Bylo nebylo, jednoho dne se Hektor Hnípal a Lukrécie Volátková vypravili do Bohnické psychiatrické léčebny na festival Mezi ploty. Hektor byl čtyřiatřicetiletý prokletý básník, který vypadal asi jako Freddie Mercury, když Queen koncertovali v Budapešti, a přesto to kupodivu nebyl teplouš. Jako mnoho podivínů před ním snažil se živit prací knihovníka. Lukrécie byla sedmadvacetiletá slečna menšího vzrůstu, v obličeji trochu zakulacená, přesto však docela pohledná a velmi sympatická. Dá se říct, že i ona byla prokletá, neboť stejně jako Hektor pracovala v knihovně. Prací v knihovně totiž, jak víme, ještě nikdy nikdo nezbohatl. Lukrécie byla z Brandejsa, kam jednou pozvala Hektora na autorské čtení, a od té doby byli kamarádi.
Když tedy onoho dne dorazilo naše duo proklatců do Bohnic, nebe se zatáhlo, potemnělo a poté se spustil déšť, který sílil a sílil. Hektor si jako zákonů dbalý občan nevzal deštník, protože na internetu psali, že do areálu blázince se s deštníkem nesmí. Zdálo se však, že byl asi jediný, kdo tuto informaci četl a přiložil jí nějak význam, neb drtivá většina lidí včetně Lukrécie si kryla kotrby deštníkem. Naštěstí měl na sobě koženou rockerskou bundu zvanou křivák a mikinu s kapucou, kterou si moudře přetáhl přes hlavu. Na hlavním pódiu právě mluvil Pavel Šlem, mrňavý a mocichtivý fašista z magistrátu, který sice nenáviděl kulturu a škrtil ji kde mohl, přesto se však rád nechával zvát na zahájení kulturních akcí, které ještě nezahlušil, aby se tak zviditelnil před potenciálními voliči a vydržel pak u korýtka další volební období. Hektor tohoto pána upřímně nesnášel a jeho přítomnost zde nesl těžce. Šlem se naštěstí po velmi krátké době odporoučel a začala hrát slovenská rocková kapela Horkýže Slíže, která svými vtipnými texty Hektora i Lukrécii dostatečně pobavila, takže ji poslouchali asi půlhodiny, než je to přestalo bavit a šli jinam. Pochopitelně pořád pršelo. Cestou hovořili o tom, že na této akci byli již mockrát, že je vlastně pořád stejná a už je vlastně moc nezajímá. Navíc jim byl silně nepříjemný nepolevující déšť, před nímž nebylo úniku. V záchvatu zoufalství pomysleli i na to, že by se mohli schovat v poloprázdném kontejneru, jenže tu hrozilo nebezpečí, že kdyby je uviděl někdo z lapiduchů, mohli by se pak legitimně stát z pouhých víkendových návštěvníků dlouhodobými chovanci. Z tohoto důvodu nakonec zvolili jinou variantu a zastavili se před pavilónem gerontopsychologie. Lukrécie tam zazvonila a chvíli nato vyšel ven její kamarád Bobeček, chlapisko jako hora, který tu pracoval jako ošetřovatel a zrovna měl službu. Lukrécie představila Bobečka Hektorovi a pak všichni asi čtvrthodiny kecali o pitominách, jak taky jinak. Bobeček se ale musel vrátit k práci, tak se s ním rozloučili a přesunuli se na koncert Jirky Schmitzera, který byl stejně dobrý jako vždycky. Problém byl v tom, že už ho viděli a slyšeli mockrát, a navíc pořád lilo jako z konve. Kdyby si tu člověk aspoň mohl dát grog anebo pivo, ale to ne! V celém areálu byl přísný zákaz prodeje a konzumace alkoholu. Ne že by naši hrdinové byli alkoholici, ale přesto se shodli na tom, že se z festivalu přesunou někam jinam, kde neplatí zákon prohibice.
Šupajdili si to zrovna kolem stánků k východu, když Hektora upoutal černý kovbojský klobouk z kůže za pouhých padesát korun. Klobouk měl dokonce gumičku, která se dala utáhnout pod bradou, takže byl prakticky nespadnutelný. Vzhledem k tomu, že to bylo opravdu za pakatel a že ještě pořád pršelo, zakoupil Hektor tuto pokrývku hlavy a hned si ji nasadil s komentářem, že teď už mu jako pravému kovbojovi jen zbývá přihlásit se do ródea a nechat se v aréně rozšlapat na cucky nějakým obzvláště zuřivým býkem. Lukrécie se smála, ani ne tak jeho bonmotu, jako spíš tomu, že ten klobouk Hektorovi nasadil korunu, teď už totiž skutečně vypadal jako dokonalá buzna, která by se klidně uživila jako go go tanečník u tyče v gay baru. O chvíli později potkali Jeremiáše, Hektorova kolegu, který se nechal předělat z ženy na muže a kvůli svému nevysokému vzrůstu měl v práci přezdívku Trpajzlík. Původně se jmenoval Káťa, ale to není podstatné. Bohužel byl stále velice upovídaný, čímž šel všem kolegům strašně na nervy. Hektor vzájemně představil Lukrécii a Káťu, totiž Jeremiáše, a pak si chvíli povídali, totiž mluvil hlavně Jeremiáš. Včera mu na chirurgii ufikli zbytky ženských ňader, takže ho to trochu bolelo, ale vzhledem k tomu, že to byl naprostý cvok a workoholik, přijel sem dnes s kuriózním projektem Živá knihovna, jehož byl součástí. Na Lukréciinu a Hektorovu otázku, co že to je za atrakci, vrazil jim do ruky sešit velikosti á čtyři a někam zmizel. Hektor a Lukrécie si mezitím listovali v sešitu, kde se představovalo asi sedm lidí, jež seděli opodál u stánku. Jako první se tam vyskytoval Jeremiáš, pod jehož jménem stálo: „Jsem transexuál a gay. Narodil jsem se jako muž v ženském těle, které mi bylo vždy odporné. Nyní jsem po operaci, mám mužské tělo, žiji s přítelem a jsem šťastný.“ Pod touto stručnou charakteristikou byly vypsány předsudky veřejného mínění vůči transexuálům a homosexuálům, a nakonec tam stálo, že si pana Jeremiáše můžou půjčit na půlhodiny a ptát se ho na jeho originální životní cestu. Kupodivu této možnosti Lukrécie ani Hektor nevyužili. Hektor proto, že poslouchal Jeremiášovy výlevy v práci každý den, zatímco Lukrécii stačilo už jen to málo, co slyšela a co si přečetla. Kromě Jeremiáše byly k dispozici další zajímavé osoby z opomíjených menšin, například konvertitka k islámu, konvertita k židovství, ekologická aktivistka, člověk po těžkém úrazu, který se s tím vyrovnával tak, že sprostě nadával všem lidem okolo, a jiné pozoruhodné a autentické bytosti. Nějaký zdánlivě normální dvounožec se naklonil k Hektorovi a Lukrécii a ptal se jich, zda si někoho ze seznamu vybrali. Nato Hektor pánovi odpověděl, že si nabídku bedlivě pročetli, že je to moc zajímavý projekt, ale oni že už musejí jít. Nějaká neforemná existence z Živé knihovny, zřejmě onen sprostý posttraumatik, počala náhle hýkat cosi jako: „S tímhle pánem chci mluvit já!“, ukazuje přitom na Hektora, pročež odtamtud naši hrdinové radši rychle zdrhli.
V tu chvíli pochopitelně přestalo pršet.
Autobus je dopravil na metro do Vysočan, odkud se přesunuli k Sazka Aréně, konkrétně do hospody Na Kovářské, legendárního to doupěte tajemného Mutanta, kde konečně svlažily svá vyschlá hrdélka či volátka, a pokusili se vzpamatovat z nepovedeného festivalového odpoledne. Brzy je tam poctil návštěvou undergroundový spisovatel Achilles Nehoda, zapřísáhlý pivní skaut a tvůrce geniálních anekdot, vizáží připomínající ponejvíce robota Bendera z kresleného seriálu Futurama. Hektor kdysi zařídil Achillovi vydání povídkové knihy Ring pro oslíka, která se vůbec neprodávala, načež mu ještě přebral přítelkyni Helenu. Achilles ho za to nějaký čas nenáviděl, ale když Helena Hektora opustila, oba kamarádi si k sobě opět našli cestu. Důsledkem znovunavázání tohoto přátelství bylo zavedení pravidelných hospodských sedánků pod hlavičkou „Klubu mužů opuštěných Helenou“, což byla jen alibistická záminka, kterou chtěli sami před sebou omluvit svůj zdárně rozvinutý alkoholismus. Hektor představil Lukrécii Achillovi, aby se poté počala zábava s velkým Z: pípy se roztočily, chlebárny se otevřely, piviště padala do nich jako o posvícení, a z nich pak na oplátku proudila do éteru až marnotratná kvanta bohatýrských historek, jak už to tak bývá mezi vzdělanci a zvrhlíky.
Když se o mnoho později stočila řeč na oblíbenou četbu z poslední doby, hluboce umělecky založený Achilles se přiznal, že v současnosti se koří mezi prostým lidem oslavovanému Forrestu Gumpovi. Hektor ho ovšem hravě přebil, neb tvrdil, že za minulý týden četl jak Nietzschova Zarathustra, tak Krkonošské pohádky s populárním Trautenberkem, navíc v kombinaci s jednoznačně propagandistickou brožurkou Chvála česneku. Od okamžiku, kdy se po vzoru slova nadčlověk pokoušel roubovat na všechna podstatná jména předponu „nad“, takže vznikla slova jako například Nadpivo, Nadčesnek či Nadtopinka, a nadto se ještě pokoušel nadávat německy, bylo jasné, že večer dospěl ke svému vrcholu, tedy bylo na čase to zabalit. Lukrécie se s přáteli rozloučila a jakožto pravá dáma nechala se dovézti domů autobusem městské hromadné dopravy. Hektor a Achilles vyčkali do zavíračky a teprve potom se rozešli do svých obydlí. Ten dlouhý den byl zdánlivě u konce, ovšem ne pro všechny. Když se Achilles a Lukrécie druhý den ráno probudili, v mobilu na ně čekala zpráva od Hektora, odeslaná ještě v noci: „Recept na půlnoční Nadtopinku: Opijte se pivem do zblbnutí, pak kydněte na pánev půl vaničky Ramy, do tuku prskněte kus chleba. Podáváme spálené na česneku s pivem.“ Z toho pochopili, že jejich statečný přítel se nevzdal svých včerejších představ tak lehce, ba že se je dokonce pokusil realizovat. Jeho konečným výsledkem však byla hlavně ještě několik dnů zasmrádlá kuchyň. Inu, jak by asi pravil Krakonoš: Čím kuchyně nasmrádne, tím taky smrdí, a ona taková Nadtopinka na Nadčesneku, ta vám teda smrdí pořádně!
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat