(pohádka na dobrou noc pro nehodné dětičky)
Žil byl kdysi v jednom městě jeden chlapíček s příznačným jménem Malíček. V tom městě žil také bezejmenný obr, který jedl lidi, jak už to tak obři dělávají. Měl v oblibě hlavně cirkusáky, neboť nežli je chytil a sežral, tak se aspoň pobavil jejich nápaditými pokusy o útěk. A protože byl Malíček z cirkusácké rodiny, měl na něj obr spadeno. Nejprve ovšem chytil a snědl jeho rodiče. Malíčkův otec byl břichomluvec a jeho matka zase létala na hrazdě. Matku snědl syrovou i s hrazdou, zato otce si pěkně povařil a přitom ho nutil mluvit spálenými vnitřnostmi, což ubožákovi příliš nešlo. Nakonec mu obr utrhl hlavu a poslouchal, zda se budou nadále ozývat nějaké zvuky z břichomluvcova břicha. Když se nic zvláštního neozývalo, přirozeně kromě přirozených pochodů odumírajícího těla, zklamaně odhodil zbytek trupu kamsi za sebe. Ale jelikož byl stále hladový, pokusil se chytit Malíčka, jenž byl vyučeným akrobatem. Ovšem Malíčka se mu chytit nepodařilo. Ne že by byl hbitější nežli obr, ale zrovna se protrhla městská hráz, zaplavila ulice, smetla Malíčka do proudu, a ten jej odnesl kamsi do neznáma. Obr strašlivě láteřil, ale pak si vzpomněl, že ještě zahlédl nějakou postavičku u šapitó. A opravdu, seděl tam Malíčkův dědeček, kdysi provozující zaměstnání krotitele šelem. Na obra byl však krátký. Ten si Malíčkova dědečka pěkně osmažil a pak jej s gustem posvačil.
Uběhlo několik měsíců a do vylidněného a rozšlapaného města se tajně vrátil Malíček, aby pomstil smrt své rodiny a zahubil obra. Ve světě se totiž od nějakých vzdělanců, kteří uměli číst, doslechl o chlapíkovi, který dokázal oslepit obra, a tak to chtěl zkusit také. Jenže netušil, že Polyfémos měl jen jedno oko a že Odysseus nebyl prostoduchý, a to se mu stalo osudným. Malíčkův obr měl oči dvě a rozumu více, nežli Malíček s celou svou rodinou dohromady, a tak se stalo, že obr Malíčka chytil. Když zjistil, že to je jeho oblíbený cirkusáček, jenž mu chyběl do sbírky kompletního menu, velice se zaradoval a slíbil Malíčkovi slavnostní skon. Pověsil ho na lano za krk na kostelní věž, a to tak šikovně, aby se Malíček neudusil, a tam ho krmil a krmil. Tak Malíček visel nad městem, a jak se jeho bříško pěkňoučce zakulacovalo, tak se mu hezoučky vytahoval krček. A když byl krček už dostatečně dlouhý, obr uchopil Malíčka za hlavičku a vložil si jej do chřtánu jako delikátní jednohubku místo předkrmu k snídani, a tak mu chutnal, až se po něm nestačil olizovat. Inu, obr je zkrátka obr a na takového si, milé děti, žádný pidimužík jen tak nepřijde. A teď už běžte spinkat. Přeji vám krásné sny.
pátek 25. listopadu 2011
čtvrtek 17. listopadu 2011
O plyšovém jelenovi
Je dneska čtvrtek nebo pátek? A není to jedno? Hlavně že je svátek.
Dnes něco pro psychoanalytiky a milovníky ňader. Inu tak.
Jen jsem se tak procházel po ulici a co nevidím! Na chodníku uprostřed louže vyrůstal pár nádherných ženských prsů. A že to ale byly obrovské prsy! A přitom se jen tak lehce pohupovaly na hladině kaluže. Shýbl jsem se k nim, oběma rukama jim lehce přejel po bradavkách a ony se zavlnily. Počal jsem je osahávati a mnouti a ony jakoby se mi samy snažily vložit do dlaní. V uších mi zněly roztoužené vzdechy pouličních ňader. Jenže vtom mě vyrušila pochodová hudba. Ohlédl jsem se a středem ulice si to mašírovaly plyšové hračky snad z celého světa. Zdálo se mi, že je to nekonečný průvod. Byli tu velcí krtci, mrňaví mončičáci, modří sloni, hrošíci a krokodýli, panáci a klauni, a nejvíce bylo samozřejmě medvědů nejrůznějších velikostí a barev. Poznal jsem dokonce konkrétní plyšáky mého dětství. Ano, tu pochodovalo prasátko Dežo a támhle pejsek Tějtěk,a žlutý oslík a za nimi můj nejoblíbenější plyšák lišák, šelma jedna ryšavá! Všechna ta plyšová nádhera pochodovala s neživými výrazy v neživých obličejích na podivuhodně oživlých nohou a oživlýma rukama ovládala hudební nástroje s mistrnou rutinou sehraného orchestru. Byl jsem z té podívané trošku paf. Pak ke mně přijela na kolečkových bruslích má učitelka z mateřské školky. Zajímavé bylo, že vůbec nezestárla. Velice jí to slušelo. S úsměvem, avšak beze slova, si sundala tričko i s podprsenkou, strčila mi svá obnažená ňadra pod nos a vložila si na ně mé dlaně. Ohmatával jsem její ňadra, která byla plyšová, z čehož jsem měl divný pocit. Za této situace se u nás zastavil velký plyšový zajíc, jenž držel v rukou činely. S usměvavým a bezduchým obličejem pohlédl na paní učitelku, poté na mé ruce na jejích prsech a nakonec na mě. Nevím co tím sledoval. Jisté je, že mi před obličejem břinkl do činelů a zmizel zase v průvodu. Mezitím jsem zaslechl hlas těch báječných opravdových prsů z kaluže „Tak poslyš, chlapče, prsy nebo plyš?“ Tak to bych taky rád věděl, jenže jsem z toho byl najednou jelen. Samozřejmě úplně plyšový.
Dnes něco pro psychoanalytiky a milovníky ňader. Inu tak.
Jen jsem se tak procházel po ulici a co nevidím! Na chodníku uprostřed louže vyrůstal pár nádherných ženských prsů. A že to ale byly obrovské prsy! A přitom se jen tak lehce pohupovaly na hladině kaluže. Shýbl jsem se k nim, oběma rukama jim lehce přejel po bradavkách a ony se zavlnily. Počal jsem je osahávati a mnouti a ony jakoby se mi samy snažily vložit do dlaní. V uších mi zněly roztoužené vzdechy pouličních ňader. Jenže vtom mě vyrušila pochodová hudba. Ohlédl jsem se a středem ulice si to mašírovaly plyšové hračky snad z celého světa. Zdálo se mi, že je to nekonečný průvod. Byli tu velcí krtci, mrňaví mončičáci, modří sloni, hrošíci a krokodýli, panáci a klauni, a nejvíce bylo samozřejmě medvědů nejrůznějších velikostí a barev. Poznal jsem dokonce konkrétní plyšáky mého dětství. Ano, tu pochodovalo prasátko Dežo a támhle pejsek Tějtěk,a žlutý oslík a za nimi můj nejoblíbenější plyšák lišák, šelma jedna ryšavá! Všechna ta plyšová nádhera pochodovala s neživými výrazy v neživých obličejích na podivuhodně oživlých nohou a oživlýma rukama ovládala hudební nástroje s mistrnou rutinou sehraného orchestru. Byl jsem z té podívané trošku paf. Pak ke mně přijela na kolečkových bruslích má učitelka z mateřské školky. Zajímavé bylo, že vůbec nezestárla. Velice jí to slušelo. S úsměvem, avšak beze slova, si sundala tričko i s podprsenkou, strčila mi svá obnažená ňadra pod nos a vložila si na ně mé dlaně. Ohmatával jsem její ňadra, která byla plyšová, z čehož jsem měl divný pocit. Za této situace se u nás zastavil velký plyšový zajíc, jenž držel v rukou činely. S usměvavým a bezduchým obličejem pohlédl na paní učitelku, poté na mé ruce na jejích prsech a nakonec na mě. Nevím co tím sledoval. Jisté je, že mi před obličejem břinkl do činelů a zmizel zase v průvodu. Mezitím jsem zaslechl hlas těch báječných opravdových prsů z kaluže „Tak poslyš, chlapče, prsy nebo plyš?“ Tak to bych taky rád věděl, jenže jsem z toho byl najednou jelen. Samozřejmě úplně plyšový.
pátek 11. listopadu 2011
Potíže s náladovou kočkou
Ahoj miláčkové! Máte rádi hřbitovy? Já velice.
Proto je dnešní short short story právě z tohoto prostředí.
Bavte se!
Naše kočka prý spáchala sebevraždu. Alespoň nám to sdělil veterinář. Měli jsme si jí více všímat. Odešel jsem do města zařídit její pohřeb. Ze všech funerálních ústavů mě ale vyhodili, že prý to je pod jejich úroveň. Až jsem měl štěstí u Číňana. Řekl si o pěkně vysokou částku, což mi ale nevadilo. Hlavně že bude mít Minda pohřeb. Manželka by mi to jinak neodpustila. Jenže ono to není jen tak, pohřbívat v dnešní době kočku. Jeden musí brát ohled také na nebožtíky, s čímž jsem právě moc nepočítal. Jakmile se ti paznehti dozvěděli o našem úmyslu, shromáždili se před branami hřbitova a nechtěli nás pustit dovnitř. Vysvětloval jsem jim, že kočka bude pohřbena u zdi, kde lehávají pouze sebevrazi, jenže nikdo z nich o tom nechtěl slyšet. Netušil jsem, že mezi nebožtíky existuje rovnost. Vysvětlovali mi, že po smrti je prý jedno, kdo kým byl za života a jak z něj odešel. Ve smrti jsou si všichni bratry a sestrami. Neměl jsem tedy jinou možnost, nežli povolat jezdectvo. To ovšem rozcupovalo drahé nebožtíky na kousky. Neměli si začínat, já je varoval. Mezi rozcupovanými byla i tchýně, která ještě za živa naši kočku přímo nesnášela. Když byla vzpoura nebožtíků potlačena, napadlo mě, že uložíme Mindu k ní. Ženě jsem namluvil, že by si její maminka určitě přála usmířit s naší ubohou kočičkou alespoň po smrti. Naštěstí byla má žena čerstvě otřesena z hrůzné podívané na svou zemřelou a přitom znovu obživlou matku a na její opětovný skon, takže s tím souhlasila. Ještěže je to už za námi. Jen nevím na jak dlouho. Manželka si chce již příští týden pořídit novou kočku. Hlavně aby to zase nebyla nějaká náladová cimprlína, poněvadž další kočičí funus už rozhodně nehodlám zařizovat.
Proto je dnešní short short story právě z tohoto prostředí.
Bavte se!
Naše kočka prý spáchala sebevraždu. Alespoň nám to sdělil veterinář. Měli jsme si jí více všímat. Odešel jsem do města zařídit její pohřeb. Ze všech funerálních ústavů mě ale vyhodili, že prý to je pod jejich úroveň. Až jsem měl štěstí u Číňana. Řekl si o pěkně vysokou částku, což mi ale nevadilo. Hlavně že bude mít Minda pohřeb. Manželka by mi to jinak neodpustila. Jenže ono to není jen tak, pohřbívat v dnešní době kočku. Jeden musí brát ohled také na nebožtíky, s čímž jsem právě moc nepočítal. Jakmile se ti paznehti dozvěděli o našem úmyslu, shromáždili se před branami hřbitova a nechtěli nás pustit dovnitř. Vysvětloval jsem jim, že kočka bude pohřbena u zdi, kde lehávají pouze sebevrazi, jenže nikdo z nich o tom nechtěl slyšet. Netušil jsem, že mezi nebožtíky existuje rovnost. Vysvětlovali mi, že po smrti je prý jedno, kdo kým byl za života a jak z něj odešel. Ve smrti jsou si všichni bratry a sestrami. Neměl jsem tedy jinou možnost, nežli povolat jezdectvo. To ovšem rozcupovalo drahé nebožtíky na kousky. Neměli si začínat, já je varoval. Mezi rozcupovanými byla i tchýně, která ještě za živa naši kočku přímo nesnášela. Když byla vzpoura nebožtíků potlačena, napadlo mě, že uložíme Mindu k ní. Ženě jsem namluvil, že by si její maminka určitě přála usmířit s naší ubohou kočičkou alespoň po smrti. Naštěstí byla má žena čerstvě otřesena z hrůzné podívané na svou zemřelou a přitom znovu obživlou matku a na její opětovný skon, takže s tím souhlasila. Ještěže je to už za námi. Jen nevím na jak dlouho. Manželka si chce již příští týden pořídit novou kočku. Hlavně aby to zase nebyla nějaká náladová cimprlína, poněvadž další kočičí funus už rozhodně nehodlám zařizovat.
pátek 4. listopadu 2011
Rekviem za kmotříčka aneb Kapku mrtvej muž
(věnováno zkorumpovaným politikům, odstraněným jejich kamarády z mafie)
Kšefty se hejbou, brácho,
tak nebuď hamoun a dotlač další dotace,
dokud seš eště u koryta.
Přihraj nám pár set melounů,
ať mámě drobný na kafe a na trafiku.
Kšefty se hejbou, kmotře, kmotříčku,
jen dej si bacha, ať neskončíš v hrobečku,
jen dej si majzla a pusu na zámek.
Židlička pod tebou je vratká,
z magoše na krchov cestička je někdy krátká.
Kšefty se hejbou, kámo,
akorát ty se zrovna moc nehejbeš.
Vlastně je to docela těžký hejbat se
v dřevěnym penálu dva metry pod zemí,
kór dyž seš mrtvej.
Kšefty se hejbou dál, hochu.
Jó, milej zlatej, já ti řikal, abys byl vopatrnej
a nepouštěl si hubu na špacír.
Ve skautu nebyls, bobříka mlčení nedodržels,
tak zhasnul si jak svíčička po dušičkách.
Hej chlape, kšefty se hejbou,
ale s tebou už to ani nehne,
i když s tebou šijou všichni červi.
Ty sou totiž to jediný, co se v tobě hejbe.
No, aspoň něco.
Kšefty se hejbou, kámo
a červi rejděj ve tvý mrtvole.
Vždycky sem tvrdil, že v pohybu je život.
Tak vidíš, nejseš tak docela mrtvej, jenom trošičku.
Si jenom kapku mrtvej muž, ale to budem jednou všichni.
Kšefty se hejbou, brácho,
teď už bez tebe.
(Báseň přednesl autor ve středu 2. listopadu na schodech před pražským magistrátem na Mafiánském náměstí v rámci akci Praha-Těsto literatury, organizované Janem Těsnohlídkem ml. a Milanem Kozelkou.)
Kšefty se hejbou, brácho,
tak nebuď hamoun a dotlač další dotace,
dokud seš eště u koryta.
Přihraj nám pár set melounů,
ať mámě drobný na kafe a na trafiku.
Kšefty se hejbou, kmotře, kmotříčku,
jen dej si bacha, ať neskončíš v hrobečku,
jen dej si majzla a pusu na zámek.
Židlička pod tebou je vratká,
z magoše na krchov cestička je někdy krátká.
Kšefty se hejbou, kámo,
akorát ty se zrovna moc nehejbeš.
Vlastně je to docela těžký hejbat se
v dřevěnym penálu dva metry pod zemí,
kór dyž seš mrtvej.
Kšefty se hejbou dál, hochu.
Jó, milej zlatej, já ti řikal, abys byl vopatrnej
a nepouštěl si hubu na špacír.
Ve skautu nebyls, bobříka mlčení nedodržels,
tak zhasnul si jak svíčička po dušičkách.
Hej chlape, kšefty se hejbou,
ale s tebou už to ani nehne,
i když s tebou šijou všichni červi.
Ty sou totiž to jediný, co se v tobě hejbe.
No, aspoň něco.
Kšefty se hejbou, kámo
a červi rejděj ve tvý mrtvole.
Vždycky sem tvrdil, že v pohybu je život.
Tak vidíš, nejseš tak docela mrtvej, jenom trošičku.
Si jenom kapku mrtvej muž, ale to budem jednou všichni.
Kšefty se hejbou, brácho,
teď už bez tebe.
(Báseň přednesl autor ve středu 2. listopadu na schodech před pražským magistrátem na Mafiánském náměstí v rámci akci Praha-Těsto literatury, organizované Janem Těsnohlídkem ml. a Milanem Kozelkou.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)