Opilý reportér zasahuje

Holešovice: Policisté zadrželi střešního zloděje

Muže, který kradl střešní tašky z budovy bývalého nádraží Praha-Bubny, zadrželi ve středu před půlnocí policisté. Pachatel byl podle zasahujících policistů na místě přistižen již po několikáté. Tentokrát mu byl osudný všímavý chodec, který na zloděje telefonem upozornil policejní hlídku. Nyní policisté prošetřují, zda se jedná o trestný čin či pouze o přestupek. (pip)

(Publikováno na internetovém serveru Pražského Deníku v pátek 18. dubna 2008 v rubrice Krátce.)

Kajícně doznávám, že tím všímavým chodcem a zároveň autorem krátkého článku byla má maličkost, a lapenému zločinci se za svou denunciaci hluboce omlouvám. Ale jak k tomu všemu vlastně došlo? Inu, to bylo tak: Po půlroční pauze na pracáku, kdy jsem si k podpoře přivydělával psaním literárních recenzí, jsem byl nucen konstatovat, že takhle se dlouho žít nedá. A tak jsem vzal práci reportéra domácího zpravodajství tiskové agentury MediaFuck, která se rozhodla, že položí zdejší ČTK na lopatky, což se jí, pokud vím, dodnes nepodařilo.

Jak jsem brzy pochopil, MediaFuck byl klasický bulvár, ačkoli si hrál na něco lepšího. Agentura sídlila v jednom patře věžáku bývalé holešovické pekárny a většinu redaktorů tvořili přeběhlíci z Blesku či podobných tiskovin pochybné úrovně. Jako obvykle jsem se do této společnosti vůbec nehodil. Zeptáte-li se mě nyní, proč jsem tam vůbec nastupoval, nevím přesně, co na to odpovědět. Asi že jsem se, zpitomělý četbou Egona Erwina Kische, naivně domníval, že prožiji v ulicích metropole velká dobrodružství, o nichž pak budu slavně a originálně informovat celý svět. Jenomže od časů zuřivého reportéra se novinařina bohužel značně změnila. Většinu dní jsem tak jen seděl u monitoru počítače a pročítal tiskové zprávy, které přibývaly každou minutu. Občas jsem zavolal jejich autorům či aktérům, abych pak z jejich odpovědí sesmolil vlastní verzi události. Pochopitelně jsem měl za sebou editorku, jež mi pak článek pětkrát vrátila k přepsání a nakonec jej upravila tak, až byl zcela sterilní. Jakožto byvší literární kritik jsem byl zvyklý přesně citovat, zde se však musela každá citace naopak překroutit a zvulgarizovat do té míry, aby to pochopili i lidé s inteligencí v pásmu debility, kteří měli být hlavními odběrateli našich zpráv. Demotivující bylo rovněž to, že jsem psal takzvaně do zdi. Naše zprávy totiž kromě editorů a kolegů nikdo nečetl, neboť agentura fungovala teprve čtvrt roku a prozatím nejela naostro. Když jsem se o této skutečnosti zmínil svým přátelům z mokré čtvrti neboli literární scény, začali si ze mě utahovat, že jsem se nechal zaměstnat partou choromyslných, kteří si na novináře jenom hrají, což jsem jim nedokázal nijak vyvrátit.
Během mého prvního měsíce v agentuře odešli z naší redakce čtyři lidé včetně vedoucí, žádná náhrada však za ně nepřišla. Mě a zbylé dvě kolegyně rozpustili do politické redakce, což jsem nesl velmi těžce. Z objíždění magistrátů a tiskových konferencí s politiky, kterým jsem z jejich mazaně nic neříkající ptydepe nerozuměl ani slovo, jsem dostával kopřivku. Chtěl jsem do kultury nebo do krimi, leč neuspěl jsem. Ostatně kdybych se přece jen dostal do kultury, byl bych stejně znechucený. Jednalo se totiž spíše o žumpu šoubyznysu. Psalo se zde hlavně o tom, že zlatý slavík a zombie Karel Gott se stal podruhé otcem, pseudomalíř a kýčař Kristián Kodet má novou výstavu, a herce komunistických funkcionářů Jaroslava Moučku odvezli do nemocnice v posledním tažení. Konečně po třech týdnech v politické redakci došlo vedení, že se pro jejich agenturu nehodím, a tak mě propustili, čemuž jsem byl rád.

Nicméně krátký článek z úvodu vznikl ještě v době, kdy jsem si myslel, že ze mě bude druhý Kisch. Pracoval jsem v agentuře teprve třetí den a skoro nikoho neznal, když mě šéfredaktor pozval na oslavu narození jeho dcery. Akce se konala v prostorné hospodě jménem Lokáda kousek od redakce, takže jsem se tam sešel skoro se všemi novými kolegy. Seznámil jsem se například s redaktorem krimi Markem a jeho zajímavým kamarádem zvaným Hrobař, který si vydělával focením obětí tragických událostí. Pěkně jsme si popovídali o hříšných lidech města pražského, o legendárním a nikdy nevyřešeném případu rozřezané prostitutky Otýlie Vranské nalezené v kufru, o vrahu Mrázkovi, jenž nevyžadoval, aby žena, s níž souložil, měla na krku hlavu, a tak podobně. Načež mi Hrobař slíbil, že až zase půjde na nějakou pitvu, tak mě vezme s sebou. Byl bych s ním rád pokračoval v rozhovoru a popíjení, jenže jsem si tehdy vzal k srdci maminčinu radu, abych se v nové práci hned moc neopil, pročež jsem se kolem půl dvanácté po anglicku vytratil.

Cestou Argentinskou ulicí k stanici metra Vltavská jsem narazil na autobusovou zastávku. Chtěl jsem se mrknout do jízdního řádu na sloupku, jestli mi náhodou v brzké době něco nepojede, když jsem zaslechl podivný šramot z blízké budovy bývalého nádraží, chátrajícího za děravým drátěným plotem. Podíval jsem se směrem vpravo, odkud se ozýval hluk, ale přes větve mně neznámého listnatého stromu jsem pořádně neviděl. Popošel jsem tedy asi deset metrů zpátky, kde jsem měl volný výhled, a zaostřil své zřítelnice do tmy, v níž jsem rozeznal lidskou siluetu na střeše budovy. Napadlo mě, co tam asi kdo tropí takhle pozdě v noci? Že by tam ještě probíhaly nějaké práce? Třeba tam jen chce přespat nějaký bezdomovec, jenže proč zrovna na střeše? Není to nebezpečné, ale hlavně nelogické? Silueta se pravidelně pohybovala a také hluk byl pravidelný. Nyní mi již bylo jasné, že dotyčný střechu loupe jako Jeníček z chaloupky perníček, přesněji řečeno že loupí zbytky střešních tašek. Jindy bych to asi nechal být, ať si chlap klidně rozebere a odnese třebas celé nádraží. Ten večer jsem byl ale vybuzený předchozí debatou o kriminálních živlech a navíc jsem měl trochu vypito, tak asi pět šest piv a pár panáků, a tu do mě vjel ten čertovský nápad. Ha, zuřivý reportér zasahuje, dobrodružství začíná!

Vytáhl jsem mobil, vytočil 158 a nahlásil podezření na nezákonnou činnost. Kupodivu už asi za tři minuty přijel policejní vůz. Vystoupil z něj uniformovaný policista, optal se mě, zda jsem to já, kdo učinil oznámení, a poté chtěl znát mé jméno a adresu. Na profesi se neptal, a tak jsem mu ji nesdělil. Jeho kolega mezitím koukal od vozu na budovu nádraží a poté volal kamsi vysílačkou. V tu dobu už na střeše žádná silueta vidět nebyla, ale cosi se ozvalo z útrob budovy. Za tři minuty přijela další dvě policejní auta. Poté se dohromady asi šest či sedm policistů s baterkami vydalo do tmy dírou v plotu směrem k budově. Aby toho nebylo dost, dorazil vzápětí ještě čtvrtý policejní vůz.

Uběhlo několik minut a nic se nedělo. Začalo mi být lehce nevolno. Napadlo mě totiž, že ten Jeníček, co loupal perníček, už je třeba dávno fuč, a o koho se asi v takovém případě budou nevrlí policisté bez dopadené kořisti zajímat? Pochopitelně o mou maličkost! V duchu už jsem se viděl u výslechu. Nahlásil jsem zloděje na střeše, ale oni ho nenašli. Nu, a co já? Copak jsem vlastně zač? Že reportér? Aha! A v hospodě jsem náhodou nebyl? Byl? A kolikpak jsem toho vybumbal? Nejsem já náhodou nějaký reportér alkoholik, který má delirium, anebo ještě hůře, nevystřelil jsem si z nich jen tak pro legraci? On takový policejní výjezd něco stojí a kdopak ho asi zaplatí, když na místě činu nechytili žádného pachatele? Posádka posledního vozu též zmizela ve tmě, což mě inspirovalo k nápadu, že bych měl zmizet také, pochopitelně úplně někam jinam nežli policisté.

Chystal jsem se právě k realizaci této idey, když se ze tmy vyloupl kordon policistů, v jejichž středu šel nějaký mladý člověk s baseballovou čepicí na hlavě a s rukama spoutanýma za zády, zjevně zadržený pachatel. Zatímco mladíka přitiskli čelem k plotu a kdosi jej prohledával, přišel ke mně policista, s nímž jsem předtím mluvil, a poděkoval mi za splnění mé občanské povinnosti. Velice se mi ulevilo. Zeptal jsem se ho, co bude dál s tím hříšníkem? Nato mi bylo řečeno, že je to známá firma, zadrželi ho tu naposled včera, ale protože ukradl málo tašek, nebyl to trestný čin, nýbrž jen přestupek, a proto jej dnes ráno propustili. Pak policista zamířil světelný kužel baterky na střechu, načež pravil, že dnes toho pachatel stačil ukrást snad ještě méně nežli včera, takže bude ráno pravděpodobně opět na svobodě. Poté naložili zadrženého do auta a odjeli, já záhy zjistil, že tu jezdí jen noční autobusy, samozřejmě až po půlnoci, a ta ještě nebyla, a tak jsem došel na metro a konečně odjel domů.

Druhý den ráno jsem vylíčil své noční dobrodružství kolegu Markovi, který mi hned poradil pár tipů, jak s tím vším dále naložit. V první řadě jsem měl zavolat na policejní oddělení, jež řešilo tento případ, a požádat je, aby se mé osobní údaje nedostaly k zadrženému, což je prý jinak běžná praxe. Když pak zlosyna propustí, často si jde osobně vyřídit účty s udavačem, jímž jsem v tomto případě byl já. A za druhé jsem se měl přiznat ke své identitě reportéra, zjistit o věci nové informace a napsat o tom článek. Jak Marek řekl, tak jsem udělal. Na starost to měl nějaký poručík z oddělení v Přístavní ulici. Anonymitu mi slíbil, žádné nové informace mi však nedal. Napsal jsem tedy článek tak, jak jsem si událost pamatoval, a pobavil jím většinu kolegů. Přišlo mi škoda, aby skončil ve zdi, takže jsem ho se svolením šéfové poslal kamarádovi od konkurence, který ho publikoval aspoň na internetovém serveru deníku. A to je v podstatě celá historie opilého reportéra, jehož první případ byl zároveň posledním.


Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz