(testament ludikativního poety)
Co na srdci, to na jazyku
Na srdci nosím
placatku whisky,
v níž často smáčím
své vyschlé pysky.
Krédo Defétistovo
Nadějné vyhlídky se často zvrtnou
v zmařené naděje,
tak jako láska v nenávist
a zdraví v kurděje.
Nečekat od života nic,
věřte mi,
to lépe je.
Epilog vyléčeného fantasty
Z říše divů svojí norou
králík bere do zaječích,
zpět do země před zrcadlem
běží, seč mu síly stačí!
Ať Alenka, ať si křičí,
je mu jedno, kdo zaječí,
králík totiž každopádně,
králík bere do zaječích!
Kampak na větrné mlýny!
Na té věčné pouti
trýzněn, ach, strašlivými spleeny,
setkal jsem se s větrnými mlýny.
Že důmyslný byl jsem rytíř,
já dal se s nimi do křížku.
Ach, jak já dostal přes ústa,
Ježíšku!
Drž se, chlapče, raděj maminčiny plíny,
nepouštěj se v zápas s větrnými mlýny,
kampak na větrné mlýny!
Fraška
Oběsil se paňáca,
že mu jiný naplácal.
Odstřelil se maňásek,
že mu frnknul bělásek.
Nežije krásná marioneta,
otrávila se na konci léta.
Umrzlo schválně pimrple,
že nebylo mu vesele.
Osud neušetří šaška,
čímž to končí tato fraška.
Mea Maxima Culpa
Jenom z toho sebe viním,
že jsem házel perly sviním.
Tož pá, adié,
sbohem mé krásné dámy,
tož pá, adié,
já klaním se Vám...
"A to je konec, přátelé."
"Ale to jsem měl říct přece já!"
"No tak to řekni!"
"Tá da dá da dá da dá!!!!!!"
pátek 30. prosince 2011
pondělí 26. prosince 2011
Básník s duší kočky
Filmový portrét nedoceněného umělce Jáchyma Jelínka, jehož tvůrčí neúspěchy a přehmaty byly pro mnohé inspirativní, je zdarma ke zhlédnutí na webu.
Najdete ho na adrese www.aerokratas.cz, v sekci Filmy do 10 minut, přesně zde: https://www.youtube.com/watch?v=k4NQUXYDzEo
Najdete ho na adrese www.aerokratas.cz, v sekci Filmy do 10 minut, přesně zde: https://www.youtube.com/watch?v=k4NQUXYDzEo
Film se jmenuje Medailonky zapomenutých, režii měl publicista Jan Nejedlý. Snímkem provádí básník Viki Shock, jedné z rolí se ujal i literární kritik Martin C. Putna.
pátek 16. prosince 2011
Zakázaná výstava vrací úder neboli Show must go on!
Milí přátelé,
dobří lidé ještě žijí, pročež musím poděkovat Igorovi Malijevskému a Jaroslavu Rudišovi,
mým světoznámým uměleckým kolegům,
za pozvání do jejich pořadu EKG –Surrealistické Vánoce, který se konal
12. a 13. prosince v divadle Archa, a kde jsem dostal možnost
předvést zakázanou výstavu.
Záznam celého pořadu můžete shlédnout na níže uvedené adrese
(o výstavě 29. až 50. minuta):
Více o Literárním kardiogramu Igora Malijevského a Jaroslava Rudiše zde: http://www.archatheatre.cz/
Dále musím poděkovat Ivanu Mečlovi,
majiteli nakladatelství a galerie Divus a šéfredaktorovi časopisu Umělec,
který se rozhodl poskytnout mi prostor pro zakázanou výstavu.
Obnovená vernisáž, na níž Vás srdečně zvu,
se tedy bude konat ve čtvrtek 22. prosince od 19 hodin v galerii DIVUS
na této adrese:
DIVUS
PRAGER KABARETT
Jižní křídlo / South Wing
ORCO, Bubenská 1
Praha 7
Czech Republic
Více informací o Divusu a programu Prager Kabarettu:
naleznete na http://www.pragerkabarett.cz a http://www.divus.cz
Pište na divus@divus.cz nebo volejte +420 608 023 791
A byl jsem ujištěn, že výstava tam bude viset alespoň 1 měsíc respektive do konce ledna 2012.
Děkuji Vám za pozornost.
Zakázaný obrázek Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě.
dobří lidé ještě žijí, pročež musím poděkovat Igorovi Malijevskému a Jaroslavu Rudišovi,
mým světoznámým uměleckým kolegům,
za pozvání do jejich pořadu EKG –Surrealistické Vánoce, který se konal
12. a 13. prosince v divadle Archa, a kde jsem dostal možnost
předvést zakázanou výstavu.
Záznam celého pořadu můžete shlédnout na níže uvedené adrese
(o výstavě 29. až 50. minuta):
http://www.primyprenos.cz/detail.php?zaznam=1030&year=2011
Více o Literárním kardiogramu Igora Malijevského a Jaroslava Rudiše zde: http://www.archatheatre.cz/
Dále musím poděkovat Ivanu Mečlovi,
majiteli nakladatelství a galerie Divus a šéfredaktorovi časopisu Umělec,
který se rozhodl poskytnout mi prostor pro zakázanou výstavu.
Obnovená vernisáž, na níž Vás srdečně zvu,
se tedy bude konat ve čtvrtek 22. prosince od 19 hodin v galerii DIVUS
na této adrese:
DIVUS
PRAGER KABARETT
Jižní křídlo / South Wing
ORCO, Bubenská 1
Praha 7
Czech Republic
Více informací o Divusu a programu Prager Kabarettu:
naleznete na http://www.pragerkabarett.cz a http://www.divus.cz
Pište na divus@divus.cz nebo volejte +420 608 023 791
A byl jsem ujištěn, že výstava tam bude viset alespoň 1 měsíc respektive do konce ledna 2012.
Děkuji Vám za pozornost.
Zakázaný obrázek Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě.
pátek 9. prosince 2011
Zakázaná výstava aneb Veřejný nepřítel č. 1 kavárny Marathon a Evangelické Teologické Fakulty
Milí přátelé,
v úterý šestého prosince po poledni byla má výstava Prasečí chlívek uprostřed fašismu a Germánská idyla v kavárně Marathon předčasně ukončena, a to nikoli na mé přání. Pojďme si nyní společně zrekapitulovat, co předcházelo jejímu konci.
Abych Vás nezdržoval podružnostmi, vynechám líčení svých finančních investic do zakoupení potřebných klipsrámů a několikadenní domácí přípravu výstavy, adjustaci obrazů, jejich převoz do výstavního prostoru atd. atp. Přejděměž tedy rovnou k jádru pudla.
Ve středu 31.listopadu odpoledne jsem dorazil do kavárny Marathon s kamarádem Davidem Pillowem, který výstavu ve zdejších prostorách domluvil s šéfem kavárny Tomášem Kosobudem. Ten zde v tu dobu přítomen nebyl. Viděl jsem se s ním předtím asi třikrát a připadal mi jako velmi milý člověk. Během několika málo hodin jsme provedl instalaci výstavy a poté odešli spokojeně domů, těšíce se na zítřejší vernisáž.
O den později kolem poledne mi telefonoval David, že kavárník Tomáš je silně znepokojen třemi vystavenými kolážemi. Jednalo se o tato dílka: Strýček Dolfi a malý Josífek Ratzingerů, Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě a V kárném táboře. Na prvních dvou je motiv Adolfa Hitlera s malým dítětem, na třetím zase motiv koncentračního tábora. Kavárník Tomáš mé obrazy před instalací neviděl, ani je vidět nechtěl, což byl asi ten hlavní problém. Navrhl jsem, aby přes obrazy nalepil bílý papír s nápisem, že jde o nebezpečné obrazy a lze se na ně podívat jen na vlastní nebezpečí. Tento vzkaz se však nesetkal s pochopením. Kavárník Tomáš následně zatelefonoval přímo mě a byl velmi rozčilen. Kavárna se totiž nachází na půdě Evangelické Teologické Fakulty a dopoledne se prý přišel na výstavu podívat pan děkan. Tomu se tři výše zmíněné obrazy hrubě nelíbily a trval na jejich odstranění. Kavárník Tomáš mi dále sdělil, že má ženu a dítě a nechce přijít o živnost, proto mluvil i o zrušení celé výstavy. Když jsem mu řekl, že už nestihnu odvolat vernisáž, svolil, aby proběhla, ale bez výše zmíněných obrazů, které už sundal. Dále mi řekl, abych si tyto večer vzal a šel s nimi (dámy prominou), cituji: do píči! Večer na místě výstavy nebyl k zastižení.
Zakázané a sundané obrazy se nacházely ve „skladě“ na dámských toaletách, odkud mi je vydala obsluha kavárny. Odnesl jsem je na zadní stolek. Vernisáž, na níž se dostavilo asi třicet přátel vesměs z uměleckých kruhů, proběhla zcela klidně. Po úvodní řeči z pera výtvarného kritika Hanse von Landschmietta (který se však omluvil pro nemoc, takže řeč za něj pronesl pan S.d.Ch.) jsem poděkoval kavárníkovi Tomášovi za umožnění výstavy, ovšem s malou výhradou. Poté jsem se zmínil o třech děkanem zakázaných a sundaných obrazech, které si všichni hosté prohlédli, přičemž považovali celou „kauzu“ za více méně úsměvnou. Na konci vernisáže jsem si vzal zakázané obrazy a odešel s nimi domů.
Do Marathonu jsem se vrátil až v pondělí 5. prosince večer, opět s Davidem Pillowem.
To už jsme si všimli, že z výlohy kavárny zmizel plakát s mým jménem a názvem výstavy.
Výstavu jsem plánoval jako prodejní, pročež jsme nalepili na obrazy cenovky. Na prázdná místa po třech zakázaných obrázcích jsme nalepili samolepku s textem: "zde visící obraz byl zcenzurován". O den později mi před půl druhou odpoledne přišla SMS od kavárníka Tomáše, že "vzhledem k okolnostem" sundal zbytek obrazů, mám si pro ně přijet.
Tedy jsem se tam večer vydal, opět s Davidem Pilowem, kavárník Tomáš opět nebyl přítomen. Koláže mi vydala obsluha, již tradičně, ze "skladu" na dámských toaletách. (Dokonce tam v tu chvíli přišla jedna slečna a byla zmatená, jestli je správně na "dámách".)
V kavárně jsem si pak balil své zakázané koláže, přičemž na zdech již visela jiná výstava. Nakonec jsem si neodpustil malou "performanci" zakázaného umělce. V kavárně se povaloval časopis Týden s tváří Adolfa Hitlera přes titulní stranu. Tedy jsem vytrhl titulku, přitloukl ji pod obraz "náhradního" umělce, a pod něj připojil vzkaz pro kavárníka a děkana, zda tento časopis se stejným Adolfem, jakého jsem měl na zakázaných obrázcích já, tu být může.
A to je vlastně všechno.
P.S.: Pokud by si někdo myslel, že jsem stál o to, abych byl zakázán, tak je to nonsens.
Do výstavy jsem investoval peníze a čas, které mi nikdo nevrátí, přičemž jsem počítal s původním výstavním termínem až do 4. ledna 2012 a případným prodejem obrazů sběratelům. V současné době tedy hledám jinou galerii či jiný výstavní prostor pro zakázanou výstavu. Prozatím mi vyšli vstříc umělečtí kolegové pánové Jaroslav Rudiš a Igor Malijevský, v jejichž show EKG (v divadle Archa) vystoupím v pondělí 12. prosince večer, a kde alespoň v elektronické podobě přes skeny ve formátu JPG předvedu zakázanou výstavu i s původní řečí pana Landschmietta a pochopitelně s komentářem k "incidentu" v kavárně Marathon.
P.P.S.: Abych nebyl označen za nacistu, jak se mi to stalo v Marathonu, připojuji malé vysvětlení k původním třem zakázaným obrazům.
Za a) jsem chtěl pouze reflektovat tu historickou skutečnost, že i taková zrůda jako Adolf Hitler slavila Vánoce,
za b) jsem chtěl pouze reflektovat další skutečnost, že i tak ctnostný člověk jako současný papež musel být v raném dětství členem Hitlerovy mládeže (přičemž bližší jeho působení v této organizaci neznám, a ten obrázek k papeži není apriori kritický, je to prostě jen konstatování určité historické etapy jeho života),
za c) jsem tím vším myslel to, že svět není černobílý, v každém dobru je trošku zla a naopak.
Že to budu muset někdy takhle rozebírat nebo že by někdo mohl ty obrázky zakázat, to mě prostě nikdy nenapadlo.
P.P.P.S: Slibuji, že tohle je už poslední post scriptum! Celá událost je mi velmi nepříjemná a myslím, že k ní vůbec nemuselo dojít. Pokud by kavárník Tomáš chtěl vidět mé obrazy předem a nelíbily by se mu, udělal bych výstavu někde jinde a obešlo by se to bez, dle mého názoru, nesmyslných tahanic. Proto si mu dovolím doporučit, aby byl příště obezřetný a chtěl vidět předem, kdo u něj chce co vystavit. Toť konečně vše. Amen!
Ehm, ehm… vlastně to není tak úplně všechno.
Můj kamarád David Pillow, básník a začínající spisovatel, který vlastně celou tu výstavu „zpunktoval“, napsal pod vlivem emocí a taktéž zakázané koláže Plantážnice následující báseň v próze, kterou níže připojuji.
David Pillow
Báječná Plantážnice
(Vikimu Shockovi)
Kolážmistr rozjímá nad sklenicí piva.
Obviněn inkvizicí čeká na poslední soud. Jeho dílo bylo zakázáno. Výstava zrušena.
Strýček Dolfi v zeleném údolí s vysypanou bedýnkou hraček byl z morálního hlediska neúnosný.
Rozrušený kavárník a pan děkan si dali Jaegermeistera a sledováni Velkým Soudruhem sundávali jeden obraz po druhém.
Vážení, svoboda umění v této zemi stále není!
Po čtvrtém pivu se tu zjevila mistrova dívka z koláže, vnadná Plantážnice.
Tančili spolu rumbu v kavárníkově kavárně.
Umělec, inspirován tanečními kroky Řeka Zorby, přešel z rumby do zumby.
Přihlížející hosté šokovaní s údivem vstávali od stolu.
Nad hlavami otazníky, proč ten muž tančí na jejich stolech a shazuje sklenice?
Neviděli, že je s ním v jednom ohni báječná Plantážnice.
Jeho poslední povyražení, než bude ubit argumenty, odsouzen k létům dřiny, neboť bič boží ho nemine!
Ale on se vrátí, sedmého dne vstane z postele a nakope jim…
v úterý šestého prosince po poledni byla má výstava Prasečí chlívek uprostřed fašismu a Germánská idyla v kavárně Marathon předčasně ukončena, a to nikoli na mé přání. Pojďme si nyní společně zrekapitulovat, co předcházelo jejímu konci.
Abych Vás nezdržoval podružnostmi, vynechám líčení svých finančních investic do zakoupení potřebných klipsrámů a několikadenní domácí přípravu výstavy, adjustaci obrazů, jejich převoz do výstavního prostoru atd. atp. Přejděměž tedy rovnou k jádru pudla.
Ve středu 31.listopadu odpoledne jsem dorazil do kavárny Marathon s kamarádem Davidem Pillowem, který výstavu ve zdejších prostorách domluvil s šéfem kavárny Tomášem Kosobudem. Ten zde v tu dobu přítomen nebyl. Viděl jsem se s ním předtím asi třikrát a připadal mi jako velmi milý člověk. Během několika málo hodin jsme provedl instalaci výstavy a poté odešli spokojeně domů, těšíce se na zítřejší vernisáž.
O den později kolem poledne mi telefonoval David, že kavárník Tomáš je silně znepokojen třemi vystavenými kolážemi. Jednalo se o tato dílka: Strýček Dolfi a malý Josífek Ratzingerů, Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě a V kárném táboře. Na prvních dvou je motiv Adolfa Hitlera s malým dítětem, na třetím zase motiv koncentračního tábora. Kavárník Tomáš mé obrazy před instalací neviděl, ani je vidět nechtěl, což byl asi ten hlavní problém. Navrhl jsem, aby přes obrazy nalepil bílý papír s nápisem, že jde o nebezpečné obrazy a lze se na ně podívat jen na vlastní nebezpečí. Tento vzkaz se však nesetkal s pochopením. Kavárník Tomáš následně zatelefonoval přímo mě a byl velmi rozčilen. Kavárna se totiž nachází na půdě Evangelické Teologické Fakulty a dopoledne se prý přišel na výstavu podívat pan děkan. Tomu se tři výše zmíněné obrazy hrubě nelíbily a trval na jejich odstranění. Kavárník Tomáš mi dále sdělil, že má ženu a dítě a nechce přijít o živnost, proto mluvil i o zrušení celé výstavy. Když jsem mu řekl, že už nestihnu odvolat vernisáž, svolil, aby proběhla, ale bez výše zmíněných obrazů, které už sundal. Dále mi řekl, abych si tyto večer vzal a šel s nimi (dámy prominou), cituji: do píči! Večer na místě výstavy nebyl k zastižení.
Zakázané a sundané obrazy se nacházely ve „skladě“ na dámských toaletách, odkud mi je vydala obsluha kavárny. Odnesl jsem je na zadní stolek. Vernisáž, na níž se dostavilo asi třicet přátel vesměs z uměleckých kruhů, proběhla zcela klidně. Po úvodní řeči z pera výtvarného kritika Hanse von Landschmietta (který se však omluvil pro nemoc, takže řeč za něj pronesl pan S.d.Ch.) jsem poděkoval kavárníkovi Tomášovi za umožnění výstavy, ovšem s malou výhradou. Poté jsem se zmínil o třech děkanem zakázaných a sundaných obrazech, které si všichni hosté prohlédli, přičemž považovali celou „kauzu“ za více méně úsměvnou. Na konci vernisáže jsem si vzal zakázané obrazy a odešel s nimi domů.
Do Marathonu jsem se vrátil až v pondělí 5. prosince večer, opět s Davidem Pillowem.
To už jsme si všimli, že z výlohy kavárny zmizel plakát s mým jménem a názvem výstavy.
Výstavu jsem plánoval jako prodejní, pročež jsme nalepili na obrazy cenovky. Na prázdná místa po třech zakázaných obrázcích jsme nalepili samolepku s textem: "zde visící obraz byl zcenzurován". O den později mi před půl druhou odpoledne přišla SMS od kavárníka Tomáše, že "vzhledem k okolnostem" sundal zbytek obrazů, mám si pro ně přijet.
Tedy jsem se tam večer vydal, opět s Davidem Pilowem, kavárník Tomáš opět nebyl přítomen. Koláže mi vydala obsluha, již tradičně, ze "skladu" na dámských toaletách. (Dokonce tam v tu chvíli přišla jedna slečna a byla zmatená, jestli je správně na "dámách".)
V kavárně jsem si pak balil své zakázané koláže, přičemž na zdech již visela jiná výstava. Nakonec jsem si neodpustil malou "performanci" zakázaného umělce. V kavárně se povaloval časopis Týden s tváří Adolfa Hitlera přes titulní stranu. Tedy jsem vytrhl titulku, přitloukl ji pod obraz "náhradního" umělce, a pod něj připojil vzkaz pro kavárníka a děkana, zda tento časopis se stejným Adolfem, jakého jsem měl na zakázaných obrázcích já, tu být může.
A to je vlastně všechno.
P.S.: Pokud by si někdo myslel, že jsem stál o to, abych byl zakázán, tak je to nonsens.
Do výstavy jsem investoval peníze a čas, které mi nikdo nevrátí, přičemž jsem počítal s původním výstavním termínem až do 4. ledna 2012 a případným prodejem obrazů sběratelům. V současné době tedy hledám jinou galerii či jiný výstavní prostor pro zakázanou výstavu. Prozatím mi vyšli vstříc umělečtí kolegové pánové Jaroslav Rudiš a Igor Malijevský, v jejichž show EKG (v divadle Archa) vystoupím v pondělí 12. prosince večer, a kde alespoň v elektronické podobě přes skeny ve formátu JPG předvedu zakázanou výstavu i s původní řečí pana Landschmietta a pochopitelně s komentářem k "incidentu" v kavárně Marathon.
P.P.S.: Abych nebyl označen za nacistu, jak se mi to stalo v Marathonu, připojuji malé vysvětlení k původním třem zakázaným obrazům.
Za a) jsem chtěl pouze reflektovat tu historickou skutečnost, že i taková zrůda jako Adolf Hitler slavila Vánoce,
za b) jsem chtěl pouze reflektovat další skutečnost, že i tak ctnostný člověk jako současný papež musel být v raném dětství členem Hitlerovy mládeže (přičemž bližší jeho působení v této organizaci neznám, a ten obrázek k papeži není apriori kritický, je to prostě jen konstatování určité historické etapy jeho života),
za c) jsem tím vším myslel to, že svět není černobílý, v každém dobru je trošku zla a naopak.
Že to budu muset někdy takhle rozebírat nebo že by někdo mohl ty obrázky zakázat, to mě prostě nikdy nenapadlo.
P.P.P.S: Slibuji, že tohle je už poslední post scriptum! Celá událost je mi velmi nepříjemná a myslím, že k ní vůbec nemuselo dojít. Pokud by kavárník Tomáš chtěl vidět mé obrazy předem a nelíbily by se mu, udělal bych výstavu někde jinde a obešlo by se to bez, dle mého názoru, nesmyslných tahanic. Proto si mu dovolím doporučit, aby byl příště obezřetný a chtěl vidět předem, kdo u něj chce co vystavit. Toť konečně vše. Amen!
Ehm, ehm… vlastně to není tak úplně všechno.
Můj kamarád David Pillow, básník a začínající spisovatel, který vlastně celou tu výstavu „zpunktoval“, napsal pod vlivem emocí a taktéž zakázané koláže Plantážnice následující báseň v próze, kterou níže připojuji.
David Pillow
Báječná Plantážnice
(Vikimu Shockovi)
Kolážmistr rozjímá nad sklenicí piva.
Obviněn inkvizicí čeká na poslední soud. Jeho dílo bylo zakázáno. Výstava zrušena.
Strýček Dolfi v zeleném údolí s vysypanou bedýnkou hraček byl z morálního hlediska neúnosný.
Rozrušený kavárník a pan děkan si dali Jaegermeistera a sledováni Velkým Soudruhem sundávali jeden obraz po druhém.
Vážení, svoboda umění v této zemi stále není!
Po čtvrtém pivu se tu zjevila mistrova dívka z koláže, vnadná Plantážnice.
Tančili spolu rumbu v kavárníkově kavárně.
Umělec, inspirován tanečními kroky Řeka Zorby, přešel z rumby do zumby.
Přihlížející hosté šokovaní s údivem vstávali od stolu.
Nad hlavami otazníky, proč ten muž tančí na jejich stolech a shazuje sklenice?
Neviděli, že je s ním v jednom ohni báječná Plantážnice.
Jeho poslední povyražení, než bude ubit argumenty, odsouzen k létům dřiny, neboť bič boží ho nemine!
Ale on se vrátí, sedmého dne vstane z postele a nakope jim…
pátek 2. prosince 2011
Pozvánka na výstavu, jež byla zčásti zakázána
Milí přátelé,
Srdečně Vás zvu na svou výstavu koláží, která se koná od prvního prosince v Café Marathon, Černá ulice 9, Praha 1. A jestli můžu prosit, s návštěvou si pospěšte! Výstava měla sice původně končit až čtvrtého ledna, bohužel není jisté, zda tam tak dlouho zůstane. Již včera dopoledne, tedy v den vernisáže, došlo k svévolnému sundání tří koláží panem kavárníkem Tomášem. Kavárna se totiž nachází na půdě Evangelické Teologické Fakulty a děkanovi se prý nelíbily tyto obrazy: Strýček Dolfi a malý Josífek Ratzingerů (viz níže), Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě a V kárném táboře.
Pan kavárník Tomáš, s nímž jsem se předtím setkal asi třikrát a jenž na mě udělal dojem velmi sympatického a milého člověka, mi zavolal a původně chtěl hned zrušit celou výstavu. Když jsem mu řekl, že už nestihnu odvolat vernisáž, svolil, aby proběhla, ale bez výše zmíněných obrazů, které už sundal. Dále mi řekl, abych si je večer vzal a šel s nimi (dámy prominou), cituji: do píči! Večer na místě výstavy nebyl k zastižení. Zakázané a sundané obrazy se nacházely ve „skladě“ na dámských toaletách, odkud mi je vydala obsluha kavárny. Odnesl jsem je na zadní stolek, kde si je všichni hosté prohlédli.
Vernisáž, na níž se dostavilo asi třicet přátel vesměs z uměleckých kruhů, proběhla zcela klidně. Na jejím konci jsem si vzal zakázané obrazy a odešel s nimi domů. Zda a kdy budou za morálně závadné označeny a sundány další koláže, případně celá výstava, to bohužel netuším. Zakázané obrazy se pokusím vložit na blog, případně jsou k vidění u mě osobně. Níže připojuji úvodní řeč k výstavě z pera výtvarného kritika Hanse von Landschmietta, kterou včera přednesl pan S.d.CH. Pan Landschmiett se totiž pro nemoc omluvil.
Mimochodem kopii níže uvedené řeči jsem zanechal na baru panu Tomášovi a panu děkanovi s tím, aby si ji přečetli a pochopili, že mě zřejmě špatně pochopili, a že celou věc považuji za politováníhodnou. Za patnáct let mé dosavadní výstavní činnosti se mi nikdy nic podobného nepřihodilo. Dnes přišla od pana Tomáše SMS, že "omluvu" přijímá. O vrácení zakázaných obrazů na výstavu tam však nebylo nic. Inu tak.
Viki Shock - Prasečí chlívek uprostřed fašismu & Germánská idyla
Vážené dámy, vážení pánové,
po tříleté přestávce od poslední autorovy výstavy v galerii Smečky (formálně společné s Eugenem Brikciusem), na níž prezentoval osmdesát pět nejlepších koláží za dekádu 1996 až 2006, nám Viki Shock zde a nyní představuje hned dva cykly „nových“ koláží. Nových v uvozovkách proto, neboť podíváme-li se na datace jejich vzniku, zjistíme, že starší cyklus pochází už z jara 2003 a mladší z léta 2008, přičemž umělec od té doby nic nového nevytvořil. Zarazil-li Vás dlouhý, podivný a snad i poněkud nelichotivý titul výstavy, můžeme si jej společně rozebrat. První část prvního dílu názvu odkazuje na bonmot světoznámého vědce a filosofa Alberta Einsteina, který termínem prasečí chlívek označoval lidskou rodinu obecně. Druhá část prvního dílu zase parafrázuje výrok italského básníka, spisovatele a filmového režiséra Piera Paola Pasoliniho, jenž už před půl stoletím ve svých Korzárských spisech označil západní konzumní společnost za skutečný moderní fašismus. Zastavme se nyní blíže u jednotlivých výjevů, nejprve u cyklu Prasečí chlívek uprostřed fašismu, v němž se Shock profiluje jako znakoplavecký satirik a sarkastický moralista par excellence, odhalující pokrytectví euroatlantické civilizace a skrytou stranu médii do zblbnutí hlásané reklamy na její šťastný život.
Úvodní obraz Spokojená rodinka na nedělním výletě aneb Prasečí chlívek nám ukazuje maloměšťáckou téměř selanku, v níž však kromě dětí a manželky nechybí ani nutný doplněk manžela, skrytého v kupce sena, tedy jeho milenka. Kančí hlava v levém rohu obrázku může být jednak explicitním dotvrzením tohoto status quo lidské rodiny, jednak prostým přírodním živočichem, pohybujícím se ve svém přirozeném prostředí. Podobně můžeme vnímat na tento epický výjev navazující drobnou koláž Ztracená. Buď se jedná pouze o holčičku, která se ztratila na nedělním výletě, anebo o symbolické znázornění dětského deprivanta, jenž se manželskou nevěrou a následným rozpadem vztahu rodičů ocitá v zmatené vnitřní samotě a sirobě, napadán stavy úzkostlivého strachu z další existence, když mu ta dosavadní byla rozmetána.
Čas sít, čas sklízet, čas žít, čas umírat – právě toto biblické a existenciální poselství je námětem obrázku Sekáči se připravují na žně, kde jsou maskovaní sekáči a zároveň rituální kmocháčci smrťáčci připraveni zkosit, co bylo zaseto, ať už je to cokoli: oves, žito, pšenice anebo lidský život. Aby se jeden člověk mohl mít luxusně, musí na něj mnoho jiných lidí pracovat, tento odvěký fakt vidíme jasně v díle Plantážnice, poněkud komorněji jej opakuje i Velkostatkářka. Momentky ze života bezstarostné zlaté mládeže – i tak by se dal vyjádřit obsah žánrových obrázků Selanka u vody a Tomu říkám pořádný odpal! Jak nebezpečně mohou dopadnout nekontrolované pokusy s klonováním živočichů a s vzestupnou robotizací, to znázorňuje trojice frankensteinovských odkazů Kde se tu, ksakru, vzal ten obří hmyz!, Narodí se biomechanoid? a Aport, Alíku, aport!
Možná až poněkud ohavnou parodií reklam na potraviny je koláž Babiččino oblíbené jídlo. Uvědomme si však, jak ve většině případů ohavnými jsou produkty reklamou hlásané, tzv. babiččiny nejchutnější domácí polévky z pytlíku, a jak ohavnou lží jsou tím pádem tyto reklamy – navoněné zdechliny! Kam dle majoritní společnosti patří svobodní duchové s originálním uměleckým viděním světa a další nestandardně se chovající jedinci jako například exhibicionisté, fetišisté, homosexuálové či alkoholici, to znázorňuje obrázek s kafkovským názvem V kárném táboře.
V moderním převážně ateistickém světě, kde už od časů šíleného filosofa Friedricha Nietzscheho „Bůh je mrtev“, a kde již neexistují žádná etická ani morální pravidla, přičemž duchovno se absolutně vytratilo či vyprázdnilo, anebo transformovalo v pouhé duc hovno, v tomto vrcholně materialistickém světě globálního ekonomického fašismu zbývá většině lidí vzývat nejnižší partie svých těl jako to nejvyšší možné naplnění jejich životů. Pročež byl na místo ikony Boha dosazen rozcapený bobr, a prodejny erotických pomůcek (kde si kdokoli může zakoupit umělý penis, umělou vagínu, nafukovací hulihlavu a další hromadu šidítek), tyto novodobé kostely zahltily celý svět. A právě tématu přehlcení pornografií nastavuje zrcadlo závěrečný opus cyklu Večerníček nám konečně dospěl. Ve středu této sexuální orgie nachází se pohádková postava vržena na cestu bonmotu amerického komika Woodyho Allena „Všechno,co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat“, aby možná jednou skončila u parafráze od jeho anglického kolegy Douglase Adamse „Všechno, co jste kdy nechtěli vědět o sexu, ale museli jste zjistit.“
Mimochodem ne náhodou tvoří podklady k většině koláží cyklu díla dalšího šílence, zběhlého kněze, vizionářského malíře a extrémně citlivého člověka Vincenta van Gogha, který, nežli by se přizpůsobil nemilosrdně brutální společnosti, si raději uřízl ucho a později spáchal v blázinci sebevraždu střelou do břicha. Také tento pán je Shockovu naturelu velmi blízký a drahý.
Po vyčerpávajícím a téměř psychoanalytickém výkladu novější části výstavy si ještě pojďme letem světem prosvištět také její starší část. Cyklus Germánská idyla jako by na první pohled ani nevytvořil Viki Shock, nýbrž někdo úplně jiný. Na jaře 2003 se totiž umělec nacházel ve zvláštním rozpoložení. Po poetikách dada, surrealismu, comicsu a pop artu, které do té doby hojně využíval a remixoval, a jež se tím pádem staly pro jeho tvorbu typickými, si chtěl od této „rutiny“ odpočinout. Výsledkem je soubor, který se ve většině případů hlásí k minimalismu a banalýze.
Musíme si však přiznat, že hned úvodní koláže působí ani ne tak banalisticky jako spíše jen banálně, infantilně, ba až skutečně slaboduše. Zírají z nich na nás netečné, podivně pitomé obličeje plyšových zajíců, medvídků a jiných neživých hraček v podobě zvířat na fotografickém pozadí kýčovité zahradní krajiny, a nic jiného se zde neděje. Maně nás při tomto pohledu napadá universální bonmot českého psychologa a surrealisty Bohuslava Brouka „Zde trapno existovat.“ Výrazným je zde jen duo obrázků Strýček Dolfi a malý Ratzinger a Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě, v němž vystupuje nacistický diktátor jako překvapivě milý člověk, a budoucí hlava katolické církve jako jeho mazlíček. Za bližší povšimnutí stojí ještě kvarteto Germánská idyla a Germánská apokalypsa I, II a III, vytvořené technikou ubrouskáže, jíž autor tehdy objevil. Původně zkoušel použít také toaletní papír (pochopitelně nepoužitý), ale ten se hodně trhal a kromě toho jeho výtvarné motivy nebyly tak barvité a bohaté jako na ubrouscích. A protože kalendář, použitý k podkladům těchto většinou nekonfliktních až idylických koláží, stejně jako obrázky plyšáků včetně ozdobných ubrousků pocházejí z rakouské a německé provenience (o národnosti Hitlera a papeže ani nemluvě), stávající název cyklu se tak přímo nabízel.
Dosti však již amatérské psychoanalýzy a výtvarné pseudokritiky! Konečně totiž přichází čas přípitku na umělecký zdar a prodejní úspěch této výstavy a jejího autora, jakož i na bujaré veselí a smích! Neboť je to především smích, který se snaží autor svými kolážemi vyvolat, byť je to občas třebas i smích skrze slzy. Rozloučím se tedy s Vámi zvoláním, které skanduje skupina roztleskávaček v nejmenovaném americkém filmu a jehož bude většině z nás v nadcházejících časech gradující finanční krize a globálního fašismu ještě dosti často potřeba pro přežití: „Kdo se mračí neuspěje, vyhraje ten, kdo se směje!“
Hans von Landschmiett, prosinec 2011.
Srdečně Vás zvu na svou výstavu koláží, která se koná od prvního prosince v Café Marathon, Černá ulice 9, Praha 1. A jestli můžu prosit, s návštěvou si pospěšte! Výstava měla sice původně končit až čtvrtého ledna, bohužel není jisté, zda tam tak dlouho zůstane. Již včera dopoledne, tedy v den vernisáže, došlo k svévolnému sundání tří koláží panem kavárníkem Tomášem. Kavárna se totiž nachází na půdě Evangelické Teologické Fakulty a děkanovi se prý nelíbily tyto obrazy: Strýček Dolfi a malý Josífek Ratzingerů (viz níže), Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě a V kárném táboře.
Pan kavárník Tomáš, s nímž jsem se předtím setkal asi třikrát a jenž na mě udělal dojem velmi sympatického a milého člověka, mi zavolal a původně chtěl hned zrušit celou výstavu. Když jsem mu řekl, že už nestihnu odvolat vernisáž, svolil, aby proběhla, ale bez výše zmíněných obrazů, které už sundal. Dále mi řekl, abych si je večer vzal a šel s nimi (dámy prominou), cituji: do píči! Večer na místě výstavy nebyl k zastižení. Zakázané a sundané obrazy se nacházely ve „skladě“ na dámských toaletách, odkud mi je vydala obsluha kavárny. Odnesl jsem je na zadní stolek, kde si je všichni hosté prohlédli.
Vernisáž, na níž se dostavilo asi třicet přátel vesměs z uměleckých kruhů, proběhla zcela klidně. Na jejím konci jsem si vzal zakázané obrazy a odešel s nimi domů. Zda a kdy budou za morálně závadné označeny a sundány další koláže, případně celá výstava, to bohužel netuším. Zakázané obrazy se pokusím vložit na blog, případně jsou k vidění u mě osobně. Níže připojuji úvodní řeč k výstavě z pera výtvarného kritika Hanse von Landschmietta, kterou včera přednesl pan S.d.CH. Pan Landschmiett se totiž pro nemoc omluvil.
Mimochodem kopii níže uvedené řeči jsem zanechal na baru panu Tomášovi a panu děkanovi s tím, aby si ji přečetli a pochopili, že mě zřejmě špatně pochopili, a že celou věc považuji za politováníhodnou. Za patnáct let mé dosavadní výstavní činnosti se mi nikdy nic podobného nepřihodilo. Dnes přišla od pana Tomáše SMS, že "omluvu" přijímá. O vrácení zakázaných obrazů na výstavu tam však nebylo nic. Inu tak.
Viki Shock - Prasečí chlívek uprostřed fašismu & Germánská idyla
Vážené dámy, vážení pánové,
po tříleté přestávce od poslední autorovy výstavy v galerii Smečky (formálně společné s Eugenem Brikciusem), na níž prezentoval osmdesát pět nejlepších koláží za dekádu 1996 až 2006, nám Viki Shock zde a nyní představuje hned dva cykly „nových“ koláží. Nových v uvozovkách proto, neboť podíváme-li se na datace jejich vzniku, zjistíme, že starší cyklus pochází už z jara 2003 a mladší z léta 2008, přičemž umělec od té doby nic nového nevytvořil. Zarazil-li Vás dlouhý, podivný a snad i poněkud nelichotivý titul výstavy, můžeme si jej společně rozebrat. První část prvního dílu názvu odkazuje na bonmot světoznámého vědce a filosofa Alberta Einsteina, který termínem prasečí chlívek označoval lidskou rodinu obecně. Druhá část prvního dílu zase parafrázuje výrok italského básníka, spisovatele a filmového režiséra Piera Paola Pasoliniho, jenž už před půl stoletím ve svých Korzárských spisech označil západní konzumní společnost za skutečný moderní fašismus. Zastavme se nyní blíže u jednotlivých výjevů, nejprve u cyklu Prasečí chlívek uprostřed fašismu, v němž se Shock profiluje jako znakoplavecký satirik a sarkastický moralista par excellence, odhalující pokrytectví euroatlantické civilizace a skrytou stranu médii do zblbnutí hlásané reklamy na její šťastný život.
Úvodní obraz Spokojená rodinka na nedělním výletě aneb Prasečí chlívek nám ukazuje maloměšťáckou téměř selanku, v níž však kromě dětí a manželky nechybí ani nutný doplněk manžela, skrytého v kupce sena, tedy jeho milenka. Kančí hlava v levém rohu obrázku může být jednak explicitním dotvrzením tohoto status quo lidské rodiny, jednak prostým přírodním živočichem, pohybujícím se ve svém přirozeném prostředí. Podobně můžeme vnímat na tento epický výjev navazující drobnou koláž Ztracená. Buď se jedná pouze o holčičku, která se ztratila na nedělním výletě, anebo o symbolické znázornění dětského deprivanta, jenž se manželskou nevěrou a následným rozpadem vztahu rodičů ocitá v zmatené vnitřní samotě a sirobě, napadán stavy úzkostlivého strachu z další existence, když mu ta dosavadní byla rozmetána.
Čas sít, čas sklízet, čas žít, čas umírat – právě toto biblické a existenciální poselství je námětem obrázku Sekáči se připravují na žně, kde jsou maskovaní sekáči a zároveň rituální kmocháčci smrťáčci připraveni zkosit, co bylo zaseto, ať už je to cokoli: oves, žito, pšenice anebo lidský život. Aby se jeden člověk mohl mít luxusně, musí na něj mnoho jiných lidí pracovat, tento odvěký fakt vidíme jasně v díle Plantážnice, poněkud komorněji jej opakuje i Velkostatkářka. Momentky ze života bezstarostné zlaté mládeže – i tak by se dal vyjádřit obsah žánrových obrázků Selanka u vody a Tomu říkám pořádný odpal! Jak nebezpečně mohou dopadnout nekontrolované pokusy s klonováním živočichů a s vzestupnou robotizací, to znázorňuje trojice frankensteinovských odkazů Kde se tu, ksakru, vzal ten obří hmyz!, Narodí se biomechanoid? a Aport, Alíku, aport!
Možná až poněkud ohavnou parodií reklam na potraviny je koláž Babiččino oblíbené jídlo. Uvědomme si však, jak ve většině případů ohavnými jsou produkty reklamou hlásané, tzv. babiččiny nejchutnější domácí polévky z pytlíku, a jak ohavnou lží jsou tím pádem tyto reklamy – navoněné zdechliny! Kam dle majoritní společnosti patří svobodní duchové s originálním uměleckým viděním světa a další nestandardně se chovající jedinci jako například exhibicionisté, fetišisté, homosexuálové či alkoholici, to znázorňuje obrázek s kafkovským názvem V kárném táboře.
V moderním převážně ateistickém světě, kde už od časů šíleného filosofa Friedricha Nietzscheho „Bůh je mrtev“, a kde již neexistují žádná etická ani morální pravidla, přičemž duchovno se absolutně vytratilo či vyprázdnilo, anebo transformovalo v pouhé duc hovno, v tomto vrcholně materialistickém světě globálního ekonomického fašismu zbývá většině lidí vzývat nejnižší partie svých těl jako to nejvyšší možné naplnění jejich životů. Pročež byl na místo ikony Boha dosazen rozcapený bobr, a prodejny erotických pomůcek (kde si kdokoli může zakoupit umělý penis, umělou vagínu, nafukovací hulihlavu a další hromadu šidítek), tyto novodobé kostely zahltily celý svět. A právě tématu přehlcení pornografií nastavuje zrcadlo závěrečný opus cyklu Večerníček nám konečně dospěl. Ve středu této sexuální orgie nachází se pohádková postava vržena na cestu bonmotu amerického komika Woodyho Allena „Všechno,co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat“, aby možná jednou skončila u parafráze od jeho anglického kolegy Douglase Adamse „Všechno, co jste kdy nechtěli vědět o sexu, ale museli jste zjistit.“
Mimochodem ne náhodou tvoří podklady k většině koláží cyklu díla dalšího šílence, zběhlého kněze, vizionářského malíře a extrémně citlivého člověka Vincenta van Gogha, který, nežli by se přizpůsobil nemilosrdně brutální společnosti, si raději uřízl ucho a později spáchal v blázinci sebevraždu střelou do břicha. Také tento pán je Shockovu naturelu velmi blízký a drahý.
Po vyčerpávajícím a téměř psychoanalytickém výkladu novější části výstavy si ještě pojďme letem světem prosvištět také její starší část. Cyklus Germánská idyla jako by na první pohled ani nevytvořil Viki Shock, nýbrž někdo úplně jiný. Na jaře 2003 se totiž umělec nacházel ve zvláštním rozpoložení. Po poetikách dada, surrealismu, comicsu a pop artu, které do té doby hojně využíval a remixoval, a jež se tím pádem staly pro jeho tvorbu typickými, si chtěl od této „rutiny“ odpočinout. Výsledkem je soubor, který se ve většině případů hlásí k minimalismu a banalýze.
Musíme si však přiznat, že hned úvodní koláže působí ani ne tak banalisticky jako spíše jen banálně, infantilně, ba až skutečně slaboduše. Zírají z nich na nás netečné, podivně pitomé obličeje plyšových zajíců, medvídků a jiných neživých hraček v podobě zvířat na fotografickém pozadí kýčovité zahradní krajiny, a nic jiného se zde neděje. Maně nás při tomto pohledu napadá universální bonmot českého psychologa a surrealisty Bohuslava Brouka „Zde trapno existovat.“ Výrazným je zde jen duo obrázků Strýček Dolfi a malý Ratzinger a Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě, v němž vystupuje nacistický diktátor jako překvapivě milý člověk, a budoucí hlava katolické církve jako jeho mazlíček. Za bližší povšimnutí stojí ještě kvarteto Germánská idyla a Germánská apokalypsa I, II a III, vytvořené technikou ubrouskáže, jíž autor tehdy objevil. Původně zkoušel použít také toaletní papír (pochopitelně nepoužitý), ale ten se hodně trhal a kromě toho jeho výtvarné motivy nebyly tak barvité a bohaté jako na ubrouscích. A protože kalendář, použitý k podkladům těchto většinou nekonfliktních až idylických koláží, stejně jako obrázky plyšáků včetně ozdobných ubrousků pocházejí z rakouské a německé provenience (o národnosti Hitlera a papeže ani nemluvě), stávající název cyklu se tak přímo nabízel.
Dosti však již amatérské psychoanalýzy a výtvarné pseudokritiky! Konečně totiž přichází čas přípitku na umělecký zdar a prodejní úspěch této výstavy a jejího autora, jakož i na bujaré veselí a smích! Neboť je to především smích, který se snaží autor svými kolážemi vyvolat, byť je to občas třebas i smích skrze slzy. Rozloučím se tedy s Vámi zvoláním, které skanduje skupina roztleskávaček v nejmenovaném americkém filmu a jehož bude většině z nás v nadcházejících časech gradující finanční krize a globálního fašismu ještě dosti často potřeba pro přežití: „Kdo se mračí neuspěje, vyhraje ten, kdo se směje!“
Hans von Landschmiett, prosinec 2011.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)