Pan Kulíšek, dlouhá zima a hysterický nábytek
Pan Kulíšek se radoval, zima skončila! Letos byla nečekaně tuhá a dlouhá, skoro nekonečná, až z toho byl pan Kulíšek zasmušilý, ba dokonce depresivní. Celé dny trávil uzavřen ve svém pokojíčku a jeho nálada jako by se přenášela i na jeho zdánlivě neživé okolí.
Už na konci ledna počal býti pokojový nábytek nepokojný, později dokonce přecitlivělý a hysterický. Kupříkladu stará dubová almara se každou chvíli rozeštkala, její dvoukřídlé dveře se samy od sebe otevíraly a ramínka s ošacením z ní vypadávala na podlahu. Marně jí pan Kulíšek huboval a zavíral a znovu a znovu do ní ukládal své šatstvo.
V únoru se náhle a bez varování vysypaly šuplíky z psacího stolu. Veledůležitá i bezvýznamná lejstra spojila se na podlaze v pouhou nepřehlednou kupu popsaného a potištěného papíru. Trvalo to opravdu velmi dlouho, nežli pan Kulíšek lejstra přebral, roztřídil a opět uložil do správných šuplíků. Sotva s tím však byl hotov, šuplíky se opět vysypaly.
V březnu se objevilo podivné chování u lenošky. Nejdříve jí pelichaly lenochy, takže pobyt v ní či jejím blízkém okolí byl o ukýchání se k smrti, alespoň pro pana Kulíška, jenž byl alergikem i astmatikem zároveň. Koncem měsíce jí naráz upadaly všechny nohy a lenoška se zhroutila do sebe. Deprese vskutku prostoupila celý pokojík. Dokonce i ústřední topení mělo náladu pod psa a v noci přestávalo topit, takže teplota rapidně klesala, vzduch se stával mrazivým, povlečení v posteli vlhlo, a panu Kulíškovi tak jektaly zimou zuby, že se kvůli tomu rámusu pořádně nevyspal. Jaká tedy byla jeho úleva, když s prvním dubnovým dnem odešla nenáviděná zima a s teplými slunečními paprsky přichvátalo tolik očekávané jaro!
Pan Kulíšek, chlapisko jako hora, hnedle vypnul nejapné topení, aby se následně vypořádal s neposlušným nábytkem, který vynesl na smetiště. Tam nakonec skončil i obrovský perský koberec, plný roztočů, čmelíků a jiné havěti, s nímž pan Kulíšek svedl zápas vpravdě hrdinský, ten mu
dal! Jisto však bylo, že nenáviděná činnost jeho luxování tak odpadla jednou provždy.
„Tak to bychom tedy měli,“ brumlal si náš čacký hrdina pod vousy a radostně si mnul dlaně mohutné jako lopaty. Načež se vrátil mezi své čtyři téměř prázdné stěny, otevřel okno, aby pustil dovnitř teplo, a uložil se na postel. A pak, s pocitem ulehčení a dobře odvedené práce, klidně usnul a spokojeně prospal celé léto i větší část podzimu. Když se posléze probudil, pomalu ale jistě přicházela další zima.
Pan Kulíšek na procházce
Pan Kulíšek, legrační to hromada masa, vypravil se jednou zjara na procházku. Tento fakt byl podivný už sám o sobě, neboť pan Kulíšek byl notorický spáč. Jeho příbuzní a známí jej už dávno odepsali, o kamarádech a přátelích nemluvě, neboť prostě žádné neměl. Jedni ho považovali za dlouhodobě nemocného, domnívajíce se, že byl kdysi v mládí na jakémsi výletě poštípán mouchou tse-tse a od té doby trpí spavou nemocí. Pro druhé byl zkrátka jen nemotorným darmojedem, lenochem a povalečem. Jeho životní rytmus opravdu osciloval převážně mezi spánkem, jídlem a vyměšováním podobně jako u Pandy velké. Tato se však navíc věnuje značkování svého území močením na bambusy, ovšem stojí přitom kupodivu na hlavě! Rozdíl mezi Pandou a panem Kulíškem spočíval hlavně v tom, že pan Kulíšek se na hlavu postavit neuměl. Nicméně v jeho případě bylo úspěchem už jen to, když se dokázal zvednout z postele a postavit se na vlastní nohy. Až jednoho osudného dne… „Trajektorie pohybu, způsobeného odrazy nohou mláděte létajícího obratlovce, kulminuje k maximální délce současně s východem slunce,“ předčítal si nahlas z encyklopedie odbornou definici hesla „Ranní ptáče dál doskáče!“, jež toho dopoledne zaslechl v rádiu. Pan Kulíšek byl blízek zamyšlení. Bolestivé projevy četných proleženin na jeho mohutném a sádelnatém těle pak tento proces dokonaly. V myšlenkách se snažil spočítat, kolik let již neopustil své obydlí. „Snad bych tedy mohl udělat něco pro svoje zdraví,“ vypadlo z pana Kulíška překvapivě, avšak nepříliš přesvědčivě. „Jedna procházka mě přece nezabije,“ dokončil hrdinně resultát náš velký myslitel a hlemýždím tempem se dal do velkých výletních příprav, spočívajících hlavně v převléknutí z uváleného pyžama do vycházkového úboru. Již v pozdním odpoledni byl převlečen a skutečně vyšel před dům. Pocit chůze, navíc mimo jeho pokoj, byl pro něj téměř neznámým, nicméně se mu zalíbil, i vydal se tedy do blízkého parku. Tam byly stromy, tráva, jezírko, ptáčci, lavičky a lidé. Pan Kulíšek se zdál být příjemně překvapen, tohle opravdu nečekal. Ptáčci zpívali, lidé hovořili a smáli se, vzduch se vlnil a bory šuměly. Náhle však pana Kulíška přepadl pocit neurčitého strachu a nebezpečí z toho velkého cizího světa a vzápětí už pelášil zpět do svého doupěte. Hned za dveřmi se zcela udýchán a zpocen svalil na lenošku, stulil se do klubíčka či spíše klubka, jak jen mu to jeho obezita dovolovala, a zůstal tak nejméně hodinu. Když se později uklidnil, otřel si rukávem pot z obličeje a slavnostním hlasem pravil: „Nuže, vyřízeno k dennímu pořádku!“. A dalších dvacet let nevystrčil ven ani nos.
Pan Kulíšek slavným cestovatelem proti své vůli
Pan Kulíšek, byť by to doň nikdo neřekl, byl nadšeným a zběhlým cestovatelem. Důvod, proč o tom nikdo nevěděl, byl ten, že jeho cestování se uskutečňovalo hlavně prstem po mapě a ve vlastní hlavě. Jakožto cestovatel-teoretik byl opravdu velmi sečtělý, jeho knihovna obsahovala například kompletní spisy Hanzelky a Zikmunda, dr. Emila Holuba či Richarda Halliburtona. Pochopitelně jej rovněž velmi zajímala mořeplavba, nejlépe na nějakém primitivním voru, pročež miloval spisy Thora Hayerdahla. Úplně nejraději měl pak Julesa Verna, s nímž se mohl dostat až na Měsíc. Ač nebyl vystudovaným kartografem, vlastnil spoustu globusů i map, v nichž se orientoval naprosto suverénně. Bývaly dny, kdy si po obvodu celého bytu