hned jak jsem doopravdy usnul, scéna se povážlivě změnila. Pamela byla pryč i se svými silikony, zatímco já se octl v autobusu cestou z práce s jednou kolegyní, vzhledem spíše nevýraznou, navíc v určitých partiích výrazně plochou. Ještě že byla aspoň oblečená. Nicméně tenhle nepříznivý zvrat měl být jen pouhopouhým počátkem následující truchlohry. Záhy jsme totiž byli uneseni maskovanými ozbrojenci v černých kuklách a zavřeni kamsi do temného a vlhkého sklepení. Dostal jsem se odtamtud pryč bez své kolegyně, které jsem slíbil, že se pro ni vrátím, což se mi už ale nezdařilo. Odhalil jsem sice, že někde mezi Balabenkou a Palmovkou funguje tajná organizace, jež chytá malé děti a těhotné ženy, které schovává v kanálech, kde je následně zabíjí a pojídá, ale své kolegyni už jsem nepomohl, což jsem si ráno po probuzení vyčítal. Tedy jen do té doby, než jsem ji zase spatřil na pracovišti na vlastní oči a v bdělém stavu.

Na noční můry si tedy asi budu muset zvyknout jako na každodenní součást života. A dokud mě ve snu nenavštíví nezničitelná noční můra z Elm Street v podobě zabijáka Freddyho Kruegera, nemá cenu panikařit. Otázkou je, jestli pak už náhodou nebude pozdě.