Včera a dnes aneb Tam na přechodu pro chodce...

 

Včerejšek se mi mimořádně vyvedl, neb jsem poměrně originálně oslavil své narozeniny, zatímco dnešek je fakt divnej. Čekal jsem na Náměstí bratří Synků na tramvaj, v uších pěkně šlapající hard´n´heavy americkou osmdesátkovou kapelu Y&T (původně se jmenovala Yesterday & Today), když se přiřítila velká žlutá eRZeta se sirénou naplno, což nepříjemně rušilo můj hudební zážitek. Namísto aby co nejdřív vodprejskla, tak se zastavila kousek ode mě za kolejema vedle protějšího tramvajového ostrůvku. Z druhý strany si to zase přifrčeli fízlové, taky s naplno vyjící houkačkou, a zaparkovali před obřím oranžovým kukavozem Kommwagu, co stál za přechodem pro chodce. Tak si říkám, co to má jako bejt za ródeo.

Vypnul jsem muziku a popošel kousek k nim a koukám, že na silnici přímo na přechodu leží člověk, takový vetchý stařeček se zmijovkou na hlavě, napůl zakrytý přikrývkou. Jeden záchranář od něj zrovna vstal a pomalu odcházel s defibrilátorem k sanitce, zatímco druhý pánovi zakryl zbytkem přikrývky hlavu, před kterou ležela hůlka. Dvoumetrový šofér popelářské gigantokáry v oranžové kombinéze něco vysvětloval policajtům (asi že stařečka nechtěně jen tak trochu štrejchnul bokem či zadkem, páč kolem něj nebyl žádný viditelný koláč krve a vnitřností jako v legendární české verzi písničky Lady in Black od Uriášů, začínající slovy: Tam na přechodu pro chodce, tam Tatra drtí důchodce a střeva tečou do kanálu, kanál přetéká...), a červený hasičský vůz si to přihasil už celkem zbytečně.

Docela mi zatrnulo, ale přijela mi tramvaj, tak jsem do ní vlez s nasazenou rouškou, abych předešel sporům s agresivními rouškoaktivisty. Otipoval jsem si tak zamračenýho tmavovlasýho týpka středního věku s hustým obočím a plnovousem, který byl rozeznatelný i pod rouškou, co nastoupil se mnou. V duchu jsem se pomodlil za přejetého nebožtíka a jeho pozůstalé a opět zapnul Y & T. Zrovna hráli Summertime Girls známou ze seriálu Pobřežní hlídka, takovej docela svižnej a trochu kýčovitej kousek s výrazným podílem synťáků. Ale za chvilku slyším nějakej hluk, tak jsem zas nevrle vypnul hudbu a zjistil, že za mnou na sebe dva chlapi řvou, že takováhle bezohlednost snad není možná a kdesi cosi. Radši jsem se ani neotáčel, abych taky jednu nechytil, kdyby se to, nedej bože, rozjelo, jako v tom Švýcarsku, kde dal v autobusu mladík v roušce staršímu chlapovi bez roušky hlavičku, až z něj chcala krev, a zas jsem zapnul hudbu. Takovýhle přerušovaný poslech hudby je asi tak stejně příjemnej jako přerušovanej sex, ale v hlučné žumpě velkoměsta to holt jinak nejde. Leda bych vyměnil své pecky za obří sluchátka, co nosil dementní Otík z Vesničky mé střediskové, ale to bych zase neslyšel vůbec nic a na přechodu pro chodce by mě klidně mohli přejet popeláři jako toho důchodce, co byl možná hluchej.

O dvě stanice pozdějc nařvanej typ s plnovousem a rouškou vystoupil, když eště do tramvaje adresoval svému sokovi výhrůžku, že příště mu dá přes držku. „To víš že jo,“ odpověděl mu mladší hlas rebela zřejmě bez roušky, až když se zavřely dveře, a jeli jsme zas dál jako by se nic nestalo.