(testament ludikativního poety)
Co na srdci, to na jazyku
Na srdci nosím
placatku whisky,
v níž často smáčím
své vyschlé pysky.
Krédo Defétistovo
Nadějné vyhlídky se často zvrtnou
v zmařené naděje,
tak jako láska v nenávist
a zdraví v kurděje.
Nečekat od života nic,
věřte mi,
to lépe je.
Epilog vyléčeného fantasty
Z říše divů svojí norou
králík bere do zaječích,
zpět do země před zrcadlem
běží, seč mu síly stačí!
Ať Alenka, ať si křičí,
je mu jedno, kdo zaječí,
králík totiž každopádně,
králík bere do zaječích!
Kampak na větrné mlýny!
Na té věčné pouti
trýzněn, ach, strašlivými spleeny,
setkal jsem se s větrnými mlýny.
Že důmyslný byl jsem rytíř,
já dal se s nimi do křížku.
Ach, jak já dostal přes ústa,
Ježíšku!
Drž se, chlapče, raděj maminčiny plíny,
nepouštěj se v zápas s větrnými mlýny,
kampak na větrné mlýny!
Fraška
Oběsil se paňáca,
že mu jiný naplácal.
Odstřelil se maňásek,
že mu frnknul bělásek.
Nežije krásná marioneta,
otrávila se na konci léta.
Umrzlo schválně pimrple,
že nebylo mu vesele.
Osud neušetří šaška,
čímž to končí tato fraška.
Mea Maxima Culpa
Jenom z toho sebe viním,
že jsem házel perly sviním.
Tož pá, adié,
sbohem mé krásné dámy,
tož pá, adié,
já klaním se Vám...
"A to je konec, přátelé."
"Ale to jsem měl říct přece já!"
"No tak to řekni!"
"Tá da dá da dá da dá!!!!!!"
pátek 30. prosince 2011
pondělí 26. prosince 2011
Básník s duší kočky
Filmový portrét nedoceněného umělce Jáchyma Jelínka, jehož tvůrčí neúspěchy a přehmaty byly pro mnohé inspirativní, je zdarma ke zhlédnutí na webu.
Najdete ho na adrese www.aerokratas.cz, v sekci Filmy do 10 minut, přesně zde: https://www.youtube.com/watch?v=k4NQUXYDzEo
Najdete ho na adrese www.aerokratas.cz, v sekci Filmy do 10 minut, přesně zde: https://www.youtube.com/watch?v=k4NQUXYDzEo
Film se jmenuje Medailonky zapomenutých, režii měl publicista Jan Nejedlý. Snímkem provádí básník Viki Shock, jedné z rolí se ujal i literární kritik Martin C. Putna.
pátek 16. prosince 2011
Zakázaná výstava vrací úder neboli Show must go on!
Milí přátelé,
dobří lidé ještě žijí, pročež musím poděkovat Igorovi Malijevskému a Jaroslavu Rudišovi,
mým světoznámým uměleckým kolegům,
za pozvání do jejich pořadu EKG –Surrealistické Vánoce, který se konal
12. a 13. prosince v divadle Archa, a kde jsem dostal možnost
předvést zakázanou výstavu.
Záznam celého pořadu můžete shlédnout na níže uvedené adrese
(o výstavě 29. až 50. minuta):
Více o Literárním kardiogramu Igora Malijevského a Jaroslava Rudiše zde: http://www.archatheatre.cz/
Dále musím poděkovat Ivanu Mečlovi,
majiteli nakladatelství a galerie Divus a šéfredaktorovi časopisu Umělec,
který se rozhodl poskytnout mi prostor pro zakázanou výstavu.
Obnovená vernisáž, na níž Vás srdečně zvu,
se tedy bude konat ve čtvrtek 22. prosince od 19 hodin v galerii DIVUS
na této adrese:
DIVUS
PRAGER KABARETT
Jižní křídlo / South Wing
ORCO, Bubenská 1
Praha 7
Czech Republic
Více informací o Divusu a programu Prager Kabarettu:
naleznete na http://www.pragerkabarett.cz a http://www.divus.cz
Pište na divus@divus.cz nebo volejte +420 608 023 791
A byl jsem ujištěn, že výstava tam bude viset alespoň 1 měsíc respektive do konce ledna 2012.
Děkuji Vám za pozornost.
Zakázaný obrázek Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě.
dobří lidé ještě žijí, pročež musím poděkovat Igorovi Malijevskému a Jaroslavu Rudišovi,
mým světoznámým uměleckým kolegům,
za pozvání do jejich pořadu EKG –Surrealistické Vánoce, který se konal
12. a 13. prosince v divadle Archa, a kde jsem dostal možnost
předvést zakázanou výstavu.
Záznam celého pořadu můžete shlédnout na níže uvedené adrese
(o výstavě 29. až 50. minuta):
http://www.primyprenos.cz/detail.php?zaznam=1030&year=2011
Více o Literárním kardiogramu Igora Malijevského a Jaroslava Rudiše zde: http://www.archatheatre.cz/
Dále musím poděkovat Ivanu Mečlovi,
majiteli nakladatelství a galerie Divus a šéfredaktorovi časopisu Umělec,
který se rozhodl poskytnout mi prostor pro zakázanou výstavu.
Obnovená vernisáž, na níž Vás srdečně zvu,
se tedy bude konat ve čtvrtek 22. prosince od 19 hodin v galerii DIVUS
na této adrese:
DIVUS
PRAGER KABARETT
Jižní křídlo / South Wing
ORCO, Bubenská 1
Praha 7
Czech Republic
Více informací o Divusu a programu Prager Kabarettu:
naleznete na http://www.pragerkabarett.cz a http://www.divus.cz
Pište na divus@divus.cz nebo volejte +420 608 023 791
A byl jsem ujištěn, že výstava tam bude viset alespoň 1 měsíc respektive do konce ledna 2012.
Děkuji Vám za pozornost.
Zakázaný obrázek Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě.
pátek 9. prosince 2011
Zakázaná výstava aneb Veřejný nepřítel č. 1 kavárny Marathon a Evangelické Teologické Fakulty
Milí přátelé,
v úterý šestého prosince po poledni byla má výstava Prasečí chlívek uprostřed fašismu a Germánská idyla v kavárně Marathon předčasně ukončena, a to nikoli na mé přání. Pojďme si nyní společně zrekapitulovat, co předcházelo jejímu konci.
Abych Vás nezdržoval podružnostmi, vynechám líčení svých finančních investic do zakoupení potřebných klipsrámů a několikadenní domácí přípravu výstavy, adjustaci obrazů, jejich převoz do výstavního prostoru atd. atp. Přejděměž tedy rovnou k jádru pudla.
Ve středu 31.listopadu odpoledne jsem dorazil do kavárny Marathon s kamarádem Davidem Pillowem, který výstavu ve zdejších prostorách domluvil s šéfem kavárny Tomášem Kosobudem. Ten zde v tu dobu přítomen nebyl. Viděl jsem se s ním předtím asi třikrát a připadal mi jako velmi milý člověk. Během několika málo hodin jsme provedl instalaci výstavy a poté odešli spokojeně domů, těšíce se na zítřejší vernisáž.
O den později kolem poledne mi telefonoval David, že kavárník Tomáš je silně znepokojen třemi vystavenými kolážemi. Jednalo se o tato dílka: Strýček Dolfi a malý Josífek Ratzingerů, Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě a V kárném táboře. Na prvních dvou je motiv Adolfa Hitlera s malým dítětem, na třetím zase motiv koncentračního tábora. Kavárník Tomáš mé obrazy před instalací neviděl, ani je vidět nechtěl, což byl asi ten hlavní problém. Navrhl jsem, aby přes obrazy nalepil bílý papír s nápisem, že jde o nebezpečné obrazy a lze se na ně podívat jen na vlastní nebezpečí. Tento vzkaz se však nesetkal s pochopením. Kavárník Tomáš následně zatelefonoval přímo mě a byl velmi rozčilen. Kavárna se totiž nachází na půdě Evangelické Teologické Fakulty a dopoledne se prý přišel na výstavu podívat pan děkan. Tomu se tři výše zmíněné obrazy hrubě nelíbily a trval na jejich odstranění. Kavárník Tomáš mi dále sdělil, že má ženu a dítě a nechce přijít o živnost, proto mluvil i o zrušení celé výstavy. Když jsem mu řekl, že už nestihnu odvolat vernisáž, svolil, aby proběhla, ale bez výše zmíněných obrazů, které už sundal. Dále mi řekl, abych si tyto večer vzal a šel s nimi (dámy prominou), cituji: do píči! Večer na místě výstavy nebyl k zastižení.
Zakázané a sundané obrazy se nacházely ve „skladě“ na dámských toaletách, odkud mi je vydala obsluha kavárny. Odnesl jsem je na zadní stolek. Vernisáž, na níž se dostavilo asi třicet přátel vesměs z uměleckých kruhů, proběhla zcela klidně. Po úvodní řeči z pera výtvarného kritika Hanse von Landschmietta (který se však omluvil pro nemoc, takže řeč za něj pronesl pan S.d.Ch.) jsem poděkoval kavárníkovi Tomášovi za umožnění výstavy, ovšem s malou výhradou. Poté jsem se zmínil o třech děkanem zakázaných a sundaných obrazech, které si všichni hosté prohlédli, přičemž považovali celou „kauzu“ za více méně úsměvnou. Na konci vernisáže jsem si vzal zakázané obrazy a odešel s nimi domů.
Do Marathonu jsem se vrátil až v pondělí 5. prosince večer, opět s Davidem Pillowem.
To už jsme si všimli, že z výlohy kavárny zmizel plakát s mým jménem a názvem výstavy.
Výstavu jsem plánoval jako prodejní, pročež jsme nalepili na obrazy cenovky. Na prázdná místa po třech zakázaných obrázcích jsme nalepili samolepku s textem: "zde visící obraz byl zcenzurován". O den později mi před půl druhou odpoledne přišla SMS od kavárníka Tomáše, že "vzhledem k okolnostem" sundal zbytek obrazů, mám si pro ně přijet.
Tedy jsem se tam večer vydal, opět s Davidem Pilowem, kavárník Tomáš opět nebyl přítomen. Koláže mi vydala obsluha, již tradičně, ze "skladu" na dámských toaletách. (Dokonce tam v tu chvíli přišla jedna slečna a byla zmatená, jestli je správně na "dámách".)
V kavárně jsem si pak balil své zakázané koláže, přičemž na zdech již visela jiná výstava. Nakonec jsem si neodpustil malou "performanci" zakázaného umělce. V kavárně se povaloval časopis Týden s tváří Adolfa Hitlera přes titulní stranu. Tedy jsem vytrhl titulku, přitloukl ji pod obraz "náhradního" umělce, a pod něj připojil vzkaz pro kavárníka a děkana, zda tento časopis se stejným Adolfem, jakého jsem měl na zakázaných obrázcích já, tu být může.
A to je vlastně všechno.
P.S.: Pokud by si někdo myslel, že jsem stál o to, abych byl zakázán, tak je to nonsens.
Do výstavy jsem investoval peníze a čas, které mi nikdo nevrátí, přičemž jsem počítal s původním výstavním termínem až do 4. ledna 2012 a případným prodejem obrazů sběratelům. V současné době tedy hledám jinou galerii či jiný výstavní prostor pro zakázanou výstavu. Prozatím mi vyšli vstříc umělečtí kolegové pánové Jaroslav Rudiš a Igor Malijevský, v jejichž show EKG (v divadle Archa) vystoupím v pondělí 12. prosince večer, a kde alespoň v elektronické podobě přes skeny ve formátu JPG předvedu zakázanou výstavu i s původní řečí pana Landschmietta a pochopitelně s komentářem k "incidentu" v kavárně Marathon.
P.P.S.: Abych nebyl označen za nacistu, jak se mi to stalo v Marathonu, připojuji malé vysvětlení k původním třem zakázaným obrazům.
Za a) jsem chtěl pouze reflektovat tu historickou skutečnost, že i taková zrůda jako Adolf Hitler slavila Vánoce,
za b) jsem chtěl pouze reflektovat další skutečnost, že i tak ctnostný člověk jako současný papež musel být v raném dětství členem Hitlerovy mládeže (přičemž bližší jeho působení v této organizaci neznám, a ten obrázek k papeži není apriori kritický, je to prostě jen konstatování určité historické etapy jeho života),
za c) jsem tím vším myslel to, že svět není černobílý, v každém dobru je trošku zla a naopak.
Že to budu muset někdy takhle rozebírat nebo že by někdo mohl ty obrázky zakázat, to mě prostě nikdy nenapadlo.
P.P.P.S: Slibuji, že tohle je už poslední post scriptum! Celá událost je mi velmi nepříjemná a myslím, že k ní vůbec nemuselo dojít. Pokud by kavárník Tomáš chtěl vidět mé obrazy předem a nelíbily by se mu, udělal bych výstavu někde jinde a obešlo by se to bez, dle mého názoru, nesmyslných tahanic. Proto si mu dovolím doporučit, aby byl příště obezřetný a chtěl vidět předem, kdo u něj chce co vystavit. Toť konečně vše. Amen!
Ehm, ehm… vlastně to není tak úplně všechno.
Můj kamarád David Pillow, básník a začínající spisovatel, který vlastně celou tu výstavu „zpunktoval“, napsal pod vlivem emocí a taktéž zakázané koláže Plantážnice následující báseň v próze, kterou níže připojuji.
David Pillow
Báječná Plantážnice
(Vikimu Shockovi)
Kolážmistr rozjímá nad sklenicí piva.
Obviněn inkvizicí čeká na poslední soud. Jeho dílo bylo zakázáno. Výstava zrušena.
Strýček Dolfi v zeleném údolí s vysypanou bedýnkou hraček byl z morálního hlediska neúnosný.
Rozrušený kavárník a pan děkan si dali Jaegermeistera a sledováni Velkým Soudruhem sundávali jeden obraz po druhém.
Vážení, svoboda umění v této zemi stále není!
Po čtvrtém pivu se tu zjevila mistrova dívka z koláže, vnadná Plantážnice.
Tančili spolu rumbu v kavárníkově kavárně.
Umělec, inspirován tanečními kroky Řeka Zorby, přešel z rumby do zumby.
Přihlížející hosté šokovaní s údivem vstávali od stolu.
Nad hlavami otazníky, proč ten muž tančí na jejich stolech a shazuje sklenice?
Neviděli, že je s ním v jednom ohni báječná Plantážnice.
Jeho poslední povyražení, než bude ubit argumenty, odsouzen k létům dřiny, neboť bič boží ho nemine!
Ale on se vrátí, sedmého dne vstane z postele a nakope jim…
v úterý šestého prosince po poledni byla má výstava Prasečí chlívek uprostřed fašismu a Germánská idyla v kavárně Marathon předčasně ukončena, a to nikoli na mé přání. Pojďme si nyní společně zrekapitulovat, co předcházelo jejímu konci.
Abych Vás nezdržoval podružnostmi, vynechám líčení svých finančních investic do zakoupení potřebných klipsrámů a několikadenní domácí přípravu výstavy, adjustaci obrazů, jejich převoz do výstavního prostoru atd. atp. Přejděměž tedy rovnou k jádru pudla.
Ve středu 31.listopadu odpoledne jsem dorazil do kavárny Marathon s kamarádem Davidem Pillowem, který výstavu ve zdejších prostorách domluvil s šéfem kavárny Tomášem Kosobudem. Ten zde v tu dobu přítomen nebyl. Viděl jsem se s ním předtím asi třikrát a připadal mi jako velmi milý člověk. Během několika málo hodin jsme provedl instalaci výstavy a poté odešli spokojeně domů, těšíce se na zítřejší vernisáž.
O den později kolem poledne mi telefonoval David, že kavárník Tomáš je silně znepokojen třemi vystavenými kolážemi. Jednalo se o tato dílka: Strýček Dolfi a malý Josífek Ratzingerů, Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě a V kárném táboře. Na prvních dvou je motiv Adolfa Hitlera s malým dítětem, na třetím zase motiv koncentračního tábora. Kavárník Tomáš mé obrazy před instalací neviděl, ani je vidět nechtěl, což byl asi ten hlavní problém. Navrhl jsem, aby přes obrazy nalepil bílý papír s nápisem, že jde o nebezpečné obrazy a lze se na ně podívat jen na vlastní nebezpečí. Tento vzkaz se však nesetkal s pochopením. Kavárník Tomáš následně zatelefonoval přímo mě a byl velmi rozčilen. Kavárna se totiž nachází na půdě Evangelické Teologické Fakulty a dopoledne se prý přišel na výstavu podívat pan děkan. Tomu se tři výše zmíněné obrazy hrubě nelíbily a trval na jejich odstranění. Kavárník Tomáš mi dále sdělil, že má ženu a dítě a nechce přijít o živnost, proto mluvil i o zrušení celé výstavy. Když jsem mu řekl, že už nestihnu odvolat vernisáž, svolil, aby proběhla, ale bez výše zmíněných obrazů, které už sundal. Dále mi řekl, abych si tyto večer vzal a šel s nimi (dámy prominou), cituji: do píči! Večer na místě výstavy nebyl k zastižení.
Zakázané a sundané obrazy se nacházely ve „skladě“ na dámských toaletách, odkud mi je vydala obsluha kavárny. Odnesl jsem je na zadní stolek. Vernisáž, na níž se dostavilo asi třicet přátel vesměs z uměleckých kruhů, proběhla zcela klidně. Po úvodní řeči z pera výtvarného kritika Hanse von Landschmietta (který se však omluvil pro nemoc, takže řeč za něj pronesl pan S.d.Ch.) jsem poděkoval kavárníkovi Tomášovi za umožnění výstavy, ovšem s malou výhradou. Poté jsem se zmínil o třech děkanem zakázaných a sundaných obrazech, které si všichni hosté prohlédli, přičemž považovali celou „kauzu“ za více méně úsměvnou. Na konci vernisáže jsem si vzal zakázané obrazy a odešel s nimi domů.
Do Marathonu jsem se vrátil až v pondělí 5. prosince večer, opět s Davidem Pillowem.
To už jsme si všimli, že z výlohy kavárny zmizel plakát s mým jménem a názvem výstavy.
Výstavu jsem plánoval jako prodejní, pročež jsme nalepili na obrazy cenovky. Na prázdná místa po třech zakázaných obrázcích jsme nalepili samolepku s textem: "zde visící obraz byl zcenzurován". O den později mi před půl druhou odpoledne přišla SMS od kavárníka Tomáše, že "vzhledem k okolnostem" sundal zbytek obrazů, mám si pro ně přijet.
Tedy jsem se tam večer vydal, opět s Davidem Pilowem, kavárník Tomáš opět nebyl přítomen. Koláže mi vydala obsluha, již tradičně, ze "skladu" na dámských toaletách. (Dokonce tam v tu chvíli přišla jedna slečna a byla zmatená, jestli je správně na "dámách".)
V kavárně jsem si pak balil své zakázané koláže, přičemž na zdech již visela jiná výstava. Nakonec jsem si neodpustil malou "performanci" zakázaného umělce. V kavárně se povaloval časopis Týden s tváří Adolfa Hitlera přes titulní stranu. Tedy jsem vytrhl titulku, přitloukl ji pod obraz "náhradního" umělce, a pod něj připojil vzkaz pro kavárníka a děkana, zda tento časopis se stejným Adolfem, jakého jsem měl na zakázaných obrázcích já, tu být může.
A to je vlastně všechno.
P.S.: Pokud by si někdo myslel, že jsem stál o to, abych byl zakázán, tak je to nonsens.
Do výstavy jsem investoval peníze a čas, které mi nikdo nevrátí, přičemž jsem počítal s původním výstavním termínem až do 4. ledna 2012 a případným prodejem obrazů sběratelům. V současné době tedy hledám jinou galerii či jiný výstavní prostor pro zakázanou výstavu. Prozatím mi vyšli vstříc umělečtí kolegové pánové Jaroslav Rudiš a Igor Malijevský, v jejichž show EKG (v divadle Archa) vystoupím v pondělí 12. prosince večer, a kde alespoň v elektronické podobě přes skeny ve formátu JPG předvedu zakázanou výstavu i s původní řečí pana Landschmietta a pochopitelně s komentářem k "incidentu" v kavárně Marathon.
P.P.S.: Abych nebyl označen za nacistu, jak se mi to stalo v Marathonu, připojuji malé vysvětlení k původním třem zakázaným obrazům.
Za a) jsem chtěl pouze reflektovat tu historickou skutečnost, že i taková zrůda jako Adolf Hitler slavila Vánoce,
za b) jsem chtěl pouze reflektovat další skutečnost, že i tak ctnostný člověk jako současný papež musel být v raném dětství členem Hitlerovy mládeže (přičemž bližší jeho působení v této organizaci neznám, a ten obrázek k papeži není apriori kritický, je to prostě jen konstatování určité historické etapy jeho života),
za c) jsem tím vším myslel to, že svět není černobílý, v každém dobru je trošku zla a naopak.
Že to budu muset někdy takhle rozebírat nebo že by někdo mohl ty obrázky zakázat, to mě prostě nikdy nenapadlo.
P.P.P.S: Slibuji, že tohle je už poslední post scriptum! Celá událost je mi velmi nepříjemná a myslím, že k ní vůbec nemuselo dojít. Pokud by kavárník Tomáš chtěl vidět mé obrazy předem a nelíbily by se mu, udělal bych výstavu někde jinde a obešlo by se to bez, dle mého názoru, nesmyslných tahanic. Proto si mu dovolím doporučit, aby byl příště obezřetný a chtěl vidět předem, kdo u něj chce co vystavit. Toť konečně vše. Amen!
Ehm, ehm… vlastně to není tak úplně všechno.
Můj kamarád David Pillow, básník a začínající spisovatel, který vlastně celou tu výstavu „zpunktoval“, napsal pod vlivem emocí a taktéž zakázané koláže Plantážnice následující báseň v próze, kterou níže připojuji.
David Pillow
Báječná Plantážnice
(Vikimu Shockovi)
Kolážmistr rozjímá nad sklenicí piva.
Obviněn inkvizicí čeká na poslední soud. Jeho dílo bylo zakázáno. Výstava zrušena.
Strýček Dolfi v zeleném údolí s vysypanou bedýnkou hraček byl z morálního hlediska neúnosný.
Rozrušený kavárník a pan děkan si dali Jaegermeistera a sledováni Velkým Soudruhem sundávali jeden obraz po druhém.
Vážení, svoboda umění v této zemi stále není!
Po čtvrtém pivu se tu zjevila mistrova dívka z koláže, vnadná Plantážnice.
Tančili spolu rumbu v kavárníkově kavárně.
Umělec, inspirován tanečními kroky Řeka Zorby, přešel z rumby do zumby.
Přihlížející hosté šokovaní s údivem vstávali od stolu.
Nad hlavami otazníky, proč ten muž tančí na jejich stolech a shazuje sklenice?
Neviděli, že je s ním v jednom ohni báječná Plantážnice.
Jeho poslední povyražení, než bude ubit argumenty, odsouzen k létům dřiny, neboť bič boží ho nemine!
Ale on se vrátí, sedmého dne vstane z postele a nakope jim…
pátek 2. prosince 2011
Pozvánka na výstavu, jež byla zčásti zakázána
Milí přátelé,
Srdečně Vás zvu na svou výstavu koláží, která se koná od prvního prosince v Café Marathon, Černá ulice 9, Praha 1. A jestli můžu prosit, s návštěvou si pospěšte! Výstava měla sice původně končit až čtvrtého ledna, bohužel není jisté, zda tam tak dlouho zůstane. Již včera dopoledne, tedy v den vernisáže, došlo k svévolnému sundání tří koláží panem kavárníkem Tomášem. Kavárna se totiž nachází na půdě Evangelické Teologické Fakulty a děkanovi se prý nelíbily tyto obrazy: Strýček Dolfi a malý Josífek Ratzingerů (viz níže), Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě a V kárném táboře.
Pan kavárník Tomáš, s nímž jsem se předtím setkal asi třikrát a jenž na mě udělal dojem velmi sympatického a milého člověka, mi zavolal a původně chtěl hned zrušit celou výstavu. Když jsem mu řekl, že už nestihnu odvolat vernisáž, svolil, aby proběhla, ale bez výše zmíněných obrazů, které už sundal. Dále mi řekl, abych si je večer vzal a šel s nimi (dámy prominou), cituji: do píči! Večer na místě výstavy nebyl k zastižení. Zakázané a sundané obrazy se nacházely ve „skladě“ na dámských toaletách, odkud mi je vydala obsluha kavárny. Odnesl jsem je na zadní stolek, kde si je všichni hosté prohlédli.
Vernisáž, na níž se dostavilo asi třicet přátel vesměs z uměleckých kruhů, proběhla zcela klidně. Na jejím konci jsem si vzal zakázané obrazy a odešel s nimi domů. Zda a kdy budou za morálně závadné označeny a sundány další koláže, případně celá výstava, to bohužel netuším. Zakázané obrazy se pokusím vložit na blog, případně jsou k vidění u mě osobně. Níže připojuji úvodní řeč k výstavě z pera výtvarného kritika Hanse von Landschmietta, kterou včera přednesl pan S.d.CH. Pan Landschmiett se totiž pro nemoc omluvil.
Mimochodem kopii níže uvedené řeči jsem zanechal na baru panu Tomášovi a panu děkanovi s tím, aby si ji přečetli a pochopili, že mě zřejmě špatně pochopili, a že celou věc považuji za politováníhodnou. Za patnáct let mé dosavadní výstavní činnosti se mi nikdy nic podobného nepřihodilo. Dnes přišla od pana Tomáše SMS, že "omluvu" přijímá. O vrácení zakázaných obrazů na výstavu tam však nebylo nic. Inu tak.
Viki Shock - Prasečí chlívek uprostřed fašismu & Germánská idyla
Vážené dámy, vážení pánové,
po tříleté přestávce od poslední autorovy výstavy v galerii Smečky (formálně společné s Eugenem Brikciusem), na níž prezentoval osmdesát pět nejlepších koláží za dekádu 1996 až 2006, nám Viki Shock zde a nyní představuje hned dva cykly „nových“ koláží. Nových v uvozovkách proto, neboť podíváme-li se na datace jejich vzniku, zjistíme, že starší cyklus pochází už z jara 2003 a mladší z léta 2008, přičemž umělec od té doby nic nového nevytvořil. Zarazil-li Vás dlouhý, podivný a snad i poněkud nelichotivý titul výstavy, můžeme si jej společně rozebrat. První část prvního dílu názvu odkazuje na bonmot světoznámého vědce a filosofa Alberta Einsteina, který termínem prasečí chlívek označoval lidskou rodinu obecně. Druhá část prvního dílu zase parafrázuje výrok italského básníka, spisovatele a filmového režiséra Piera Paola Pasoliniho, jenž už před půl stoletím ve svých Korzárských spisech označil západní konzumní společnost za skutečný moderní fašismus. Zastavme se nyní blíže u jednotlivých výjevů, nejprve u cyklu Prasečí chlívek uprostřed fašismu, v němž se Shock profiluje jako znakoplavecký satirik a sarkastický moralista par excellence, odhalující pokrytectví euroatlantické civilizace a skrytou stranu médii do zblbnutí hlásané reklamy na její šťastný život.
Úvodní obraz Spokojená rodinka na nedělním výletě aneb Prasečí chlívek nám ukazuje maloměšťáckou téměř selanku, v níž však kromě dětí a manželky nechybí ani nutný doplněk manžela, skrytého v kupce sena, tedy jeho milenka. Kančí hlava v levém rohu obrázku může být jednak explicitním dotvrzením tohoto status quo lidské rodiny, jednak prostým přírodním živočichem, pohybujícím se ve svém přirozeném prostředí. Podobně můžeme vnímat na tento epický výjev navazující drobnou koláž Ztracená. Buď se jedná pouze o holčičku, která se ztratila na nedělním výletě, anebo o symbolické znázornění dětského deprivanta, jenž se manželskou nevěrou a následným rozpadem vztahu rodičů ocitá v zmatené vnitřní samotě a sirobě, napadán stavy úzkostlivého strachu z další existence, když mu ta dosavadní byla rozmetána.
Čas sít, čas sklízet, čas žít, čas umírat – právě toto biblické a existenciální poselství je námětem obrázku Sekáči se připravují na žně, kde jsou maskovaní sekáči a zároveň rituální kmocháčci smrťáčci připraveni zkosit, co bylo zaseto, ať už je to cokoli: oves, žito, pšenice anebo lidský život. Aby se jeden člověk mohl mít luxusně, musí na něj mnoho jiných lidí pracovat, tento odvěký fakt vidíme jasně v díle Plantážnice, poněkud komorněji jej opakuje i Velkostatkářka. Momentky ze života bezstarostné zlaté mládeže – i tak by se dal vyjádřit obsah žánrových obrázků Selanka u vody a Tomu říkám pořádný odpal! Jak nebezpečně mohou dopadnout nekontrolované pokusy s klonováním živočichů a s vzestupnou robotizací, to znázorňuje trojice frankensteinovských odkazů Kde se tu, ksakru, vzal ten obří hmyz!, Narodí se biomechanoid? a Aport, Alíku, aport!
Možná až poněkud ohavnou parodií reklam na potraviny je koláž Babiččino oblíbené jídlo. Uvědomme si však, jak ve většině případů ohavnými jsou produkty reklamou hlásané, tzv. babiččiny nejchutnější domácí polévky z pytlíku, a jak ohavnou lží jsou tím pádem tyto reklamy – navoněné zdechliny! Kam dle majoritní společnosti patří svobodní duchové s originálním uměleckým viděním světa a další nestandardně se chovající jedinci jako například exhibicionisté, fetišisté, homosexuálové či alkoholici, to znázorňuje obrázek s kafkovským názvem V kárném táboře.
V moderním převážně ateistickém světě, kde už od časů šíleného filosofa Friedricha Nietzscheho „Bůh je mrtev“, a kde již neexistují žádná etická ani morální pravidla, přičemž duchovno se absolutně vytratilo či vyprázdnilo, anebo transformovalo v pouhé duc hovno, v tomto vrcholně materialistickém světě globálního ekonomického fašismu zbývá většině lidí vzývat nejnižší partie svých těl jako to nejvyšší možné naplnění jejich životů. Pročež byl na místo ikony Boha dosazen rozcapený bobr, a prodejny erotických pomůcek (kde si kdokoli může zakoupit umělý penis, umělou vagínu, nafukovací hulihlavu a další hromadu šidítek), tyto novodobé kostely zahltily celý svět. A právě tématu přehlcení pornografií nastavuje zrcadlo závěrečný opus cyklu Večerníček nám konečně dospěl. Ve středu této sexuální orgie nachází se pohádková postava vržena na cestu bonmotu amerického komika Woodyho Allena „Všechno,co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat“, aby možná jednou skončila u parafráze od jeho anglického kolegy Douglase Adamse „Všechno, co jste kdy nechtěli vědět o sexu, ale museli jste zjistit.“
Mimochodem ne náhodou tvoří podklady k většině koláží cyklu díla dalšího šílence, zběhlého kněze, vizionářského malíře a extrémně citlivého člověka Vincenta van Gogha, který, nežli by se přizpůsobil nemilosrdně brutální společnosti, si raději uřízl ucho a později spáchal v blázinci sebevraždu střelou do břicha. Také tento pán je Shockovu naturelu velmi blízký a drahý.
Po vyčerpávajícím a téměř psychoanalytickém výkladu novější části výstavy si ještě pojďme letem světem prosvištět také její starší část. Cyklus Germánská idyla jako by na první pohled ani nevytvořil Viki Shock, nýbrž někdo úplně jiný. Na jaře 2003 se totiž umělec nacházel ve zvláštním rozpoložení. Po poetikách dada, surrealismu, comicsu a pop artu, které do té doby hojně využíval a remixoval, a jež se tím pádem staly pro jeho tvorbu typickými, si chtěl od této „rutiny“ odpočinout. Výsledkem je soubor, který se ve většině případů hlásí k minimalismu a banalýze.
Musíme si však přiznat, že hned úvodní koláže působí ani ne tak banalisticky jako spíše jen banálně, infantilně, ba až skutečně slaboduše. Zírají z nich na nás netečné, podivně pitomé obličeje plyšových zajíců, medvídků a jiných neživých hraček v podobě zvířat na fotografickém pozadí kýčovité zahradní krajiny, a nic jiného se zde neděje. Maně nás při tomto pohledu napadá universální bonmot českého psychologa a surrealisty Bohuslava Brouka „Zde trapno existovat.“ Výrazným je zde jen duo obrázků Strýček Dolfi a malý Ratzinger a Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě, v němž vystupuje nacistický diktátor jako překvapivě milý člověk, a budoucí hlava katolické církve jako jeho mazlíček. Za bližší povšimnutí stojí ještě kvarteto Germánská idyla a Germánská apokalypsa I, II a III, vytvořené technikou ubrouskáže, jíž autor tehdy objevil. Původně zkoušel použít také toaletní papír (pochopitelně nepoužitý), ale ten se hodně trhal a kromě toho jeho výtvarné motivy nebyly tak barvité a bohaté jako na ubrouscích. A protože kalendář, použitý k podkladům těchto většinou nekonfliktních až idylických koláží, stejně jako obrázky plyšáků včetně ozdobných ubrousků pocházejí z rakouské a německé provenience (o národnosti Hitlera a papeže ani nemluvě), stávající název cyklu se tak přímo nabízel.
Dosti však již amatérské psychoanalýzy a výtvarné pseudokritiky! Konečně totiž přichází čas přípitku na umělecký zdar a prodejní úspěch této výstavy a jejího autora, jakož i na bujaré veselí a smích! Neboť je to především smích, který se snaží autor svými kolážemi vyvolat, byť je to občas třebas i smích skrze slzy. Rozloučím se tedy s Vámi zvoláním, které skanduje skupina roztleskávaček v nejmenovaném americkém filmu a jehož bude většině z nás v nadcházejících časech gradující finanční krize a globálního fašismu ještě dosti často potřeba pro přežití: „Kdo se mračí neuspěje, vyhraje ten, kdo se směje!“
Hans von Landschmiett, prosinec 2011.
Srdečně Vás zvu na svou výstavu koláží, která se koná od prvního prosince v Café Marathon, Černá ulice 9, Praha 1. A jestli můžu prosit, s návštěvou si pospěšte! Výstava měla sice původně končit až čtvrtého ledna, bohužel není jisté, zda tam tak dlouho zůstane. Již včera dopoledne, tedy v den vernisáže, došlo k svévolnému sundání tří koláží panem kavárníkem Tomášem. Kavárna se totiž nachází na půdě Evangelické Teologické Fakulty a děkanovi se prý nelíbily tyto obrazy: Strýček Dolfi a malý Josífek Ratzingerů (viz níže), Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě a V kárném táboře.
Pan kavárník Tomáš, s nímž jsem se předtím setkal asi třikrát a jenž na mě udělal dojem velmi sympatického a milého člověka, mi zavolal a původně chtěl hned zrušit celou výstavu. Když jsem mu řekl, že už nestihnu odvolat vernisáž, svolil, aby proběhla, ale bez výše zmíněných obrazů, které už sundal. Dále mi řekl, abych si je večer vzal a šel s nimi (dámy prominou), cituji: do píči! Večer na místě výstavy nebyl k zastižení. Zakázané a sundané obrazy se nacházely ve „skladě“ na dámských toaletách, odkud mi je vydala obsluha kavárny. Odnesl jsem je na zadní stolek, kde si je všichni hosté prohlédli.
Vernisáž, na níž se dostavilo asi třicet přátel vesměs z uměleckých kruhů, proběhla zcela klidně. Na jejím konci jsem si vzal zakázané obrazy a odešel s nimi domů. Zda a kdy budou za morálně závadné označeny a sundány další koláže, případně celá výstava, to bohužel netuším. Zakázané obrazy se pokusím vložit na blog, případně jsou k vidění u mě osobně. Níže připojuji úvodní řeč k výstavě z pera výtvarného kritika Hanse von Landschmietta, kterou včera přednesl pan S.d.CH. Pan Landschmiett se totiž pro nemoc omluvil.
Mimochodem kopii níže uvedené řeči jsem zanechal na baru panu Tomášovi a panu děkanovi s tím, aby si ji přečetli a pochopili, že mě zřejmě špatně pochopili, a že celou věc považuji za politováníhodnou. Za patnáct let mé dosavadní výstavní činnosti se mi nikdy nic podobného nepřihodilo. Dnes přišla od pana Tomáše SMS, že "omluvu" přijímá. O vrácení zakázaných obrazů na výstavu tam však nebylo nic. Inu tak.
Viki Shock - Prasečí chlívek uprostřed fašismu & Germánská idyla
Vážené dámy, vážení pánové,
po tříleté přestávce od poslední autorovy výstavy v galerii Smečky (formálně společné s Eugenem Brikciusem), na níž prezentoval osmdesát pět nejlepších koláží za dekádu 1996 až 2006, nám Viki Shock zde a nyní představuje hned dva cykly „nových“ koláží. Nových v uvozovkách proto, neboť podíváme-li se na datace jejich vzniku, zjistíme, že starší cyklus pochází už z jara 2003 a mladší z léta 2008, přičemž umělec od té doby nic nového nevytvořil. Zarazil-li Vás dlouhý, podivný a snad i poněkud nelichotivý titul výstavy, můžeme si jej společně rozebrat. První část prvního dílu názvu odkazuje na bonmot světoznámého vědce a filosofa Alberta Einsteina, který termínem prasečí chlívek označoval lidskou rodinu obecně. Druhá část prvního dílu zase parafrázuje výrok italského básníka, spisovatele a filmového režiséra Piera Paola Pasoliniho, jenž už před půl stoletím ve svých Korzárských spisech označil západní konzumní společnost za skutečný moderní fašismus. Zastavme se nyní blíže u jednotlivých výjevů, nejprve u cyklu Prasečí chlívek uprostřed fašismu, v němž se Shock profiluje jako znakoplavecký satirik a sarkastický moralista par excellence, odhalující pokrytectví euroatlantické civilizace a skrytou stranu médii do zblbnutí hlásané reklamy na její šťastný život.
Úvodní obraz Spokojená rodinka na nedělním výletě aneb Prasečí chlívek nám ukazuje maloměšťáckou téměř selanku, v níž však kromě dětí a manželky nechybí ani nutný doplněk manžela, skrytého v kupce sena, tedy jeho milenka. Kančí hlava v levém rohu obrázku může být jednak explicitním dotvrzením tohoto status quo lidské rodiny, jednak prostým přírodním živočichem, pohybujícím se ve svém přirozeném prostředí. Podobně můžeme vnímat na tento epický výjev navazující drobnou koláž Ztracená. Buď se jedná pouze o holčičku, která se ztratila na nedělním výletě, anebo o symbolické znázornění dětského deprivanta, jenž se manželskou nevěrou a následným rozpadem vztahu rodičů ocitá v zmatené vnitřní samotě a sirobě, napadán stavy úzkostlivého strachu z další existence, když mu ta dosavadní byla rozmetána.
Čas sít, čas sklízet, čas žít, čas umírat – právě toto biblické a existenciální poselství je námětem obrázku Sekáči se připravují na žně, kde jsou maskovaní sekáči a zároveň rituální kmocháčci smrťáčci připraveni zkosit, co bylo zaseto, ať už je to cokoli: oves, žito, pšenice anebo lidský život. Aby se jeden člověk mohl mít luxusně, musí na něj mnoho jiných lidí pracovat, tento odvěký fakt vidíme jasně v díle Plantážnice, poněkud komorněji jej opakuje i Velkostatkářka. Momentky ze života bezstarostné zlaté mládeže – i tak by se dal vyjádřit obsah žánrových obrázků Selanka u vody a Tomu říkám pořádný odpal! Jak nebezpečně mohou dopadnout nekontrolované pokusy s klonováním živočichů a s vzestupnou robotizací, to znázorňuje trojice frankensteinovských odkazů Kde se tu, ksakru, vzal ten obří hmyz!, Narodí se biomechanoid? a Aport, Alíku, aport!
Možná až poněkud ohavnou parodií reklam na potraviny je koláž Babiččino oblíbené jídlo. Uvědomme si však, jak ve většině případů ohavnými jsou produkty reklamou hlásané, tzv. babiččiny nejchutnější domácí polévky z pytlíku, a jak ohavnou lží jsou tím pádem tyto reklamy – navoněné zdechliny! Kam dle majoritní společnosti patří svobodní duchové s originálním uměleckým viděním světa a další nestandardně se chovající jedinci jako například exhibicionisté, fetišisté, homosexuálové či alkoholici, to znázorňuje obrázek s kafkovským názvem V kárném táboře.
V moderním převážně ateistickém světě, kde už od časů šíleného filosofa Friedricha Nietzscheho „Bůh je mrtev“, a kde již neexistují žádná etická ani morální pravidla, přičemž duchovno se absolutně vytratilo či vyprázdnilo, anebo transformovalo v pouhé duc hovno, v tomto vrcholně materialistickém světě globálního ekonomického fašismu zbývá většině lidí vzývat nejnižší partie svých těl jako to nejvyšší možné naplnění jejich životů. Pročež byl na místo ikony Boha dosazen rozcapený bobr, a prodejny erotických pomůcek (kde si kdokoli může zakoupit umělý penis, umělou vagínu, nafukovací hulihlavu a další hromadu šidítek), tyto novodobé kostely zahltily celý svět. A právě tématu přehlcení pornografií nastavuje zrcadlo závěrečný opus cyklu Večerníček nám konečně dospěl. Ve středu této sexuální orgie nachází se pohádková postava vržena na cestu bonmotu amerického komika Woodyho Allena „Všechno,co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat“, aby možná jednou skončila u parafráze od jeho anglického kolegy Douglase Adamse „Všechno, co jste kdy nechtěli vědět o sexu, ale museli jste zjistit.“
Mimochodem ne náhodou tvoří podklady k většině koláží cyklu díla dalšího šílence, zběhlého kněze, vizionářského malíře a extrémně citlivého člověka Vincenta van Gogha, který, nežli by se přizpůsobil nemilosrdně brutální společnosti, si raději uřízl ucho a později spáchal v blázinci sebevraždu střelou do břicha. Také tento pán je Shockovu naturelu velmi blízký a drahý.
Po vyčerpávajícím a téměř psychoanalytickém výkladu novější části výstavy si ještě pojďme letem světem prosvištět také její starší část. Cyklus Germánská idyla jako by na první pohled ani nevytvořil Viki Shock, nýbrž někdo úplně jiný. Na jaře 2003 se totiž umělec nacházel ve zvláštním rozpoložení. Po poetikách dada, surrealismu, comicsu a pop artu, které do té doby hojně využíval a remixoval, a jež se tím pádem staly pro jeho tvorbu typickými, si chtěl od této „rutiny“ odpočinout. Výsledkem je soubor, který se ve většině případů hlásí k minimalismu a banalýze.
Musíme si však přiznat, že hned úvodní koláže působí ani ne tak banalisticky jako spíše jen banálně, infantilně, ba až skutečně slaboduše. Zírají z nich na nás netečné, podivně pitomé obličeje plyšových zajíců, medvídků a jiných neživých hraček v podobě zvířat na fotografickém pozadí kýčovité zahradní krajiny, a nic jiného se zde neděje. Maně nás při tomto pohledu napadá universální bonmot českého psychologa a surrealisty Bohuslava Brouka „Zde trapno existovat.“ Výrazným je zde jen duo obrázků Strýček Dolfi a malý Ratzinger a Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě, v němž vystupuje nacistický diktátor jako překvapivě milý člověk, a budoucí hlava katolické církve jako jeho mazlíček. Za bližší povšimnutí stojí ještě kvarteto Germánská idyla a Germánská apokalypsa I, II a III, vytvořené technikou ubrouskáže, jíž autor tehdy objevil. Původně zkoušel použít také toaletní papír (pochopitelně nepoužitý), ale ten se hodně trhal a kromě toho jeho výtvarné motivy nebyly tak barvité a bohaté jako na ubrouscích. A protože kalendář, použitý k podkladům těchto většinou nekonfliktních až idylických koláží, stejně jako obrázky plyšáků včetně ozdobných ubrousků pocházejí z rakouské a německé provenience (o národnosti Hitlera a papeže ani nemluvě), stávající název cyklu se tak přímo nabízel.
Dosti však již amatérské psychoanalýzy a výtvarné pseudokritiky! Konečně totiž přichází čas přípitku na umělecký zdar a prodejní úspěch této výstavy a jejího autora, jakož i na bujaré veselí a smích! Neboť je to především smích, který se snaží autor svými kolážemi vyvolat, byť je to občas třebas i smích skrze slzy. Rozloučím se tedy s Vámi zvoláním, které skanduje skupina roztleskávaček v nejmenovaném americkém filmu a jehož bude většině z nás v nadcházejících časech gradující finanční krize a globálního fašismu ještě dosti často potřeba pro přežití: „Kdo se mračí neuspěje, vyhraje ten, kdo se směje!“
Hans von Landschmiett, prosinec 2011.
pátek 25. listopadu 2011
Obr a Malíček
(pohádka na dobrou noc pro nehodné dětičky)
Žil byl kdysi v jednom městě jeden chlapíček s příznačným jménem Malíček. V tom městě žil také bezejmenný obr, který jedl lidi, jak už to tak obři dělávají. Měl v oblibě hlavně cirkusáky, neboť nežli je chytil a sežral, tak se aspoň pobavil jejich nápaditými pokusy o útěk. A protože byl Malíček z cirkusácké rodiny, měl na něj obr spadeno. Nejprve ovšem chytil a snědl jeho rodiče. Malíčkův otec byl břichomluvec a jeho matka zase létala na hrazdě. Matku snědl syrovou i s hrazdou, zato otce si pěkně povařil a přitom ho nutil mluvit spálenými vnitřnostmi, což ubožákovi příliš nešlo. Nakonec mu obr utrhl hlavu a poslouchal, zda se budou nadále ozývat nějaké zvuky z břichomluvcova břicha. Když se nic zvláštního neozývalo, přirozeně kromě přirozených pochodů odumírajícího těla, zklamaně odhodil zbytek trupu kamsi za sebe. Ale jelikož byl stále hladový, pokusil se chytit Malíčka, jenž byl vyučeným akrobatem. Ovšem Malíčka se mu chytit nepodařilo. Ne že by byl hbitější nežli obr, ale zrovna se protrhla městská hráz, zaplavila ulice, smetla Malíčka do proudu, a ten jej odnesl kamsi do neznáma. Obr strašlivě láteřil, ale pak si vzpomněl, že ještě zahlédl nějakou postavičku u šapitó. A opravdu, seděl tam Malíčkův dědeček, kdysi provozující zaměstnání krotitele šelem. Na obra byl však krátký. Ten si Malíčkova dědečka pěkně osmažil a pak jej s gustem posvačil.
Uběhlo několik měsíců a do vylidněného a rozšlapaného města se tajně vrátil Malíček, aby pomstil smrt své rodiny a zahubil obra. Ve světě se totiž od nějakých vzdělanců, kteří uměli číst, doslechl o chlapíkovi, který dokázal oslepit obra, a tak to chtěl zkusit také. Jenže netušil, že Polyfémos měl jen jedno oko a že Odysseus nebyl prostoduchý, a to se mu stalo osudným. Malíčkův obr měl oči dvě a rozumu více, nežli Malíček s celou svou rodinou dohromady, a tak se stalo, že obr Malíčka chytil. Když zjistil, že to je jeho oblíbený cirkusáček, jenž mu chyběl do sbírky kompletního menu, velice se zaradoval a slíbil Malíčkovi slavnostní skon. Pověsil ho na lano za krk na kostelní věž, a to tak šikovně, aby se Malíček neudusil, a tam ho krmil a krmil. Tak Malíček visel nad městem, a jak se jeho bříško pěkňoučce zakulacovalo, tak se mu hezoučky vytahoval krček. A když byl krček už dostatečně dlouhý, obr uchopil Malíčka za hlavičku a vložil si jej do chřtánu jako delikátní jednohubku místo předkrmu k snídani, a tak mu chutnal, až se po něm nestačil olizovat. Inu, obr je zkrátka obr a na takového si, milé děti, žádný pidimužík jen tak nepřijde. A teď už běžte spinkat. Přeji vám krásné sny.
Žil byl kdysi v jednom městě jeden chlapíček s příznačným jménem Malíček. V tom městě žil také bezejmenný obr, který jedl lidi, jak už to tak obři dělávají. Měl v oblibě hlavně cirkusáky, neboť nežli je chytil a sežral, tak se aspoň pobavil jejich nápaditými pokusy o útěk. A protože byl Malíček z cirkusácké rodiny, měl na něj obr spadeno. Nejprve ovšem chytil a snědl jeho rodiče. Malíčkův otec byl břichomluvec a jeho matka zase létala na hrazdě. Matku snědl syrovou i s hrazdou, zato otce si pěkně povařil a přitom ho nutil mluvit spálenými vnitřnostmi, což ubožákovi příliš nešlo. Nakonec mu obr utrhl hlavu a poslouchal, zda se budou nadále ozývat nějaké zvuky z břichomluvcova břicha. Když se nic zvláštního neozývalo, přirozeně kromě přirozených pochodů odumírajícího těla, zklamaně odhodil zbytek trupu kamsi za sebe. Ale jelikož byl stále hladový, pokusil se chytit Malíčka, jenž byl vyučeným akrobatem. Ovšem Malíčka se mu chytit nepodařilo. Ne že by byl hbitější nežli obr, ale zrovna se protrhla městská hráz, zaplavila ulice, smetla Malíčka do proudu, a ten jej odnesl kamsi do neznáma. Obr strašlivě láteřil, ale pak si vzpomněl, že ještě zahlédl nějakou postavičku u šapitó. A opravdu, seděl tam Malíčkův dědeček, kdysi provozující zaměstnání krotitele šelem. Na obra byl však krátký. Ten si Malíčkova dědečka pěkně osmažil a pak jej s gustem posvačil.
Uběhlo několik měsíců a do vylidněného a rozšlapaného města se tajně vrátil Malíček, aby pomstil smrt své rodiny a zahubil obra. Ve světě se totiž od nějakých vzdělanců, kteří uměli číst, doslechl o chlapíkovi, který dokázal oslepit obra, a tak to chtěl zkusit také. Jenže netušil, že Polyfémos měl jen jedno oko a že Odysseus nebyl prostoduchý, a to se mu stalo osudným. Malíčkův obr měl oči dvě a rozumu více, nežli Malíček s celou svou rodinou dohromady, a tak se stalo, že obr Malíčka chytil. Když zjistil, že to je jeho oblíbený cirkusáček, jenž mu chyběl do sbírky kompletního menu, velice se zaradoval a slíbil Malíčkovi slavnostní skon. Pověsil ho na lano za krk na kostelní věž, a to tak šikovně, aby se Malíček neudusil, a tam ho krmil a krmil. Tak Malíček visel nad městem, a jak se jeho bříško pěkňoučce zakulacovalo, tak se mu hezoučky vytahoval krček. A když byl krček už dostatečně dlouhý, obr uchopil Malíčka za hlavičku a vložil si jej do chřtánu jako delikátní jednohubku místo předkrmu k snídani, a tak mu chutnal, až se po něm nestačil olizovat. Inu, obr je zkrátka obr a na takového si, milé děti, žádný pidimužík jen tak nepřijde. A teď už běžte spinkat. Přeji vám krásné sny.
čtvrtek 17. listopadu 2011
O plyšovém jelenovi
Je dneska čtvrtek nebo pátek? A není to jedno? Hlavně že je svátek.
Dnes něco pro psychoanalytiky a milovníky ňader. Inu tak.
Jen jsem se tak procházel po ulici a co nevidím! Na chodníku uprostřed louže vyrůstal pár nádherných ženských prsů. A že to ale byly obrovské prsy! A přitom se jen tak lehce pohupovaly na hladině kaluže. Shýbl jsem se k nim, oběma rukama jim lehce přejel po bradavkách a ony se zavlnily. Počal jsem je osahávati a mnouti a ony jakoby se mi samy snažily vložit do dlaní. V uších mi zněly roztoužené vzdechy pouličních ňader. Jenže vtom mě vyrušila pochodová hudba. Ohlédl jsem se a středem ulice si to mašírovaly plyšové hračky snad z celého světa. Zdálo se mi, že je to nekonečný průvod. Byli tu velcí krtci, mrňaví mončičáci, modří sloni, hrošíci a krokodýli, panáci a klauni, a nejvíce bylo samozřejmě medvědů nejrůznějších velikostí a barev. Poznal jsem dokonce konkrétní plyšáky mého dětství. Ano, tu pochodovalo prasátko Dežo a támhle pejsek Tějtěk,a žlutý oslík a za nimi můj nejoblíbenější plyšák lišák, šelma jedna ryšavá! Všechna ta plyšová nádhera pochodovala s neživými výrazy v neživých obličejích na podivuhodně oživlých nohou a oživlýma rukama ovládala hudební nástroje s mistrnou rutinou sehraného orchestru. Byl jsem z té podívané trošku paf. Pak ke mně přijela na kolečkových bruslích má učitelka z mateřské školky. Zajímavé bylo, že vůbec nezestárla. Velice jí to slušelo. S úsměvem, avšak beze slova, si sundala tričko i s podprsenkou, strčila mi svá obnažená ňadra pod nos a vložila si na ně mé dlaně. Ohmatával jsem její ňadra, která byla plyšová, z čehož jsem měl divný pocit. Za této situace se u nás zastavil velký plyšový zajíc, jenž držel v rukou činely. S usměvavým a bezduchým obličejem pohlédl na paní učitelku, poté na mé ruce na jejích prsech a nakonec na mě. Nevím co tím sledoval. Jisté je, že mi před obličejem břinkl do činelů a zmizel zase v průvodu. Mezitím jsem zaslechl hlas těch báječných opravdových prsů z kaluže „Tak poslyš, chlapče, prsy nebo plyš?“ Tak to bych taky rád věděl, jenže jsem z toho byl najednou jelen. Samozřejmě úplně plyšový.
Dnes něco pro psychoanalytiky a milovníky ňader. Inu tak.
Jen jsem se tak procházel po ulici a co nevidím! Na chodníku uprostřed louže vyrůstal pár nádherných ženských prsů. A že to ale byly obrovské prsy! A přitom se jen tak lehce pohupovaly na hladině kaluže. Shýbl jsem se k nim, oběma rukama jim lehce přejel po bradavkách a ony se zavlnily. Počal jsem je osahávati a mnouti a ony jakoby se mi samy snažily vložit do dlaní. V uších mi zněly roztoužené vzdechy pouličních ňader. Jenže vtom mě vyrušila pochodová hudba. Ohlédl jsem se a středem ulice si to mašírovaly plyšové hračky snad z celého světa. Zdálo se mi, že je to nekonečný průvod. Byli tu velcí krtci, mrňaví mončičáci, modří sloni, hrošíci a krokodýli, panáci a klauni, a nejvíce bylo samozřejmě medvědů nejrůznějších velikostí a barev. Poznal jsem dokonce konkrétní plyšáky mého dětství. Ano, tu pochodovalo prasátko Dežo a támhle pejsek Tějtěk,a žlutý oslík a za nimi můj nejoblíbenější plyšák lišák, šelma jedna ryšavá! Všechna ta plyšová nádhera pochodovala s neživými výrazy v neživých obličejích na podivuhodně oživlých nohou a oživlýma rukama ovládala hudební nástroje s mistrnou rutinou sehraného orchestru. Byl jsem z té podívané trošku paf. Pak ke mně přijela na kolečkových bruslích má učitelka z mateřské školky. Zajímavé bylo, že vůbec nezestárla. Velice jí to slušelo. S úsměvem, avšak beze slova, si sundala tričko i s podprsenkou, strčila mi svá obnažená ňadra pod nos a vložila si na ně mé dlaně. Ohmatával jsem její ňadra, která byla plyšová, z čehož jsem měl divný pocit. Za této situace se u nás zastavil velký plyšový zajíc, jenž držel v rukou činely. S usměvavým a bezduchým obličejem pohlédl na paní učitelku, poté na mé ruce na jejích prsech a nakonec na mě. Nevím co tím sledoval. Jisté je, že mi před obličejem břinkl do činelů a zmizel zase v průvodu. Mezitím jsem zaslechl hlas těch báječných opravdových prsů z kaluže „Tak poslyš, chlapče, prsy nebo plyš?“ Tak to bych taky rád věděl, jenže jsem z toho byl najednou jelen. Samozřejmě úplně plyšový.
pátek 11. listopadu 2011
Potíže s náladovou kočkou
Ahoj miláčkové! Máte rádi hřbitovy? Já velice.
Proto je dnešní short short story právě z tohoto prostředí.
Bavte se!
Naše kočka prý spáchala sebevraždu. Alespoň nám to sdělil veterinář. Měli jsme si jí více všímat. Odešel jsem do města zařídit její pohřeb. Ze všech funerálních ústavů mě ale vyhodili, že prý to je pod jejich úroveň. Až jsem měl štěstí u Číňana. Řekl si o pěkně vysokou částku, což mi ale nevadilo. Hlavně že bude mít Minda pohřeb. Manželka by mi to jinak neodpustila. Jenže ono to není jen tak, pohřbívat v dnešní době kočku. Jeden musí brát ohled také na nebožtíky, s čímž jsem právě moc nepočítal. Jakmile se ti paznehti dozvěděli o našem úmyslu, shromáždili se před branami hřbitova a nechtěli nás pustit dovnitř. Vysvětloval jsem jim, že kočka bude pohřbena u zdi, kde lehávají pouze sebevrazi, jenže nikdo z nich o tom nechtěl slyšet. Netušil jsem, že mezi nebožtíky existuje rovnost. Vysvětlovali mi, že po smrti je prý jedno, kdo kým byl za života a jak z něj odešel. Ve smrti jsou si všichni bratry a sestrami. Neměl jsem tedy jinou možnost, nežli povolat jezdectvo. To ovšem rozcupovalo drahé nebožtíky na kousky. Neměli si začínat, já je varoval. Mezi rozcupovanými byla i tchýně, která ještě za živa naši kočku přímo nesnášela. Když byla vzpoura nebožtíků potlačena, napadlo mě, že uložíme Mindu k ní. Ženě jsem namluvil, že by si její maminka určitě přála usmířit s naší ubohou kočičkou alespoň po smrti. Naštěstí byla má žena čerstvě otřesena z hrůzné podívané na svou zemřelou a přitom znovu obživlou matku a na její opětovný skon, takže s tím souhlasila. Ještěže je to už za námi. Jen nevím na jak dlouho. Manželka si chce již příští týden pořídit novou kočku. Hlavně aby to zase nebyla nějaká náladová cimprlína, poněvadž další kočičí funus už rozhodně nehodlám zařizovat.
Proto je dnešní short short story právě z tohoto prostředí.
Bavte se!
Naše kočka prý spáchala sebevraždu. Alespoň nám to sdělil veterinář. Měli jsme si jí více všímat. Odešel jsem do města zařídit její pohřeb. Ze všech funerálních ústavů mě ale vyhodili, že prý to je pod jejich úroveň. Až jsem měl štěstí u Číňana. Řekl si o pěkně vysokou částku, což mi ale nevadilo. Hlavně že bude mít Minda pohřeb. Manželka by mi to jinak neodpustila. Jenže ono to není jen tak, pohřbívat v dnešní době kočku. Jeden musí brát ohled také na nebožtíky, s čímž jsem právě moc nepočítal. Jakmile se ti paznehti dozvěděli o našem úmyslu, shromáždili se před branami hřbitova a nechtěli nás pustit dovnitř. Vysvětloval jsem jim, že kočka bude pohřbena u zdi, kde lehávají pouze sebevrazi, jenže nikdo z nich o tom nechtěl slyšet. Netušil jsem, že mezi nebožtíky existuje rovnost. Vysvětlovali mi, že po smrti je prý jedno, kdo kým byl za života a jak z něj odešel. Ve smrti jsou si všichni bratry a sestrami. Neměl jsem tedy jinou možnost, nežli povolat jezdectvo. To ovšem rozcupovalo drahé nebožtíky na kousky. Neměli si začínat, já je varoval. Mezi rozcupovanými byla i tchýně, která ještě za živa naši kočku přímo nesnášela. Když byla vzpoura nebožtíků potlačena, napadlo mě, že uložíme Mindu k ní. Ženě jsem namluvil, že by si její maminka určitě přála usmířit s naší ubohou kočičkou alespoň po smrti. Naštěstí byla má žena čerstvě otřesena z hrůzné podívané na svou zemřelou a přitom znovu obživlou matku a na její opětovný skon, takže s tím souhlasila. Ještěže je to už za námi. Jen nevím na jak dlouho. Manželka si chce již příští týden pořídit novou kočku. Hlavně aby to zase nebyla nějaká náladová cimprlína, poněvadž další kočičí funus už rozhodně nehodlám zařizovat.
pátek 4. listopadu 2011
Rekviem za kmotříčka aneb Kapku mrtvej muž
(věnováno zkorumpovaným politikům, odstraněným jejich kamarády z mafie)
Kšefty se hejbou, brácho,
tak nebuď hamoun a dotlač další dotace,
dokud seš eště u koryta.
Přihraj nám pár set melounů,
ať mámě drobný na kafe a na trafiku.
Kšefty se hejbou, kmotře, kmotříčku,
jen dej si bacha, ať neskončíš v hrobečku,
jen dej si majzla a pusu na zámek.
Židlička pod tebou je vratká,
z magoše na krchov cestička je někdy krátká.
Kšefty se hejbou, kámo,
akorát ty se zrovna moc nehejbeš.
Vlastně je to docela těžký hejbat se
v dřevěnym penálu dva metry pod zemí,
kór dyž seš mrtvej.
Kšefty se hejbou dál, hochu.
Jó, milej zlatej, já ti řikal, abys byl vopatrnej
a nepouštěl si hubu na špacír.
Ve skautu nebyls, bobříka mlčení nedodržels,
tak zhasnul si jak svíčička po dušičkách.
Hej chlape, kšefty se hejbou,
ale s tebou už to ani nehne,
i když s tebou šijou všichni červi.
Ty sou totiž to jediný, co se v tobě hejbe.
No, aspoň něco.
Kšefty se hejbou, kámo
a červi rejděj ve tvý mrtvole.
Vždycky sem tvrdil, že v pohybu je život.
Tak vidíš, nejseš tak docela mrtvej, jenom trošičku.
Si jenom kapku mrtvej muž, ale to budem jednou všichni.
Kšefty se hejbou, brácho,
teď už bez tebe.
(Báseň přednesl autor ve středu 2. listopadu na schodech před pražským magistrátem na Mafiánském náměstí v rámci akci Praha-Těsto literatury, organizované Janem Těsnohlídkem ml. a Milanem Kozelkou.)
Kšefty se hejbou, brácho,
tak nebuď hamoun a dotlač další dotace,
dokud seš eště u koryta.
Přihraj nám pár set melounů,
ať mámě drobný na kafe a na trafiku.
Kšefty se hejbou, kmotře, kmotříčku,
jen dej si bacha, ať neskončíš v hrobečku,
jen dej si majzla a pusu na zámek.
Židlička pod tebou je vratká,
z magoše na krchov cestička je někdy krátká.
Kšefty se hejbou, kámo,
akorát ty se zrovna moc nehejbeš.
Vlastně je to docela těžký hejbat se
v dřevěnym penálu dva metry pod zemí,
kór dyž seš mrtvej.
Kšefty se hejbou dál, hochu.
Jó, milej zlatej, já ti řikal, abys byl vopatrnej
a nepouštěl si hubu na špacír.
Ve skautu nebyls, bobříka mlčení nedodržels,
tak zhasnul si jak svíčička po dušičkách.
Hej chlape, kšefty se hejbou,
ale s tebou už to ani nehne,
i když s tebou šijou všichni červi.
Ty sou totiž to jediný, co se v tobě hejbe.
No, aspoň něco.
Kšefty se hejbou, kámo
a červi rejděj ve tvý mrtvole.
Vždycky sem tvrdil, že v pohybu je život.
Tak vidíš, nejseš tak docela mrtvej, jenom trošičku.
Si jenom kapku mrtvej muž, ale to budem jednou všichni.
Kšefty se hejbou, brácho,
teď už bez tebe.
(Báseň přednesl autor ve středu 2. listopadu na schodech před pražským magistrátem na Mafiánském náměstí v rámci akci Praha-Těsto literatury, organizované Janem Těsnohlídkem ml. a Milanem Kozelkou.)
pátek 24. června 2011
THC Review & Mazlofónie: undergroundový literární fenomén fin de millenium (pokus o literárně historickou studii)
I. Stručný úvod – Fenomén v kostce objektivním pohledem
Pražské undergroundové nakladatelství THC Review založil v dubnu 1997 básník Viki Shock (v té době již měl za sebou polooficiální knižní debut Dvacet deka něžností) spolu s psavcem B. T. Chrochtanem po napsání společného dílka Kronika Mazlofónie, což byl také jejich první vydaný titul. Mazlofónie byla imaginární zemí, kterou si Shock a Chrochtan vyfantazírovali během jednoho večera v intenzivním cannabisovém opojení, a od té doby sami sebe považovali za Mazlofóňany. Mazlofónie byla také uváděna v tiráži na zadním přebalu svazků jako místo vydání. Shockovi se navíc podařilo vyvolat z Mazlofónie postavu doktora Richarda Hooligana, jenž se stal jakýmsi ideovým mluvčím THC Review prostřednictvím Odborných předmluv, které napsal k většině vydaných titulů. Jak jste tedy snad již ráčili pochopit, základem tvorby Mazlofóňanů byl hédonismus, projevující se zvýšenou konzumací psychedelických látek, převážně marihuany a hašiše, a následným plozením většinou antiliterárních textů. Ostatně na marihuanu, získávanou z rostlin konopí (latinsky cannabis) odkazuje už název nakladatelství: THC je zkratka pro tetrohydrocannabinol, psychoaktivní látku v konopí, review pak značí anglicky rozhled. Přeloženo do obecné češtiny jedná se tedy o Tetrohydrocannabinolový Rozhled, vyloženo polopaticky znamená to vlastně Vědomí rozšiřující Rozhled. Texty, napsané pod vlivem THC označovali autoři výrazem Zhulená poezie, což byl zároveň název první a hlavní edice. (Co se týče označení tohoto druhu textů, dáváme dnes již přednost kultivovanějšímu termínu Cannabisová crazypoezie.)
Do konce roku 1997 vydalo duo ještě pět titulů, přičemž přibyl třetí autor a Mazlofóňan Pítr Dragota, který se však na vydávání nepodílel. Koncem roku se vydavatelských aktivit poněkud překvapivě vzdal jeden z otců zakladatelů B. T. Chrochtan. Od roku 1998 tak provozoval Shock nakladatelství sám (nepočítáme-li minoritní a čistě ideovou účast dr. Hooligana), přičemž je rozšířil o tři edice, a až do roku 2000 v něm vydal dalších dvaadvacet titulů od desítky autorů, kteří se kolem THC Review velmi brzy vyrojili jako mouchy po dešti. Většina titulů vyšla ve formátu A5, menší část ve formátu A6. Nejednalo se vlastně o knihy, nýbrž o sešity, psané na elektronickém psacím stroji, xeroxované tajně a bezplatně v zaměstnáních nakladatelů. Distribuce byla velmi svérázná, sbírky byly zdarma rozdávány nebo měněny za marihuanu či pivo po pražských klubech, převážně v Libni, Karlíně, ve Vysočanech a na Žižkově. Základnou Mazlofóňanů byl legendární libeňský klub Rock Pub Error, známější pod přezdívku Lízátko, kde si THC Review a Mazlofónie záhy získaly značnou popularitu. Od jistého okamžiku se snad dá mluvit dokonce o menším hnutí.
Už od roku 1998 pronikaly aktivity nakladatelství na oficiální literární scénu, o rok později došlo již k rozsáhlým nájezdům zhulené poezie do literárních časopisů a k prvnímu společnému čtení autorů THC Review v děčínské knihovně. Tituly už bylo také možno zakoupit, byť za nízké ceny. Na II. letním múzickém happeningu v Ohnišťanech v roce 2000 během jediného víkendu Shock dokonce rozprodal veškeré zásoby nakladatelství! Tím však zhoubný proces mainstreamizace vyvrcholil a nakladatelství rychle spělo ku svému zániku. S postupem času Shock totiž ztrácel zájem o kouzlo marihuanových dýchánků, jeho původní ideje postupně vyprchávaly. Navíc docházelo k obměně čtenářské obce, přičemž komunita Mazlofóňanů v klubech včetně Lízátka se postupně rozpadla: její členové zestárli, zmoudřeli či zemřeli, každopádně prostě zmizeli v propadlišti dějin. Shock sám byl už pevně zapleten do osidel oficiální literární scény, pročež s koncem milénia činnost nakladatelství zastavil, aby se vrhl vstříc slávě a na několik prvních let třetího tisíciletí se stal miláčkem mainstreamu respektive nejprotežovanějším básníkem tohoto období. (V letech 2001 až 2003 mu různá nakladatelství vydala celkem pět básnických knih, z toho tři v jednom roce, načež mu časopis Tvar udělil sarkastickou cenu Litajronmen roku. Přes protesty části odborné veřejnosti dokonce reprezentoval českou literaturu na mezinárodním knižním veletrhu v Lipsku v roce 2004! Nezávislý režisér Vladimír Franče natočil dle Shockových textů trilogii krátkých filmů atd. atp.) V letech 2002 až 2004 sice pod hlavičkou THC Review vydal z nostalgie ještě tři sbírky, které však již nenaplňovaly původní filosofii THC Review. A tím svou nakladatelskou činnost definitivně ukončil.
O kvalitě textů, vydávaných Mazlofóňany, by se pochopitelně dalo diskutovat. Jisté je, že mnohé z nich balancují na hranici trapnosti, ba mnohé z nich přes tuto hranici zcela jistě přepadávají. Nicméně dnes, s odstupem více než dekády, můžeme směle konstatovat, že svou několikaletou soustavnou činností se nakladatelství THC Review zasloužilo o kultivaci české drogové subkultury konce druhého tisíciletí, jejíž umělecké projevy byly jinak spíše výjimečné. Z tohoto hlediska jsou tedy tituly vydané THC Review cenným dokumentem své doby.
V březnu 2011 napsal Hans von Landschmiett, literární vědec a umělecký kritik
II. Rozšafný prostředek – Fenomén v kostce subjektivním pohledem
Vše začalo někdy koncem léta 1996, kdy se prostřednictvím Pítra Dragoty seznámili Viki Shock a Béďa Téďa v klubu Rock Pub Error vulgo Lízátko, ležící mezi Palmovkou a Balabenkou. Téměř ihned dochází k intoxikaci marihuanou a k dokonalému mentálnímu splynutí obou. Na základě Béďových chrochtavých zvuků, které tento vydává při smíchu, přisuzuje mu Shock přízvisko Chrochtan. Tak se tedy Béďa Téďa transformuje v B. T. Chrochtana. Shock měl v té době již dopsanou svou první halucinogenní sbírku Podnapilým knihovnám nenaléváme! a během října a listopadu napsal základní dílo, od kterého se vlastně všechno začalo odvíjet. Ano, tušíte správně, jedná se o 325 tisíc soukromých orgasmů Píta a Vikiho! Pod vlivem této cannabisové bible píší všichni tři výše jmenovaní Bibli Hovadismu a Chrochtan začíná sbírat materiál pro nepřekonatelnou antologii marihuanových hlášek Občasné mozkové výlety. O čtvrt roku později se Shock prohulí do Mazlofónie a Zbibflamflombónie, a přinese o nich své svědectví ve sbírce Reportáž psaná v nebi.
Ovšem teprve až v noci ze třetího na čtvrtého dubna 1997 dochází u Shocka k dokonalému zmapování Mazlofónie ve společnosti Chrochtana. Vznikne Kronika Mazlofónie. Oba přátelé ihned zakládají nakladatelství THC Review a Kronika Mazlofónie je jejich prvním vydaným titulem. Následuje možná trochu narychlo sebraná Absolutní střela Pítra Dragoty, a poté Shockova Reportáž psaná v nebi ve dvou svazcích, a samozřejmě také Chrochtanův Zkrat. Díky neekonomickému šetření papírem (jeden krátký text na jednu stranu) ovšem není možné vydávat knížky masově, a tak po roce a půl vydalo se Kroniky Mazlofónie ne více než 40 kusů, Absolutní střely kolem 25 a ostatních sbírek pod 20 kusů. Poslední titul toho roku, Nová teorie lidstva! Dragoty a Shocka, vyjde již pouze v pěti kusech, neboť Chrochtanova pozice v práci, kde množil knížky, je ohrožena, a Shock, který skončil civilní službu v universitní knihovně, kde napsal na stroji všechny tituly, dokonce ani žádnou práci nemá!
Popularita THC Review v klubech (Lízátko, Modrá opice, Újezd, Joshua, Hrob a další) je ovšem značná a kdekdo chce se stát Mazlofóňanem a motá se kolem. Uveďme tedy pár takových osob jako je Zahradník a taktéž Martin Zahradník, Zuzana W. (čti Dabljů), Radka, Hugo, Líba, Indián, Hrot, Fanny a mnoho a mnoho dalších. Na konci roku 1997 chtějí se Chrochtan a Shock vzepnout k vydání další knížečky, kterou čerstvě dopsali, ale nakonec se jim to nepodaří, a titul Jsem prý Mazlofóňan jen vychází až o rok později. Mezitím dějí se v životě obou velké změny a THC Review v podstatě přestává existovat.
Až někdy v dubnu nebo květnu 1998, poté, co se Shock vrátil na své bývalé pracovní místo do nejmenované televizní společnosti, obnovuje činnost THC Review, ovšem už pouze sám, a pilně vydává další a další knížečky. Přátelství s B. T. Chrochtanem trvá, byť se již nevidí tak často. V rozpuku znovuzrození rozšiřuje Shock nakladatelskou činnost o dvě edice: Téměř normální autoři (zde publikuje texty, jež nebyly napsány pod vlivem THC) a kapesní edici Rozum do kapsy (zde jsou publikovány kratší či méně významné texty, de facto mazlofóňanské apokryfy).
Prvním z edice Téměř normálních autorů je satirické dílko D. K. I. Janžury Postřehy z léčení, o autorově pobytu v psychiatrické léčebně. Celkem bylo zatím vydáno 53 kusů, což je vůbec největší náklad THC Review! Dalším dílem v této nové edici je sbírka Monology zcenzurované Danielkou od mladé básnířky Oliny Vnukové, experimentující s opiáty (zatím 20 kusů). Jiným veleúspěšným titulem je Shockova sbírka literárních anekdot Miluju Tebe a Learyho (k dnešnímu dni 48 kusů). Konec roku je zakončen vydáním dvou kultovních děl, a sice 325 tisíc soukromých orgasmů Píta a Vikiho od Shocka a travkařskou antologií sestavenou Chrochtanem Občasné mozkové výlety (oboje v počtu 20 kusů, oboje v edici Zhulená poezie). V edici Rozum do kapsy vyšlo hnedle devět titulů, byť méně zásadního charakteru. Z nich snad nejvíce vynikají Fragmenty geniality od Shocka a Dragoty, jež jsou pokračováním jejich Nové teorie lidstva!, dále pak Jsem prý Mazlofóňan jen z pera Chrochtana a Shocka, a taktéž Shockem sestavená malá antologie travkařské poezie s kouzelným názvem Jsem zpívající velryba na centrifúze. Během roku vychází také několik článků v časopisu Nové knihy z pera jeho redaktora Jana Nejedlého, jenž v nich představuje fenomény THC Review, Mazlofónie i Lízátka široké čtenářské veřejnosti.
V roce 1999 vyšlo sice jen pět nových titulů (například sbírka Masturbující Nina od píšícího tramvajáka jménem Leopardo do Vinci), ovšem zároveň došlo na druhé vydání všech titulů z roku 1997! Sláva THC Review se čím dál více projevuje na oficiální scéně. Na konci května se v Děčíně uskutečnilo první čtení THC Review, kde kromě Shocka vystoupila také Olina Vnuková a R. S. Vronsky (pod pseudonymem A. O´ Vostatek, spoluautor antipohádky Šestnáctero neživých, která ten rok vyšla v edici Téměř normální autoři), všichni pochopitelně v rauši. V létě vyšel v časopise Trafalgar č. 7 obsáhlý rozhovor s Shockem o THC Review, a objevily se zde i ukázky z děl Mazlofóňanů. Konečně v příloze literárního obtýdeníku Tvar č. 16 vyšel průřez tvorbou THC Review s ilustracemi teplického výtvarníka Jožo Maňase Plátna, s nímž Shocka při jeho návštěvě Severních Čech seznámil duchcovský vydavatel časopisu Dekadent Geniální Patrik Linhart. Plátno pak ilustroval nejméně tři další tituly THC Review. Na podzim se Shock seznamuje s mladým kritikem Radimem Kopáčem, jenž reflektoval tvorbu THC Review v Literárních novinách, a který se jednoho jistě stane ministrem kultury (už dnes pracuje na ministerstvu jako šíbr přes granty). V té době také v patafyzickém nakladatelství Clinamen vychází péčí Dana Štveráka Shockova sbírka dadaistické (nezhulené!) poezie Dvakrát opakované ňadro, která se stává jeho oficiálním knižním debutem.
Na začátku roku 2000 vychází v edici Rozum do kapsy Shockova Píseň děda Vševěda, kratičké memento o psychedelické zkušenosti po požití semínek Havajské růže, již autor podstoupil o rok dříve s Dragotou a která jim dala pěkně zabrat. Následně zahajuje THC Review spolupráci s děčínským literárním spolkem Houby s woctem, jehož se Shock stává členem. Prvním plodem této spolupráce je sbírka „O“ Františka Řezníčka a J. H. Kalifa, která vyšla jako čtvrtý svazek edice Téměř normální autoři. Houby s woctem na oplátku zařazují Shockovy básně do antologie Atlas hub, kterou vzápětí vydávají v nakladatelství Vesele mrtvý domeček. Fúze THC Review a Hub s woctem vrcholí společným čtením v pražské hospodě Na Slamníku v rámci Klubu 8, kde si všichni autoři při čtení na pódiu demonstrativně zapalují jointa a vesele si bání. V létě se Shock s Olinou Vnukovou zúčastní múzického happeningu v Ohnišťanech, který pořádal časopis Trafalgar. I zde úspěšně předčítá a navíc tu rozprodává veškeré tituly THC Review. Jedním z kupců je i dramatik Stanislav Hudský (jako snad jediný koupil skutečně kompletní produkci THC Review!), který společně s režisérem Vladimírem Frančem provozuje divadlo Šuplík na pražském Žižkově.
Koncem léta na Shocka přichází psychická únava, ba i fyzická vyčerpanost. V té době se komunita Mazlofóňanů z Lízátka postupně rozpadá. Posledním vydaným svazkem se stává titul 220 vosvícenejch Ježíšů z Pekla, jenž byl vydán jako první a zároveň i poslední v nové edici jménem Šitofílie. Jedná se o výtvarně literární antologii čtyř autorů: Tomáše Čermáka, Dragoty, Shocka a Zuzany W. V září přichází nabídka z divadla Šuplík, aby se Shock ujal místa dramaturga autorských večerů. Ten ji přijímá a v rozhovoru s Básníkem Tichem pro prosincové číslo měsíčníku Babylon oznamuje, že THC Review končí. Underground Shocka odsuzuje jako zrádce, protože zánikem THC Review se prý (alespoň podle Patrika Linharta) Slovensko dostane v počtu samizdatové literatury před Českou republiku! Zato mainstream si oddychl a libuje si, že v postavě bývalého enfant terrible získal novou dušičku, z níž se snad dá leccos vydojit. A co bude dál? Inu, jak říkávala moje babička, necháme se překvapit!
V letech 1998 až 2001 napsal dr.Richard Hooligan, přehlédnuto a upraveno v březnu 2011
III. Korektní závěr – Kompletní bibliografie THC Review 1997-2000 a 2002-2004
Viki Shock a B. T. Chrochtan – Kronika Mazlofónie, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek první.
Pítr Dragota – Absolutní střela, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek druhý.
Viki Shock – Reportáž psaná v nebi, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek třetí.
B. T. Chrochtan – Zkrat, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek čtvrtý.
Viki Shock – Demence malé královničky, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek pátý.
Pítr Dragota a Viki Shock – Nová teorie lidstva!, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek šestý.
Viki Shock – Miluju tebe a Learyho!, vyšlo roku 1998 v edici Zhulená poezie, svazek sedmý.
Občasné mozkové výlety (Velká antologie travkařských hlášek) – sebral B. T. Chrochtan, vyšlo roku 1998 v edici Zhulená poezie, svazek osmý.
Viki Shock – 325 tisíc soukromých orgasmů Píta a Vikiho, vyšlo roku 1998 v edici Zhulená poezie, svazek devátý.
David Kufald Indián Janžura – Postřehy z léčení, vyšlo roku 1998 v edici Téměř normální autoři, svazek první.
Olina Vnuková – Monology zcenzurované Danielkou, vyšlo roku 1998 v edici Téměř normální autoři, svazek druhý.
Viki Shock – Duševní sebevražda budoucího klasika, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek první.
Viki Shock, B. T. Chrochtan a Pítr Dragota – Bible hovadismu, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek druhý.
Viki Shock a B. T. Chrochtan – Jsem prý Mazlofóňan jen, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek třetí.
Viki Shock – Infernální mystérium toxickýho fexta, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek čtvrtý.
Jsem zpívající velryba na centrifúze (Malá antologie travkařské poezie za rok 1998) – sebral Viki Shock, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek pátý.
Viki Shock – Neverending Eternity, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek šestý.
Johnny Rotten – Pořezán žiletkou, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek sedmý.
Viki Shock – Vytuhlej Pít, sjetej Viki a ještě pár dalších orgasmů navrch!, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek osmý.
Pítr Dragota a Viki Shock – Fragmenty geniality, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek devátý.
Viki Shock a Pítr Dragota – Philosophica Psychopatica, vyšlo roku 1999 v edici Zhulená poezie, svazek desátý.
Občasné mozkové výlety II (II. velká antologie travkařských hlášek) – sebral B. T. Chrochtan, vyšlo roku 1999 v edici Zhulená poezie, svazek jedenáctý.
Leopardo da Vinci – Masturbující Nina, vyšlo roku 1999 v edici Zhulená poezie, svazek dvanáctý.
Pítr Dragota – Malá poezie na tripu, vyšlo roku 1999 v edici Zhulená poezie, svazek třináctý.
Arthur a Aragon O´Vostatkovi – Šestnáctero neživých, vyšlo roku 1999 v edici Téměř normální autoři, svazek třetí.
František Řezníček a J. H. Kalif – „O“, vyšlo roku 2000 v edici Téměř normální autoři, svazek čtvrtý.
Viki Shock – Píseň děda Vševěda, vyšlo roku 2000 v edici Rozum do kapsy, svazek desátý.
Tomáš Čermák, Pítr Dragota, Viki Shock a Zuzana W. – 220 vosvícenejch Ježíšů z Pekla, vyšlo roku 2000 v edici Šitofílie, svazek první (a v této edici i poslední).
Max Ernst – Paramýty, vyšlo roku 2002 v edici Téměř normální autoři, svazek pátý (reprint původního českého vydání z roku 1970).
George W. Bush – Budoucnost bude zítra lepší! (Pikantní výroky), vyšlo roku 2003 v edici Rozum do kapsy, svazek jedenáctý (převzato z přílohy MF Dnes).
Viki Shock – RRRestaurrrantbesucht (Gedichte), vyšlo roku 2004 mimo edice (14 básní v němčině s autorovými ilustracemi).
Sečteno podtrženo: Od roku 1997 do roku 2000 vyšlo v THC Review 28 titulů, které převážně obsahovaly texty psané pod vlivem marihuany, hašiše či jiných psychoaktivních látek. Z toho plných 22 titulů vydal Shock sám. V roce 2001 nevyšel žádný titul, huličská komunita Mazlofóňanů se už totiž rozpadla. V letech 2002 až 2004 vyšly pod hlavičkou THC Review ještě tři tituly, které již neměly s původní filozofií THC nakladatelství mnoho společného a byly určeny pro jiný okruh čtenářů. Konečný počet titulů THC Review je tedy 31.
V březnu 2011 vypracovali Hans von Landschmiett a dr. Richard Hooligan
Pražské undergroundové nakladatelství THC Review založil v dubnu 1997 básník Viki Shock (v té době již měl za sebou polooficiální knižní debut Dvacet deka něžností) spolu s psavcem B. T. Chrochtanem po napsání společného dílka Kronika Mazlofónie, což byl také jejich první vydaný titul. Mazlofónie byla imaginární zemí, kterou si Shock a Chrochtan vyfantazírovali během jednoho večera v intenzivním cannabisovém opojení, a od té doby sami sebe považovali za Mazlofóňany. Mazlofónie byla také uváděna v tiráži na zadním přebalu svazků jako místo vydání. Shockovi se navíc podařilo vyvolat z Mazlofónie postavu doktora Richarda Hooligana, jenž se stal jakýmsi ideovým mluvčím THC Review prostřednictvím Odborných předmluv, které napsal k většině vydaných titulů. Jak jste tedy snad již ráčili pochopit, základem tvorby Mazlofóňanů byl hédonismus, projevující se zvýšenou konzumací psychedelických látek, převážně marihuany a hašiše, a následným plozením většinou antiliterárních textů. Ostatně na marihuanu, získávanou z rostlin konopí (latinsky cannabis) odkazuje už název nakladatelství: THC je zkratka pro tetrohydrocannabinol, psychoaktivní látku v konopí, review pak značí anglicky rozhled. Přeloženo do obecné češtiny jedná se tedy o Tetrohydrocannabinolový Rozhled, vyloženo polopaticky znamená to vlastně Vědomí rozšiřující Rozhled. Texty, napsané pod vlivem THC označovali autoři výrazem Zhulená poezie, což byl zároveň název první a hlavní edice. (Co se týče označení tohoto druhu textů, dáváme dnes již přednost kultivovanějšímu termínu Cannabisová crazypoezie.)
Do konce roku 1997 vydalo duo ještě pět titulů, přičemž přibyl třetí autor a Mazlofóňan Pítr Dragota, který se však na vydávání nepodílel. Koncem roku se vydavatelských aktivit poněkud překvapivě vzdal jeden z otců zakladatelů B. T. Chrochtan. Od roku 1998 tak provozoval Shock nakladatelství sám (nepočítáme-li minoritní a čistě ideovou účast dr. Hooligana), přičemž je rozšířil o tři edice, a až do roku 2000 v něm vydal dalších dvaadvacet titulů od desítky autorů, kteří se kolem THC Review velmi brzy vyrojili jako mouchy po dešti. Většina titulů vyšla ve formátu A5, menší část ve formátu A6. Nejednalo se vlastně o knihy, nýbrž o sešity, psané na elektronickém psacím stroji, xeroxované tajně a bezplatně v zaměstnáních nakladatelů. Distribuce byla velmi svérázná, sbírky byly zdarma rozdávány nebo měněny za marihuanu či pivo po pražských klubech, převážně v Libni, Karlíně, ve Vysočanech a na Žižkově. Základnou Mazlofóňanů byl legendární libeňský klub Rock Pub Error, známější pod přezdívku Lízátko, kde si THC Review a Mazlofónie záhy získaly značnou popularitu. Od jistého okamžiku se snad dá mluvit dokonce o menším hnutí.
Už od roku 1998 pronikaly aktivity nakladatelství na oficiální literární scénu, o rok později došlo již k rozsáhlým nájezdům zhulené poezie do literárních časopisů a k prvnímu společnému čtení autorů THC Review v děčínské knihovně. Tituly už bylo také možno zakoupit, byť za nízké ceny. Na II. letním múzickém happeningu v Ohnišťanech v roce 2000 během jediného víkendu Shock dokonce rozprodal veškeré zásoby nakladatelství! Tím však zhoubný proces mainstreamizace vyvrcholil a nakladatelství rychle spělo ku svému zániku. S postupem času Shock totiž ztrácel zájem o kouzlo marihuanových dýchánků, jeho původní ideje postupně vyprchávaly. Navíc docházelo k obměně čtenářské obce, přičemž komunita Mazlofóňanů v klubech včetně Lízátka se postupně rozpadla: její členové zestárli, zmoudřeli či zemřeli, každopádně prostě zmizeli v propadlišti dějin. Shock sám byl už pevně zapleten do osidel oficiální literární scény, pročež s koncem milénia činnost nakladatelství zastavil, aby se vrhl vstříc slávě a na několik prvních let třetího tisíciletí se stal miláčkem mainstreamu respektive nejprotežovanějším básníkem tohoto období. (V letech 2001 až 2003 mu různá nakladatelství vydala celkem pět básnických knih, z toho tři v jednom roce, načež mu časopis Tvar udělil sarkastickou cenu Litajronmen roku. Přes protesty části odborné veřejnosti dokonce reprezentoval českou literaturu na mezinárodním knižním veletrhu v Lipsku v roce 2004! Nezávislý režisér Vladimír Franče natočil dle Shockových textů trilogii krátkých filmů atd. atp.) V letech 2002 až 2004 sice pod hlavičkou THC Review vydal z nostalgie ještě tři sbírky, které však již nenaplňovaly původní filosofii THC Review. A tím svou nakladatelskou činnost definitivně ukončil.
O kvalitě textů, vydávaných Mazlofóňany, by se pochopitelně dalo diskutovat. Jisté je, že mnohé z nich balancují na hranici trapnosti, ba mnohé z nich přes tuto hranici zcela jistě přepadávají. Nicméně dnes, s odstupem více než dekády, můžeme směle konstatovat, že svou několikaletou soustavnou činností se nakladatelství THC Review zasloužilo o kultivaci české drogové subkultury konce druhého tisíciletí, jejíž umělecké projevy byly jinak spíše výjimečné. Z tohoto hlediska jsou tedy tituly vydané THC Review cenným dokumentem své doby.
V březnu 2011 napsal Hans von Landschmiett, literární vědec a umělecký kritik
II. Rozšafný prostředek – Fenomén v kostce subjektivním pohledem
Vše začalo někdy koncem léta 1996, kdy se prostřednictvím Pítra Dragoty seznámili Viki Shock a Béďa Téďa v klubu Rock Pub Error vulgo Lízátko, ležící mezi Palmovkou a Balabenkou. Téměř ihned dochází k intoxikaci marihuanou a k dokonalému mentálnímu splynutí obou. Na základě Béďových chrochtavých zvuků, které tento vydává při smíchu, přisuzuje mu Shock přízvisko Chrochtan. Tak se tedy Béďa Téďa transformuje v B. T. Chrochtana. Shock měl v té době již dopsanou svou první halucinogenní sbírku Podnapilým knihovnám nenaléváme! a během října a listopadu napsal základní dílo, od kterého se vlastně všechno začalo odvíjet. Ano, tušíte správně, jedná se o 325 tisíc soukromých orgasmů Píta a Vikiho! Pod vlivem této cannabisové bible píší všichni tři výše jmenovaní Bibli Hovadismu a Chrochtan začíná sbírat materiál pro nepřekonatelnou antologii marihuanových hlášek Občasné mozkové výlety. O čtvrt roku později se Shock prohulí do Mazlofónie a Zbibflamflombónie, a přinese o nich své svědectví ve sbírce Reportáž psaná v nebi.
Ovšem teprve až v noci ze třetího na čtvrtého dubna 1997 dochází u Shocka k dokonalému zmapování Mazlofónie ve společnosti Chrochtana. Vznikne Kronika Mazlofónie. Oba přátelé ihned zakládají nakladatelství THC Review a Kronika Mazlofónie je jejich prvním vydaným titulem. Následuje možná trochu narychlo sebraná Absolutní střela Pítra Dragoty, a poté Shockova Reportáž psaná v nebi ve dvou svazcích, a samozřejmě také Chrochtanův Zkrat. Díky neekonomickému šetření papírem (jeden krátký text na jednu stranu) ovšem není možné vydávat knížky masově, a tak po roce a půl vydalo se Kroniky Mazlofónie ne více než 40 kusů, Absolutní střely kolem 25 a ostatních sbírek pod 20 kusů. Poslední titul toho roku, Nová teorie lidstva! Dragoty a Shocka, vyjde již pouze v pěti kusech, neboť Chrochtanova pozice v práci, kde množil knížky, je ohrožena, a Shock, který skončil civilní službu v universitní knihovně, kde napsal na stroji všechny tituly, dokonce ani žádnou práci nemá!
Popularita THC Review v klubech (Lízátko, Modrá opice, Újezd, Joshua, Hrob a další) je ovšem značná a kdekdo chce se stát Mazlofóňanem a motá se kolem. Uveďme tedy pár takových osob jako je Zahradník a taktéž Martin Zahradník, Zuzana W. (čti Dabljů), Radka, Hugo, Líba, Indián, Hrot, Fanny a mnoho a mnoho dalších. Na konci roku 1997 chtějí se Chrochtan a Shock vzepnout k vydání další knížečky, kterou čerstvě dopsali, ale nakonec se jim to nepodaří, a titul Jsem prý Mazlofóňan jen vychází až o rok později. Mezitím dějí se v životě obou velké změny a THC Review v podstatě přestává existovat.
Až někdy v dubnu nebo květnu 1998, poté, co se Shock vrátil na své bývalé pracovní místo do nejmenované televizní společnosti, obnovuje činnost THC Review, ovšem už pouze sám, a pilně vydává další a další knížečky. Přátelství s B. T. Chrochtanem trvá, byť se již nevidí tak často. V rozpuku znovuzrození rozšiřuje Shock nakladatelskou činnost o dvě edice: Téměř normální autoři (zde publikuje texty, jež nebyly napsány pod vlivem THC) a kapesní edici Rozum do kapsy (zde jsou publikovány kratší či méně významné texty, de facto mazlofóňanské apokryfy).
Prvním z edice Téměř normálních autorů je satirické dílko D. K. I. Janžury Postřehy z léčení, o autorově pobytu v psychiatrické léčebně. Celkem bylo zatím vydáno 53 kusů, což je vůbec největší náklad THC Review! Dalším dílem v této nové edici je sbírka Monology zcenzurované Danielkou od mladé básnířky Oliny Vnukové, experimentující s opiáty (zatím 20 kusů). Jiným veleúspěšným titulem je Shockova sbírka literárních anekdot Miluju Tebe a Learyho (k dnešnímu dni 48 kusů). Konec roku je zakončen vydáním dvou kultovních děl, a sice 325 tisíc soukromých orgasmů Píta a Vikiho od Shocka a travkařskou antologií sestavenou Chrochtanem Občasné mozkové výlety (oboje v počtu 20 kusů, oboje v edici Zhulená poezie). V edici Rozum do kapsy vyšlo hnedle devět titulů, byť méně zásadního charakteru. Z nich snad nejvíce vynikají Fragmenty geniality od Shocka a Dragoty, jež jsou pokračováním jejich Nové teorie lidstva!, dále pak Jsem prý Mazlofóňan jen z pera Chrochtana a Shocka, a taktéž Shockem sestavená malá antologie travkařské poezie s kouzelným názvem Jsem zpívající velryba na centrifúze. Během roku vychází také několik článků v časopisu Nové knihy z pera jeho redaktora Jana Nejedlého, jenž v nich představuje fenomény THC Review, Mazlofónie i Lízátka široké čtenářské veřejnosti.
V roce 1999 vyšlo sice jen pět nových titulů (například sbírka Masturbující Nina od píšícího tramvajáka jménem Leopardo do Vinci), ovšem zároveň došlo na druhé vydání všech titulů z roku 1997! Sláva THC Review se čím dál více projevuje na oficiální scéně. Na konci května se v Děčíně uskutečnilo první čtení THC Review, kde kromě Shocka vystoupila také Olina Vnuková a R. S. Vronsky (pod pseudonymem A. O´ Vostatek, spoluautor antipohádky Šestnáctero neživých, která ten rok vyšla v edici Téměř normální autoři), všichni pochopitelně v rauši. V létě vyšel v časopise Trafalgar č. 7 obsáhlý rozhovor s Shockem o THC Review, a objevily se zde i ukázky z děl Mazlofóňanů. Konečně v příloze literárního obtýdeníku Tvar č. 16 vyšel průřez tvorbou THC Review s ilustracemi teplického výtvarníka Jožo Maňase Plátna, s nímž Shocka při jeho návštěvě Severních Čech seznámil duchcovský vydavatel časopisu Dekadent Geniální Patrik Linhart. Plátno pak ilustroval nejméně tři další tituly THC Review. Na podzim se Shock seznamuje s mladým kritikem Radimem Kopáčem, jenž reflektoval tvorbu THC Review v Literárních novinách, a který se jednoho jistě stane ministrem kultury (už dnes pracuje na ministerstvu jako šíbr přes granty). V té době také v patafyzickém nakladatelství Clinamen vychází péčí Dana Štveráka Shockova sbírka dadaistické (nezhulené!) poezie Dvakrát opakované ňadro, která se stává jeho oficiálním knižním debutem.
Na začátku roku 2000 vychází v edici Rozum do kapsy Shockova Píseň děda Vševěda, kratičké memento o psychedelické zkušenosti po požití semínek Havajské růže, již autor podstoupil o rok dříve s Dragotou a která jim dala pěkně zabrat. Následně zahajuje THC Review spolupráci s děčínským literárním spolkem Houby s woctem, jehož se Shock stává členem. Prvním plodem této spolupráce je sbírka „O“ Františka Řezníčka a J. H. Kalifa, která vyšla jako čtvrtý svazek edice Téměř normální autoři. Houby s woctem na oplátku zařazují Shockovy básně do antologie Atlas hub, kterou vzápětí vydávají v nakladatelství Vesele mrtvý domeček. Fúze THC Review a Hub s woctem vrcholí společným čtením v pražské hospodě Na Slamníku v rámci Klubu 8, kde si všichni autoři při čtení na pódiu demonstrativně zapalují jointa a vesele si bání. V létě se Shock s Olinou Vnukovou zúčastní múzického happeningu v Ohnišťanech, který pořádal časopis Trafalgar. I zde úspěšně předčítá a navíc tu rozprodává veškeré tituly THC Review. Jedním z kupců je i dramatik Stanislav Hudský (jako snad jediný koupil skutečně kompletní produkci THC Review!), který společně s režisérem Vladimírem Frančem provozuje divadlo Šuplík na pražském Žižkově.
Koncem léta na Shocka přichází psychická únava, ba i fyzická vyčerpanost. V té době se komunita Mazlofóňanů z Lízátka postupně rozpadá. Posledním vydaným svazkem se stává titul 220 vosvícenejch Ježíšů z Pekla, jenž byl vydán jako první a zároveň i poslední v nové edici jménem Šitofílie. Jedná se o výtvarně literární antologii čtyř autorů: Tomáše Čermáka, Dragoty, Shocka a Zuzany W. V září přichází nabídka z divadla Šuplík, aby se Shock ujal místa dramaturga autorských večerů. Ten ji přijímá a v rozhovoru s Básníkem Tichem pro prosincové číslo měsíčníku Babylon oznamuje, že THC Review končí. Underground Shocka odsuzuje jako zrádce, protože zánikem THC Review se prý (alespoň podle Patrika Linharta) Slovensko dostane v počtu samizdatové literatury před Českou republiku! Zato mainstream si oddychl a libuje si, že v postavě bývalého enfant terrible získal novou dušičku, z níž se snad dá leccos vydojit. A co bude dál? Inu, jak říkávala moje babička, necháme se překvapit!
V letech 1998 až 2001 napsal dr.Richard Hooligan, přehlédnuto a upraveno v březnu 2011
III. Korektní závěr – Kompletní bibliografie THC Review 1997-2000 a 2002-2004
Viki Shock a B. T. Chrochtan – Kronika Mazlofónie, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek první.
Pítr Dragota – Absolutní střela, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek druhý.
Viki Shock – Reportáž psaná v nebi, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek třetí.
B. T. Chrochtan – Zkrat, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek čtvrtý.
Viki Shock – Demence malé královničky, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek pátý.
Pítr Dragota a Viki Shock – Nová teorie lidstva!, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek šestý.
Viki Shock – Miluju tebe a Learyho!, vyšlo roku 1998 v edici Zhulená poezie, svazek sedmý.
Občasné mozkové výlety (Velká antologie travkařských hlášek) – sebral B. T. Chrochtan, vyšlo roku 1998 v edici Zhulená poezie, svazek osmý.
Viki Shock – 325 tisíc soukromých orgasmů Píta a Vikiho, vyšlo roku 1998 v edici Zhulená poezie, svazek devátý.
David Kufald Indián Janžura – Postřehy z léčení, vyšlo roku 1998 v edici Téměř normální autoři, svazek první.
Olina Vnuková – Monology zcenzurované Danielkou, vyšlo roku 1998 v edici Téměř normální autoři, svazek druhý.
Viki Shock – Duševní sebevražda budoucího klasika, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek první.
Viki Shock, B. T. Chrochtan a Pítr Dragota – Bible hovadismu, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek druhý.
Viki Shock a B. T. Chrochtan – Jsem prý Mazlofóňan jen, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek třetí.
Viki Shock – Infernální mystérium toxickýho fexta, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek čtvrtý.
Jsem zpívající velryba na centrifúze (Malá antologie travkařské poezie za rok 1998) – sebral Viki Shock, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek pátý.
Viki Shock – Neverending Eternity, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek šestý.
Johnny Rotten – Pořezán žiletkou, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek sedmý.
Viki Shock – Vytuhlej Pít, sjetej Viki a ještě pár dalších orgasmů navrch!, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek osmý.
Pítr Dragota a Viki Shock – Fragmenty geniality, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek devátý.
Viki Shock a Pítr Dragota – Philosophica Psychopatica, vyšlo roku 1999 v edici Zhulená poezie, svazek desátý.
Občasné mozkové výlety II (II. velká antologie travkařských hlášek) – sebral B. T. Chrochtan, vyšlo roku 1999 v edici Zhulená poezie, svazek jedenáctý.
Leopardo da Vinci – Masturbující Nina, vyšlo roku 1999 v edici Zhulená poezie, svazek dvanáctý.
Pítr Dragota – Malá poezie na tripu, vyšlo roku 1999 v edici Zhulená poezie, svazek třináctý.
Arthur a Aragon O´Vostatkovi – Šestnáctero neživých, vyšlo roku 1999 v edici Téměř normální autoři, svazek třetí.
František Řezníček a J. H. Kalif – „O“, vyšlo roku 2000 v edici Téměř normální autoři, svazek čtvrtý.
Viki Shock – Píseň děda Vševěda, vyšlo roku 2000 v edici Rozum do kapsy, svazek desátý.
Tomáš Čermák, Pítr Dragota, Viki Shock a Zuzana W. – 220 vosvícenejch Ježíšů z Pekla, vyšlo roku 2000 v edici Šitofílie, svazek první (a v této edici i poslední).
Max Ernst – Paramýty, vyšlo roku 2002 v edici Téměř normální autoři, svazek pátý (reprint původního českého vydání z roku 1970).
George W. Bush – Budoucnost bude zítra lepší! (Pikantní výroky), vyšlo roku 2003 v edici Rozum do kapsy, svazek jedenáctý (převzato z přílohy MF Dnes).
Viki Shock – RRRestaurrrantbesucht (Gedichte), vyšlo roku 2004 mimo edice (14 básní v němčině s autorovými ilustracemi).
Sečteno podtrženo: Od roku 1997 do roku 2000 vyšlo v THC Review 28 titulů, které převážně obsahovaly texty psané pod vlivem marihuany, hašiše či jiných psychoaktivních látek. Z toho plných 22 titulů vydal Shock sám. V roce 2001 nevyšel žádný titul, huličská komunita Mazlofóňanů se už totiž rozpadla. V letech 2002 až 2004 vyšly pod hlavičkou THC Review ještě tři tituly, které již neměly s původní filozofií THC nakladatelství mnoho společného a byly určeny pro jiný okruh čtenářů. Konečný počet titulů THC Review je tedy 31.
V březnu 2011 vypracovali Hans von Landschmiett a dr. Richard Hooligan
pátek 17. června 2011
Ráj aneb Zatmění slunce ve východní Evropě
Před lety jsem pod níže uvedeným pseudonymem napsal níže uvedenou taškařici, která je veřejně prvně publikována až dnes, byť ji možná filmoví gurmáni znají v kinematografické verzi od Vladimíra Frančeho, která je připojena na konec.
KAREL HYNEK HÁCHA
RÁJ
aneb ZATMĚNÍ SLUNCE VE VÝCHODNÍ EVROPĚ
čili EPIZODKY ZE ŽIVOTA ČESKÉHO VENKOVA
tudíž NAŠI IGNORANTI
Cyklus osmi „vlasteneckých básní“ o duchu východočeského venkova
Napsáno v den zatmění slunce 12.8.1999 v Českém ráji
Tatrmanice, 11:20
Stará Javůrková vzrušeně budí svého nezdárného syna
„Vstávej honem, ty jelito, začíná zatmění slunce!“
Mladý Javůrek, svobodný třicetiletý alkoholik, na to zničeně
„Nechte mě spát, máti. Mně je hrozně zle. Já sem si včera způsobil totální zatmění makovice a to mi bohatě stačí. Vzbuďte mě až bude po všem. Dobrou noc.“
Horní Bzdinec, 11:38
Otec Drbohlav oznamovacím tónem, nevzrušeně
„Asi se pudu vysrat.“
Matka Drbohlavová se rozčiluje
„No, to se dalo čekat! Vždycky dyž se něco děje, tak ty sedíš na hajzlu a je ti všecko ukradený!“
Otec Drbohlav podrážděně
„No a co má bejt? Na mě se vyprdni!“
Matka Drbohlavová se náhle nadchne ukazujíc přitom na nebe
„Podivej, hele, ten černej stín, jak ho žere! To ti je úžasná věc!“
Otec Drbohlav na to bohorovně
„Hmm. Tak já du na ten hajzl.“
Háchovo jezero, 11:48
(dříve Máchovo, nyní tzv. Hácháč)
Traktorista Josef Koťátko je silně rozčilen
„Kdo se má vopalovat na půlce slunce?! Kurva, dyť to vůbec nehřeje!“
Švejkova Lhota, 11:51
Bývalý krajský tajemník Božidar Lesní není zcela spokojen
„Hergot, mámo máme po zatmění! Ten blbej mrak nám to celý zkazil!“
Anděla Lesní se přidává k hudrování svého manžela
„No táto, tak doufám, že v tom Maďarsku viděj stejný hovno jako my, neřád jeden kapitalistickej!“
Nekňubov, 12:16
Místní notorik Bedřich Louda apeluje na svého přítele zootechnika Aloise Beránka
„Zatmění, zatmění! No a? Vo co de? Ser na to! Poď, dem na jedno!“
Švejkova Lhota, 12:38
Bývalému krajskému tajemníkovi Božidaru Lesnímu se právě ulevilo
„Tak je to dobrý, mámo! V Mnichově leje. Tam neviděj ani hovno!“
Horní Bzdinec, 13:23
Matka Drbohlavová stále nadšeněji
„Hele, vypadá to jako srpek měsíce! Vypadá to jako noc!“
Otec Drbohlav otráveně odkládá noviny na svůj mohutný břich, řka ku své ženě
„Víš co? Buď tak hodná a dej už mi s tou pitomostí svátek!“
…a zatím… Maďarsko, 14:03 – vrcholný okamžik zatmění
Česká inteligence v Maďarsku nadšeně aplauduje
„Zmizelo nám z nebe slunce,
vyděsilo všechny sumce,
není po něm vidu, slech,
nenašli jsme ani blechu!“
KONEC FRAŠKY
Kongeniální filmové zpracování tohoto dílka od Vladimíra Frančeho z roku 2003 nalézá se na tomto linku:
http://www.vikishock.cz/web/zatmeni.html
KAREL HYNEK HÁCHA
RÁJ
aneb ZATMĚNÍ SLUNCE VE VÝCHODNÍ EVROPĚ
čili EPIZODKY ZE ŽIVOTA ČESKÉHO VENKOVA
tudíž NAŠI IGNORANTI
Cyklus osmi „vlasteneckých básní“ o duchu východočeského venkova
Napsáno v den zatmění slunce 12.8.1999 v Českém ráji
Tatrmanice, 11:20
Stará Javůrková vzrušeně budí svého nezdárného syna
„Vstávej honem, ty jelito, začíná zatmění slunce!“
Mladý Javůrek, svobodný třicetiletý alkoholik, na to zničeně
„Nechte mě spát, máti. Mně je hrozně zle. Já sem si včera způsobil totální zatmění makovice a to mi bohatě stačí. Vzbuďte mě až bude po všem. Dobrou noc.“
Horní Bzdinec, 11:38
Otec Drbohlav oznamovacím tónem, nevzrušeně
„Asi se pudu vysrat.“
Matka Drbohlavová se rozčiluje
„No, to se dalo čekat! Vždycky dyž se něco děje, tak ty sedíš na hajzlu a je ti všecko ukradený!“
Otec Drbohlav podrážděně
„No a co má bejt? Na mě se vyprdni!“
Matka Drbohlavová se náhle nadchne ukazujíc přitom na nebe
„Podivej, hele, ten černej stín, jak ho žere! To ti je úžasná věc!“
Otec Drbohlav na to bohorovně
„Hmm. Tak já du na ten hajzl.“
Háchovo jezero, 11:48
(dříve Máchovo, nyní tzv. Hácháč)
Traktorista Josef Koťátko je silně rozčilen
„Kdo se má vopalovat na půlce slunce?! Kurva, dyť to vůbec nehřeje!“
Švejkova Lhota, 11:51
Bývalý krajský tajemník Božidar Lesní není zcela spokojen
„Hergot, mámo máme po zatmění! Ten blbej mrak nám to celý zkazil!“
Anděla Lesní se přidává k hudrování svého manžela
„No táto, tak doufám, že v tom Maďarsku viděj stejný hovno jako my, neřád jeden kapitalistickej!“
Nekňubov, 12:16
Místní notorik Bedřich Louda apeluje na svého přítele zootechnika Aloise Beránka
„Zatmění, zatmění! No a? Vo co de? Ser na to! Poď, dem na jedno!“
Švejkova Lhota, 12:38
Bývalému krajskému tajemníkovi Božidaru Lesnímu se právě ulevilo
„Tak je to dobrý, mámo! V Mnichově leje. Tam neviděj ani hovno!“
Horní Bzdinec, 13:23
Matka Drbohlavová stále nadšeněji
„Hele, vypadá to jako srpek měsíce! Vypadá to jako noc!“
Otec Drbohlav otráveně odkládá noviny na svůj mohutný břich, řka ku své ženě
„Víš co? Buď tak hodná a dej už mi s tou pitomostí svátek!“
…a zatím… Maďarsko, 14:03 – vrcholný okamžik zatmění
Česká inteligence v Maďarsku nadšeně aplauduje
„Zmizelo nám z nebe slunce,
vyděsilo všechny sumce,
není po něm vidu, slech,
nenašli jsme ani blechu!“
KONEC FRAŠKY
Kongeniální filmové zpracování tohoto dílka od Vladimíra Frančeho z roku 2003 nalézá se na tomto linku:
http://www.vikishock.cz/web/zatmeni.html
pátek 10. června 2011
Město
Je pozdní odpoledne, a tak se chystám k odchodu z práce. Čekám na výtah, kterým se chci nechat odvézt o dvě patra níž na vrátnici. Připojuje se ke mně jeden kolega, o deset let starší než já, a asi padesátiletá uklízečka. Přijíždí výtah, do kterého všichni nastupujeme. Mačkám tlačítko P a už se vezeme směrem dolů. Výtah ale nestaví v přízemí, nýbrž pokračuje dál. Říkáme si, že asi došlo k drobné poruše a přivolal si nás někdo až ze suterénu. Projíždíme ovšem i suterénem a stále pokračujeme dále a níže. Nikdo z nás netušil, že výtahová šachta vede tolik pater do podzemí. Jízda hrozivě nabývá na rychlosti, je to už vlastně pád. Začínáme chápat, že tu něco není v pořádku, přepadá nás neklid a hysterie z této zjevně iracionální situace. Řítíme se výtahovou šachtou snad až někam do středu země. Jsme vystaveni pocitům, které běžně zažíváme pouze na pouťových zábavách typu horské dráhy či centrifugy, a to ještě dobrovolně, jenže my dnes jen chtěli sjet dvě patra na vrátnici obyčejným výtahem! Je to jako zlý sen.
Ozvala se rána a výtah se prudce zastavil. Popadali jsme všichni tři na jednu hromadu jako parta opilců a chvíli jsme nebyli schopni vstát. Motali jsme se jako mátohy. Uvědomili jsme si však ten pozitivní fakt, že náš šílený pád do neznáma skončil. Chtěli jsme otevřít dveře, když tu se dal výtah znovu do pohybu, tentokrát ovšem horizontálního, jako bychom jeli vlakem. Všichni jsme byli příliš překvapeni těmito událostmi, než abychom dokázali promluvit. Ohromení bylo natolik velké, že i naše jediná spolucestující opačného pohlaví zachovávala mlčení, neplačíc a nevydávajíc ani hlásku. Konečně se výtah zastavil a dveře se samy otevřely. Vystoupili jsme ven a zjistili, že jsme v neznámém městě na téměř liduprázdném náměstí.
Už se připozdívalo, padal soumrak. Můj kolega s uklízečkou postávali u krajního stromu aleje, která se tu táhla naproti velké budově, připomínající soud. Viděl jsem vyjít z budovy nějakou ženu. Šel jsem k ní a oslovil ji. Žena nereagovala. Chytil jsem ji tedy kolem ramen, zatřásl s ní a zeptal se, kde jsme. Odpověděla mi, že ona sama je z protější budovy. Je to prý Ministerstvo ukřivděné ješitnosti a všech uražených. Řekla mi, že se odtud dostaneme sami stejným způsobem, jakým jsme se dostali sem, ale až za čtyři roky! Tím mě rozčílila, taková nehorázná pitomost! Poté mi ještě sdělila, že v případě problémů můžeme zajít za ní na Ministerstvo. Pak se se mnou rozloučila a odešla. Vrátil jsem se ke svým druhům v neštěstí a oznámil jim, co jsem se dozvěděl. Žena propukla v pláč, můj kolega vypadal zoufale. Opodál nás stáli dva muži. Oslovil jsem je, ale nereagovali, stejně jako prve ta žena z Ministerstva. Jen tak pro sebe jsem nahlas vyslovil ironickou poznámku o vrozené ochotě místních obyvatel, načež jakoby se ti dva probrali. Muž v dlouhém kabátu s balíkem novin v podpaží, zřejmě kamelot, mi sdělil, že město, ve kterém jsme se ocitli, se jmenuje NE-SMYSL. Vybídl nás, abychom šli s ním a jeho kumpánem. Odvedli nás nedaleko k jakémusi podniku, kde nás opustili i s naší spolucestující. My dva jsme tam na ně měli chvíli počkat. Bylo nám to sice podezřelé, ale jakožto cizinci, naprosto neobeznámeni se zdejším terénem a vůbec s místními poměry, jsme těžko mohli vymyslet něco jiného či lepšího, a tak jsme souhlasili.
Už uběhlo více než pár minut, když se k nám vraceli, sice bez naší známé, zato však s několika dalšími pochybnými existencemi. V sevřených pěstích se jim leskly dýky. Jak přicházeli blíž, rozestupovali se do půlkruhu. Na ústup, jak jsme zjistili, už bylo pozdě, neboť další půlkruh vrahounů se k nám blížil zezadu. Můj kolega a druh v neštěstí se nečekaně vzmužil a vytáhl odkudsi ze svých svršků slušně velkou kudlu. Nato se mě otázal, zda jsem také já nějak ozbrojen. Vyňal jsem z pouzdra na boku svůj kapesní nožík a otevřel ho. Kruh našich budoucích vrahů se kolem nás povážlivě stahoval. Bylo nám jasné, že proti takové přesile nemáme žádnou šanci. Můj přítel mi navrhl, abychom se řízli do prstu a stali se pokrevními bratry. Ač se to v takovéto situaci může zdát směšné, mám strach z bolesti. Vzpomínám si, že jsem se takto pobratřil v dětství s jedním kamarádem. Tupými a ušmudlanými rybičkami jsme si pižlali prstíky, dokud jsme nedosáhli kýženého cíle.
Teď však není ta pravá chvíle na vzpomínky, zlotřilci už nám nedopřejí mnoho času. Přítel argumentuje také tím, že se nám alespoň zvedne adrenalin a tak trochu si zvykneme na příboj bodných a řezných ran, kterými budeme jistojistě za chvíli zasypáni, byť se budeme bránit sebesrdnatěji. Přikyvuji a v okamžiku mi teče krev z palce, nakonec to ani nebolelo. Akt pobratření je v mžiku vykonán. S úsměvem na rtech, vyrovnáni s naším blížícím se zánikem, opíráme se o sebe navzájem zády, připraveni vzít jich tam s sebou co nejvíc.
Ozvala se rána a výtah se prudce zastavil. Popadali jsme všichni tři na jednu hromadu jako parta opilců a chvíli jsme nebyli schopni vstát. Motali jsme se jako mátohy. Uvědomili jsme si však ten pozitivní fakt, že náš šílený pád do neznáma skončil. Chtěli jsme otevřít dveře, když tu se dal výtah znovu do pohybu, tentokrát ovšem horizontálního, jako bychom jeli vlakem. Všichni jsme byli příliš překvapeni těmito událostmi, než abychom dokázali promluvit. Ohromení bylo natolik velké, že i naše jediná spolucestující opačného pohlaví zachovávala mlčení, neplačíc a nevydávajíc ani hlásku. Konečně se výtah zastavil a dveře se samy otevřely. Vystoupili jsme ven a zjistili, že jsme v neznámém městě na téměř liduprázdném náměstí.
Už se připozdívalo, padal soumrak. Můj kolega s uklízečkou postávali u krajního stromu aleje, která se tu táhla naproti velké budově, připomínající soud. Viděl jsem vyjít z budovy nějakou ženu. Šel jsem k ní a oslovil ji. Žena nereagovala. Chytil jsem ji tedy kolem ramen, zatřásl s ní a zeptal se, kde jsme. Odpověděla mi, že ona sama je z protější budovy. Je to prý Ministerstvo ukřivděné ješitnosti a všech uražených. Řekla mi, že se odtud dostaneme sami stejným způsobem, jakým jsme se dostali sem, ale až za čtyři roky! Tím mě rozčílila, taková nehorázná pitomost! Poté mi ještě sdělila, že v případě problémů můžeme zajít za ní na Ministerstvo. Pak se se mnou rozloučila a odešla. Vrátil jsem se ke svým druhům v neštěstí a oznámil jim, co jsem se dozvěděl. Žena propukla v pláč, můj kolega vypadal zoufale. Opodál nás stáli dva muži. Oslovil jsem je, ale nereagovali, stejně jako prve ta žena z Ministerstva. Jen tak pro sebe jsem nahlas vyslovil ironickou poznámku o vrozené ochotě místních obyvatel, načež jakoby se ti dva probrali. Muž v dlouhém kabátu s balíkem novin v podpaží, zřejmě kamelot, mi sdělil, že město, ve kterém jsme se ocitli, se jmenuje NE-SMYSL. Vybídl nás, abychom šli s ním a jeho kumpánem. Odvedli nás nedaleko k jakémusi podniku, kde nás opustili i s naší spolucestující. My dva jsme tam na ně měli chvíli počkat. Bylo nám to sice podezřelé, ale jakožto cizinci, naprosto neobeznámeni se zdejším terénem a vůbec s místními poměry, jsme těžko mohli vymyslet něco jiného či lepšího, a tak jsme souhlasili.
Už uběhlo více než pár minut, když se k nám vraceli, sice bez naší známé, zato však s několika dalšími pochybnými existencemi. V sevřených pěstích se jim leskly dýky. Jak přicházeli blíž, rozestupovali se do půlkruhu. Na ústup, jak jsme zjistili, už bylo pozdě, neboť další půlkruh vrahounů se k nám blížil zezadu. Můj kolega a druh v neštěstí se nečekaně vzmužil a vytáhl odkudsi ze svých svršků slušně velkou kudlu. Nato se mě otázal, zda jsem také já nějak ozbrojen. Vyňal jsem z pouzdra na boku svůj kapesní nožík a otevřel ho. Kruh našich budoucích vrahů se kolem nás povážlivě stahoval. Bylo nám jasné, že proti takové přesile nemáme žádnou šanci. Můj přítel mi navrhl, abychom se řízli do prstu a stali se pokrevními bratry. Ač se to v takovéto situaci může zdát směšné, mám strach z bolesti. Vzpomínám si, že jsem se takto pobratřil v dětství s jedním kamarádem. Tupými a ušmudlanými rybičkami jsme si pižlali prstíky, dokud jsme nedosáhli kýženého cíle.
Teď však není ta pravá chvíle na vzpomínky, zlotřilci už nám nedopřejí mnoho času. Přítel argumentuje také tím, že se nám alespoň zvedne adrenalin a tak trochu si zvykneme na příboj bodných a řezných ran, kterými budeme jistojistě za chvíli zasypáni, byť se budeme bránit sebesrdnatěji. Přikyvuji a v okamžiku mi teče krev z palce, nakonec to ani nebolelo. Akt pobratření je v mžiku vykonán. S úsměvem na rtech, vyrovnáni s naším blížícím se zánikem, opíráme se o sebe navzájem zády, připraveni vzít jich tam s sebou co nejvíc.
pátek 3. června 2011
Noční běsi
„Halt! Hende hoch!“ zaslechl jsem opodál za svými zády v pasažéry přeplněné uličce železničního vagónu. Když jsem se ohlédl po původci oněch slov, spatřil jsem přes hlavy všedních cestujících na druhém konci uličky několik mužů v uniformách německých vojáků z doby druhé světové války, kteří v rukou svírali automatické střelné zbraně. Co je to za maškarádu? napadlo mě. A na koho tu tak řvou? Jenže pak jsem se podíval na své ošacení, pruhovaný to mundúr vězně koncentračního tábora, a všechno mi bylo rázem jasné. Začal jsem se rychle prodírat mezi lidmi na opačnou stranu vagónu, odkud jsem byl tak příkře osloven. Němci se prodírali za mnou. Ještěže je vlak tolik narvaný, jinak už by mě dávno měli! běželo mi hlavou. Dostal jsem se do dalšího vagónu, kde jsem se zamkl v jedné místnosti bez prosklených dveří, zřejmě pro průvodčí, a s hrůzou očekával dalších událostí. Brzy poté, co se Němci rozkřičeli před mým úkrytem a počali kopat do dveří, jsem se z tohoto zlého snu naštěstí probudil.
Jindy mi zase ve snu jistí rodičové svěřili na hlídání přes noc své malé děcko. Ačkoli slovo malé velikost či spíše malost toho děcka vlastně vůbec nevystihuje. Pouhým okem bylo totiž téměř neviditelné, zato však bylo zřetelně slyšet. Na první pohled připomínalo obyčejnou hnidu. Uložil jsem tedy dítě-hnidu doprostřed postele naproti svému loži, ukolébal je a pak klidně usnul. Ráno jsem se probudil a šel se na děcko podívat, jenže… Jenže jsem ho nikde na posteli nenalezl. Dostal jsem strach. Aby se tak v noci skutálelo na podlahu, to bych ho taky mohl lehce rozšlápnout! Jen to ne, jak bych to vysvětlil jeho rodičům? Proč aspoň nebrečí, abych ho uslyšel? Kleknul jsem si na podlahu, pochopitelně již delší dobu nezametenou a nevytřenou, a začal se horečně prohrabovat zde přítomnými drobky a chuchvalci, zda tu někde neleží ta otravná hnida. Nenašel jsem ji ovšem. Na setkání s jejími rodiči už díky probuzení nedošlo, čímž se mi ulevilo.
S podobnými a ještě mnohem horšími nočními můrami se však musím vyrovnávat velmi často, téměř každou noc či ráno. Čím jsem si vysloužil takový pravidelný přísun běsů, to opravdu nevím. Že by se tak projevovalo mé černé svědomí? Vždyť jsem toho v životě zas tolik špatného nenapáchal, alespoň si toho nejsem vědom. Nebo jsem se snad stal terčem voodoo? Že by se spojili oběti mých pamfletů David Beckham, Václav Neckář a neochotní vrchní českých restaurací s řidiči autobusů, že by ti všichni pak společně každou noc zabodávali jehly do plyšového panáčka s připíchnutou cedulkou, na níž je napsáno mé jméno, abych se už nikdy pořádně nevyspal? Nebo měl pravdu doktor Freud s tím halucinačním uspokojením vytěsněných přání? To bych pak ale musel být masochista, což se mi pranic nezamlouvá. A co teprve Jungovy teorie o individuálním a kolektivním nevědomí a archetypech? Ale jak se v tom mám vyznat? Navštívit psychiatra či psychoanalytika? Co když jsou noční můry nouzovým voláním o pomoc nějaké mé části těla, jež je postižena nebezpečnou chorobou? Neměl bych absolvovat kompletní lékařské vyšetření? Ale to už jsem vlastně absolvoval, sice jen ve snu, avšak působilo to velmi přesvědčivě. Vybavuji si živě, jak jsem četl resumé lékařské zprávy, kde stálo, že fyzicky jsem zcela zdráv, jenže díky tomu, že se sám a zcela dobrovolně psychicky ubíjím, chátrá i má tělesná schránka. A kdybych se při skutečném vyšetření u psychiatra zmínil například o bizarním snu, v němž jsem objížděl zaostalé vesnice jako impresário oživlých loutek z dřívek a plastelíny, které spolu kopulovali před diváky za úplatu, mohl bych pak ještě někdy počítat s pobytem na svobodě, neskončil bych pak náhodou na uzavřeném psychiatrickém oddělení pro nevyléčitelné případy? Takovéhle fantasmagorie se přece normálním lidem opravdu nezdají, nebo ano?
Ne vždy jsem ale tou hlavní týranou osobou ve snu já, což však také není velká úleva. Jednou se mi třeba zdálo, jak jsem s otcem na chalupě a povídám mu, aby nevysedával na zápraží, ale otec na mě nedbal. A pak, kde se vzala, tu se vzala, přišla k nám na zahradu kráva a položila se svou mohutnou zádí na zápraží právě v místech, kde se nacházel otec, až ho úplně zasedla. Mně se sice nic nestalo, ale z toho, jak dopadl otec jsem žádnou radost neměl. Po probuzení jsem o něj měl starost, protože zrovna v té době byl sám na chalupě, ale když jsem mu později telefonoval, o žádném kusu dobytka, který by ho zasedl se nezmínil, čehož by si jistě všiml. Byl jsem v té chvíli velmi rád, že nemám schopnost předvídat ze snů skutečnost, jak jsem si na okamžik myslel. To mi ještě potvrdil sen o kamarádu Petrovi, kterak si pozval na zahradu partu snědých muzikantů. Tak se všichni opili a rozveselili, až Petra zavěsili za nohy na stožár hlavou dolů i s jeho psem a pak se do nich trefovali noži. Petrova psa zabili, Petra jen zranili, akorát, že z toho stožáru spadl a nakonec skončil na invalidním vozíku. Také jemu jsem po probuzení telefonoval, zda je v pořádku, a byl jsem ubezpečen, že naprosto, narozdíl ode mě.
Abych řekl pravdu, zdají se mi občas i docela hezké sny. Třeba onehdy jsem byl v místnosti s několika krásnými ženami a kupodivu nikdo z nás neměl nic na sobě, a dál se to také moc pěkně vyvíjelo! To jsem byl naopak zklamaný, když jsem se ráno probudil v posteli v pyžamu a sám. Četl jsem sice nedávno o lucidních snech a tzv. oneironautech, to jest o lidech, kteří ovládají své sny, ale tato schopnost se mě bohužel zjevně netýká. Přiznávám, zkoušel jsem si těsně před usnutím představovat, že jsem v místnosti se sexuchtivou a nahou královnou silikonu Pamelou Andersonovou, ale hned jak jsem doopravdy usnul, scéna se povážlivě změnila. Pamela byla pryč i se svými silikony, zatímco já se octl v autobusu cestou z práce s jednou kolegyní, vzhledem spíše nevýraznou, navíc v určitých partiích výrazně plochou. Ještě že byla aspoň oblečená. Nicméně tenhle nepříznivý zvrat měl být jen pouhopouhým počátkem následující truchlohry. Záhy jsme totiž byli uneseni maskovanými ozbrojenci v černých kuklách a zavřeni kamsi do temného a vlhkého sklepení. Dostal jsem se odtamtud pryč bez své kolegyně, které jsem slíbil, že se pro ni vrátím, což se mi už ale nezdařilo. Odhalil jsem sice, že někde mezi Balabenkou a Palmovkou funguje tajná organizace, jež chytá malé děti a těhotné ženy, které schovává v kanálech, kde je následně zabíjí a pojídá, ale své kolegyni už jsem nepomohl, což jsem si ráno po probuzení vyčítal. Tedy jen do té doby, než jsem ji zase spatřil na pracovišti na vlastní oči a v bdělém stavu.
Na noční můry si tedy asi budu muset zvyknout jako na každodenní součást života. A dokud mě ve snu nenavštíví nezničitelná noční můra z Elm Street v podobě zabijáka Freddyho Kruegera, nemá cenu panikařit. Otázkou je, jestli pak už náhodou nebude pozdě.
Jindy mi zase ve snu jistí rodičové svěřili na hlídání přes noc své malé děcko. Ačkoli slovo malé velikost či spíše malost toho děcka vlastně vůbec nevystihuje. Pouhým okem bylo totiž téměř neviditelné, zato však bylo zřetelně slyšet. Na první pohled připomínalo obyčejnou hnidu. Uložil jsem tedy dítě-hnidu doprostřed postele naproti svému loži, ukolébal je a pak klidně usnul. Ráno jsem se probudil a šel se na děcko podívat, jenže… Jenže jsem ho nikde na posteli nenalezl. Dostal jsem strach. Aby se tak v noci skutálelo na podlahu, to bych ho taky mohl lehce rozšlápnout! Jen to ne, jak bych to vysvětlil jeho rodičům? Proč aspoň nebrečí, abych ho uslyšel? Kleknul jsem si na podlahu, pochopitelně již delší dobu nezametenou a nevytřenou, a začal se horečně prohrabovat zde přítomnými drobky a chuchvalci, zda tu někde neleží ta otravná hnida. Nenašel jsem ji ovšem. Na setkání s jejími rodiči už díky probuzení nedošlo, čímž se mi ulevilo.
S podobnými a ještě mnohem horšími nočními můrami se však musím vyrovnávat velmi často, téměř každou noc či ráno. Čím jsem si vysloužil takový pravidelný přísun běsů, to opravdu nevím. Že by se tak projevovalo mé černé svědomí? Vždyť jsem toho v životě zas tolik špatného nenapáchal, alespoň si toho nejsem vědom. Nebo jsem se snad stal terčem voodoo? Že by se spojili oběti mých pamfletů David Beckham, Václav Neckář a neochotní vrchní českých restaurací s řidiči autobusů, že by ti všichni pak společně každou noc zabodávali jehly do plyšového panáčka s připíchnutou cedulkou, na níž je napsáno mé jméno, abych se už nikdy pořádně nevyspal? Nebo měl pravdu doktor Freud s tím halucinačním uspokojením vytěsněných přání? To bych pak ale musel být masochista, což se mi pranic nezamlouvá. A co teprve Jungovy teorie o individuálním a kolektivním nevědomí a archetypech? Ale jak se v tom mám vyznat? Navštívit psychiatra či psychoanalytika? Co když jsou noční můry nouzovým voláním o pomoc nějaké mé části těla, jež je postižena nebezpečnou chorobou? Neměl bych absolvovat kompletní lékařské vyšetření? Ale to už jsem vlastně absolvoval, sice jen ve snu, avšak působilo to velmi přesvědčivě. Vybavuji si živě, jak jsem četl resumé lékařské zprávy, kde stálo, že fyzicky jsem zcela zdráv, jenže díky tomu, že se sám a zcela dobrovolně psychicky ubíjím, chátrá i má tělesná schránka. A kdybych se při skutečném vyšetření u psychiatra zmínil například o bizarním snu, v němž jsem objížděl zaostalé vesnice jako impresário oživlých loutek z dřívek a plastelíny, které spolu kopulovali před diváky za úplatu, mohl bych pak ještě někdy počítat s pobytem na svobodě, neskončil bych pak náhodou na uzavřeném psychiatrickém oddělení pro nevyléčitelné případy? Takovéhle fantasmagorie se přece normálním lidem opravdu nezdají, nebo ano?
Ne vždy jsem ale tou hlavní týranou osobou ve snu já, což však také není velká úleva. Jednou se mi třeba zdálo, jak jsem s otcem na chalupě a povídám mu, aby nevysedával na zápraží, ale otec na mě nedbal. A pak, kde se vzala, tu se vzala, přišla k nám na zahradu kráva a položila se svou mohutnou zádí na zápraží právě v místech, kde se nacházel otec, až ho úplně zasedla. Mně se sice nic nestalo, ale z toho, jak dopadl otec jsem žádnou radost neměl. Po probuzení jsem o něj měl starost, protože zrovna v té době byl sám na chalupě, ale když jsem mu později telefonoval, o žádném kusu dobytka, který by ho zasedl se nezmínil, čehož by si jistě všiml. Byl jsem v té chvíli velmi rád, že nemám schopnost předvídat ze snů skutečnost, jak jsem si na okamžik myslel. To mi ještě potvrdil sen o kamarádu Petrovi, kterak si pozval na zahradu partu snědých muzikantů. Tak se všichni opili a rozveselili, až Petra zavěsili za nohy na stožár hlavou dolů i s jeho psem a pak se do nich trefovali noži. Petrova psa zabili, Petra jen zranili, akorát, že z toho stožáru spadl a nakonec skončil na invalidním vozíku. Také jemu jsem po probuzení telefonoval, zda je v pořádku, a byl jsem ubezpečen, že naprosto, narozdíl ode mě.
Abych řekl pravdu, zdají se mi občas i docela hezké sny. Třeba onehdy jsem byl v místnosti s několika krásnými ženami a kupodivu nikdo z nás neměl nic na sobě, a dál se to také moc pěkně vyvíjelo! To jsem byl naopak zklamaný, když jsem se ráno probudil v posteli v pyžamu a sám. Četl jsem sice nedávno o lucidních snech a tzv. oneironautech, to jest o lidech, kteří ovládají své sny, ale tato schopnost se mě bohužel zjevně netýká. Přiznávám, zkoušel jsem si těsně před usnutím představovat, že jsem v místnosti se sexuchtivou a nahou královnou silikonu Pamelou Andersonovou, ale hned jak jsem doopravdy usnul, scéna se povážlivě změnila. Pamela byla pryč i se svými silikony, zatímco já se octl v autobusu cestou z práce s jednou kolegyní, vzhledem spíše nevýraznou, navíc v určitých partiích výrazně plochou. Ještě že byla aspoň oblečená. Nicméně tenhle nepříznivý zvrat měl být jen pouhopouhým počátkem následující truchlohry. Záhy jsme totiž byli uneseni maskovanými ozbrojenci v černých kuklách a zavřeni kamsi do temného a vlhkého sklepení. Dostal jsem se odtamtud pryč bez své kolegyně, které jsem slíbil, že se pro ni vrátím, což se mi už ale nezdařilo. Odhalil jsem sice, že někde mezi Balabenkou a Palmovkou funguje tajná organizace, jež chytá malé děti a těhotné ženy, které schovává v kanálech, kde je následně zabíjí a pojídá, ale své kolegyni už jsem nepomohl, což jsem si ráno po probuzení vyčítal. Tedy jen do té doby, než jsem ji zase spatřil na pracovišti na vlastní oči a v bdělém stavu.
Na noční můry si tedy asi budu muset zvyknout jako na každodenní součást života. A dokud mě ve snu nenavštíví nezničitelná noční můra z Elm Street v podobě zabijáka Freddyho Kruegera, nemá cenu panikařit. Otázkou je, jestli pak už náhodou nebude pozdě.
pátek 27. května 2011
MÁM HLAD, HLEDÁM PRÁCI, DĚLÁM VŠECHNO!
„HABE HUNGER, SUCHE ARBEIT, MACHE ALLES!“ napsal kdosi černým fixem na lavičku ve stanici metra Budějovická. Tak vida, napadlo mě, současná celosvětová finanční krize neušetří opravdu nikoho, už i německá menšina v České republice krachuje, scheisse! Das ist die Welt! I nelenil jsem a odesemeskoval znění svérázného inzerátu Georgovi, což je jeden Šváb, který u nás žije už skoro dvacet let, schválně co on na to.
Jenom abychom si rozuměli, ač se to možná někomu nezdá, opravdu nejsem schizofrenik, drogy už dávno neberu, halucinace nemívám, a s hmyzem normálně nekomunikuji, alespoň prozatím. Když jsem tedy napsal, že jsem esemeskoval Švábovi, nemínil jsem tím brouka z podřádu křídlatého hmyzu s oválným a zploštělým tělem, hlavou ukrytou pod mohutným štítem a polotuhými předními křídly, který špatně létá, zato velmi rychle a obratně běhá, je všežravý, potravu shání v noci, v domácnostech napadá vše poživatelné, potraviny znečišťuje trusem, a který se společně s člověkem rozšířil po celém světě, jak se to píše v encyklopediích. Číslo mobilního telefonu na Řehoře Samsu, ba ani na žádný jiný gigantický exemplář dvoumetrového hmyzáka nevlastním. Ba dokonce ani doma nemám žádné šváby, kterým bych nota bene ještě dával jména, narozdíl od molů a roztočů, jichž mám na rozdávání, ale to sem nepatří.
Budiž tedy ozřejměno jednou provždy, že Šváb Georg není exemplářem stejnojmenného druhu hmyzu, nýbrž lidský potomek starověkého germánského kmene, pocházejícího ze Švábska, což je historické území v jihozápadním Německu, jež je dnes součástí spolkových zemí Bádenska-Württemberska a Bavorska. Na začátku devadesátých let si Georg, jinak vystudovaný fyzik, oblíbil Českou kotlinu, usadil se v Praze, naučil se česky, a od těch dob zde žije, tedy pokud se zrovna nemotá někde po Japonsku, které si v poslední době oblíbil též. A když jsme si tedy tak pěkně vysvětlili Georgovu identitu, mohl bych se snad konečně vrátit k původnímu vyprávění.
Nuže, odpověď od Georga přišla vzápětí: „Vole, to jsem napsal já, nemáš panáka?“
Nebyl jsem si jistý, jestli to myslí vážně, každopádně mě překvapil a rozesmál. Poslal jsem inzerát ještě Claudii, která pochází ze Špýru v Porýní, sama se označuje za Alsasanku, vystudovala češtinu a ruštinu, v Čechách žije šest let a věnuje se překladatelství. Mimo jiné má ráda německé punkové skupiny Schliessmuskel (česky Svěrací sval či Řitní svěrač)
a Die Dödelhaie (česky cosi jako Famfulínoví žraloci či Chujožraloci), a to i přesto, že je nikdy neslyšela. Vlastně jsou to mé oblíbené skupiny, ale pokaždé, když před Claudií vyslovím jejich názvy, vypukne u ní silný a dlouhý výbuch smích. Také ona mi odepsala, že ten zoufalý inzerát by klidně mohla podepsat. Svůj autogram by pod něj směla směle přidat i má maličkost. Povolání povaleče, které jsem si zvolil, se ukázalo vrcholně nerentabilním, a ani má literární dráha mi v tomto ohledu nijak nepomáhá. Ze statistického hlediska patřím tedy do sociální skupiny asociálů, eufemisticky řečeno jsem člověk „ekonomicky nestabilní“. Na druhou stranu, kdo je v dnešní době globální finanční krize ekonomicky stabilní? Snad jen pár stovek oligarchů, kteří se královsky baví sledováním zadlužených a postupně krachujících zemí, ba i celých světadílů.
Takže jak je na tom s financemi německá menšina u nás už jsem měl bezpečně ověřeno, ale co s tím? Inu, pozval jsem večer Claudii a Georga do hospody, kde jsme se tomu všemu u piviště společně zasmáli, a to bylo asi to nejlepší, co jsme mohli udělat. Smysl pro humor ještě nikdo nezdanil, alespoň prozatím. Jako správní weltmani jsme samozřejmě museli probrat také události ze světa, Georg se zmínil o živelné katastrofě v Japonsku, což je samozřejmě velká tragédie. Proto je opravdu s podivem, jak jsme byli schopni v následné debatě rozvinout konspirační teorii, že celé to zemětřesení, vlna tsunami a havárii jaderné elektrárny Fukušima jsou pouze krycím manévrem pro atomový úder na USA. Ano, Japonsko počítalo se silným povětřím, tzv. kamikaze čili božím větrem, který by radiaci zanesl až do Spojených států, čímž by se země vycházejícího slunce pomstila za masakry v Hirošimě a Nagasaki i za prohranou válku. Jako obvykle se však Japonci poněkud přepočítali, boží vítr se nekonal a jim zůstaly jen šikmé oči pro pláč. Tahle teorie bude pravděpodobně pěkná pitomost, ačkoli na druhou stranu, co my víme?
Když doba pokročila, Georg se přiznal, že v esemesce žertoval a ten zoufalý inzerát nenapsal, tak špatně prý na tom ještě není. Nicméně jsme ho za pomoci Claudie malinko vylepšili, takže nakonec zněl takto: „HABE DURST, SUCHE KNEIPE, TRINKE ALLES!“ (česky „MÁM ŽÍZEŇ, HLEDÁM HOSPODU, PIJU VŠECHNO!“). Kolem půlnoci jsme se zvedli a před hospodou se srdečně rozloučili s tím, že pro dnešek jsme žízeň uhasili, a další hospody, kde všechno vypijeme, budeme hledat zase příště. A mě celou cestou domů hřálo vědomí, že moji Němci mi rozumějí. To bude asi tím, že umějí dobře česky.
Jenom abychom si rozuměli, ač se to možná někomu nezdá, opravdu nejsem schizofrenik, drogy už dávno neberu, halucinace nemívám, a s hmyzem normálně nekomunikuji, alespoň prozatím. Když jsem tedy napsal, že jsem esemeskoval Švábovi, nemínil jsem tím brouka z podřádu křídlatého hmyzu s oválným a zploštělým tělem, hlavou ukrytou pod mohutným štítem a polotuhými předními křídly, který špatně létá, zato velmi rychle a obratně běhá, je všežravý, potravu shání v noci, v domácnostech napadá vše poživatelné, potraviny znečišťuje trusem, a který se společně s člověkem rozšířil po celém světě, jak se to píše v encyklopediích. Číslo mobilního telefonu na Řehoře Samsu, ba ani na žádný jiný gigantický exemplář dvoumetrového hmyzáka nevlastním. Ba dokonce ani doma nemám žádné šváby, kterým bych nota bene ještě dával jména, narozdíl od molů a roztočů, jichž mám na rozdávání, ale to sem nepatří.
Budiž tedy ozřejměno jednou provždy, že Šváb Georg není exemplářem stejnojmenného druhu hmyzu, nýbrž lidský potomek starověkého germánského kmene, pocházejícího ze Švábska, což je historické území v jihozápadním Německu, jež je dnes součástí spolkových zemí Bádenska-Württemberska a Bavorska. Na začátku devadesátých let si Georg, jinak vystudovaný fyzik, oblíbil Českou kotlinu, usadil se v Praze, naučil se česky, a od těch dob zde žije, tedy pokud se zrovna nemotá někde po Japonsku, které si v poslední době oblíbil též. A když jsme si tedy tak pěkně vysvětlili Georgovu identitu, mohl bych se snad konečně vrátit k původnímu vyprávění.
Nuže, odpověď od Georga přišla vzápětí: „Vole, to jsem napsal já, nemáš panáka?“
Nebyl jsem si jistý, jestli to myslí vážně, každopádně mě překvapil a rozesmál. Poslal jsem inzerát ještě Claudii, která pochází ze Špýru v Porýní, sama se označuje za Alsasanku, vystudovala češtinu a ruštinu, v Čechách žije šest let a věnuje se překladatelství. Mimo jiné má ráda německé punkové skupiny Schliessmuskel (česky Svěrací sval či Řitní svěrač)
a Die Dödelhaie (česky cosi jako Famfulínoví žraloci či Chujožraloci), a to i přesto, že je nikdy neslyšela. Vlastně jsou to mé oblíbené skupiny, ale pokaždé, když před Claudií vyslovím jejich názvy, vypukne u ní silný a dlouhý výbuch smích. Také ona mi odepsala, že ten zoufalý inzerát by klidně mohla podepsat. Svůj autogram by pod něj směla směle přidat i má maličkost. Povolání povaleče, které jsem si zvolil, se ukázalo vrcholně nerentabilním, a ani má literární dráha mi v tomto ohledu nijak nepomáhá. Ze statistického hlediska patřím tedy do sociální skupiny asociálů, eufemisticky řečeno jsem člověk „ekonomicky nestabilní“. Na druhou stranu, kdo je v dnešní době globální finanční krize ekonomicky stabilní? Snad jen pár stovek oligarchů, kteří se královsky baví sledováním zadlužených a postupně krachujících zemí, ba i celých světadílů.
Takže jak je na tom s financemi německá menšina u nás už jsem měl bezpečně ověřeno, ale co s tím? Inu, pozval jsem večer Claudii a Georga do hospody, kde jsme se tomu všemu u piviště společně zasmáli, a to bylo asi to nejlepší, co jsme mohli udělat. Smysl pro humor ještě nikdo nezdanil, alespoň prozatím. Jako správní weltmani jsme samozřejmě museli probrat také události ze světa, Georg se zmínil o živelné katastrofě v Japonsku, což je samozřejmě velká tragédie. Proto je opravdu s podivem, jak jsme byli schopni v následné debatě rozvinout konspirační teorii, že celé to zemětřesení, vlna tsunami a havárii jaderné elektrárny Fukušima jsou pouze krycím manévrem pro atomový úder na USA. Ano, Japonsko počítalo se silným povětřím, tzv. kamikaze čili božím větrem, který by radiaci zanesl až do Spojených států, čímž by se země vycházejícího slunce pomstila za masakry v Hirošimě a Nagasaki i za prohranou válku. Jako obvykle se však Japonci poněkud přepočítali, boží vítr se nekonal a jim zůstaly jen šikmé oči pro pláč. Tahle teorie bude pravděpodobně pěkná pitomost, ačkoli na druhou stranu, co my víme?
Když doba pokročila, Georg se přiznal, že v esemesce žertoval a ten zoufalý inzerát nenapsal, tak špatně prý na tom ještě není. Nicméně jsme ho za pomoci Claudie malinko vylepšili, takže nakonec zněl takto: „HABE DURST, SUCHE KNEIPE, TRINKE ALLES!“ (česky „MÁM ŽÍZEŇ, HLEDÁM HOSPODU, PIJU VŠECHNO!“). Kolem půlnoci jsme se zvedli a před hospodou se srdečně rozloučili s tím, že pro dnešek jsme žízeň uhasili, a další hospody, kde všechno vypijeme, budeme hledat zase příště. A mě celou cestou domů hřálo vědomí, že moji Němci mi rozumějí. To bude asi tím, že umějí dobře česky.
pátek 1. dubna 2011
Kronika Mazlofónie
Právě tomu bude již 14 let, co byla objevena kouzelná země Mazlofónie a založeno undergroundové nakladatelství THC Review. Tyto dva feonomény si dnes připoňme prvním vydaným titulem THC Review, jímž je Kronika Mazllofónie. Uvěřejňujeme sbírku tak, jak byla tehdy vydána.
Kniha plná překvapení
VIKI SHOCK & B.T. CHROCHTAN
KRONIKA MAZLOFÓNIE
Sepsáno dvěma Mazlofóňany
Viki Shockem a B. T. Chrochtanem
v noci ze 3. na 4. apríla l. p. 1997
v Mazlofónii v totálně vyhulenym stavu
UPOZORNĚNÍ! Sbírku je lépe číst
pod vlivem marihuany nebo hašiše
jinak hrozí nebezpečí
že Mazlofónii naprosto neporozumíte!
(Pozn.: Dnes už pochopitelně nikoho k užívání výše zmíněných látek nevybízíme, toto upozornění je zde jen proto, že bylo součástí původního vydání.)
Viki Shock (nar. 1975) je básník a travkař.
Pod vlivem marihuany napsal mnoho textů,
které shrnul zatím do čtyř sbírek:
Podnapilým knihovnám nenaléváme! (1995-96)
325 tisíc soukromých orgasmů Píta a Vikiho (1996)
Reportáž psaná v nebi (1996-97)
společně s B. T. Chrochtanem Kronika Mazlofónie (1997)
Viki Shock je objevitelem Mazlofónie
a Zbibflaflombónie a je Prvním Mazlofóňanem.
B. T. Chrochtan (nar. 1976) je travkař a zřejmě
také básník.
Je hlavně autorem antologie travkařských hlášek
Občasné mozkové výlety I (1996-97)
a nyní připravuje Občasné mozkové výlety II.
Společně s Viki Shockem je autorem této knihy
B. T. Chrochtan je spoluobjevitelem Mazlofónie
a je Druhým Mazlofóňanem.
Pozn.: texty Vikiho Shocka jsou signovány V.S., texty B. T. Chrochtana B.T.CH.
Kronika Mazlofónie
Jen málo jich dnes přežívá
Mazlofóňané jsou už vzácní
a také zvláštní
neb jsou to oni
kteří zavedli magii
kouzla a čáry na zemi
V.S.
Mazlofóňani nemusej myslet
a kronika se píše sama
Kdyby se myslelo
tak by se nepsalo!
B.T.CH.
Jupiter Saturn Uran
fí fí fí !!!
vzhůru k Mazlofónii!
V.S.
Mám prstenec
který kolem mě krouží
Jsem totiž planetka
V.S.
Celník nás nepustil do Mazlofónie
„Jo do Mazlofónie!
Tak to nikdy!“
B.T.CH.
Fšechny cesty vedou do Mazlofónie!
B.T.CH.
Mazlofónie vypadá
jako čtverec položený napříč
a uprostřed má rovný pohoří
Mazlofónie má totiž
totálně čtvercový hranice!
B.T.CH.
Nádherní jednorožci
běží napříč Mazlofónií
Nááádhera!!!
Bože Nááádhera!!!
V.S.
Mazlofóňani jsou ti o krok vzadu
takže jsou vždy napřed
B.T.CH.
Mazlofóňani mají místo zubů růžová tykadla
a první to potvrdil dr. Richard Hooligan
V.S.
Mazlofóňani maj minimálně 18 chobotů
Kdo je nemá není Mazlofóňan!
V.S.
Mazlofóňan zásadně nemyslí!
Kdo myslí není Mazlofóňan!
V.S.
Mazlofóňani maj podIQ
V.S.
Mazlofóňané zásadně nepijí máslo!
V.S.
Mazlofóňané mají rádi krásnou hudbu
a nejraději hrají na klavír
Dělá jim to prostě dobře
V.S.
Každý správný Mazlofóňan
pláče jenom jedním okem
a sice levým!
V.S.
Mazliví Mazlofóňani
se mazlili v mazlavym asfaltu
B.T.CH.
Mazlofóňan svým fónofobilem
zavolal svý Mazlofóňance
se kterou se mazlofónil
a když se vymazlofónili
byli zmatený
B.T.CH.
Mazlofóňanky vypadaj
uplně stejně
jako Mazlofóňani
akorát trošku jinak
B.T.CH.
Když by nebyly Mazlofóňanky
tak by nebyli ani Mazlofóňata!
Umírám na zvláštní mazlofónskou nemoc
B.T.CH.
Mazlofóňanský děti
choděj zásadně na červenou
protože jsou obrácený
B.T.CH.
Mazlofóňánci se nejradši
mazlí s mazlofóňátky
Ó jaké krásné mazlofóňátko!
Ó jak si krásné a mazlavé!
Ó mé milé mazlofóňátko!
Velice moc tě mazlím!
pozn.: mazlím znamená česky miluji
V.S.
Mým Mazlofóňanům!
Mazlím vás všechny
Já Král Mazlofóňáletlo První!
pozn.: Zjistili jsme, že Král Mazlofóňáletlo První
není nikdo jiný než Sláva z Rokáče (barman Slavík z klubu Lízátko).
V.S.
Mazlofóňani se snažej žít
a docela jim to de
B.T.CH.
Mazlofóňani stačej přežít sami sebe
protože jsou vždy o krok napřed
B.T.CH.
Teď sem navštívil vlastní pohřeb
tak už tam nemusim
B.T.CH.
Můj absurdní příběh života
se odehrává v Mazlofónii
To bude asi tim
že sem Mazlofóňan
V.S.
Mazlofóňané jsou známí tím
že občas kousají své vlastní kamarády
A pak sem ho kous
B.T.CH.
B.T. Chrochtan je Mazlofóňan
Viki Shock je Mazlofóňan
a Pítr Dragota je asi taky Mazlofóňan
V.S.
Věčně zhulený přítel Pítr Dragota je mazlofónofil
B.T.CH.
Mazlofóňani se teď pudou vymazlit na fóňan
pozn.: vymazlit na fóňan –
česky jít se vymočit na záchod
B.T.CH.
Zbibflamflombónie je uplně jinde
v uplně jiný galaxii
ale přesto se s nimi dobře známe
V.S.
V. Sssss a Tíbíchá se plazili po zdech
a doplazili se až k Cheopsově pyramidě
Pak sežrali psa
a plazili se zas dál
až potkali Fantomase
ale naštěstí mu bylo blbě
takže jim ani nic neudělal
No a tak to vlastně skončilo
pozn.: V. Sssss = Viki Shock, Tíbíchá = B.T. Chrochtan
V.S.
Malej mozkovej trip do nikam
Právě sem si to zkusil
a řeknu vám
Stojí to a to!
V.S.
A víš proč slon nemuže dělat policajta?
Protože má moc dlouhej pendrek
protože to je omezování osobní svobody
B.T.CH.
Ta tramvaj se prostě pochcala
Jak se jí to mohlo stát?
No to snad nikdo nepochopí!
Prostě záhada!
V.S.
Stlačená nitěnka v prázdný tramvaji
No to je v prdeli!
B.T.CH.
Viktor už vrčí na tu propisku
Von už na ní vrčí
Viktor se s tou propiskou začíná hádat
B.T.CH.
Můj invalidní mozek se belhá temnou ulicí
B.T.CH.
Invalidní toalety
invalidní záchody
virtuální realita
bla bla bla
bla bla
bla
V.S.
Tady C.M.L.!
Sem Mazlofóňan!
pozn.: C.M.L. – Centrální Mozek Lidstva ze seriálu Návštěvníci
V.S.
Mazlofónie je něco jako pravda
Pořád je jí míň a míň
ale dokud bude žít Viki Shock a Béďa Chrochtan
bude Mazlofónie pořád trvat.
a protože Viki Shock a Béďa Chrochtan
jsou nesmrtelní
Mazlofónie vydrží
B.T.CH.
Pozn.: Původní výtisk Kroniky Mazlofónie obsahuje Chrochtanovu abstraktní kresbu s názvem Splašená traktoristka vracející se v noci z letní brigády, kromě toho obsahuje
i kresbu !MARIHUANA! od huliče Hrota.
Vydalo THC Review v Mazlofónii l. p. 1997
Vydání první
Vyšlo ve velmi nízkém utajeném nákladu
Tato kniha je NEPRODEJNÁ!
Lze ji však vyměnit za jointa nebo za pivo
Uvedené pochutiny dostanou samozřejmě autoři
kteří se občas nacházejí na místech jako jsou:
Újezd
Rock Pub
Modrá opice
Joshua
Vyhlídka atd.
Vyšlo v edici Zhulená poezie – svazek první
Dále připravujeme:
Pítr Dragota – Absolutní střela
Viki Shock – Reportáž psaná v nebi
a mnoho dalších!
NOVÝ UNDERGROUND!
Číslo výtisku: 34
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
Kniha plná překvapení
VIKI SHOCK & B.T. CHROCHTAN
KRONIKA MAZLOFÓNIE
Sepsáno dvěma Mazlofóňany
Viki Shockem a B. T. Chrochtanem
v noci ze 3. na 4. apríla l. p. 1997
v Mazlofónii v totálně vyhulenym stavu
UPOZORNĚNÍ! Sbírku je lépe číst
pod vlivem marihuany nebo hašiše
jinak hrozí nebezpečí
že Mazlofónii naprosto neporozumíte!
(Pozn.: Dnes už pochopitelně nikoho k užívání výše zmíněných látek nevybízíme, toto upozornění je zde jen proto, že bylo součástí původního vydání.)
Viki Shock (nar. 1975) je básník a travkař.
Pod vlivem marihuany napsal mnoho textů,
které shrnul zatím do čtyř sbírek:
Podnapilým knihovnám nenaléváme! (1995-96)
325 tisíc soukromých orgasmů Píta a Vikiho (1996)
Reportáž psaná v nebi (1996-97)
společně s B. T. Chrochtanem Kronika Mazlofónie (1997)
Viki Shock je objevitelem Mazlofónie
a Zbibflaflombónie a je Prvním Mazlofóňanem.
B. T. Chrochtan (nar. 1976) je travkař a zřejmě
také básník.
Je hlavně autorem antologie travkařských hlášek
Občasné mozkové výlety I (1996-97)
a nyní připravuje Občasné mozkové výlety II.
Společně s Viki Shockem je autorem této knihy
B. T. Chrochtan je spoluobjevitelem Mazlofónie
a je Druhým Mazlofóňanem.
Pozn.: texty Vikiho Shocka jsou signovány V.S., texty B. T. Chrochtana B.T.CH.
Kronika Mazlofónie
Jen málo jich dnes přežívá
Mazlofóňané jsou už vzácní
a také zvláštní
neb jsou to oni
kteří zavedli magii
kouzla a čáry na zemi
V.S.
Mazlofóňani nemusej myslet
a kronika se píše sama
Kdyby se myslelo
tak by se nepsalo!
B.T.CH.
Jupiter Saturn Uran
fí fí fí !!!
vzhůru k Mazlofónii!
V.S.
Mám prstenec
který kolem mě krouží
Jsem totiž planetka
V.S.
Celník nás nepustil do Mazlofónie
„Jo do Mazlofónie!
Tak to nikdy!“
B.T.CH.
Fšechny cesty vedou do Mazlofónie!
B.T.CH.
Mazlofónie vypadá
jako čtverec položený napříč
a uprostřed má rovný pohoří
Mazlofónie má totiž
totálně čtvercový hranice!
B.T.CH.
Nádherní jednorožci
běží napříč Mazlofónií
Nááádhera!!!
Bože Nááádhera!!!
V.S.
Mazlofóňani jsou ti o krok vzadu
takže jsou vždy napřed
B.T.CH.
Mazlofóňani mají místo zubů růžová tykadla
a první to potvrdil dr. Richard Hooligan
V.S.
Mazlofóňani maj minimálně 18 chobotů
Kdo je nemá není Mazlofóňan!
V.S.
Mazlofóňan zásadně nemyslí!
Kdo myslí není Mazlofóňan!
V.S.
Mazlofóňani maj podIQ
V.S.
Mazlofóňané zásadně nepijí máslo!
V.S.
Mazlofóňané mají rádi krásnou hudbu
a nejraději hrají na klavír
Dělá jim to prostě dobře
V.S.
Každý správný Mazlofóňan
pláče jenom jedním okem
a sice levým!
V.S.
Mazliví Mazlofóňani
se mazlili v mazlavym asfaltu
B.T.CH.
Mazlofóňan svým fónofobilem
zavolal svý Mazlofóňance
se kterou se mazlofónil
a když se vymazlofónili
byli zmatený
B.T.CH.
Mazlofóňanky vypadaj
uplně stejně
jako Mazlofóňani
akorát trošku jinak
B.T.CH.
Když by nebyly Mazlofóňanky
tak by nebyli ani Mazlofóňata!
Umírám na zvláštní mazlofónskou nemoc
B.T.CH.
Mazlofóňanský děti
choděj zásadně na červenou
protože jsou obrácený
B.T.CH.
Mazlofóňánci se nejradši
mazlí s mazlofóňátky
Ó jaké krásné mazlofóňátko!
Ó jak si krásné a mazlavé!
Ó mé milé mazlofóňátko!
Velice moc tě mazlím!
pozn.: mazlím znamená česky miluji
V.S.
Mým Mazlofóňanům!
Mazlím vás všechny
Já Král Mazlofóňáletlo První!
pozn.: Zjistili jsme, že Král Mazlofóňáletlo První
není nikdo jiný než Sláva z Rokáče (barman Slavík z klubu Lízátko).
V.S.
Mazlofóňani se snažej žít
a docela jim to de
B.T.CH.
Mazlofóňani stačej přežít sami sebe
protože jsou vždy o krok napřed
B.T.CH.
Teď sem navštívil vlastní pohřeb
tak už tam nemusim
B.T.CH.
Můj absurdní příběh života
se odehrává v Mazlofónii
To bude asi tim
že sem Mazlofóňan
V.S.
Mazlofóňané jsou známí tím
že občas kousají své vlastní kamarády
A pak sem ho kous
B.T.CH.
B.T. Chrochtan je Mazlofóňan
Viki Shock je Mazlofóňan
a Pítr Dragota je asi taky Mazlofóňan
V.S.
Věčně zhulený přítel Pítr Dragota je mazlofónofil
B.T.CH.
Mazlofóňani se teď pudou vymazlit na fóňan
pozn.: vymazlit na fóňan –
česky jít se vymočit na záchod
B.T.CH.
Zbibflamflombónie je uplně jinde
v uplně jiný galaxii
ale přesto se s nimi dobře známe
V.S.
V. Sssss a Tíbíchá se plazili po zdech
a doplazili se až k Cheopsově pyramidě
Pak sežrali psa
a plazili se zas dál
až potkali Fantomase
ale naštěstí mu bylo blbě
takže jim ani nic neudělal
No a tak to vlastně skončilo
pozn.: V. Sssss = Viki Shock, Tíbíchá = B.T. Chrochtan
V.S.
Malej mozkovej trip do nikam
Právě sem si to zkusil
a řeknu vám
Stojí to a to!
V.S.
A víš proč slon nemuže dělat policajta?
Protože má moc dlouhej pendrek
protože to je omezování osobní svobody
B.T.CH.
Ta tramvaj se prostě pochcala
Jak se jí to mohlo stát?
No to snad nikdo nepochopí!
Prostě záhada!
V.S.
Stlačená nitěnka v prázdný tramvaji
No to je v prdeli!
B.T.CH.
Viktor už vrčí na tu propisku
Von už na ní vrčí
Viktor se s tou propiskou začíná hádat
B.T.CH.
Můj invalidní mozek se belhá temnou ulicí
B.T.CH.
Invalidní toalety
invalidní záchody
virtuální realita
bla bla bla
bla bla
bla
V.S.
Tady C.M.L.!
Sem Mazlofóňan!
pozn.: C.M.L. – Centrální Mozek Lidstva ze seriálu Návštěvníci
V.S.
Mazlofónie je něco jako pravda
Pořád je jí míň a míň
ale dokud bude žít Viki Shock a Béďa Chrochtan
bude Mazlofónie pořád trvat.
a protože Viki Shock a Béďa Chrochtan
jsou nesmrtelní
Mazlofónie vydrží
B.T.CH.
Pozn.: Původní výtisk Kroniky Mazlofónie obsahuje Chrochtanovu abstraktní kresbu s názvem Splašená traktoristka vracející se v noci z letní brigády, kromě toho obsahuje
i kresbu !MARIHUANA! od huliče Hrota.
Vydalo THC Review v Mazlofónii l. p. 1997
Vydání první
Vyšlo ve velmi nízkém utajeném nákladu
Tato kniha je NEPRODEJNÁ!
Lze ji však vyměnit za jointa nebo za pivo
Uvedené pochutiny dostanou samozřejmě autoři
kteří se občas nacházejí na místech jako jsou:
Újezd
Rock Pub
Modrá opice
Joshua
Vyhlídka atd.
Vyšlo v edici Zhulená poezie – svazek první
Dále připravujeme:
Pítr Dragota – Absolutní střela
Viki Shock – Reportáž psaná v nebi
a mnoho dalších!
NOVÝ UNDERGROUND!
Číslo výtisku: 34
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
pátek 25. března 2011
Sto mrtvých miminek v jedné popelnici - Stručná historie jednoho svátečního kvarteta
U zrodu svátečního kvarteta Sto mrtvých miminek v jedné popelnici stáli staří přátelé Viki Shock s Janem Nejedlým a jejich životní partnerky (v případě Shocka jednalo se, jak se později ukázalo, o partnerku pouze dočasnou). Prokletý básník Shock z pražských Nuslí již dříve prznil hudbu v antihudebním tělese Ironickej mozek, které definitivně skončilo na jaře 2004, zatímco klánovický redaktor a spisovatel Nejedlý (původně vystudovaný pedagog) vedl kdysi dětskou punkovou skupinu Tři kastróly. Když však jeho spoluhráči (částečně Nejedlého vlastní děti) dorostli do puberty, jeho rodičovská autorita respektive autorita kapelmajstra vzala za své a rázem bylo po skupině. Počátkem podzimu 2005 se tedy oba osiřelí a bývalí frontmani sešli, aby si poklábosili o nevděčném údělu hudebních novátorů. Oba měli v šuplících nerealizované texty a pseudohudební nápady, které chtěli zužitkovat, a tak je nenapadlo nic lepšího, než založit společně kapelu zcela novou. Shodli se na hudebním stylu, který pracovně označovali za šramlbubblegum, a protože ani jeden z nich neuměl pořádně na nic hrát, rozhodně neuvažovali o tom, že by přibrali někoho s hudebním sluchem, kdo by je brzdil v jejich kakofonickém rozletu. Tehdy třicetiletý Shock chodil krátce s Ájou Malečkovou, studující již drahně let výtvarnou výchovu, a jak se zdálo bez ambicí ji vůbec někdy dokončit. Tato půvabná a idealistická bytůstka ihned projevila zájem vstoupit do kapely, přičemž se dušovala, že ani ona neumí na nic hrát (což se posléze skutečně prokázalo), takže byla přijata. O pět let starší Nejedlý byl šťastně ženat, a byl si jist, že manželka ani jeho tři ratolesti nebudou proti, aby si doma muzicíroval s přáteli, pročež prý se může zkoušet v rodinné vile Nejedlých v Klánovicích u Prahy. Ája Nejedlá však byla před mateřskou dovolenou učitelkou hudební výchovy, tedy bylo jasné, že členkou kapely být nemůže.
A tak se stalo, že v pátek 28. října (tedy na státní svátek Dne vzniku samostatného československého státu) Shock a Ája dorazili k Nejedlým do obývacího pokoje v prvním patře rodinného domu. Zde tedy bylo slavnostně založeno trio Sto mrtvých miminek v jedné popelnici (název si kapela zvolila dle Shockova moralistického morytátu, který autor právě dopsal). Shock s sebou přivezl malé dětské klávesy Casio, jež dostal před dvaceti lety jeho bratr k vánocům, Ája Malečková si přivezla tříčtvrteční housle po dědovi, jimž chyběla jedna struna. Nejedlý vytáhl tahací harmoniku, na níž dokázal vyluzovat zvuky vzdáleně připomínající vystoupení notně opilého harmonikáře v žižkovské knajpě těsně před zavírací dobou, a jali se zkoušet. Jako první se rozhodli zhudebnit Shockův úsměvný text o nezbedným tlustokožcem rozšlapaných dětech Ztřeštěné slůně, ovšem brzy uvízli na mrtvém bodě, nevědouce přesně, jaký hudební tvar textu vtisknout. V tom okamžiku se do věci vložila Ája Nejedlá, dosud cosi kutící v kuchyni, která, jak už víme, měla hudební sluch, a asi jí neumětelské pokusy kakofoniků rvaly uši. Proto se chopila španělské kytary a dosud prapodivnou melodii nemelodii upravila tak, aby ji všichni zkoušející byli schopni zpívat sborově a bez použití dalších nástrojů. V tu chvíli se sváteční trio transformovalo ve sváteční kvarteto. Poté byla na diktafon rodiny Nejedlých slavně nahrána první skladba, jež díky Áje Nejedlé získala nádech rádiového hitu a klasického táborákového cajdáku zároveň. To zbylé trio nabudilo, a zatímco Ája Nejedlá se vrátila k mytí nádobí, hudební diletanti nazkoušeli a nahráli další Shockův text Prasátko vlastenec. Jde o básníčku, kterou autor napsal ve svých devíti letech se spolužákem ze 3. A Michalem Mouchou, která je de facto parodií na komunistické protiválečné písně, tedy cosi jako antiprotestsong. Absenci učitelky hudby využilo zbylé trio disharmoniků maximálně, a proto v tomto klasickém miminkovským opusu neuslyšíte jediný skutečně hudební tón. Skladba zní asi tak, jako by někdo tahal kočku za ocas, jedná se o funerálně melancholický opus pro rozladěnou harmoniku, skřípavé housle a Shockovo sólové mrouskání (myšleno ve smyslu zvukovém). Konečně po této „pecce“ dochází na zhudebnění prvního Nejedlého textu Chudák holka, což je kramářská píseň o nešťastné prostitutce s výrazným zpěvem obou pánů, harmonikou a houslemi, působící, jak jinak, dojmem opileckého šramlu. I s tímto šlágrem byli prokletý básník, zběhlý učitel a věčná studentka nanejvýš spokojeni. Pochvalovali si, že se jím přiblížili k jednomu ze svých nedostižných vzorů hospodskému harmonikáři Pepíčkovi Čečilovi, jenž svými „sajrajty a maglajzy“ bavil již dávno hluboko za normalizace po hospodách spisovatele Hrabala a jeho pivní partu. Shock poté nastínil spoluhráčům „melodii“ pro zhudebnění dalšího svého textu Medvídek Drsňák, což měl být punk rock. Nejedlý se chopil kytaru, Ája Malečková houslí, a už to jelo! Punková vypalovačka se nepovedla zcela podle Shockových představ, ačkoli ostatním se její provedení líbilo. Nejvíce asi malému Kubovi, ratolesti Nejedlých, který se při nahrávání spontánně přidal do sborového zpěvu refrénu, jenž zpívali všichni přes sebe hlava nehlava rytmus nerytmus. Nicméně Shock se utěšoval tím, že jsou teprve na začátku kariéry a že později skladbu vylepší (k čemuž, jak dnes už víme, nikdy nedošlo). Mimochodem Medvídek Drsňák byl napsán už v roce 1996 pod vlivem marihuany a je prvním z řady těchto psychedelických textů, které kvarteto zhudebnilo. To sváteční odpoledne přešlo pozvolna v podvečer, takže Shock a Ája Malečková se rozloučili s Nejedlými v radostném očekávání zkoušek příštích a odjeli zpět do Prahy.
Ke druhé zkoušce svátečního kvarteta došlo o necelý měsíc později, v pátek 18. listopadu, tedy den po státním svátku Dne boje za svobodu a demokracii. Jako první byla nazkoušena a nahrána píseň Stará irská balada (O´Donnell), což je druhý zhudebněný marihuanový text ze Shockovy dílny z období fin de milenium (text mimochodem předjímá odpudivý příběh Josefa Fritzela a jeho dcery). Hudebně je skladba poněkud podobna Chudák holce, opět stojí na harmonice a houslích, nicméně je o poznání kratší. Vytí zneužívané oběti, tedy O´Donnellovy (potažmo Fritzelovy) dcery obstarala Ája Nejedlá, která respektovala celkové disharmonické vyznění. V následující skladbě To pivo si dám se však už ujala kláves a vytvořila základní melodickou linku, jíž pak společně s Ájou Malečkovou kontrovala mužskému sboru. Text je Nejedlého reminiscencí na tvorbu Václava Neckáře a zároveň obhajobou hospodské kratochvíle manželů před manželkami. Ája Nejedlá stála respektive seděla za klávesami i v poetickém pásmu Kronika Mazlofónie, nejdelší miminkovské skladbě vůbec. Jedná se o zhudebnění společného marihuanového díla Shocka a B.T. Chrochtana, jehož napsání v dubnu 1997 odstartovalo založení undergroundového nakladatelství THC Review, kde byla vydávána tzv. zhulená poezie, o níž tehdy Nejedlý napsal článek do novin, a tak se vlastně ti dva kulišáci seznámili. V této skladbě Shock volně recituje či spíše přednáší o fantasmagorických zvycích volnomyšlenkářských Mazlofóňanů za doprovodu snivých kláves, doprovázených jemně houslemi, rapové refrény naopak skanduje celý sbor. Na chvíli tu zazní i Shockovo prapodivné kazoo, zde ještě celkem únosné. Parametry opravdového country hitu, jak vystřiženého z raných alb Greenhornů, který posluchače nutí zpívat s kapelou sborové refrény, má skladba Jedu si ve svý káře z pera Nejedlého a s určující kytarou Áji Nejedlé. Ta se po jejím nahrání odebrala k domácím povinnostem praní a vaření. Tak opět vznikl velký prostor pro muzikální barbary, kteří situace náležitě využili. Nejedlého text o nutnosti existence falešné naděje pro pracující lid s názvem Pohádek je nám třeba deklamovali oba muži za doprovodu automatických bicích, jimž sekundovaly housle. Pro zvýšení vylíčené bídy lidského údělu přidal Shock neplánovaně v samém závěru vulgarismus, jenž nebyl součástí textu. Shock poté sám nahrává drobnou instrumentální skladbu Smutná píseň nevyzvednutého telefonního hovoru, jejíž název ji přesně vymezuje, popisuje i definuje, a která je v jádru kupodivu i melodická (zahrána však pochopitelně s chybami). Na samotný závěr zkoušky vzniká, de facto z ničeho jako naprostá improvizace, brutální miniopus Už tě nikdo nikdy neuvidí, opět Shockova sólová a šílená věc. Brutální minimalistické klávesy, brutální Shockův hlas a jeho ďábelský smích (v tomto případě ďábelštější než klasický chechtot Jima Čerta), brutální zkratkovitý text o vrahovi dětí v ich formě, a do toho neplánované nevinné zvuky nejmladší ratolesti Nejedlých působí jednoznačně infernálně, ba přímo hypercynicky. Tímto psychopatickým šlágrem byla tedy zakončena druhá, veleúspěšná zkouška svátečního kvarteta.
Třetí zkouška se odehrála v sobotu 10. prosince, kdy kupodivu žádný státní svátek nebyl. Opět došlo na zhudebnění Shockovy starší básně z dob zhulené poezie, jejíž spoluautorem byl opět B.T. Chrochtan. Báseň se jmenovala Slepá dívka a pojednávala o zneužívání mladičké nevidomé pedofilem. Její naroubování na Krylovu slavnou píseň Nevidomá dívka působí opravdu úchylně. Mužský hlas zpíval Shock, naivní dívčí hlas obstarala Ája Malečková společně s klávesami, cikánské géčko na kytaru hrál Nejedlý. V závěru písně Shock a Malečková zpívají dokonce kánon!, což by od hudebních primitivů asi málokdo čekal. Jak vystřižený z třicátých let dvacátého století působí Nejedlého Mužný věk (Tango), a to jak textově, tak i hudebně. Půvabná foglarovská reminiscence na pamětníky rozkvětu posázavského pacifiku, čundrů, vodáků a skautů, upomínka na ježka v kleci a Ježkovu babičku Mary ze štěchovické laguny zároveň. Výrazným nástrojem jsou tu bubínky a kytara v podání Nejedlých. Slušným hudebním provedením jako by skladba ani nepocházela z repertoáru Miminek. Naopak klasické amatérské provedení přináší pokus o zhudebnění dadaistické básně Hugo Balla Sloní karavana, v níž se přesvědčujeme, že ani za léta hraní v Ironickym mozku se Shock nenaučil hrát na kazoo, jež v této skladbě týrá, snaže se tak trapně stylizovat do sloního troubení. Výrazné jsou tu opět bubínky, kteréžto posluchači společně s Shockovým zpěvem v makarónštině evokují poměrně věrohodně atmosféru kolébky lidstva a nejchudšího kontinentu světa jménem Afrika. Nejedlého pochod Furt se de na opravdu triviální melodii „pa pa dá, pa pa dá!“ připomíná nejvíce zvukové projevy blahé paměti pánů Skupy či Kirchnera v roli Hurvínka, konkrétně jeho citoslovce nosového smíchu: „Cha chá!“. Kromě základní melodie za to může zřejmě i Shockovo kazoo zdvojené snad Nejedlého hřebenem či frkačkou z Matějské pouti, pochod zpívá či spíše vyřvává celá kapela. Skladba tato dala by se jistě využít jako mučící nástroj, kdyby se neustále dokola a na maximum decibelů pouštěla zajatým islámským teroristům v poctivém anjclíku o rozměrech metr a půl na metr, až do jejich úplného zblbnutí, k čemuž by zcela jistě došlo, a to velmi brzy. Posledním songem, který vznikl o této zkoušce byl Shockův moralistický morytát Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, jenž je jednoznačným šlágrem už od úvodních tónu Shockova basového riffu, přes mohutné sbory, operní sólový zpěv Áji Nejedlé, až po strašidelné zvuky v mezihře, jaké známe z hororových filmů. Autor textu zde velmi syrovým a celá kapela pak velmi sugestivním způsobem upozorňuje na neuspořádané rodinné poměry, které vedou ke vzniku fenoménu krkavčích matek, jež odkládají své nechtěné děti do popelnic místo do baby boxů, což dětem rozhodně neprospívá.
Čtvrtá a poslední zkouška, na níž byly nahrány nové písně, se odehrála mezi vánočními svátky a Novým rokem(na nějž rovněž připadá státní svátek Dne obnovy samostatného českého státu), konkrétně ve středu 28. prosince. Zkouška začala zvěčněním písně Lord Mord ze společného pera Shocka a Áji Malečkové, která se původně jmenovala Píseň filantropů, pojednávala o kulinářském kanibalismu, a v jejímž refrénu se zpívalo: „Ať žije mord!“. Důležité slovo „lord“ přidal do refrénu Nejedlý. Ostatním se zalíbilo natolik, že podle něj skladbu přejmenovali, čímž se stal Nejedlý spoluautorem textu a vlastně i sousloví, které později nedůstojně zcizil spisovatel Miloš Urban pro svůj román ze staré Prahy. Bohužel slovům není příliš dobře rozumět kvůli bubínkům, v jednu chvíli se ve skladbě neplánovaně rozezní i budík, jenž signalizuje, že Nejedlý má přebalit své nejmladší dítě či vykonat nějakou podobně prozaickou činnost. Vzhledem k tomu, že i hudebně je píseň poněkud jednotvárná, žádný muzikolog by ji asi na potenciální the best of kvarteta nezařadil. Naopak hudebně zajímavá je následující skladba Jsem prý Mazlofóňan jen, další Shockův zhudebněný psychedelický text či spíše jen sentence, v níž autor přiměl klávesy k zajímavé melodii. Škoda však, že ji vzápětí v mezihře zkazil sólem na kazoo. Výrazně tu působí i ženské sbory, mimozemsky podivně zní dětská replika kytary v podání Áji Malečkové, asi proto, že to byla jen dekorace, jež byla určena na hraní dětem, nikoli však k hraní hudby. Zeptejte se leoparda je Nejedlého text zpívaný Ájou Nejedlou, která hraje i na kytaru za přizvukování manžela. Shock i Ája Malečková byli asi právě na toaletě, protože v milé, trochu však nevýrazné skladbě zcela absentují. Čert ví, kde v té chvíli byli. Ale jak zpívá Ája Nejedlá v refrénu: „Zeptejte se leoparda, ten vám všechno vysvětlí.“ Třeba i to, jak Nejedlý došel k tomu, že zrovna tahle kočkovitá šelma je vševědoucí, nebo kde byl ksakru zbytek kapely. Důkazem toho, že nejlepší šramlšlágry kvarteta vznikly jen v triu bez učitelky hudby, budiž píseň Ilona voní z pera Nejedlého. Geniální je už text o svůdné kriminálnici, která vytlouká hospody, hudební zpracování, výrazně bluesové, jeví se pak kongeniálním. Zase jednou ve světlé (či temné) chvilce, nasadil Shock svůj ultrabrutální chraplák, přičemž se ještě doprovázel na kapesní harmoniku, jež dostal darem od Áji Malečkové. Ta opět trápila dětskou kytaru, kytaru pro dospělé třímal v rukou Nejedlý. Celkovým zvukem jako by skladba vypadla z repertoáru Krausberry či Bluesberry, když už je kapela úplně vyčerpaná a opilá, přičemž jejich žižkovské či karlínské publikum stále nemá dost a trvá na tom, aby ještě něco zahráli. Celkově slušně zahrána je rádoby punkrocková vypalovačka Jsem plísně, plísně pln, což je původně hravá (taktéž nejspíš marihuanová) miniatura z pera Johna Lennona. Triviální melodii na klávesy hraje Shock, jenž i zpívá, v refrénech s kytaristou Nejedlým. Labutí písní této zkoušky je další Shockova zhudebněná báseň z éry THC Review Jako delfín. Jedná se o klasickou dadaistickou hříčku, byť si ze začátku dle vznešených zvuků kláves můžeme myslet, že jsme svědky čehosi vyššího. Uhlazený, vyrovnaný a vznešený hlas zde představuje Nejedlý, naopak hlas nesvéprávného dementa či dokonce mutanta reprezentuje Shock, jehož v samém závěru Nejedlý a Ája Malečková odvádějí do jeho „kóje“ alespoň tak je to slyšet z nahrávky. Po dohrání této skladby si všichni zúčastnění popřáli šťastný nový rok 2006 a rozloučili se v očekávání další brzké zkoušky.
Ironií osudu však následovala téměř čtyři a půl měsíce dlouhá pauza, kdy se kvarteto nesešlo, především z důvodů zaneprázdnění manželů Nejedlých, kteřížto se kromě zaměstnání museli také věnovat svým třem ratolestem a na „umění“ prostě neměli dost času. Konečně v pondělí 8. května, tedy ve státní svátek Dne vítězství, se kapela opět sešla. Tato zkouška plánovaně nepřinesla žádné nové skladby. Kvarteto chtělo naopak vypilovat již hotové písně do takové podoby, aby je bylo schopno obstojně zahrát na veřejnosti. Ano, je tomu tak, skupina skutečně už po pouhých čtyřech odehraných zkouškách pomýšlela na uspořádání koncertu! Bohužel Ája Nejedlá zapomněla kytaru ve škole, takže se museli obejít bez ní, a nazkoušeli tak asi jen třetinu či čtvrtinu písní. Výsledek této zkoušky byl tedy poněkud rozpačitý a neuspokojivý. Kvarteto se rozešlo s tím, že příští zkouška bude určitě lepší.
Ta se však uskutečnila až v neděli 1.října. Oficiálně se ten den žádný státní svátek nekoná, nicméně pro kvarteto to svátek byl, protože spolu nezkoušeli téměř čtyři měsíce. Zkoušky se zúčastnila i Ája Nejedlá s kytarou, a skutečně se vydařila, což bylo důležité. V té době už totiž pánové domluvili koncert v rámci křtu Shockovy nové básnické sbírky, tudíž bylo jasné, že se kvarteto musí řádně sehrát. Poslední zkouška proběhla o týden později v nedělí 8. října, a kvarteto se tak cítilo připraveno na první živé vystoupení, jež mělo být, můj ty smutku!, zároveň i vystoupením posledním. To ovšem tehdy nikdo netušil.
Koncert se uskutečnil v pondělí 9. října večer v pražském klubu Unijazz. Nejprve Shock přečetl asi desetiminutovou ukázku ze své právě vydané knihy Tiché odpoledne na zaprášené půdě, a kolem osmé hodiny již nastoupilo ke světové premiéře celé kvarteto. Shock byl oblečen v prapodivné brčálově zelené sako, připomínající spíše frak, z něhož mu vyčuhovala starobylá vestička lepších lidí, na hlavě měl hnědou koženou bekovku, na očích kulaté sluneční brýle, v nichž vypadal jako slepec, celkově pak připomínal hastrmana či spíše hastroše. Zbylé trio bylo oblečeno překvapivě civilně, nepovažujeme-li za excentrické triko s Jerry Lee Lewisem, které měl na sobě Nejedlý. Kvarteto pak odehrálo během půlhodiny sedmero následujících skladeb: Prasátko vlastenec, Jedu si ve svý káře, Chudák holka, Ztřeštěné slůně, Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, Pohádek je nám třeba a Už tě nikdo nikdy neuvidí. Název poslední skladby byl vlastně pro kvarteto příznačný, aniž by to v té chvíli někdo tušil. Leda snad blízký Shockův přítel Viktor Puci, jenž pořídil částečný videozáznam koncertu. Obecenstvo tvořili převážně přátelé Miminek, básníci, spisovatelé, výtvarníci, divadelníci i filmaři včetně několika řadových alkoholiků bez uměleckých přívlastků v celkovém počtu asi čtyřiceti duší, tedy se jednalo vesměs o intelektuální elitu, která přijala vystoupení bouřlivě kladně, takže by se dalo označit za sukces. Pouze známý umělecký kritik a do té doby blízký Shockův přítel Radim Kopáč, sedící u stolu s taktéž experimentální hudbě nepřejícími patafyziky Eduardem Vackem a Ivo Medkem Kopaninským, projevoval v průběhu koncertu nad repertoárem kvarteta nelibost a dokonce je v jednu chvíli hlasitě vyzval k odchodu. Nato mu Shock opáčil, aby odešel sám. Po koncertě následovala pochopitelně řádná oslava a kvarteto hledělo do budoucnosti s nadšením.
Po duševním i fyzickém vypětí z posledních týdnů, spojených se zkouškami, koncertem a trémou z něj, Shock brzy po odehrání koncertu onemocněl a další dva týdny promarodil. Pak bylo nějaký čas ticho po pěšině. Konečně někdy v prosinci si Nejedlý postěžoval Shockovi a Áje Malečkové, že jeho manželka nejeví o další působení v kvartetu velký zájem, neboť zkouší se svými žáky coververze Metallicy, Deep Purple, Kiss a podobných rockových gigantů, s nimiž se Miminka pochopitelně nemohou měřit, tudíž by bylo lepší, aby se kvarteto zeštíhlilo na trio. Zároveň si ale uvědomoval, že by v tom případě měla skupina zkoušet jinde. Nastal tedy čas hledání nové zkušebny. Čas se vlekl, ale zkušebna pořád žádná, ba ani vyhlídka na další koncert. Čtvrtého ledna 2007 si Shock ohledně Miminek zapsal do deníčku tuto sentenci: „Vypadá to, že jsme ustrnuli na mrtvém bodě.“ Určité chvilkové oživení a naději do tohoto stavu přinesl režisér Vladimír Franče, jenž už dříve zfilmoval tři Shockovy povídky, a po shlédnutí koncertu Miminek jej napadlo natočit několik jejich videoklipů či přímo hudební film. Shock nadšeně souhlasil a brzy napsal scénáře k videoklipům songů Sto mrtvých miminek v jedné popelnici a Už tě nikdo nikdy neuvidí.
Nastalo jaro, a zbylé trio Miminek se bohužel stále nedokázalo sejít, takže natáčení videoklipů se odkládalo, stejně tak nové zkoušky í koncerty. Pak přešlo léto a po něm… Po něm přišla Shockova osobní krize, když, řečeno fotbalovou terminologií, inkasoval od osudu během jediného měsíce parádní hattrick. Nejprve jej opustila Ája, následně byl propuštěn z práce, a do třetice mu zemřela babička. V tu chvíli opravdu v pravém slova smyslu prokletý či ještě lépe řečeno padlý básník zachycen spirálou deprese, nezaměstnanosti, alkoholismu, existenciálního zoufalství i existenční bídy, byl stažen do malstrému utrpení a beznaděje, odkud se od té doby vynořuje jen sporadicky a nakrátko, aby v něm následně znovu zmizel. A tímto básníkovým pádem bylo vlastně Sto mrtvých miminek v jedné popelnici pohřbeno definitivně. Nechť tedy odpočívají v pokoji. Případně nechť nám kvílí o půlnoci z CD přehrávače jejich album/nealbum Pohádek je nám třeba, jež bylo, jak jinak nežli posmrtně, právě vydáno.
Hans von Landschmiett, hudební, literární a výtvarný kritik
(dopsáno 28. září 2010, tedy o státním svátku Dne české státnosti a Svatého Václava)
Text na zadní stranu obalu CD Pohádek je nám třeba (album/nealbum), 2005
Laskavý a tolerantní posluchači,
věz, že album, které právě držíš v rukou, nebo je už nedejbože posloucháš, vlastně žádným albem není. Jedná se pouze o nahrávky zkoušek tria nadšených hudebních diletantů bez hudebního sluchu s občasným korigujícím zásahem učitelky hudební výchovy, kteří žili v domnění, že své amatérské výtvory jednou vybrousí do více méně konvenčních písňových tvarů, jež budou přijatelné alespoň pro úzké masy posluchačů alternativních rádiových stanic. Tak daleko se však nikdy nedopracovali, pročež jsou tyto záznamy zárodků písní v surovém stavu tím jediným, co po skupině zbylo, de facto historickým dokumentem o svérázné odnoži alternativní či bytové kultury začátku třetího tisíciletí, odtud tedy ono označení nealbum.
Poznámka na závěr: Jak jste jistě ráčili pochopit, album z důvodu neposlouchatelnosti nakonec nevyšlo a nikdy nevyjde. Nejcennější na celém projektu je tento můj sleevnote.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
A tak se stalo, že v pátek 28. října (tedy na státní svátek Dne vzniku samostatného československého státu) Shock a Ája dorazili k Nejedlým do obývacího pokoje v prvním patře rodinného domu. Zde tedy bylo slavnostně založeno trio Sto mrtvých miminek v jedné popelnici (název si kapela zvolila dle Shockova moralistického morytátu, který autor právě dopsal). Shock s sebou přivezl malé dětské klávesy Casio, jež dostal před dvaceti lety jeho bratr k vánocům, Ája Malečková si přivezla tříčtvrteční housle po dědovi, jimž chyběla jedna struna. Nejedlý vytáhl tahací harmoniku, na níž dokázal vyluzovat zvuky vzdáleně připomínající vystoupení notně opilého harmonikáře v žižkovské knajpě těsně před zavírací dobou, a jali se zkoušet. Jako první se rozhodli zhudebnit Shockův úsměvný text o nezbedným tlustokožcem rozšlapaných dětech Ztřeštěné slůně, ovšem brzy uvízli na mrtvém bodě, nevědouce přesně, jaký hudební tvar textu vtisknout. V tom okamžiku se do věci vložila Ája Nejedlá, dosud cosi kutící v kuchyni, která, jak už víme, měla hudební sluch, a asi jí neumětelské pokusy kakofoniků rvaly uši. Proto se chopila španělské kytary a dosud prapodivnou melodii nemelodii upravila tak, aby ji všichni zkoušející byli schopni zpívat sborově a bez použití dalších nástrojů. V tu chvíli se sváteční trio transformovalo ve sváteční kvarteto. Poté byla na diktafon rodiny Nejedlých slavně nahrána první skladba, jež díky Áje Nejedlé získala nádech rádiového hitu a klasického táborákového cajdáku zároveň. To zbylé trio nabudilo, a zatímco Ája Nejedlá se vrátila k mytí nádobí, hudební diletanti nazkoušeli a nahráli další Shockův text Prasátko vlastenec. Jde o básníčku, kterou autor napsal ve svých devíti letech se spolužákem ze 3. A Michalem Mouchou, která je de facto parodií na komunistické protiválečné písně, tedy cosi jako antiprotestsong. Absenci učitelky hudby využilo zbylé trio disharmoniků maximálně, a proto v tomto klasickém miminkovským opusu neuslyšíte jediný skutečně hudební tón. Skladba zní asi tak, jako by někdo tahal kočku za ocas, jedná se o funerálně melancholický opus pro rozladěnou harmoniku, skřípavé housle a Shockovo sólové mrouskání (myšleno ve smyslu zvukovém). Konečně po této „pecce“ dochází na zhudebnění prvního Nejedlého textu Chudák holka, což je kramářská píseň o nešťastné prostitutce s výrazným zpěvem obou pánů, harmonikou a houslemi, působící, jak jinak, dojmem opileckého šramlu. I s tímto šlágrem byli prokletý básník, zběhlý učitel a věčná studentka nanejvýš spokojeni. Pochvalovali si, že se jím přiblížili k jednomu ze svých nedostižných vzorů hospodskému harmonikáři Pepíčkovi Čečilovi, jenž svými „sajrajty a maglajzy“ bavil již dávno hluboko za normalizace po hospodách spisovatele Hrabala a jeho pivní partu. Shock poté nastínil spoluhráčům „melodii“ pro zhudebnění dalšího svého textu Medvídek Drsňák, což měl být punk rock. Nejedlý se chopil kytaru, Ája Malečková houslí, a už to jelo! Punková vypalovačka se nepovedla zcela podle Shockových představ, ačkoli ostatním se její provedení líbilo. Nejvíce asi malému Kubovi, ratolesti Nejedlých, který se při nahrávání spontánně přidal do sborového zpěvu refrénu, jenž zpívali všichni přes sebe hlava nehlava rytmus nerytmus. Nicméně Shock se utěšoval tím, že jsou teprve na začátku kariéry a že později skladbu vylepší (k čemuž, jak dnes už víme, nikdy nedošlo). Mimochodem Medvídek Drsňák byl napsán už v roce 1996 pod vlivem marihuany a je prvním z řady těchto psychedelických textů, které kvarteto zhudebnilo. To sváteční odpoledne přešlo pozvolna v podvečer, takže Shock a Ája Malečková se rozloučili s Nejedlými v radostném očekávání zkoušek příštích a odjeli zpět do Prahy.
Ke druhé zkoušce svátečního kvarteta došlo o necelý měsíc později, v pátek 18. listopadu, tedy den po státním svátku Dne boje za svobodu a demokracii. Jako první byla nazkoušena a nahrána píseň Stará irská balada (O´Donnell), což je druhý zhudebněný marihuanový text ze Shockovy dílny z období fin de milenium (text mimochodem předjímá odpudivý příběh Josefa Fritzela a jeho dcery). Hudebně je skladba poněkud podobna Chudák holce, opět stojí na harmonice a houslích, nicméně je o poznání kratší. Vytí zneužívané oběti, tedy O´Donnellovy (potažmo Fritzelovy) dcery obstarala Ája Nejedlá, která respektovala celkové disharmonické vyznění. V následující skladbě To pivo si dám se však už ujala kláves a vytvořila základní melodickou linku, jíž pak společně s Ájou Malečkovou kontrovala mužskému sboru. Text je Nejedlého reminiscencí na tvorbu Václava Neckáře a zároveň obhajobou hospodské kratochvíle manželů před manželkami. Ája Nejedlá stála respektive seděla za klávesami i v poetickém pásmu Kronika Mazlofónie, nejdelší miminkovské skladbě vůbec. Jedná se o zhudebnění společného marihuanového díla Shocka a B.T. Chrochtana, jehož napsání v dubnu 1997 odstartovalo založení undergroundového nakladatelství THC Review, kde byla vydávána tzv. zhulená poezie, o níž tehdy Nejedlý napsal článek do novin, a tak se vlastně ti dva kulišáci seznámili. V této skladbě Shock volně recituje či spíše přednáší o fantasmagorických zvycích volnomyšlenkářských Mazlofóňanů za doprovodu snivých kláves, doprovázených jemně houslemi, rapové refrény naopak skanduje celý sbor. Na chvíli tu zazní i Shockovo prapodivné kazoo, zde ještě celkem únosné. Parametry opravdového country hitu, jak vystřiženého z raných alb Greenhornů, který posluchače nutí zpívat s kapelou sborové refrény, má skladba Jedu si ve svý káře z pera Nejedlého a s určující kytarou Áji Nejedlé. Ta se po jejím nahrání odebrala k domácím povinnostem praní a vaření. Tak opět vznikl velký prostor pro muzikální barbary, kteří situace náležitě využili. Nejedlého text o nutnosti existence falešné naděje pro pracující lid s názvem Pohádek je nám třeba deklamovali oba muži za doprovodu automatických bicích, jimž sekundovaly housle. Pro zvýšení vylíčené bídy lidského údělu přidal Shock neplánovaně v samém závěru vulgarismus, jenž nebyl součástí textu. Shock poté sám nahrává drobnou instrumentální skladbu Smutná píseň nevyzvednutého telefonního hovoru, jejíž název ji přesně vymezuje, popisuje i definuje, a která je v jádru kupodivu i melodická (zahrána však pochopitelně s chybami). Na samotný závěr zkoušky vzniká, de facto z ničeho jako naprostá improvizace, brutální miniopus Už tě nikdo nikdy neuvidí, opět Shockova sólová a šílená věc. Brutální minimalistické klávesy, brutální Shockův hlas a jeho ďábelský smích (v tomto případě ďábelštější než klasický chechtot Jima Čerta), brutální zkratkovitý text o vrahovi dětí v ich formě, a do toho neplánované nevinné zvuky nejmladší ratolesti Nejedlých působí jednoznačně infernálně, ba přímo hypercynicky. Tímto psychopatickým šlágrem byla tedy zakončena druhá, veleúspěšná zkouška svátečního kvarteta.
Třetí zkouška se odehrála v sobotu 10. prosince, kdy kupodivu žádný státní svátek nebyl. Opět došlo na zhudebnění Shockovy starší básně z dob zhulené poezie, jejíž spoluautorem byl opět B.T. Chrochtan. Báseň se jmenovala Slepá dívka a pojednávala o zneužívání mladičké nevidomé pedofilem. Její naroubování na Krylovu slavnou píseň Nevidomá dívka působí opravdu úchylně. Mužský hlas zpíval Shock, naivní dívčí hlas obstarala Ája Malečková společně s klávesami, cikánské géčko na kytaru hrál Nejedlý. V závěru písně Shock a Malečková zpívají dokonce kánon!, což by od hudebních primitivů asi málokdo čekal. Jak vystřižený z třicátých let dvacátého století působí Nejedlého Mužný věk (Tango), a to jak textově, tak i hudebně. Půvabná foglarovská reminiscence na pamětníky rozkvětu posázavského pacifiku, čundrů, vodáků a skautů, upomínka na ježka v kleci a Ježkovu babičku Mary ze štěchovické laguny zároveň. Výrazným nástrojem jsou tu bubínky a kytara v podání Nejedlých. Slušným hudebním provedením jako by skladba ani nepocházela z repertoáru Miminek. Naopak klasické amatérské provedení přináší pokus o zhudebnění dadaistické básně Hugo Balla Sloní karavana, v níž se přesvědčujeme, že ani za léta hraní v Ironickym mozku se Shock nenaučil hrát na kazoo, jež v této skladbě týrá, snaže se tak trapně stylizovat do sloního troubení. Výrazné jsou tu opět bubínky, kteréžto posluchači společně s Shockovým zpěvem v makarónštině evokují poměrně věrohodně atmosféru kolébky lidstva a nejchudšího kontinentu světa jménem Afrika. Nejedlého pochod Furt se de na opravdu triviální melodii „pa pa dá, pa pa dá!“ připomíná nejvíce zvukové projevy blahé paměti pánů Skupy či Kirchnera v roli Hurvínka, konkrétně jeho citoslovce nosového smíchu: „Cha chá!“. Kromě základní melodie za to může zřejmě i Shockovo kazoo zdvojené snad Nejedlého hřebenem či frkačkou z Matějské pouti, pochod zpívá či spíše vyřvává celá kapela. Skladba tato dala by se jistě využít jako mučící nástroj, kdyby se neustále dokola a na maximum decibelů pouštěla zajatým islámským teroristům v poctivém anjclíku o rozměrech metr a půl na metr, až do jejich úplného zblbnutí, k čemuž by zcela jistě došlo, a to velmi brzy. Posledním songem, který vznikl o této zkoušce byl Shockův moralistický morytát Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, jenž je jednoznačným šlágrem už od úvodních tónu Shockova basového riffu, přes mohutné sbory, operní sólový zpěv Áji Nejedlé, až po strašidelné zvuky v mezihře, jaké známe z hororových filmů. Autor textu zde velmi syrovým a celá kapela pak velmi sugestivním způsobem upozorňuje na neuspořádané rodinné poměry, které vedou ke vzniku fenoménu krkavčích matek, jež odkládají své nechtěné děti do popelnic místo do baby boxů, což dětem rozhodně neprospívá.
Čtvrtá a poslední zkouška, na níž byly nahrány nové písně, se odehrála mezi vánočními svátky a Novým rokem(na nějž rovněž připadá státní svátek Dne obnovy samostatného českého státu), konkrétně ve středu 28. prosince. Zkouška začala zvěčněním písně Lord Mord ze společného pera Shocka a Áji Malečkové, která se původně jmenovala Píseň filantropů, pojednávala o kulinářském kanibalismu, a v jejímž refrénu se zpívalo: „Ať žije mord!“. Důležité slovo „lord“ přidal do refrénu Nejedlý. Ostatním se zalíbilo natolik, že podle něj skladbu přejmenovali, čímž se stal Nejedlý spoluautorem textu a vlastně i sousloví, které později nedůstojně zcizil spisovatel Miloš Urban pro svůj román ze staré Prahy. Bohužel slovům není příliš dobře rozumět kvůli bubínkům, v jednu chvíli se ve skladbě neplánovaně rozezní i budík, jenž signalizuje, že Nejedlý má přebalit své nejmladší dítě či vykonat nějakou podobně prozaickou činnost. Vzhledem k tomu, že i hudebně je píseň poněkud jednotvárná, žádný muzikolog by ji asi na potenciální the best of kvarteta nezařadil. Naopak hudebně zajímavá je následující skladba Jsem prý Mazlofóňan jen, další Shockův zhudebněný psychedelický text či spíše jen sentence, v níž autor přiměl klávesy k zajímavé melodii. Škoda však, že ji vzápětí v mezihře zkazil sólem na kazoo. Výrazně tu působí i ženské sbory, mimozemsky podivně zní dětská replika kytary v podání Áji Malečkové, asi proto, že to byla jen dekorace, jež byla určena na hraní dětem, nikoli však k hraní hudby. Zeptejte se leoparda je Nejedlého text zpívaný Ájou Nejedlou, která hraje i na kytaru za přizvukování manžela. Shock i Ája Malečková byli asi právě na toaletě, protože v milé, trochu však nevýrazné skladbě zcela absentují. Čert ví, kde v té chvíli byli. Ale jak zpívá Ája Nejedlá v refrénu: „Zeptejte se leoparda, ten vám všechno vysvětlí.“ Třeba i to, jak Nejedlý došel k tomu, že zrovna tahle kočkovitá šelma je vševědoucí, nebo kde byl ksakru zbytek kapely. Důkazem toho, že nejlepší šramlšlágry kvarteta vznikly jen v triu bez učitelky hudby, budiž píseň Ilona voní z pera Nejedlého. Geniální je už text o svůdné kriminálnici, která vytlouká hospody, hudební zpracování, výrazně bluesové, jeví se pak kongeniálním. Zase jednou ve světlé (či temné) chvilce, nasadil Shock svůj ultrabrutální chraplák, přičemž se ještě doprovázel na kapesní harmoniku, jež dostal darem od Áji Malečkové. Ta opět trápila dětskou kytaru, kytaru pro dospělé třímal v rukou Nejedlý. Celkovým zvukem jako by skladba vypadla z repertoáru Krausberry či Bluesberry, když už je kapela úplně vyčerpaná a opilá, přičemž jejich žižkovské či karlínské publikum stále nemá dost a trvá na tom, aby ještě něco zahráli. Celkově slušně zahrána je rádoby punkrocková vypalovačka Jsem plísně, plísně pln, což je původně hravá (taktéž nejspíš marihuanová) miniatura z pera Johna Lennona. Triviální melodii na klávesy hraje Shock, jenž i zpívá, v refrénech s kytaristou Nejedlým. Labutí písní této zkoušky je další Shockova zhudebněná báseň z éry THC Review Jako delfín. Jedná se o klasickou dadaistickou hříčku, byť si ze začátku dle vznešených zvuků kláves můžeme myslet, že jsme svědky čehosi vyššího. Uhlazený, vyrovnaný a vznešený hlas zde představuje Nejedlý, naopak hlas nesvéprávného dementa či dokonce mutanta reprezentuje Shock, jehož v samém závěru Nejedlý a Ája Malečková odvádějí do jeho „kóje“ alespoň tak je to slyšet z nahrávky. Po dohrání této skladby si všichni zúčastnění popřáli šťastný nový rok 2006 a rozloučili se v očekávání další brzké zkoušky.
Ironií osudu však následovala téměř čtyři a půl měsíce dlouhá pauza, kdy se kvarteto nesešlo, především z důvodů zaneprázdnění manželů Nejedlých, kteřížto se kromě zaměstnání museli také věnovat svým třem ratolestem a na „umění“ prostě neměli dost času. Konečně v pondělí 8. května, tedy ve státní svátek Dne vítězství, se kapela opět sešla. Tato zkouška plánovaně nepřinesla žádné nové skladby. Kvarteto chtělo naopak vypilovat již hotové písně do takové podoby, aby je bylo schopno obstojně zahrát na veřejnosti. Ano, je tomu tak, skupina skutečně už po pouhých čtyřech odehraných zkouškách pomýšlela na uspořádání koncertu! Bohužel Ája Nejedlá zapomněla kytaru ve škole, takže se museli obejít bez ní, a nazkoušeli tak asi jen třetinu či čtvrtinu písní. Výsledek této zkoušky byl tedy poněkud rozpačitý a neuspokojivý. Kvarteto se rozešlo s tím, že příští zkouška bude určitě lepší.
Ta se však uskutečnila až v neděli 1.října. Oficiálně se ten den žádný státní svátek nekoná, nicméně pro kvarteto to svátek byl, protože spolu nezkoušeli téměř čtyři měsíce. Zkoušky se zúčastnila i Ája Nejedlá s kytarou, a skutečně se vydařila, což bylo důležité. V té době už totiž pánové domluvili koncert v rámci křtu Shockovy nové básnické sbírky, tudíž bylo jasné, že se kvarteto musí řádně sehrát. Poslední zkouška proběhla o týden později v nedělí 8. října, a kvarteto se tak cítilo připraveno na první živé vystoupení, jež mělo být, můj ty smutku!, zároveň i vystoupením posledním. To ovšem tehdy nikdo netušil.
Koncert se uskutečnil v pondělí 9. října večer v pražském klubu Unijazz. Nejprve Shock přečetl asi desetiminutovou ukázku ze své právě vydané knihy Tiché odpoledne na zaprášené půdě, a kolem osmé hodiny již nastoupilo ke světové premiéře celé kvarteto. Shock byl oblečen v prapodivné brčálově zelené sako, připomínající spíše frak, z něhož mu vyčuhovala starobylá vestička lepších lidí, na hlavě měl hnědou koženou bekovku, na očích kulaté sluneční brýle, v nichž vypadal jako slepec, celkově pak připomínal hastrmana či spíše hastroše. Zbylé trio bylo oblečeno překvapivě civilně, nepovažujeme-li za excentrické triko s Jerry Lee Lewisem, které měl na sobě Nejedlý. Kvarteto pak odehrálo během půlhodiny sedmero následujících skladeb: Prasátko vlastenec, Jedu si ve svý káře, Chudák holka, Ztřeštěné slůně, Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, Pohádek je nám třeba a Už tě nikdo nikdy neuvidí. Název poslední skladby byl vlastně pro kvarteto příznačný, aniž by to v té chvíli někdo tušil. Leda snad blízký Shockův přítel Viktor Puci, jenž pořídil částečný videozáznam koncertu. Obecenstvo tvořili převážně přátelé Miminek, básníci, spisovatelé, výtvarníci, divadelníci i filmaři včetně několika řadových alkoholiků bez uměleckých přívlastků v celkovém počtu asi čtyřiceti duší, tedy se jednalo vesměs o intelektuální elitu, která přijala vystoupení bouřlivě kladně, takže by se dalo označit za sukces. Pouze známý umělecký kritik a do té doby blízký Shockův přítel Radim Kopáč, sedící u stolu s taktéž experimentální hudbě nepřejícími patafyziky Eduardem Vackem a Ivo Medkem Kopaninským, projevoval v průběhu koncertu nad repertoárem kvarteta nelibost a dokonce je v jednu chvíli hlasitě vyzval k odchodu. Nato mu Shock opáčil, aby odešel sám. Po koncertě následovala pochopitelně řádná oslava a kvarteto hledělo do budoucnosti s nadšením.
Po duševním i fyzickém vypětí z posledních týdnů, spojených se zkouškami, koncertem a trémou z něj, Shock brzy po odehrání koncertu onemocněl a další dva týdny promarodil. Pak bylo nějaký čas ticho po pěšině. Konečně někdy v prosinci si Nejedlý postěžoval Shockovi a Áje Malečkové, že jeho manželka nejeví o další působení v kvartetu velký zájem, neboť zkouší se svými žáky coververze Metallicy, Deep Purple, Kiss a podobných rockových gigantů, s nimiž se Miminka pochopitelně nemohou měřit, tudíž by bylo lepší, aby se kvarteto zeštíhlilo na trio. Zároveň si ale uvědomoval, že by v tom případě měla skupina zkoušet jinde. Nastal tedy čas hledání nové zkušebny. Čas se vlekl, ale zkušebna pořád žádná, ba ani vyhlídka na další koncert. Čtvrtého ledna 2007 si Shock ohledně Miminek zapsal do deníčku tuto sentenci: „Vypadá to, že jsme ustrnuli na mrtvém bodě.“ Určité chvilkové oživení a naději do tohoto stavu přinesl režisér Vladimír Franče, jenž už dříve zfilmoval tři Shockovy povídky, a po shlédnutí koncertu Miminek jej napadlo natočit několik jejich videoklipů či přímo hudební film. Shock nadšeně souhlasil a brzy napsal scénáře k videoklipům songů Sto mrtvých miminek v jedné popelnici a Už tě nikdo nikdy neuvidí.
Nastalo jaro, a zbylé trio Miminek se bohužel stále nedokázalo sejít, takže natáčení videoklipů se odkládalo, stejně tak nové zkoušky í koncerty. Pak přešlo léto a po něm… Po něm přišla Shockova osobní krize, když, řečeno fotbalovou terminologií, inkasoval od osudu během jediného měsíce parádní hattrick. Nejprve jej opustila Ája, následně byl propuštěn z práce, a do třetice mu zemřela babička. V tu chvíli opravdu v pravém slova smyslu prokletý či ještě lépe řečeno padlý básník zachycen spirálou deprese, nezaměstnanosti, alkoholismu, existenciálního zoufalství i existenční bídy, byl stažen do malstrému utrpení a beznaděje, odkud se od té doby vynořuje jen sporadicky a nakrátko, aby v něm následně znovu zmizel. A tímto básníkovým pádem bylo vlastně Sto mrtvých miminek v jedné popelnici pohřbeno definitivně. Nechť tedy odpočívají v pokoji. Případně nechť nám kvílí o půlnoci z CD přehrávače jejich album/nealbum Pohádek je nám třeba, jež bylo, jak jinak nežli posmrtně, právě vydáno.
Hans von Landschmiett, hudební, literární a výtvarný kritik
(dopsáno 28. září 2010, tedy o státním svátku Dne české státnosti a Svatého Václava)
Text na zadní stranu obalu CD Pohádek je nám třeba (album/nealbum), 2005
Laskavý a tolerantní posluchači,
věz, že album, které právě držíš v rukou, nebo je už nedejbože posloucháš, vlastně žádným albem není. Jedná se pouze o nahrávky zkoušek tria nadšených hudebních diletantů bez hudebního sluchu s občasným korigujícím zásahem učitelky hudební výchovy, kteří žili v domnění, že své amatérské výtvory jednou vybrousí do více méně konvenčních písňových tvarů, jež budou přijatelné alespoň pro úzké masy posluchačů alternativních rádiových stanic. Tak daleko se však nikdy nedopracovali, pročež jsou tyto záznamy zárodků písní v surovém stavu tím jediným, co po skupině zbylo, de facto historickým dokumentem o svérázné odnoži alternativní či bytové kultury začátku třetího tisíciletí, odtud tedy ono označení nealbum.
Poznámka na závěr: Jak jste jistě ráčili pochopit, album z důvodu neposlouchatelnosti nakonec nevyšlo a nikdy nevyjde. Nejcennější na celém projektu je tento můj sleevnote.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)