Pozvánka na výstavu, jež byla zčásti zakázána

    Milí přátelé,
Srdečně Vás zvu na svou výstavu koláží, která se koná od prvního prosince v Café Marathon, Černá ulice 9, Praha 1. A jestli můžu prosit, s návštěvou si pospěšte! Výstava měla sice původně končit až čtvrtého ledna, bohužel není jisté, zda tam tak dlouho zůstane. Již včera dopoledne, tedy v den vernisáže, došlo k svévolnému sundání tří koláží panem kavárníkem Tomášem. Kavárna se totiž nachází na půdě Evangelické Teologické Fakulty a děkanovi se prý nelíbily tyto obrazy: Strýček Dolfi a malý Josífek Ratzingerů (viz níže), Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě a V kárném táboře.

    Pan kavárník Tomáš, s nímž jsem se předtím setkal asi třikrát a jenž na mě udělal dojem velmi sympatického a milého člověka, mi zavolal a původně chtěl hned zrušit celou výstavu. Když jsem mu řekl, že už nestihnu odvolat vernisáž, svolil, aby proběhla, ale bez výše zmíněných obrazů, které už sundal. Dále mi řekl, abych si je večer vzal a šel s nimi (dámy prominou), cituji: do píči! Večer na místě výstavy nebyl k zastižení. Zakázané a sundané obrazy se nacházely ve „skladě“ na dámských toaletách, odkud mi je vydala obsluha kavárny. Odnesl jsem je na zadní stolek, kde si je všichni hosté prohlédli.
Vernisáž, na níž se dostavilo asi třicet přátel vesměs z uměleckých kruhů, proběhla zcela klidně. Na jejím konci jsem si vzal zakázané obrazy a odešel s nimi domů. Zda a kdy budou za morálně závadné označeny a sundány další koláže, případně celá výstava, to bohužel netuším. Zakázané obrazy se pokusím vložit na blog, případně jsou k vidění u mě osobně. Níže připojuji úvodní řeč k výstavě z pera výtvarného kritika Hanse von Landschmietta, kterou včera přednesl pan S.d.CH. Pan Landschmiett se totiž pro nemoc omluvil.
    Mimochodem kopii níže uvedené řeči jsem zanechal na baru panu Tomášovi a panu děkanovi s tím, aby si ji přečetli a pochopili, že mě zřejmě špatně pochopili, a že celou věc považuji za politováníhodnou. Za patnáct let mé dosavadní výstavní činnosti se mi nikdy nic podobného nepřihodilo. Dnes přišla od pana Tomáše SMS, že "omluvu" přijímá. O vrácení zakázaných obrazů na výstavu tam však nebylo nic. Inu tak.



Viki Shock - Prasečí chlívek uprostřed fašismu & Germánská idyla

    Vážené dámy, vážení pánové,
po tříleté přestávce od poslední autorovy výstavy v galerii Smečky (formálně společné s Eugenem Brikciusem), na níž prezentoval osmdesát pět nejlepších koláží za dekádu 1996 až 2006, nám Viki Shock zde a nyní představuje hned dva cykly „nových“ koláží. Nových v uvozovkách proto, neboť podíváme-li se na datace jejich vzniku, zjistíme, že starší cyklus pochází už z jara 2003 a mladší z léta 2008, přičemž umělec od té doby nic nového nevytvořil. Zarazil-li Vás dlouhý, podivný a snad i poněkud nelichotivý titul výstavy, můžeme si jej společně rozebrat. První část prvního dílu názvu odkazuje na bonmot světoznámého vědce a filosofa Alberta Einsteina, který termínem prasečí chlívek označoval lidskou rodinu obecně. Druhá část prvního dílu zase parafrázuje výrok italského básníka, spisovatele a filmového režiséra Piera Paola Pasoliniho, jenž už před půl stoletím ve svých Korzárských spisech označil západní konzumní společnost za skutečný moderní fašismus. Zastavme se nyní blíže u jednotlivých výjevů, nejprve u cyklu Prasečí chlívek uprostřed fašismu, v němž se Shock profiluje jako znakoplavecký satirik a sarkastický moralista par excellence, odhalující pokrytectví euroatlantické civilizace a skrytou stranu médii do zblbnutí hlásané reklamy na její šťastný život.
    Úvodní obraz Spokojená rodinka na nedělním výletě aneb Prasečí chlívek nám ukazuje maloměšťáckou téměř selanku, v níž však kromě dětí a manželky nechybí ani nutný doplněk manžela, skrytého v kupce sena, tedy jeho milenka. Kančí hlava v levém rohu obrázku může být jednak explicitním dotvrzením tohoto status quo lidské rodiny, jednak prostým přírodním živočichem, pohybujícím se ve svém přirozeném prostředí. Podobně můžeme vnímat na tento epický výjev navazující drobnou koláž Ztracená. Buď se jedná pouze o holčičku, která se ztratila na nedělním výletě, anebo o symbolické znázornění dětského deprivanta, jenž se manželskou nevěrou a následným rozpadem vztahu rodičů ocitá v zmatené vnitřní samotě a sirobě, napadán stavy úzkostlivého strachu z další existence, když mu ta dosavadní byla rozmetána.
    Čas sít, čas sklízet, čas žít, čas umírat – právě toto biblické a existenciální poselství je námětem obrázku Sekáči se připravují na žně, kde jsou maskovaní sekáči a zároveň rituální kmocháčci smrťáčci připraveni zkosit, co bylo zaseto, ať už je to cokoli: oves, žito, pšenice anebo lidský život. Aby se jeden člověk mohl mít luxusně, musí na něj mnoho jiných lidí pracovat, tento odvěký fakt vidíme jasně v díle Plantážnice, poněkud komorněji jej opakuje i Velkostatkářka. Momentky ze života bezstarostné zlaté mládeže – i tak by se dal vyjádřit obsah žánrových obrázků Selanka u vody a Tomu říkám pořádný odpal! Jak nebezpečně mohou dopadnout nekontrolované pokusy s klonováním živočichů a s vzestupnou robotizací, to znázorňuje trojice frankensteinovských odkazů Kde se tu, ksakru, vzal ten obří hmyz!, Narodí se biomechanoid? a Aport, Alíku, aport!
    Možná až poněkud ohavnou parodií reklam na potraviny je koláž Babiččino oblíbené jídlo. Uvědomme si však, jak ve většině případů ohavnými jsou produkty reklamou hlásané, tzv. babiččiny nejchutnější domácí polévky z pytlíku, a jak ohavnou lží jsou tím pádem tyto reklamy – navoněné zdechliny! Kam dle majoritní společnosti patří svobodní duchové s originálním uměleckým viděním světa a další nestandardně se chovající jedinci jako například exhibicionisté, fetišisté, homosexuálové či alkoholici, to znázorňuje obrázek s kafkovským názvem V kárném táboře.
    V moderním převážně ateistickém světě, kde už od časů šíleného filosofa Friedricha Nietzscheho „Bůh je mrtev“, a kde již neexistují žádná etická ani morální pravidla, přičemž duchovno se absolutně vytratilo či vyprázdnilo, anebo transformovalo v pouhé duc hovno, v tomto vrcholně materialistickém světě globálního ekonomického fašismu zbývá většině lidí vzývat nejnižší partie svých těl jako to nejvyšší možné naplnění jejich životů. Pročež byl na místo ikony Boha dosazen rozcapený bobr, a prodejny erotických pomůcek (kde si kdokoli může zakoupit umělý penis, umělou vagínu, nafukovací hulihlavu a další hromadu šidítek), tyto novodobé kostely zahltily celý svět. A právě tématu přehlcení pornografií nastavuje zrcadlo závěrečný opus cyklu Večerníček nám konečně dospěl. Ve středu této sexuální orgie nachází se pohádková postava vržena na cestu bonmotu amerického komika Woodyho Allena „Všechno,co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat“, aby možná jednou skončila u parafráze od jeho anglického kolegy Douglase Adamse „Všechno, co jste kdy nechtěli vědět o sexu, ale museli jste zjistit.“
    Mimochodem ne náhodou tvoří podklady k většině koláží cyklu díla dalšího šílence, zběhlého kněze, vizionářského malíře a extrémně citlivého člověka Vincenta van Gogha, který, nežli by se přizpůsobil nemilosrdně brutální společnosti, si raději uřízl ucho a později spáchal v blázinci sebevraždu střelou do břicha. Také tento pán je Shockovu naturelu velmi blízký a drahý.
    Po vyčerpávajícím a téměř psychoanalytickém výkladu novější části výstavy si ještě pojďme letem světem prosvištět také její starší část. Cyklus Germánská idyla jako by na první pohled ani nevytvořil Viki Shock, nýbrž někdo úplně jiný. Na jaře 2003 se totiž umělec nacházel ve zvláštním rozpoložení. Po poetikách dada, surrealismu, comicsu a pop artu, které do té doby hojně využíval a remixoval, a jež se tím pádem staly pro jeho tvorbu typickými, si chtěl od této „rutiny“ odpočinout. Výsledkem je soubor, který se ve většině případů hlásí k minimalismu a banalýze.
    Musíme si však přiznat, že hned úvodní koláže působí ani ne tak banalisticky jako spíše jen banálně, infantilně, ba až skutečně slaboduše. Zírají z nich na nás netečné, podivně pitomé obličeje plyšových zajíců, medvídků a jiných neživých hraček v podobě zvířat na fotografickém pozadí kýčovité zahradní krajiny, a nic jiného se zde neděje. Maně nás při tomto pohledu napadá universální bonmot českého psychologa a surrealisty Bohuslava Brouka „Zde trapno existovat.“ Výrazným je zde jen duo obrázků Strýček Dolfi a malý Ratzinger a Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě, v němž vystupuje nacistický diktátor jako překvapivě milý člověk, a budoucí hlava katolické církve jako jeho mazlíček. Za bližší povšimnutí stojí ještě kvarteto Germánská idyla a Germánská apokalypsa I, II a III, vytvořené technikou ubrouskáže, jíž autor tehdy objevil. Původně zkoušel použít také toaletní papír (pochopitelně nepoužitý), ale ten se hodně trhal a kromě toho jeho výtvarné motivy nebyly tak barvité a bohaté jako na ubrouscích. A protože kalendář, použitý k podkladům těchto většinou nekonfliktních až idylických koláží, stejně jako obrázky plyšáků včetně ozdobných ubrousků pocházejí z rakouské a německé provenience (o národnosti Hitlera a papeže ani nemluvě), stávající název cyklu se tak přímo nabízel.
    Dosti však již amatérské psychoanalýzy a výtvarné pseudokritiky! Konečně totiž přichází čas přípitku na umělecký zdar a prodejní úspěch této výstavy a jejího autora, jakož i na bujaré veselí a smích! Neboť je to především smích, který se snaží autor svými kolážemi vyvolat, byť je to občas třebas i smích skrze slzy. Rozloučím se tedy s Vámi zvoláním, které skanduje skupina roztleskávaček v nejmenovaném americkém filmu a jehož bude většině z nás v nadcházejících časech gradující finanční krize a globálního fašismu ještě dosti často potřeba pro přežití: „Kdo se mračí neuspěje, vyhraje ten, kdo se směje!“


Hans von Landschmiett, prosinec 2011.