Zakázaná výstava aneb Veřejný nepřítel č. 1 kavárny Marathon a Evangelické Teologické Fakulty

Milí přátelé,
v úterý šestého prosince po poledni byla má výstava Prasečí chlívek uprostřed fašismu a Germánská idyla v kavárně Marathon předčasně ukončena, a to nikoli na mé přání. Pojďme si nyní společně zrekapitulovat, co předcházelo jejímu konci.

    Abych Vás nezdržoval podružnostmi, vynechám líčení svých finančních investic do zakoupení potřebných klipsrámů a několikadenní domácí přípravu výstavy, adjustaci obrazů, jejich převoz do výstavního prostoru atd. atp. Přejděměž tedy rovnou k jádru pudla.
    Ve středu 31.listopadu odpoledne jsem dorazil do kavárny Marathon s kamarádem Davidem Pillowem, který výstavu ve zdejších prostorách domluvil s šéfem kavárny Tomášem Kosobudem. Ten zde v tu dobu přítomen nebyl. Viděl jsem se s ním předtím asi třikrát a připadal mi jako velmi milý člověk. Během několika málo hodin jsme provedl instalaci výstavy a poté odešli spokojeně domů, těšíce se na zítřejší vernisáž.
    O den později kolem poledne mi telefonoval David, že kavárník Tomáš je silně znepokojen třemi vystavenými kolážemi. Jednalo se o tato dílka: Strýček Dolfi a malý Josífek Ratzingerů, Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě a V kárném táboře. Na prvních dvou je motiv Adolfa Hitlera s malým dítětem, na třetím zase motiv koncentračního tábora. Kavárník Tomáš mé obrazy před instalací neviděl, ani je vidět nechtěl, což byl asi ten hlavní problém. Navrhl jsem, aby přes obrazy nalepil bílý papír s nápisem, že jde o nebezpečné obrazy a lze se na ně podívat jen na vlastní nebezpečí. Tento vzkaz se však nesetkal s pochopením. Kavárník Tomáš následně zatelefonoval přímo mě a byl velmi rozčilen. Kavárna se totiž nachází na půdě Evangelické Teologické Fakulty a dopoledne se prý přišel na výstavu podívat pan děkan. Tomu se tři výše zmíněné obrazy hrubě nelíbily a trval na jejich odstranění. Kavárník Tomáš mi dále sdělil, že má ženu a dítě a nechce přijít o živnost, proto mluvil i o zrušení celé výstavy. Když jsem mu řekl, že už nestihnu odvolat vernisáž, svolil, aby proběhla, ale bez výše zmíněných obrazů, které už sundal. Dále mi řekl, abych si tyto večer vzal a šel s nimi (dámy prominou), cituji: do píči! Večer na místě výstavy nebyl k zastižení.
    Zakázané a sundané obrazy se nacházely ve „skladě“ na dámských toaletách, odkud mi je vydala obsluha kavárny. Odnesl jsem je na zadní stolek. Vernisáž, na níž se dostavilo asi třicet přátel vesměs z uměleckých kruhů, proběhla zcela klidně. Po úvodní řeči z pera výtvarného kritika Hanse von Landschmietta (který se však omluvil pro nemoc, takže řeč za něj pronesl pan S.d.Ch.) jsem poděkoval kavárníkovi Tomášovi za umožnění výstavy, ovšem s malou výhradou. Poté jsem se zmínil o třech děkanem zakázaných a sundaných obrazech, které si všichni hosté prohlédli, přičemž považovali celou „kauzu“ za více méně úsměvnou. Na konci vernisáže jsem si vzal zakázané obrazy a odešel s nimi domů.
    Do Marathonu jsem se vrátil až v pondělí 5. prosince večer, opět s Davidem Pillowem.
To už jsme si všimli, že z výlohy kavárny zmizel plakát s mým jménem a názvem výstavy.
Výstavu jsem plánoval jako prodejní, pročež jsme nalepili na obrazy cenovky. Na prázdná místa po třech zakázaných obrázcích jsme nalepili samolepku s textem: "zde visící obraz byl zcenzurován". O den později mi před půl druhou odpoledne přišla SMS od kavárníka Tomáše, že "vzhledem k okolnostem" sundal zbytek obrazů, mám si pro ně přijet.
    Tedy jsem se tam večer vydal, opět s Davidem Pilowem, kavárník Tomáš opět nebyl přítomen. Koláže mi vydala obsluha, již tradičně, ze "skladu" na dámských toaletách. (Dokonce tam v tu chvíli přišla jedna slečna a byla zmatená, jestli je správně na "dámách".)
V kavárně jsem si pak balil své zakázané koláže, přičemž na zdech již visela jiná výstava. Nakonec jsem si neodpustil malou "performanci" zakázaného umělce. V kavárně se povaloval časopis Týden s tváří Adolfa Hitlera přes titulní stranu. Tedy jsem vytrhl titulku, přitloukl ji pod obraz "náhradního" umělce, a pod něj připojil vzkaz pro kavárníka a děkana, zda tento časopis se stejným Adolfem, jakého jsem měl na zakázaných obrázcích já, tu být může.
A to je vlastně všechno.

    P.S.: Pokud by si někdo myslel, že jsem stál o to, abych byl zakázán, tak je to nonsens.
Do výstavy jsem investoval peníze a čas, které mi nikdo nevrátí, přičemž jsem počítal s původním výstavním termínem až do 4. ledna 2012 a případným prodejem obrazů sběratelům. V současné době tedy hledám jinou galerii či jiný výstavní prostor pro zakázanou výstavu. Prozatím mi vyšli vstříc umělečtí kolegové pánové Jaroslav Rudiš a Igor Malijevský, v jejichž show EKG (v divadle Archa) vystoupím v pondělí 12. prosince večer, a kde alespoň v elektronické podobě přes skeny ve formátu JPG předvedu zakázanou výstavu i s původní řečí pana Landschmietta a pochopitelně s komentářem k "incidentu" v kavárně Marathon.

    P.P.S.: Abych nebyl označen za nacistu, jak se mi to stalo v Marathonu, připojuji malé vysvětlení k původním třem zakázaným obrazům.
Za a) jsem chtěl pouze reflektovat tu historickou skutečnost, že i taková zrůda jako Adolf Hitler slavila Vánoce,
za b) jsem chtěl pouze reflektovat další skutečnost, že i tak ctnostný člověk jako současný papež musel být v raném dětství členem Hitlerovy mládeže (přičemž bližší jeho působení v této organizaci neznám, a ten obrázek k papeži není apriori kritický, je to prostě jen konstatování určité historické etapy jeho života),
za c) jsem tím vším myslel to, že svět není černobílý, v každém dobru je trošku zla a naopak.
Že to budu muset někdy takhle rozebírat nebo že by někdo mohl ty obrázky zakázat, to mě prostě nikdy nenapadlo.

    P.P.P.S: Slibuji, že tohle je už poslední post scriptum! Celá událost je mi velmi nepříjemná a myslím, že k ní vůbec nemuselo dojít. Pokud by kavárník Tomáš chtěl vidět mé obrazy předem a nelíbily by se mu, udělal bych výstavu někde jinde a obešlo by se to bez, dle mého názoru, nesmyslných tahanic. Proto si mu dovolím doporučit, aby byl příště obezřetný a chtěl vidět předem, kdo u něj chce co vystavit. Toť konečně vše. Amen!

Ehm, ehm… vlastně to není tak úplně všechno.
Můj kamarád David Pillow, básník a začínající spisovatel, který vlastně celou tu výstavu „zpunktoval“, napsal pod vlivem emocí a taktéž zakázané koláže Plantážnice následující báseň v próze, kterou níže připojuji.

David Pillow
Báječná Plantážnice
(Vikimu Shockovi)

Kolážmistr rozjímá nad sklenicí piva.
Obviněn inkvizicí čeká na poslední soud. Jeho dílo bylo zakázáno. Výstava zrušena.
Strýček Dolfi v zeleném údolí s vysypanou bedýnkou hraček byl z morálního hlediska neúnosný.
Rozrušený kavárník a pan děkan si dali Jaegermeistera a sledováni Velkým Soudruhem sundávali jeden obraz po druhém.
Vážení, svoboda umění v této zemi stále není!
Po čtvrtém pivu se tu zjevila mistrova dívka z koláže, vnadná Plantážnice.
Tančili spolu rumbu v kavárníkově kavárně.
Umělec, inspirován tanečními kroky Řeka Zorby, přešel z rumby do zumby.
Přihlížející hosté šokovaní s údivem vstávali od stolu.
Nad hlavami otazníky, proč ten muž tančí na jejich stolech a shazuje sklenice?
Neviděli, že je s ním v jednom ohni báječná Plantážnice.
Jeho poslední povyražení, než bude ubit argumenty, odsouzen k létům dřiny, neboť bič boží ho nemine!
Ale on se vrátí, sedmého dne vstane z postele a nakope jim…