„Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: ´Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku´, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“
Evangelium podle Lukáše 6, 41-42, Nový zákon, Bible
Pátá Mojžíšova (Deuteronomium) 32, 35, Starý zákon, Bible
Hele, proč nemáš roušku, když ji máme podle zákona všichni nosit?“ oslovil mne jakýsi rozumbrada předdůchodového věku v roušce podroušeným hlasem po poledni na poloprázdné tramvajové zastávce. Odvětil jsem mu, že mám průduškové astma a navrch rýmu, takže se mi v roušce hůře dýchá, a nemám tedy důvod se na čerstvém vzduchu dusit, přičemž to stejně není jeho věc, neboť se má od jiné osoby včetně té mé držet na dva metry daleko. Stěžovatel sice pokračoval ve svém huhlání dál, ale už jsem na něj nereagoval. O dvě minuty později v tramvaji č. 11 jsem si roušku nandal, abych aspoň zde vyhověl bezohledným zákonům tupé vlády a obětoval se tak pro své bližní, kterým je přitom zcela jedno, že plošné povinné nošení roušky zhoršuje mou chronickou nemoc, zatímco opilý a samozvaný „strážce pořádku“ seděl čtyři sedadla přede mnou. Když tu se náhle ozvalo: „Kontrola jízdních dokladů!“ a vedle mě se jako blesk z čistého nebe zjevil revizor. Prokázal jsem se mu platným dokladem a prorocký dar mi napověděl, že opilý mravokárce mi v nejbližší chvíli poskytne zábavu i zadostiučinění v jednom.
A to se také stalo, když na revizorovu žádost o předložení jízdenky reagoval zmateným mumláním, jímž se chtěl ospravedlnit a vyvléct z potíží, což se mu ale nepodařilo. Takže si oba vystoupili na nejbližší zastávce, kde počal proces identifikace černého pasažéra. Protože i já jsem byl v cílové stanici, vystoupil jsem rovněž, ale nedalo mi to, přišel jsem k osudem nově vytvořené nesourodé dvojici, sundal si roušku a s úsměvem prohlásil: „Tady ten pán mě poučoval, že nemám roušku a přitom sám jezdí na černo. Vy jste tak trochu pokrytec, co?“
A byl to vskutku požitek sledovat, kterak se v očích opilcových rodí poznání, že já jsem ten, koho před pěti minutami káral a nyní je sám stejně postižen, ba hůře, neboť na rozdíl ode mne bude muset zaplatit pokutu z vlastní kapsy, která (dle jeho zchátralé vizáže) bude nejspíše prázdná. Pravda, počastoval mě chabě několika nepěknými slovy („Cože? To si ty? Chceš do držky, ty zmrde?!“), ale revizor si ho hlídal, takže jsem v klidu odcházel s dobrou náladou a s pocitem, že svět se zase o něco zlepšil, že boží mlýny melou někdy docela rychle a že karma dneska zafungovala na sto procent.
(P.S.: Příhoda, kterou popisuje text, se odehrála již 10. února. První verzi textu jsem rozeslal ještě ten den přátelům přes WhatsApp. Poté jsem jej lehce rozšířil a jemně přepracoval a nabídl třem médiím. Dvakrát jsem byl odmítnut, třetí subjekt po mně chtěl, abych text ještě více přepracoval, připadal mu „málo křesťanský“. Asi nezná posledního knihu Nového zákona jménem Zjevení Janovo čili Apokalypsa (v ní Beránek boží pase lidstvo železnou berlou tak, že jich většinu zahluší), když se takto vyjádřil o v podstatě nevinném textu, kde nikdo nezemře, ba nedostane ani pár zasloužených facek. Takže nakonec publikuji toto podobenství zde, kde mě nikdo nemůže cenzurovat a buzerovat. Tedy dokud mi nějaký robot z Googlu nezruší účet. Takže Vám přeji pěkné velikonoční pondělí, které sice nemá s křesťanstvím vůbec nic společného, ale lidé aspoň nemusí do práce, ačkoli někteří by třeba rádi mohli, ale kvůli vládě nemůžou, a jiní už bohužel kvůli vládě žádnou práci nemají. Ale tak už to holt chodí v té naší krásné svobodné a demokratické zemi. Ilustrace jsou samozřejmě z mé vlastní zahrádky jako vždycky.)
Žádné komentáře:
Okomentovat