(věnováno Honzovi Pucimu)
I.
Péče o zuby má nezanedbatelný vliv na výslovnost. Všiml jsem si toho v novém zaměstnání člena ostrahy obchodního domu Siréna na kolegovi, jemuž mě přidělili, aby mě zaučil. Metr šedesát pět vysoký asičtyřicátník, odbarvený blonďák s účesem alá Duran Duran z jejich prvních alb, měl chrup vskutku zanedbaný. Místy byl zkažený, místy úplně absentoval. Důsledkem toho kolega poněkud šišlal, a já se ho tudíž musel na všechno ptát dvakrát, protože jsem mu vážně nerozuměl. Opravdu smutný konec krále diskoték osmdesátých let, zhodnotil jsem jeho současný stav. Nicméně výsměch z mé strany nebyl zcela na místě, neb jsem byl zaměstnán na stejné pozici jako on. Takto tedy končí alternativní básníci, povzdychl jsem si a šel s Duranduranem na obchůzku po baráku. Pokud jsem rozluštil důležité informace, jež mi sděloval, ihned jsem je zapomínal. Náš šéf jakoby z oka vypadl režiséru Menzelovi, jak vzhledem, tak i mimikou a hlasem. Neodpovídal akorát služební oděv respektive uniforma. Možná to i Menzel byl a připravoval se na natáčení svého nového filmu, tentokráte z prostředí hypermarketu. Představil mi dalšího kolegu, což byl asi sedmatřicetiletý, na svůj věk zachovalý a štíhlý slovenský Cikán, jeden z těch slušných, to se rozumí, neboť měl práci. Sice také šišlal, ale ne tolik jako Duranduran. Nikdo z nich neměl pořádný chrup ani inteligenci, zato to byli všichni závislí tabakisté. Proboha, jak jsem se vlastně dostal na tohle místo? Aha, už vím.
Necelý měsíc poté, co jsem zhnusen skončil v bulvární tiskové agentuře MediaFuck, v níž jsem působil sedm neděl coby reportér domácího zpravodajství, jsem se zařekl, že do médií už se nikdy nevrátím. A od jednoho staršího kamaráda jsem dostal tip na údajně pohodovou práci v obchoďáku, kde shánějí někoho aspoň trochu inteligentního do okénka s informacemi.
„Sice jsou to dvanáctky, ale nic tam neděláš. Prostě si odsedíš dvanáct hodin v kanceláři u počítače, akorát, že občas budeš muset mluvit anglicky s cizincema, co se tě budou ptát, v kterým patře se co prodává, ale mezitím si tam budeš moct v klidu psát ty svoje voloviny. Měl jsem to jít dělat sám, páč mě chtěli vyhodit z práce, ale nakonec zůstávám, takže tohle místo je teď volný, a je to fakt dobrá zašívárna, akorát pro tebe,“ tvrdil mi bezelstně ten dobrý muž a já neměl žádný důvod mu nevěřit.
A tak jsem se prvního července hlásil ve slušivé uniformě na hlavní vrátnici u výše zmíněného pana Pseudomenzela v očekávání parádní zašívárny, prospěšné pro mou literární dráhu. Bohužel realita byla poněkud jiná, pan Menzel mi ji záhy vysvětlil. Nejdřív prý musím aspoň měsíc pochůzkovat jako řadový sekuriťák po obchoďáku, abych poznal jak to tu chodí, který kšeft kde sídlí a mohl pak turistům podávat zasvěcené informace. Pro začátek jsem vyfasoval tři denní a dvě noční služby. Většinu dne jsem tedy chodil s vysílačkou po marketu od podzemních garáží až po střechu, a dával pozor na podezřelá individua, hlavně na narkomany a bezdomovce, aby nefetovali či se neumývali na toaletách nebo aby neposedávali s čúčem před obchoďákem. Upřímně řečeno nebyl jsem v tom příliš aktivní, buzerovat druhé mě totiž nikdo moc nebavilo. Problém byl v tom, že teď jsem měl buzerování v popisu práce. Byl jsem tak trochu v pasti. Snažil jsem se utěšovat tím, že slavný spisovatel George Orwell pracoval v Barmě jako policajt, a to dokonce několik let, ale příliš to nepomáhalo. Kamaráda, který mi dohodil tuhle „zašívárnu“ jsem začal celkem rychle nenávidět. S vypětím všech duševních sil přežil jsem ty tři nekonečné denní služby mezi mladými nedouky s IQ tykve a vysloužilými bachaři, kteří si na obchůzky rádi brali obušky, nože či slzný sprej, a přichystal se na svou první noční.
II.
Před jedenáctou večer sedím na lavičce pod eskalátory v osvětleném obchoďáku oblečen v černém obleku. Dojem funebráka kazí jen výšivka s logem agentury pod pravou klopou. Kolem jednotlivých obchodů a výloh pobíhají Ukrajinky s mopy a vysavači a poklízejí podlahu. Mladý Slovák před sebou tlačí čisticí rolbu a hubená starší Češka asexualního vzhledu s kruhy pod očima je kontroluje a komanduje. Do toho občas ublinknou infantilní elektronkovou melodii dvě dětská autíčka, žluté taxi baby a modrý policejní anton.
„Přízemí hotovo,“ oznamuje mi zanedlouho komandantka, „Můžeme jít na další patro.“
Beze mě však nemůžou nikam, neboť jsem pánem klíčů od vchodu ve všech patrech, Pan Důležitý, cha! Ospale se zvedám z lavičky se svazkem klíčů v rukou a mířím vstříc dalším dobrodružstvím dnešní noci.
„Kde je Larisa?“ ptá se komandantka v prvním patře a já si vzpomenu na stejnojmennou deku, kterou mě a bráchu máma či babička přikrývaly na chalupě, když jsme byli malí.
„Vem si larisu,“ říkaly vždycky obě shodně, ačkoli se neměly vzájemně v lásce. Teď už jsem ale velký, alespoň papírově podle data narození. Má životní rozhodnutí jako by se ale bála zplnoletnět a dospět. Už pátým dnem mě svědí pravé oko, které si tím pádem pořád mnu, čímž to logicky nemůže nikdy skončit. Příčinou svědění je bezpochyby šampón, jenž mi při pondělní koupeli omylem vnikl do oka. Tak mě napadá, zda slavnému vojevůdci Janu Žižkovi z Trocnova nevyžral to první oko v dětství obyčejný šampón. Pokud budu za pár dní pouze jednooký, mohl bych tím svou teorii významně podpořit. Pak už by jen zbývalo exhumovat Žižkovy ostatky a provést pečlivou analýzu DNA jeho očních jamek. Prozatím však ještě vidím, což mě zase vrací do reality půlnočního úklidu obchodního domu, kde poklimbávám na lavičce se svazkem klíčů a černou vysílačkou vedle sebe.
Po půl jedné už na to házím bobek a v druhém patře se na lavičce snažím zaujmout polohu vleže. Chybí mi ale polštář pod hlavu, kovové madlo mě tlačí do krku a navíc studí. Ukrajinka neurčitého věku se zlatými zuby se snaží o komunikaci, zřejmě by se ráda přivdala "na západ". Mohli bychom pak zplodit malého sekuriťáčka a malou uklízečku, nefalšovanou panslovanskou elitu, pačemu nět? Anebo si prostě chtěla jenom promluvit. Je to asi pocit na prd, jet dělat takhle mizernou práci do cizí země, kde se na vás všichni dívají skrz prsty jen jako na levnou pracovní sílu. Člověk už si pak asi připadá spíš jako podčlověk. Osobně se sice nepovažuji za nadčlověka, jen prostě nejsem ten typ, co píchá imigrantky z východu, takže z toho stejně nic nebude. Kdyby byla aspoň hezká. Ostatně život přece není jen samý pich. Ještě štěstí, že já sám nemusím jet šúrovat podlahy k našim teutonským sousedům coby gastarbajtr a untrmenš. A vůbec, vzhledem k tomu, že dědeček byl Germán, by se to ani nehodilo. Co ale musím, je zvednout ten svůj línej zadek z lavičky a jít otevřít další patro.
Ve čtyři hodiny ve čtvrtém patře je mi po dvouhodinovém spánku na vrátnici o úklidové přestávce vážně parádně. Navíc jsem pohodlně rozvalen v oddělení nábytku na pohodlňoučké lenošce za dvacet táců, hlavu a ramena obložena polštáři. To je blaho! Jak vidno, filosofie povalečství se tedy někdy dá realizovat i v zaměstnání. Úklidová četa je zatím v plné práci. Pohled mi párkrát sklouzne po skupině figurín přímo naproti mně, která má představovat spokojenou a usměvavou rodinku. Je tu taťka, mamka a jejich dvě ratolesti, kluk a holka. Postavy mají jak z učebnice anatomie. Jejich hlavu rodiny už jsem málem i pozdravil. A už je tady konec úklidu. Zhasínám světla, zamykám dveře a jedu dolů na vrátnici.
Aniž bych chtěl, musím si před pátou ráno vyslechnout životní příběh kupodivu pouze šedesátiletého zcela bělovlasého a bělovousého kolegy, na kterého přesně pasuje výraz „plesnivej dědek.“ Mezi přerostlými a zažloutlými nehty mu bliká rudý oharek cigarety. Z téměř bezzubých úst vypouští modravě šedý dým a začíná mi odšišlávat svůj životní příběh, a to zrovna v době, kdy jsem si chtěl zdřímnout. Do listopadu osmdesát devět byl prý esenbákem a pak ho vyhodili. Rozvedl se a začal podnikat na Slovensku, kde se znovu oženil.
„Měl sem druhou nejkrásnější ženu ze Slovenska, to byla miss!“ zdůrazňuje dědek a chválí i sám sebe: „Já byl tenkrát kulturista, měl sem stotřicetšest kilo!“ Dělal ochranku pro velká zvířata, stýkal se s politiky, s Klausem prý chodil na tenis i na pivo. Vydělal si milióny. Pak se ale zapletl s mafií.
„Tohle ti udělaj, když je naštveš,“ zahuhňal, otevřel ústa a přejel si prstem podél celé horní dásně, kde měl jen jediný zub. Pak se s ním rozvedla druhá žena a vzala ho, jak se říká, pěkně u huby.
„Nikdy si neber Slovenku,“ varoval mě. „Našla si ňákýho malýho plešatýho debila, co jí mlátil. Ten mi dal desetikorunu a vyhodil mě z baráku,“ líčí dědek svůj existenční pád. Vychoval celkem šest dětí, z nichž ho polovina připravila o zbytek majetku. Dnes bydlí po ubytovnách a taky přespává v práci.
„Ale vypadam na šedesát eště zachovale, pořídim si nový zuby, sbalim ňákou o dvacet, třicet let mladší ženskou a pak se jim všem budu smát,“ plánuje si dědek budoucnost. Těžko říct, někdy je přání otcem myšlenky, nicméně tohle se mu asi nepodaří. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli bych mu to přál. Jeho příběh mě vlastně příliš nedojal. Asi že jsem esenbáky nikdy neměl rád, a kulturisty a missky už vůbec ne.
III.
Zatímco na první noční mě vedoucí směny nechal dvě hodiny vyspat, a při takzvaném dohlížení na úklid jsem se bavil psaním poznámek do mobilu, druhou noční jsem sloužil bez odpočinku. Asi zřejmě proto jsem se nad ránem ztratil v podzemních garážích. Klimbal jsem za chůze jako somnambul a náhle jsem prostě nevěděl, kde jsem. Ještě, že jsem s sebou měl tu vysílačku. Nakonec mě našli a přivedli zpátky na vrátnici. V osm ráno jsem odtamtud odešel vyčerpaný nevyspáním a doma jsem hned zalehnul do postele. Měl jsem před sebou tři a půl dne volna a pak mě čekaly další dvě denní a dvě noční služby. Z té představy mi bylo vážně na blití. Když jsem se večer probudil, náhle jsem věděl, že tam už nepáchnu. Druhý den jsem zatelefonoval Menzelovi, že končím. Hrozně se divil, nechápal to. Měl jsem u něj přece tak dobře rozjetou kariéru, vždyť už za měsíc jsem to mohl dotáhnout až do informací! Nicméně se s tím musel vyrovnat. A tak se stalo, že jsem byl po šesti dnech zaměstnání v chrámu konzumu zase bez práce, bez peněz, bez ženský a bez perspektivy. A kupodivu se mi hrozně ulevilo.
A komu to nestačilo, pro toho tu je ještě nášup v podobě básně:
Viki Shock
Plešatej Revolver
(báseň, napsaná v čase autorovy služby v obchodním domě Siréna, názorně ilustrující jeho tehdejší duševní stav)
Revolver s bílými vlasy
potřeboval bych asi.
Kulka mi stačí jenom jedna,
by byla skončena má existence bědná.
Má existence povaleče,
již s sebou moje tělo vleče.
Ou yes, ou yes,
well, well, well,
navalte braši ten Revolver!
Ruleta ruská už mě nebaví,
chci kulku přímo do hlavy.
Do šišky, z níž nic vzácného nevzešlo,
do z prdu kuličky, kam vzdělání se nevešlo.
Ten Revolver asi
nemusí mít bílé vlasy,
může být zcela lysý.
Ou yes, ou yes,
well, well, well,
navalte braši plešatej Revolver!
Topit a věšet se nebudu,
to bych si udělal ostudu.
Skákat z mostu či okna,
Okeny předtím si lokna,
to může skončiti všelijak,
jistotu neměl bych však.
Plyn doma nemám,
pod vlak se mi nechce,
důstojně sejíti se světa nejde tak lehce.
Jsa člověk chudý jak kostelní myš,
i s vlastním zánikem mám já to kříž!
Kolikpak stoji dneska kvér?
Úplnej majlant, to není fér!
Přátelé moji, kupte mi Revolver!
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat