(věnováno Filipu Příhodovi a naší Aleně)
I.
Dva přátelé Robert a Igor, lehce přes třicet let, se sejdou v hospodě Na petardě a povídají si o svých partnerkách.
Robert: „Tak co, jak vám to klape s Helenou? Do telefonu si byl ňákej nasranej.“
Igor: „Bodeť by ne, ty voe, ani se neptej. Ta mě tak sere, to je furt něco. Že já blbec do ní tenkrát šel. Eště sme se kvůli tomu my dva málem rozešli.“
Robert: „To máš fuk, to už je dávno, já na to už zapomněl. Stejně sem s ní nepíchal, takže sme vlastně spolu nechodili, i dyž já sem si to tenkrát naivně myslel. A co ti teda vlastně provedla, že seš na ní tak nabroušenej?“
Igor: „No tak počkej, to si musim nejdřív rozmyslet, vodkuď mam začít. Jo, už vim. Tudle třeba myla nádobí a druhej den mi tak jako vopatrně řiká, abych se šel na něco podivat. No a ve smaltovanym hrnci byl zapasovanej tácek z umělý hmoty s květinovym vzorem, co ho mámě už asi dvacet let, vlastně máme asi čtyři takový tácky. Že prej jí to tam zapadlo a teď to nejde ven. No jo, kouknu na to a vidim, že je to marný. Praštil sem s tim vo zem a vevnitř se to ani nehlo. Bouchnul sem do spodku hrnce kleštěma a kromě toho, že se vodloupnul kus smaltu, se nic nestalo. Tak jí řikam, ať to vyhodí a koupí nový tácky i hrnec, že todleto už ven nepude a samozřejmě sem byl nasranej. A vona si to vodnesla domu, že to tam jako ňák vyndá. A druhej den mi volá, že ten tácek dostala ven, ale samozřejmě rozbitej. A pod nim byly na sračku další tři tácky a hrnec je rozbitej taky. No tak můžu já jí eště pustit k mytí nádobí? Nemužu! Tácky už koupila nový, ale hrnec eště ne. Tuhle sem jí říkal, kdy ho jako přinese. A vona na to, že má doma jenom hrnce s teflonovym dnem a ten náš prej měl jenom smaltovaný. Tak sem jí vynadal, že poctivý smaltovaný nádobí má dneska už historickou hodnotu, tak ať nekecá a kouká hrábnout do peněženky. Anebo jindy zase sem si vzal ze stolečku Reflex a koukám, že je k němu přilepenej program na televizi a k tomu eště ňáký noviny. Řikam si co to jako doprdele má bejt a vono ti to bylo slepený žvejkačkou. Večer si totiž četla ten Reflex a když sme pak šli spát, tak byla líná zvednout tu svojí věčně bílou nevopálenou prdel z postele a vyplivnout žvejkačku do koše, tak si tu gumu na ten časák prý „odložila“ a pohodila ho na podlahu, no a ráno ho pak způsobně přilepila k novinám na stolečku. To už sem se taky jednou probudil se žvejkačkou ve vlasech a na polštáři. Na mym tričku, co jí pučuju do spaní, byla taky nalepená žvejkačka. Tak sem ho vypral a to tričko se může vyhodit. A to je každej den něco. Pořád jí musim instruovat. To ti je samý: zhasni, zavři, spláchni! Dyť vona je uplně jako malej harant a to jí bude třicet! Vypadá sice na dvacet, ale rozum má na dvanáct. Nechápu jak muže s timdle přístupem k životu dělat vysokou školu. Kurva už aby jí dodělala a šla pořádně makat.“
Robert: „No jo, to sou holt ty malý lachtaní ručičky intelektuálů, měli by si je nechat urazit, stejně sou jim na nic, leda tak něco nakurvit. A co jako vona vlastně bude dělat, až tu školu konečně dodělá?“
Igor: „No přece učitelku výtvarný výchovy, to víš, ne?“
Robert: „Cože? Chachacha, tak to vydělá velký kulový! Já myslel, že tu školu dělá jen tak, a že si pak najde něco pořádnýho.“
Igor: „Já jí pošlu makat do dolů, nebo mi pude z bytu, já si přece takový střevo chudý nevezmu, ježišmarja, dyť to bych musel bejt uplnej blázen! Anebo ať mi daj její rodičové pořádný věno, aspoň tak milion do začátku, to by se pak vo tom dalo uvažovat. To je dost velká škoda, že už se to věno nedává, to náhodou byla moc dobrá věc!“
Robert: „No, mohli by ti teda něco dát, jestli si jí vemeš. Měli by bejt rádi, že se jí zbavěj.“
Igor: „To teda jó. Dyť s ní je to fakt peklo. My deme třeba do kina a vona má asi dvě a půl dioptrie na jedno voko, ale brejle nemá a čočky nenosí. Vona teda čočky nosila, ale její máma má takovýho malýho hloupýho čoklíka, co jim všude po bytě sere a chčije, a když si ty čočka jednou vodložila na postel, tak ta mrňavá čivaví bestie jí je sežrala. No, ale abych se vrátil k tomu kinu. Tak film je s titulkama, a protože já mam jenom jednu dioptrii na jedno voko a na druhý jen půl, tak se jí ptám, jestli vidí titulky, že bych jí jako moh pučit brejle. Vona že to je dobrý, ale samozřejmě nic nevidí, tak já ji pučim brejle a sám si kazim voči. Pak jí ale povidam, ať si dopříště vopatří brejle nebo čočky až pudeme zase do kina, ale to vona ne. A přiště se to zase celý vopakuje. Teď se ale sama nachytala. Šli sme totiž na ňáký krátký filmy do divadýlka Na Prádle. V sále už zhasli a vona furt nikde. To je další věc že vona prostě neumí chodit včas. Na plátnu už šly úvodní titulky, když slyšim takovou hroznou ránu a za chvíli vedle mě přilezla Helena celá vykulená a držela se za nohu. Když vejdeš do sálu, tak tam je totiž takový malý schodišťátko a vona jak přišla pozdě, tak ho neviděla, a z těch schodů, ty voe, zbuchla a málem si zlámala hnátu. Měla sice brejle, jenže sluneční, frajerka, a s těma schůdkama holt nepočítala. Takže teďka má naraženou nohu, což sem rád, páč s ní aspoň nemusim jet o víkendu na kolech. To sme byli před měsícem, a to pak zas sem štrnáct dní kulhal já. Ty vole, doteď mě ta noha pobolívá, to koleno je prakticky pryč. Tak teď je to fifty fifty a to dybych chtěl bejt jó moc velká svině, tak se jí eště v tudletu chvíli, dyž má taky tu hnátu chromou, zeptám: Miláčku, a nechtěla by sis vyjet o víkendu na kole?“
Robert: „Cha cha cha! Ty seš teda fakt dobrák! Cha cha cha!“
Igor: „Vona by nejradši byla pořád venku, dyž je hezky. No to by asi chtěl každej, jenomže člověk má taky ňáký domácí povinnosti a taky si potřebuju někdy dáchnout pěkně v klidu a doma, žejo? Tuhle sem se jí zrovna ptal: Připadám ti, že sem jako ňáký zvíře nebo snad bezdomovec, abych musel bejt pořád venku? Ty voe, čuměla na mě jako vopařená.
Robert: „Ti řikám vole, nejlepší je bejt sám někde ve srubu na Aljašce. Tam tě žádná ženská nemuže votravovat. Nanejvejš medvěd, ale toho vodrovnáš kulovnicí, pokud teda von nevodrovná tebe, ale to už je holt zákon přírody. Vono je asi fakt lepší nechat se rozsápat mědvědem, než si nechat zničit nervy votravnou ženskou. Rozhodně je to teda rychlejší, to je bez debaty, vo tom žádná.“
Igor: „A ty teda žádnou buchtu nemáš? Si nedávno řikal, že se k tobě zase vrátila Martina, ne?“
Robert: „Ty voe, ani mi to nepřipomínej! Hele, ta šla zase ale hezky rychle do prdele! To sem si dal, že sem jí vubec bral na tu chvíli zpátky.“
Igor: „A jak ste se teda zase dali dohromady?“
Robert: „To vona, volala mi, že by mě ráda viděla a já blbec na to kejvnul, tak sme se sešli tady Na petardě. Dala si tonik a řikala, že už nechlastá a jestli prej bych to s ní nechtěl zase zkusit. Že prej mi bude vařit a prát a kdesi cosi. Furt na mě koukala takovym smutnym psim pohledem a dělala dojemný ksichty a přitom jí ty její parádní kozy čouhaly napůl ven z výstřihu. Tak sem jí na to, já blbec starej, naletěl. První večer byla hodná. Přišel sem z práce a měl sem v lednici vychlazený pivo a udělala ňákej landšmít nebo co. No sice nic moc, víš, že já si vařim sám a dobře, ale bylo to aspoň teplý a bral sem to vod ní jako projev dobrý vůle a fakt sem jí věřil, že se změnila. No jo, jenže druhej večer už to bylo horší. Jídlo už sem žádný nedostal a piva byla v lednici jen půlka. S úsměvem mi řekla, že jestli mam hlad, tak ať si dojdu koupit na roh ňákou čínu. Že jí vyhodim sem se ale rozhod až třetí den. Když sem přišel domu z práce, rozvalovala se jako kráva přes celou postel vožralá na sráč, ledničku nechala votevřenou, všechny piva vypitý, na zemi bylo špinavý prádlo a vajgly a prázdná láhev vod vodky. Ty vole, prej už nechlastá! Cha chá! Parádně sem jí naletěl.“
Igor: „Hmm, tak to je teda docela hustý.“
Robert: „Takže sme se pak rozloučili zase tady Na petardě, kde sem jí řek, že s alkoholičkou já bydlet nechci, že mam dost problémů sám se sebou a se svým pitim, natož eště se starat vo ní. Ani nemrkla, jenom stáhla tu svojí kurví hubu dolu, ale nasraně, rozumíš, vubec né smutně. Hele, vodcházel sem a vona si šla sednout na bar, ty svoje parádní kozy na půl venku a dva mladý blbečci už jí připalovali cigáro a vobjednávali pití. Já už jí nechci v životě vidět.“
Igor: „No a nechtěl bys zpátky Helenu?“
Robert: „Di do prdele ty vole! Já sem teďka rád, že sem sám. Nikdo mě nebuzeruje, za nikoho nic neplatim. Ty toho teď taky asi moc neušetříš, když platíš za dva, co?“
Igor: „To máš recht. Mělo by to bejt půl napůl, když máme dneska tu emancipaci. Jak to někde napsal Bukowski: Pokud je žena za mě ochotná chodit do práce a do války, pak já sem ochotnej zůstat doma s dětma!“
Robert: „Cha chá, to je dobrý, akorát bych vyloučil ty děti.“
Igor: „Tak to je uplně jasný, cha cha cha!“
II.
O rok a půl později titíž tamtéž.
Robert: „Tak už mi tady prosimtě přestaň fňukat!“
Igor: „Když já si nedokážu pomoct, já bez ní nedokážu žít.“
Robert: „Igore, co mi to tu zase vykládáš? Tak si vzpomeň, cos mi tady řikal loni v létě, jak je uplně neschopná! Zhasni, zavři, spláchni, to užs zapomněl nebo co? Už je to rok, co ti dala kopačky, a tři čtvrtě roku už chodí s tim Nosálem, tak už se na ní laskavě vyser, buď tak hodnej!“
Igor: „To bych moc rád, ale nejde to. Furt na ní musí myslet. Zavolala mi to tenkrát, zrovna když sem instaloval tu svojí výstavu, že už se mnou dál nemuže bejt. Byly sme spolu dva a štvrt roku, a najednou to prej dál nejde! Řikal sem jí, ať neblbne, počká a rozmyslí si to, ale vona že ne. Prej by se se mnou nedočkala dětí, páč ví, že je nesnášim, zato vona by je chtěla. Když sem se jí ptal, jak přišla na to, že nemam rád děti, tak mi vpálila název tý naší bejvalý kapely.“
Robert: „A jak ste se menovali?“
Igor: „Sto mrtvej miminek v jedný popelnici.“
Robert: „Cha cha, ty seš vůl! Škoda, že sem vás nikdy neviděl hrát, to mohla bejt docela prča! Jak dlouho ste fungovali?“
Igor: „Jeden rok, sedm zkoušek, jeden koncert. Já hrál na dětský klávesy a zpíval, teda spíš řval, Helena jela rozladěný tříčtvrteční housle po dědovi se třema strunama, Honza hrál na harmoniku a řval se mnou, akorát nám to kazila jeho žena na španělku, páč ta jediná z nás měla hudební sluch a uměla hrát. Půlka sálu nás milovala a druhá nás chtěla vykopat ven z klubu.“
Robert: „A kde ste sebrali ten ujetej název, tos vymyslel ty?“
Igor: „Navrhnul sem to já, ale vymyslel to někdo jinej. Kdysi sem někde slyšel takovou vtipnou hádanku: Co je horší než sto mrtvejch miminek v jedný popelnici? Víš to?“
Robert: „Ne.“
Igor: „Jedno mrtvý miminko ve sto popelnicích.“
Robert: „Nó, čim dál lepší! Ale to měla Helena pravdu, ne? Dyť ty bys přece děti fakt nechtěl.“
Igor: „No, nechtěl, ale kvůli ní bych se obětoval, abych jí neztratil, což sem jí taky řek, že bych si jí teda i vzal, ale nezabralo to. Druhej den sem měl vernisáž a byl uplně zvadlej. Do čtrnácti dnů sem letěl z práce a za další dva tejdny umřela babička a já byl docela hotovej a musel s fotrem zařizovat pohřeb. A Helena mi zrovna volala, jestli vo ní eště stojim, že bych se vo ní měl snažit, že prej nechce zůstat sama. Řikal sem jí vo babičce, vona jí znala, víš, ale vůbec to s ní nehlo. To sem se na ní docela namích a pak sme si ňákou dobu nevolali. Za ten první měsíc sem zhubnul pět kilo vod nervů, ale vona teda taky. Všechno kvuli ňákejm posranejm dětem!“
Robert: „To víš, kamaráde, jak začnou ženský tikat biologický hodiny, tak se z ní stane časovaná bomba, a když pak vybuchne, tak de uplně všecko do prdele. A nejhorší je to právě kolem tý třicítky. To si ale nebyl sám, kdo takle dopad. Na světě sou mraky chlapů, kterejm ženská po několikaletym vztahu najednou zdrhla, nechala se zbouchnout ňákym trotlem a pak se stala svobodnou matkou, to je dneska prostě takovej trend, nebo co.“
Igor: „To je teda pěkně debilní trend!“
Robert: „No já sem si ho nevymyslel, na mě nekoukej!“
Igor: „No jo. Když už sme byli vod sebe skoro štvrt roku, tak se mi jednou v noci zdálo, že sem potkal její mámu, a ta mi řekla, že Helena se teď má dobře, protože začla chodit s ňákym bohatym Polákem. Druhej den sem Heleně volal a potvrdila mi, že asi začíná s někym chodit.“
Robert: „Akorát místo bohatýho Poláka to byl bohatej Moravák, kterej měl práci, a docela dobrou, co?“
Igor: „No jo, byl to Nosál. A dohromady je dal ten pitomec Pavel. Známe se vod školy, a von mi udělá todle! Prej mu bylo Heleny líto, tak jí sehnal novýho kluka, kretén!“
Robert: „No jo, Pavel byl dycky dobrák!“
Igor: „ Ale víš co byl největší fór? Když už se dala s Nosálem dohromady, tak mi řekla, že ten náš rozchod brala jen jako demonstrativní, že sem měl přes dva měsíce šanci jí dostat zpátky, ale teď že už je pozdě!“
Robert: „Tak čemu na tom pořád nerozumíš, když ti řekla, že je šmytec?“
Igor: „Já myslim, že mezi náma pořád něco je. Třeba když už byla s Nosálem asi čtvrt roku, tak sem měl najednou takovej divnej pocit, že se Heleně něco stalo. Tak sem jí zatelefonoval a zeptal se jí, jestli je v pořádku. Vona nejdřív řekla, že jo, ale pak z ní vylezlo, že se včera vošklivě rozsekala na bruslích a je celá voboulovaná a má sedřenou půlku vobličeje.“
Robert: „Cha cha cha! To si pamatuju, pak prej dostávala v metru letáčky proti domácímu násilí a na Nosála se lidi dívali jak na vraha, protože si mysleli, že jí to fakt udělal von. Jinak to je vod tebe sice hezký, že si takle telepaticky založenej, akorát by ses měl přesměrovat na jinou osobu.“
Igor: „Já vim.“
Robert: „ Jestli tě to trochu utěší, tak s tebou aspoň chodila z lásky, kdežto s Nosálem je jen kvůli penězům. Tys měl hovno prachy, nikdys jí nikam do ciziny nebo na ňáký delší výlety nevzal, kdežto Nosál jí furt někam bere. A podle ní tys jí bral jenom na hůl, ačkoli voba víme, že to bylo navopak. Von snad byl do tý doby, než ho Helena sbalila eště panic, takže ho naprosto ovládá. Pořád jezděj na kole, to tys uplně nesnášel. Když sem Heleně nedávno řikal, že sem ti dohodil to kradený kolo a že sme spolu dvakrát vyjeli do Kralup a zpátky, tak se hrozně divila. Taky sem jí jednou řek, jak je možný, že tak hezká holka jako vona chodí s tak hnusnym klukem jako je Nosál a jestli jí vůbec vzrušuje. Nato mi řekla, že vzhled a láska nejsou všechno.“
Igor: „To ti fakt řekla, jo?“
Robert: „No jasně, to si piš! Ale poslední dobou začala docela chlastat. Asi už jí vadí, jak na ní Nosál pořád nábožně kouká, drží jí za ruku a mlčí.“
Igor: „Prosimtě a co teď teda vona pije? Se mnou pila jen pivo, a to tak maximálně dvě nebo tři malý, to jsem jí naučil já. Anebo víno, to sme si někdy dávali spolu doma. Ale trávu hulila, to jo, někdy i sama.““
Robert: „Asi všechno. Tuhle jsem s nima seděl v hospodě a vona si vobjednávala jednoho panáka zelený za druhym. Nosál už z toho byl trochu nešťastnej, ale neřek ani popel. Von vůbec moc nemluví, a když už něco řekne, tak je to většinou blbost. Snaží se mluvit spisovně, páč je to moravská naplavenina, a samozřejmě pak říká uplný nesmysly. Jinak trávu Helena samozřejmě hulí ve velkym a čim dál častějc sama.A slintá!“
Igor: „Cože?“
Robert: „Před měsícem sem s nima byl na kole, byl tam eště Pavel s Monikou a ňáký Nosálovi kamarádi, který sem neznal. Já a Helena sme se drželi vzadu, páč sme na zastávkách hulili, což se Nosálovu moc nelíbilo, von pochopitelně nehulí. Helena už byla ke konci uplně na sračky. Měla teprv druhej den nový dioptrický brejle, a jak jsme chvíli jeli přes dlažební kostky, tak ji slítly na zem a rozflákaly se, což skoro nezaregistrovala. Pak sme seděli někde na vodpočívadle, a vona byla uplně vytuplá a z koutku pusy jí tekla slina, tak jí řikam: Heleno, ty slintáš! A vona že prej to je voda! A takovou ženskou bys chtěl?“
Igor: „Chtěl, ale přitom vim, že už to nejde. Já fakt nevim, co mam dál dělat.“
Robert: „Tak si začni s ňákou jinou!“
Igor: „A proč ty sis po Martině s žádnou nic nezačal, co?“
Robert: „To byl uplně jinej případ! Když to chceš vědět, tak už sem prostě chtěl mít klid.“
Igor: „No jo. Tak já se snad budu muset nakonec vobjednat k psychiatrovi nebo co.“
Robert: Cha cha cha! Víš, kolik stojí dneska hodina u psychiatra? Kde bys na to vzal, když seš bez práce a bez podpory?“
Igor: „Tak se postavim na Nuselák a necham se vodvézt do Bohnic, nebo třeba skočim.“
Robert: „Tak víš, co? Představ si, že už u psychiatra si. To budu jako já. Puč mi propisku a ten tvuj notýsek, kam si věčně zapisuješ ty svoje kraviny, no dělej!“
Igor: „Na.“
Robert: „Tak hele, teď sem rozdělil tudle stránku čárou na půlku. Budu se tě ptát na tvuj vztah s Helenou a vodpovědi budu zapisovat buď do kolonky pro, anebo do kolonky proti. A pak ti řeknu, jak seš na tom a co máš dělat, bereš to?“
Igor: „Tak jo.“
Robert: „Jo a budeš mi řikat pane doktore!“
Igor: „Dobře.“
Robert: „Takže teď mi, pane Igore, prosím řekněte, co vás vlastně na té slečně Heleně tolik přitahovalo?“
Igor: „No, byla moc krásná, pane doktore.“
Robert: „Aha, hmm, takže to je asi do kolonky pro, že? Píšu to sem: krásná. A dál?“
Igor: „Byla taková mile naivní.“
Robert: „Dobře, tak to asi bude taky pozitivum. A něco negativního? Co vám na ní třeba vadilo?“
Igor: „No, že se chtěla rozejít.“
Robert: „Aha, tak takhle se ale daleko nedostaneme. Tak jinak. Smrděla třeba?“
Igor: „Cože? Proč jako? Nesmrděla. To tam napiš jako pozitivum.“
Robert: „Laskavě mi, pane Igore, přestaňte tykat!“
Igor: „Tak promiňte, pane doktore.“
Robert: „Tak teda píšu do kolonky pro, že nesmrděla. A jaký byl váš sexuální vztah?“
Igor: „No, pane doktore, právě že ideální, to bylo bezva šukání, uplná symbióza! My sme byli tak skvěle sladěný a vona se ničemu nebránila, třeba i ten orálek nebo anál, to bylo uplně běžný, to mi fakt chybí.“
Robert: „Hmm, no dobře. Tak píšu opět mezi pozitiva, jak jste to řikal, šukání bezva, sym-bi-ó-za. Tak. No a nějaké negativum vás třeba nenapadá?“
Igor: „Nó…, nevim, co si vo mně myslela. Já ji vždycky všechno řikal na rovinu, ale vona mě né. Byla to taková tajnůstkářka.“
Robert: „Takže to píšu do negativ. A něco dalšího negativního?“
Igor: „No, že se se mnou rozešla. To je jako by umřela.“
Robert: „Hmm, umřela. A ještě nějaké pozitivum?“
Igor: „Byla fajn. Chtěl bych se k ní vrátit.“
Robert: „No, tak pane Igore, to už bude asi všechno, už tady mam ten papírek popsanej, dokonce už přelejzáme na další stránku, ale vidim, že už se asi ničeho dalšího nedoberem. Takže si to teď pěkně shrneme a podíváme se, co se nám tady objevilo. V kolonce pro máme: Krásná, mile naivní, nesmrděla, šukání bezva, symbióza, byla fajn. A copak je v kolonce proti, v podstatě nic: Chtěla se rozejít, nevím, co si o mně myslela, umřela. To poslední by mělo stačit. Takže pane Igore, je mi to moc líto, ale vy ste beznadějnej případ. Vy si musíte pomoct leda sám, vy se totiž na tu ženskou musíte prostě vysrat! Rozuměl ste mi pane Igore?“
Igor: „Naprosto, pane doktore!“
Robert: „Výborně, takže dneska platíte útratu vy. Pane vrchní, přineste nám sem další rundu!“
III.
Titíž tamtéž ještě o půl roku později.
Igor: „Tak je to teda pravda, že je Helena v tom? A jak ti to řekla?“
Robert: „Zavolala mi. Poslední dobou sme se už moc nevídali. Jezdila si ke mně jednou za měsíc pro trávu, ale většinou už si se mnou ani nezahulila. Vona už teď hulí jenom sama. Řikal i Pavel, že když někam dou všichni společně, tak vona je vzadu sama, s nikym se nebaví a pak si někde sama zahulí. Všichni už si z ní dělaj prdel, že je jak spící panna, akorát že panna dávno není. Nosál už je prej na ní nasranej a už jí i sprdává.“
Igor: „Tak to je teda hustý, ta holka se beze mě zničí.“
Robert: „Kuš, vole, už se zničila! Včera do telefonu mi celkem rozpačitě řekla, že je v očekávání. Tak sem se ptal, jak to myslí, a vona na to, že čeká miminko. Prej je z toho docela posmutnělá, poněvadž ho zatím s Nosálem neplánovali.“
Igor: „To nechápu, proč je z toho posmutnělá, když se mnou se rozešla údajně kvůli tomu, že na rozdíl vode mě toužila po dítěti? No a teď ho teda bude mít, tak co jí zase přelítlo přes nos?“
Robert: „Cha cha cha! Kamaráde, vono to má totiž jeden háček! Hned jak mi to řekla, tak sem si vzpomněl, jak byli na Silvestra v tom Turecku eště s Pavlem a Monikou a jak potom Pavel vyprávěl, že se tam Helena druhej den strašně vožrala a pak zmizela asi na čtyři hodiny z hotelu a vrátila se jenom ve spodnim prádle s parádnim monoklem přes půl vobličeje a že prej si nic nepamatuje, a bylo mi to jasný! Akorát šest tejdnů potom zjistí, že je v tom! Tak doufám, že pokud si na Helenu eště uplně nezapomněl, tak teď už to uděláš.“
Igor: „Neboj, já už sem v pohodě. Teď už je mi jasný proč frajerka neskáče radostí: otec bude pravděpodobně neznámý.“
Robert: „Anebo to bude ten tureckej taxikář. Vona totiž když utekla z toho hotelu, tak si vzala taxíka a jela někam na pláž. Tam si prej kreslila klackem do písku kaligrafie vo životě, pak zafoukal vítr a dál má vokno. Ty vole, ty děkuj bohu za to, že už s ní nejsi! Víš, jak teď asi musí bejt Nosál v prdeli?“
Igor: „Eště když sme byli spolu, tak vona brala vždycky antikoncepci, a to dost přesně. Nikdy jí nevynechala.“
Robert: „Pavel řikal, že než vodjela z hotelu, tak se poblila a jestli přitom tu antikoncepci vyhodila ven, tak je to jasný. Každopádně do telefonu byla zkroušená a přiznala, že jí to překvapilo, a zjistila to akorát šest tejdnů vod toho tureckýho výletu taxíkem, takže to perfektně sedí! Asi sem byl první, komu to řekla, teda kromě Nosála.“
Igor: „No a co ty na to?“
Robert: „Zeptal jsem se jí, co bude dělat dál, jestli jako pude na potrat. Divila se, proč by měla. Tak sem jí řek, že přece není jistý, kdo je otec a že by si taky měla zajít na test na AIDS.“
Igor: „Tos jí fakt řek, jo? Ty vole, ty seš hustej! No a co ti na to řekla?“
Robert: „Co bys řek? Tů-tů-tů-tů-tů! Položila mi telefon!“
Igor: „Cha cha cha! Takže trefa do černýho! No to mě poser!“
Robert: „Jo, přesně tak! A někdy v září už bude to dítě na světě. Docela by mě zajímalo, jestli bude snědý po tátovi nebo blonďatý po mámě.“
Igor: „No, třeba to bude blond Turek.“
Robert: „Cha cha cha! Blondturek, to se ti povedlo! Pavel už si z ní taky dělá prdel. Dokonce na ní vymyslel vtip, jak Helena příde do hospody, vobjedná si kafe a číšník se zeptá, jestli chce turka nebo preso? A Helena prej na to, že si dá radši čaj!“
Igor: „Cha cha, to je teda nářez!“
Robert: „No tak nářez to je každopádně. Hlavně de vo Nosála, jestli se na Helenu nevyflákne až uvidí, že se mu porodila sazičku. To bys pak měl zas šanci a moh by ses nabídnout jako náhradní táta!“
Igor: „Tak na to zapomeň! To bych si ho radši vyškub!“
Robert: „Neřikej, že bys jí nevzal zpátky, kdyby přišla s prosíkem a řekla ti, žes byl stejně nejlepší!“
Igor: „Řikam ti, ani omylem! To je definitivní!“
Robert: „Jó, už si dobrej. Takle se mi líbíš! A na to se napijem!“
Autor tímto příspěvkem srdečně zdraví český No Kidding klub!
A komu to nestačilo, může si dát ještě nášup v podobě ukázky z tvorby Mrtvých miminek:
Viki Shock
Sto mrtvejch miminek v jedný popelnici
(moralistický morytát)
Maminčina mrtvá miminka,
miminčina mrtvá maminka,
to je ale pěkná rodinka,
ještě zbývá najít tatínka.
Tatínek, ten visí na hrušce,
dědeček zas sáhnul po pušce,
do hlavičky střelil babičku,
pak se pověsil na skobičku.
Sto mrtvejch miminek
v jedný popelnici,
sto mrtvejch miminek
kvílí o půlnoci!
V popelnici mrtvá miminka
papají mrtvého tatínka,
v popelnici mrtvá maminka
kojí svoje mrtvá miminka.
Sto mrtvejch miminek
v jedný popelnici,
sto mrtvejch miminek
kvílí o půlnoci!
Morální poslání písně:
Krkavčí matky,
neodkládejte své nechtěné děti do popelnic,
nýbrž do baby boxů!
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat