Výstava koláží v Dobré Šatlavě už jen do konce týdne

 Milí přátelé, 

ještě do pátku 16. 5. či do soboty 17. 5. 2025 můžete vidět výstavu mých koláží ve Spolku Dobrá Šatlava na Uhelném Trhu 2 v Praze 1. Otvírací doba je od 18 do 23.30 h. Níže najdete úvodní řeč Radima Kopáče, kterou pronesl na vernisáži 22. dubna. Pod ní je ještě odkaz na krátký článek o výstavě ze serveru Pražský Patriot, a nakonec ještě obrázek původní pozvánky na akci.

VIKI SHOCK: SLAVNOSTNÍ PŘÍLEŽITOSTI

Koláže 2013–2022

Koláži se věnuje Viki Shock víc než čtvrtstoletí. Před tím byl u něj už jenom psaný verš; kresba přišla až pak. Své koláže Shock prvně bilancoval v roce 2008 v pražské Galerii Smečky, kde se potkal pod hlavičkou Starý/mladý s Eugenem Brikciusem; on byl tehdy přirozeně „mladý“, Brikcius „starý“. Dneska by do toho názvu za Shocka pasovalo spíš „starší“. Je mu padesát – a své koláže bilancuje podruhé.

Když začínal, měl na něj vliv Ivo Medek Kopaninský, podivuhodný zjev z pražské periferie, z Přední Kopaniny, která se mu ostatně propsala rovnou do příjmení. Medek-Kopaninský (1936) míchá ve svém díle ozvuky surrealismu 60. let s řadou dalších osvěživých prvků, počínaje patafyzikou přes banalismus po trochu delirantní folklor. Úběžníkem je ale vždycky komika, prostě sranda, častokrát založená v jazyce. Ostatně i Shock si ve své koláži pomáhá slovem. Montuje vybrané textové pasáže do svých lepených obrazů trochu jako vodítko, trochu jako matoucí prvek – a někdy taky trochu dekorativně. Písmo má u něj prostě svůj styl.

Shockova koláž se velmi často napájí dobovou aktualitou. Jde do jisté míry o deník, kroniku z konce, ale především z počátku tisíciletí. Politika, pandemie, popkultura – a taky podnikatel, průjem anebo planeta prasat. Jak vidno, Shock si obvyklá tři vývozní „p“ Česk(oslovensk)a po devětaosmdesátém roce obměnil podle svého. „Podle svého“ je ale v jeho koláži všecko. Jsou to práce nejen zábavné, ale taky kritické, drzé a neuctivé, a nejenom vůči politice, taky vůči (pop)kultuře, společnosti, náboženství. Na rubu té komiky a kritiky je pak trocha stesku za mizejícím světem, za časy, kdy byly základní věci ještě na svých přirozených místech – kdy svět byl aspoň v základech útěšné místo k životu.

Viki Shock ale není fatalista; nelamentuje, nefňuká. Není ve svých kolážích ani psychoanalytik, čaroděj se symbolickými významy, ani mistr tajemství, úzkostí a strachů, jak bylo u koláže běžně za časů surrealismu anebo dada. Valí to na diváka/čtenáře všecko naráz. Hlava nehlava. Prostě tady a teď. Někdy je exaltovaný, jindy doslovný; někdy trapně poetický, jindy totálně realistický. Domácí kutil, co bere, kde se dá. Co je ale na Shockovi nejvíc: je docela dobře rozpoznatelný, má svůj rukopis, letí napříč ubývajícím časem za svou hvězdou. Co na tom, že možná dávno vyhasla? Tím spíš je třeba pochytat její poslední paprsky – ujmout se každé té „slavnostní příležitosti“, jak se patří!

Radim Kopáč

https://www.prazskypatriot.cz/o-vikendu-konci-na-uhelnem-trhu-vystava-shockovych-kolazi/

Povoláním povaleč

 

Milí přátelé,

je mi potěšením, ctí a národním svátkem Vám oznámit, že mi zase po nějaké době vyšla nová kniha. Tentokrát je to soubor povídek s názvem Povoláním povaleč, který vydalo nakladatelství Clinamen. Kniha má pevnou vazbu, tudíž je omyvatelná, navíc obsahuje i ilustrace z mé dílny. Jedná se o povídky převážně z hospodského prostředí, nechybí ani pár sexuálních scén. Co k tomu dodat? Knihu nejlépe seženete přes distribuci Kosmas a knihkupectví Maťa, případně přes knihkupectví Rekomando-Polí5. Odkazy na ně najdete níže pod obálkou knihy. Možná se ptáte, proč Vám to znovu píšu, když už to asi víte z mého FB? Inu, to je z toho důvodu, že můj účet na FB byl omezen ve sdílení událostí a obesílání ostatních účastníků, takže to zkouším touto historickou formou. 

https://www.kosmas.cz/knihy/553596/povolanim-povalec/?srsltid=AfmBOop7RRmOh268gPkiDz-BnuXfUdpVApgnlqquMzcHLWTFWLpJ7zCP

https://www.polipet.cz/knihy-nove-zbozi/viki-shock-povolanim-povalec/

Potíže s omezením FB. Za zveřejnění své koláže, kde byla žena s obnaženými prsy a rouškou zahalenou tváří, a další s holým zadkem opět v obličejové roušce mi FB ihned omezilo možnost sdílet své příspěvky ve skupinách a zároveň obesílat čímkoli ostatní uživatele FB. Dali mi to hned na vědomí bez možnosti to změnit. Sice jsem napsal na nějaký e-mailový účet do USA žádost o odstranění sankcí, ale asi to nepomůže. Nebo máte někdo nějaký tip, jak požádat Velkého Bratra o zrušení omezení?

Pozvánka na křest mé nové knihy: Půlnoční rapsódie - Noční můry a jiné živé sny z let 1995-2023

Vážení a milí přátelé,

dovoluji si Vás pozvat na večírek Nakladatelství Petr Štengl do kavárny Liberál (Heřmanova 6, Praha 7-Holešovice), v rámci něhož se ve středu 13. prosince od 19 hodin bude konat křest mé nové knihy Půlnoční rapsódie – Noční můry a jiné živé sny z let 1995-2023. Během akce budou rovněž pokřtěny nové knihy čtyř dalších autorů. Pořadem bude provádět Jan Kubíček za hudebního doprovodu Dagmar Plamperové.

Níže najdete odkaz na nové číslo amerického literární revue The Cafe Irreal, kde vyšla k z knihy krátká ukázka v překladu Grega Evanse:

  https://cafeirreal.alicewhittenburg.com/shock2.htm

A dále přidávám odkaz na interview, které dnes v Literárním klubu Krajských listů:

   https://www.krajskelisty.cz/literarni-klub/30185-o-snech-snehurce-ladislavu-klimovi-a-take-o-posledni-knize-pulnocni-rapsodie-s-basnikem-hudebnikem-spisovatelem-znamym-jako-viki-shock.htm

Upoutávka na knihu zde: 

Viki Shock je autorem desítky knih poezie a prózy, které si často sám ilustruje. V Půlnoční rapsódii přináší čtenářům literárně zpracovanou stovku snů za poslední čtvrtstoletí, obohacenou o několik koláží. Nočním sněním a jeho literárním zachycováním se intenzivně zabývali nejen surrealisté, ale též básníci jako třeba Ivan Diviš či Zbyněk Hejda, nebo Erben s Máchou.
V případě Vikiho Shocka se jeví sen jako nanejvýš vhodné médium pro jeho autorský naturel. Sny nejsou zatíženy žádnou morálkou, ani přírodními či fyzikálními zákony, natož estetikou. Při jejich rekonstrukci není třeba ani žádné literární či literátské stylizace. To vše pasuje do poetiky tvůrce oplývajícího volnomyšlenkářskou fantazií i nedůvěrou ve velké příběhy. A tak jako by se na rubu autorovy „bdělé“ tvorby zrodily za noci desítky fantastických anekdot, surreálných grotesek, kapesních hororů, novodobých morytátů, městských legend, erotických féerií či jurodivých básní v próze. Autorovo alter ego v nich přebírá různé role, stává se bonvivánem, somnambulem, sprinterem, komikem němé éry, teroristou, sodomitou i prostomyslným bláznem. Čas se v těchto snových příbězích stává tekutým, prostor zaplňují nejrůznější představitelé fantastické fauny včetně kentauřice, mluvící kočky, ohnivzdorného kocourka Pětiočka či ptakopyska, kterého nosí Ivan Mládek jako čepici atd. atp.

A konečně titulní koláž z mé dílny, uvnitř najdete další:

Včera a dnes aneb Tam na přechodu pro chodce...

 

Včerejšek se mi mimořádně vyvedl, neb jsem poměrně originálně oslavil své narozeniny, zatímco dnešek je fakt divnej. Čekal jsem na Náměstí bratří Synků na tramvaj, v uších pěkně šlapající hard´n´heavy americkou osmdesátkovou kapelu Y&T (původně se jmenovala Yesterday & Today), když se přiřítila velká žlutá eRZeta se sirénou naplno, což nepříjemně rušilo můj hudební zážitek. Namísto aby co nejdřív vodprejskla, tak se zastavila kousek ode mě za kolejema vedle protějšího tramvajového ostrůvku. Z druhý strany si to zase přifrčeli fízlové, taky s naplno vyjící houkačkou, a zaparkovali před obřím oranžovým kukavozem Kommwagu, co stál za přechodem pro chodce. Tak si říkám, co to má jako bejt za ródeo.

Vypnul jsem muziku a popošel kousek k nim a koukám, že na silnici přímo na přechodu leží člověk, takový vetchý stařeček se zmijovkou na hlavě, napůl zakrytý přikrývkou. Jeden záchranář od něj zrovna vstal a pomalu odcházel s defibrilátorem k sanitce, zatímco druhý pánovi zakryl zbytkem přikrývky hlavu, před kterou ležela hůlka. Dvoumetrový šofér popelářské gigantokáry v oranžové kombinéze něco vysvětloval policajtům (asi že stařečka nechtěně jen tak trochu štrejchnul bokem či zadkem, páč kolem něj nebyl žádný viditelný koláč krve a vnitřností jako v legendární české verzi písničky Lady in Black od Uriášů, začínající slovy: Tam na přechodu pro chodce, tam Tatra drtí důchodce a střeva tečou do kanálu, kanál přetéká...), a červený hasičský vůz si to přihasil už celkem zbytečně.

Docela mi zatrnulo, ale přijela mi tramvaj, tak jsem do ní vlez s nasazenou rouškou, abych předešel sporům s agresivními rouškoaktivisty. Otipoval jsem si tak zamračenýho tmavovlasýho týpka středního věku s hustým obočím a plnovousem, který byl rozeznatelný i pod rouškou, co nastoupil se mnou. V duchu jsem se pomodlil za přejetého nebožtíka a jeho pozůstalé a opět zapnul Y & T. Zrovna hráli Summertime Girls známou ze seriálu Pobřežní hlídka, takovej docela svižnej a trochu kýčovitej kousek s výrazným podílem synťáků. Ale za chvilku slyším nějakej hluk, tak jsem zas nevrle vypnul hudbu a zjistil, že za mnou na sebe dva chlapi řvou, že takováhle bezohlednost snad není možná a kdesi cosi. Radši jsem se ani neotáčel, abych taky jednu nechytil, kdyby se to, nedej bože, rozjelo, jako v tom Švýcarsku, kde dal v autobusu mladík v roušce staršímu chlapovi bez roušky hlavičku, až z něj chcala krev, a zas jsem zapnul hudbu. Takovýhle přerušovaný poslech hudby je asi tak stejně příjemnej jako přerušovanej sex, ale v hlučné žumpě velkoměsta to holt jinak nejde. Leda bych vyměnil své pecky za obří sluchátka, co nosil dementní Otík z Vesničky mé střediskové, ale to bych zase neslyšel vůbec nic a na přechodu pro chodce by mě klidně mohli přejet popeláři jako toho důchodce, co byl možná hluchej.

O dvě stanice pozdějc nařvanej typ s plnovousem a rouškou vystoupil, když eště do tramvaje adresoval svému sokovi výhrůžku, že příště mu dá přes držku. „To víš že jo,“ odpověděl mu mladší hlas rebela zřejmě bez roušky, až když se zavřely dveře, a jeli jsme zas dál jako by se nic nestalo.

Podobenství o pokrytci v roušce

 

„Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: ´Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku´, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“

Evangelium podle Lukáše 6, 41-42, Nový zákon, Bible

„Má je pomsta i odplata, přijde včas a jejich noha zakolísá, den jejich běd se blíží, řítí se na ně, co je jim uchystáno.“

Pátá Mojžíšova (Deuteronomium) 32, 35, Starý zákon, Bible

Hele, proč nemáš roušku, když ji máme podle zákona všichni nosit?“ oslovil mne jakýsi rozumbrada předdůchodového věku v roušce podroušeným hlasem po poledni na poloprázdné tramvajové zastávce. Odvětil jsem mu, že mám průduškové astma a navrch rýmu, takže se mi v roušce hůře dýchá, a nemám tedy důvod se na čerstvém vzduchu dusit, přičemž to stejně není jeho věc, neboť se má od jiné osoby včetně té mé držet na dva metry daleko. Stěžovatel sice pokračoval ve svém huhlání dál, ale už jsem na něj nereagoval. O dvě minuty později v tramvaji č. 11 jsem si roušku nandal, abych aspoň zde vyhověl bezohledným zákonům tupé vlády a obětoval se tak pro své bližní, kterým je přitom zcela jedno, že plošné povinné nošení roušky zhoršuje mou chronickou nemoc, zatímco opilý a samozvaný „strážce pořádku“ seděl čtyři sedadla přede mnou. Když tu se náhle ozvalo: „Kontrola jízdních dokladů!“ a vedle mě se jako blesk z čistého nebe zjevil revizor. Prokázal jsem se mu platným dokladem a prorocký dar mi napověděl, že opilý mravokárce mi v nejbližší chvíli poskytne zábavu i zadostiučinění v jednom.

A to se také stalo, když na revizorovu žádost o předložení jízdenky reagoval zmateným mumláním, jímž se chtěl ospravedlnit a vyvléct z potíží, což se mu ale nepodařilo. Takže si oba vystoupili na nejbližší zastávce, kde počal proces identifikace černého pasažéra. Protože i já jsem byl v cílové stanici, vystoupil jsem rovněž, ale nedalo mi to, přišel jsem k osudem nově vytvořené nesourodé dvojici, sundal si roušku a s úsměvem prohlásil: „Tady ten pán mě poučoval, že nemám roušku a přitom sám jezdí na černo. Vy jste tak trochu pokrytec, co?“

A byl to vskutku požitek sledovat, kterak se v očích opilcových rodí poznání, že já jsem ten, koho před pěti minutami káral a nyní je sám stejně postižen, ba hůře, neboť na rozdíl ode mne bude muset zaplatit pokutu z vlastní kapsy, která (dle jeho zchátralé vizáže) bude nejspíše prázdná. Pravda, počastoval mě chabě několika nepěknými slovy („Cože? To si ty? Chceš do držky, ty zmrde?!“), ale revizor si ho hlídal, takže jsem v klidu odcházel s dobrou náladou a s pocitem, že svět se zase o něco zlepšil, že boží mlýny melou někdy docela rychle a že karma dneska zafungovala na sto procent.

(P.S.: Příhoda, kterou popisuje text, se odehrála již 10. února. První verzi textu jsem rozeslal ještě ten den přátelům přes WhatsApp. Poté jsem jej lehce rozšířil a jemně přepracoval a nabídl třem médiím. Dvakrát jsem byl odmítnut, třetí subjekt po mně chtěl, abych text ještě více přepracoval, připadal mu „málo křesťanský“. Asi nezná posledního knihu Nového zákona jménem Zjevení Janovo čili Apokalypsa (v ní Beránek boží pase lidstvo železnou berlou tak, že jich většinu zahluší), když se takto vyjádřil o v podstatě nevinném textu, kde nikdo nezemře, ba nedostane ani pár zasloužených facek. Takže nakonec publikuji toto podobenství zde, kde mě nikdo nemůže cenzurovat a buzerovat. Tedy dokud mi nějaký robot z Googlu nezruší účet. Takže Vám přeji pěkné velikonoční pondělí, které sice nemá s křesťanstvím vůbec nic společného, ale lidé aspoň nemusí do práce, ačkoli někteří by třeba rádi mohli, ale kvůli vládě nemůžou, a jiní už bohužel kvůli vládě žádnou práci nemají. Ale tak už to holt chodí v té naší krásné svobodné a demokratické zemi. Ilustrace jsou samozřejmě z mé vlastní zahrádky jako vždycky.)

Máme to spočítaný aneb Otázka za milión

 

Prvního března jsem svého šestasedmdesátiletého otce zaregistroval přes web ministerstva zdravotnictví k očkování proti koronaviru. Matce bude teprve pětašedesát, takže zatím na očkování nemá nárok. Aby byl ale člověk očkován, musí učinit ještě další krok, a tím je rezervace termínu. Tedy musí jej vlastně učinit systém výše zmíněného ministerstva (dále jen MZ) skrze zaslání SMS s informací o tomto datu již registrovanému čekateli. SMS však dosud nepřišla. Začal jsem se tedy o věc více zajímat a hledal kontakt na webu MZ, kam se obrátit. Našel jsem tam jen telefonní infolinku, na níž jsem zavolal a dozvěděl se, že prostě musíme čekat. Jak ale dlouho (týden, dva, měsíc, rok?) to paní na drátě nevěděla. Prý je jen dobrovolnice, ale může můj dotaz předat svému nadřízenému a ten mi „později“ zavolá zpátky. Když jsem se ptal na možnost poslat svůj dotaz e-mailem, bylo mi sděleno, že žádná e-mailová adresa zřízena nebyla. Tedy jsem souhlasil, aby mi zatelefonoval její šéf, s čímž jsme se rozloučili. Pochopitelně ani devět dní poté mi nikdo zpátky nezavolal a dle mého skromného názoru k tomu ani nikdy nedojde.

Nějak už jsem totiž s léty vypozoroval, že pokud instituce (ať už státní či soukromá) neumí či nechce odpovídat na dotazy veřejnosti, zřídí si pouze telefonní linku a nikoli e-mail. Protože zatímco po telefonu vám může kdokoli říct cokoli a později to dementovat na základě výmluvy, že je „jen“ dobrovolník, brigádník či prostě zcela nekompetentní osoba k zodpovězení vámi požadovaného dotazu, která navíc v době telefonátu neměla potřebné informace, u e-mailové komunikace je tomu jinak. Jak se totiž říká: Co je psáno, to je dáno. A e-mailová zpráva je psána, tudíž pokud vám někdo z dotázané instituce takto odpoví, můžete tuto jeho odpověď posléze citovat či celou zveřejnit. A bylo by to od státního ústavu hloupé a nediplomatické, ba přímo sebevražedné, kdyby vám jeho zaměstnanec odpověděl, že vaši otázku zodpovědět nemůže, protože k ní prostě nemá naprosto žádné relevantní informace. Ostatně k čemu by pak byli tiskoví mluvčí, že?

A tak jsem začal přemýšlet, jak vlastně ten celý systém funguje a hlavně jak dlouho asi bude trvat, než budou naočkováni moji rodiče a další potřební občané naší báječné země. A náhle jsem si vzpomněl na kdysi populární popěvek „Statistika nuda je, má však cenné údaje,“ z pohádkové dílny Uhlíře a Svěráka a inspirace byla na světě! Ačkoli nejsem statistik či ekonom, vytvořil jsem si matematický model (chcete-li prognózu), za jak dlouho bude proočkováno 70 % populace, jak požaduje naše vláda, jestliže od začátku očkování dne 27. 12. 2020 do 7. 3. 2021 (tedy za 70 dní) bylo naočkováno 5,3 % populace, a jestliže očkování bude probíhat i nadále dosavadním tempem. Vyšlo mi to cirka na 900 dnů, čili 2 roky a necelých 6 měsíců navrch. Tedy hotovo by mělo být asi koncem srpna 2023 respektive na přelomu srpna a září téhož roku. Doufal jsem, že jsem se při výpočtu fatálně zmýlil, poněvadž si nedokážu představit být tak dlouho zavřený v domácím vězení. (Můžete tomu pro mě za mě říkat třeba lockdown, jak je to dnes v módě, ale ve skutečnosti budete prostě pořád zavření v lapáku.) A proto jsem svou prognózu poslal kamarádu Liborovi, který je úspěšným ekonomem, zda by byl tak laskav a překontroloval výsledky mých amatérských výpočtů.

Libor brzy odepsal, že jsem se skutečně zmýlil. Uf! To jsem si ale oddych, ovšem jen na vteřinku. Libor mi totiž dále sdělil, že jsem se sice spletl, ale pouze o dva týdny. Hodil můj hrubý výpočet do své oblíbené excelové tabulky, která mu spočítala, že 70 % populace dle mého zadání bude proočkováno k 17. 9. 2023. Schválně jsem svou prognózu i s Liborovým zpřesňujícím závěrem poslal ještě kamarádu Petrovi, který je pedagogem a kdysi mě připravoval na maturitu z matematiky. Jeho odpověď mne však zdrtila ještě více: „Koukal jsem na to. Nechce se mi to počítat, věřím Ti, neboť jsem Tě to sám učil:-) Ale asi to nějak tak bude, při tomto tempu očkování. Jen jsi zapomněl započítat, že již očkovaným mezitím vyprší to stávající očkování, a musíš je tam započítat taky, což bude o něco složitější. Počítej, ze účinek vakcíny je půl roku. A odhadem Ti vyjdou tak 4 roky. :-).“

Ano, to je pravda, má prognóza počítala pouze s prvoočkovanými, nikoli s kratší dobou účinku vakcíny a s opakovaným očkováním. Dobře, ale aspoň nám tedy vyšla minimální doba, kdy to 70 % lidí bude mít za sebou, myslím tím první fázi očkování. Kolik lidí s covidem bez očkování mezitím zemře, to už fakt nechci počítat. No a s tím opakovaným očkováním to máme zhruba čtyři roky. Takže pokud to všechno klapne, v březnu 2025 si budeme smět zase konečně osobně zajít do restaurací, kaváren, divadel, galerií, bazénů, sportovišť, škol, k holiči a na koncerty, a sice bez roušek a čestných prohlášení, bez omezení pohybu, bez negativních testů na covid atd. atp. A možná že budeme zase moct vyjet bez byrokratické šikany i do zahraničí. To bude vážně super, už se na to moc těším. Akorát mi není jasné, jestli za tak dlouho dobu ještě nějaký z výše uvedených podniků znovu otevře. Jestli vůbec bude ještě existovat. Jestli ti hospodští, kuchaři, číšníci, servírky, kavárníci, galeristé, herci, muzikanti a další živnostníci a propuštění zaměstnanci zkrachovalých podniků prostě nebudou dřepět na úřadě práce a sociálce nebo nebudou zalígrovaní v blázincích, čemuž bych se vůbec nedivil. Anebo ještě hůře, jestli náhodou nebudou všichni péct pro Agrofert housky a toustový chleba v Penamu na té supermoderní lince za sto mega a balit u pásu ve Vodňanech mrtvá kuřata. To je ovšem otázka za milión, na níž by nám snad mohla odpovědět jen skvěle informovaná dobrovolnice z infolinky ministerstva zdravotnictví...

(P.S: Tento fejeton jsem napsal 9. března a o den později jej nabídl třem médiím. Dvakrát jsem byl odmítnut, třetí subjekt mi dodnes neodpověděl, takže jsem se rozhodl publikovat fejeton zde. Od té doby se čísla změnila, ale zase ne moc dramaticky. Každopádně i Vy si můžete vytvořit svůj matematický model termínu, kdy bude naočkováno 70 procent české populace. Za 3 dny tj. 4. dubna to bude 100 dní od začátku očkování, což se Vám bude dobře počítat. Očkovaných do té doby bude asi 11 procent, plně očkovaných asi 5. Tak s chutí a kalkulačkou hurá do toho!)