důmyslně rozestavil otevřené atlasy i cestopisnou četbu, aby poté radostně rekonstruoval ukazováčkem trasy svých slavnějších kolegů cestovatelů, ať už reálných či románových, přičemž si je často zakresloval omyvatelnými pastelkami. Jeho aktivity šly dokonce tak daleko, že tyto legendární cesty různě kombinoval, ba vymýšlel i zcela nové. Jeho možnosti pochopitelně přesahovaly možnosti skutečných cestovatelů. Tak například když pan Kulíšek, poté, co našel Livingstonea a pomohl dr. Holubovi zahnat agresivní Mašokolumby, dojel s tatraplánem na nejjižnější cíp Jižní Afriky, mohl se odtud klidně přeplavit ponorkou kapitána Nema do Indie, odkud se pak pustil vzducholodí s Roburem Dobyvatelem třeba do Austrálie či až do bájné Atlantidy. Zkrátka dá se říci, že pokud někdo někdy žil jen pro cestování, byl to pak Kulíšek. Ve skutečném světě to bylo však právě naopak. Vzhledem k tomu, že pracovní povinnosti se pana Kulíška, povoláním povaleče, netýkaly, a každodenní donášku potravin měl zajištěnou až domů, nebylo mu toho ani třeba. I našeho pecivála však jednoho letního dne vyhnala souhra nešťastných okolností na opravdovou cestu do reálného světa. To léto ovšem vůbec nevypadalo tak, jak si normálně léto představujeme. Většinu času bylo totiž zamračeno a chladno, pokud rovnou nepršelo. A když pršelo, tak moc, kvůli čemuž neúměrně stouply hladiny řek, jež se počaly vylévati z břehů, následkem čehož docházelo běžně k povodním. Tak se jedné noci rozvodnila i řeka u severních hranic země, kde bydlel pan Kulíšek, a než bys řekl Kardašova Řečice prohnala se jeho domkem jako by tam nikdy nestál. Voda k němu vnikla okny a ven odešla dveřmi, přičemž takzvané plovoucí podlaze dodala punc opravdovosti. Kromě většiny zařízení domku si s sebou odnesla i postel s panem Kulíškem, jenž se toho času nacházel v říši snů. Jakmile totiž jednou usnul, spal jako když ho do vody hodí, takže vzbudit jej nemohlo ani zemětřesení natož povodeň. Jaké tedy bylo jeho překvapení, když se ráno probudil sice na své posteli, avšak místo doma uprostřed divé řeky, jež si to šinula bůh ví kam! Naštěstí byl natolik rozrušený, že omdlel, což ušetřilo jeho nervy sjíždění nejrůznějších jezů a setkání se spadlými stromy a kameny, jež prožila jeho stará a poctivá dubová postel. Takže když se pan Kulíšek probral u břehu metropole, dobrých dvě stě kilometrů od domova, kam doputovalo jeho plavidlo, zatímco byl v limbu, čekaly jej kromě záchranářů davy nadšených fanoušků, kteří sledovali jeho spanilou plavbu v přímém přenosu v televizi a na internetu od doby, kdy jej objevila televizní helikoptéra. Na náklady televizní stanice byl pan Kulíšek ubytován v hotelu, kde prodal svůj příběh extrémního cestovatele nejmenovanému nakladatelství. Co na tom, že jej prospal? Podíval se na televizní záznam vlastní plavby, aby věděl, jak nebezpečnou trasu přežil, a navíc papouškoval osobní dojmy cestovatelů, které si pamatoval z četby jejich cestopisů. Za získaný obnos nechal opravit svůj domek a vrátil se doň jako skutečný cestovatel a hrdina. Svou postel pojmenoval Calypso a na jmenovku u zvonku si přidal titul „Kapitán říční plavby ve výslužbě“. Dál si jezdil spokojeně prstem po mapě a ven už vůbec nevycházel. V duchu ale tajně doufal, že jej třeba zase jednou vyplaví i s postelí nějaká ta povodeň, a tentokrát ve dne, takže on přitom bude vzhůru a pořádně si tu plavbu užije. To pak bude vážně žúžo!
Pan Kulíšek, splín a iglů
Pan Kulíšek onehdy pomaloučku vyšel před svůj domek na zahrádku a rozvážně se rozhlédl po okolí. Přes tuto nejvyšší obezřetnost jej cosi ťuklo do kokosu, jenž přitom vydal překvapivě dutý zvuk. Pan Kulíšek si pohladil zasažené místo na lysé lbi, a pak se nakvašeně podíval vzhůru, kde spatřil větve rozložitého ořešáku. V tu chvíli sletěl dolů další oříšek, který však pan Kulíšek kupodivu chytil do pravé dlaně, načež ho rozlouskl a snědl. Nahořklá chuť tohoto plodu v kombinaci s pohledem vůkol mu přivodila splínovitou náladu. Uvědomil si totiž, že babí léto už prostě skončilo. Ze strnišť začalo foukat, často pršelo a vůbec to vypadalo, jako by se příroda chystala na funus. Listí na stromech měnilo barvy jako chameleón, aby nakonec zcela zhnědlo a opadalo, a že ho na zahrádce ale bylo! Mezi zhnědlým listím rozeznal pan Kulíšek plno taktéž hnědých oříšků. Tu se mu v očích čertovsky zablesklo, jako by snad jeho mozkové závity zrodily jakousi ideu. Vzápětí se zamračeně zašklebil, načež rezignovaně mávl rukou. Poté s povzdechem zmizel uvnitř domku, aby se z něj za chvíli vrátil na zahrádku s velikým košem, hráběmi, a v pracovních rukavicích. To, co se stalo pak, bylo téměř neuvěřitelné vzhledem k povaze páně Kulíškově. Shýbl se totiž k zemi a počal z listí vybírat oříšky, které vkládal do koše. Když s tím byl o hodinu později hotov, odložil plný koš stranou, chopil se hrábí a věnoval se hrabání listí, dokud nebylo všechno uprostřed zahrádky na jedné velké hromadě, jež se tyčila proti domku málem po střechu. „Tak to bychom tedy měli,“ odfrkl si náš hrdina po namáhavé práci a v duchu si již plánoval, jak prodá oříšky na trhu pod bezesporu originálním názvem „Kulíškovy ručně sbírané oříšky“, a fantasticky na tom zbohatne! Nyní již jen zbývalo zlikvidovat tu ošklivou hromadu listí. Pan Kulíšek nemeškal, vytáhl z jedné kapsy u kalhot sirky, z druhé noviny, zapálil je, a následně s nimi podpálil i celou hromadu listí. Zpočátku to vypadalo, že to moc nehoří. Z listí u země stoupal mléčně bílý čmoud, který vytvořil mohutnou clonu mlhoviny do výše několika metrů. Až pak konečně vyšlehly z hromady plameny jako když pyroman zapálí stodolu. Pan Kulíšek musel dokonce pár kroků ustoupit, jaký to byl silný žár. Problém nastal v okamžiku, když se obrátil vítr na nesprávnou stranu a odvál hořící hromadu listí na Kulíškův dům, kterýžto se vzňal, a jelikož byl ze dřeva, velmi brzy vyhořel až do základů. S tím pan Kulíšek pochopitelně vůbec nepočítal. Kromě koše „ručně sbíraných“ oříšků mu tedy zůstaly jen oči pro pláč. Domek byl sice proti požáru pojištěn, leč úřednici se vymlouvali, jak mohli, aby postiženému nic vyplatit nemuseli. Mezitím podzim přešel v zimu a napadl sníh. Toho pan Kulíšek využil, po vzoru Eskymáků si z něj na zahrádce uplácal iglů, do něhož se nastěhoval, snědl svůj oříškový koš, a jako medvěd se uložil k zimnímu spánku. Na jaře jej probudilo tání společně s příjezdem pojišťovacího úředníka, jenž panu Kulíškovi vyplatil jistý nevelký obnos. Za něj si pak pan Kulíšek zakoupil psí boudu pro bernardýny velikosti XXL, která se tak stala jeho novým domovem. Zde tedy jednoho jarního večera rozjímal nad uplynulými událostmi, které vedly k zániku jeho domku, až došel k tomu, že bylo zásadní chybou se jakkoli angažovat v sbírání oříšků i hrabání listí. „Příště ať si ty zatracené ořechy klidně zetlí a listí jakbysmet!“ rozumoval nahlas pan Kulíšek. „Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. Ode dneška už nehnu nikdy ani prstem!“ A díky tomuto předsevzetí se vrásky z jeho čela vytratily a pan Kulíšek se hned zas díval na svět z lepší stránky.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat