Zázraky se přece jenom dějí, a tak jsem se i já konečně ocitl ve vyhlášeném barokním skvostu jménem Kuks, kam jsem se chystal pěkných pár roků. Nevím, zda by si přítomnost mé cynické osoby zde přál duchovní stvořitel tohoto místa, osvícený šlechtic a mecenáš tehdejší kultury František Antonín hrabě Špork, a tak jsem se sem pro jistotu dostavil až dvě stě jedna sedmdesát let po jeho smrti. Nezbytný doprovod na této návštěvě dělal mi otec, jenž zároveň vykonával funkci mého osobního šoféra. Pravda, řidičský průkaz sice vlastním, nicméně bude již zřejmě propadlý, což mi moc nevadí, neboť nejsem dobrý řidič a raději se vozím. Asi to bude i tím, že narozdíl od otce žádné auto nemám, tedy kromě asi stovky angličáků z dětství, s nimiž si však již moc často nehrávám. Hned na parkovišti dole ve vsi nám přišla vhod otcova invalidita, neboť nálepka vozíčkáře na předním skle jeho sytě rudého Fiatu Punto nás automaticky vyloučila ze zákazníků placeného stání. Ještě že otec není vozíčkář, ale jen kardiak, jinak by byl náš následný výstup v táhlý kopec, na jehož vrcholku se proslavený Šporkův špitál nalézá, mnohem náročnější. Hlavně pro mě, poněvadž bych ho musel tlačit, a takový invalidní vozíček je dost těžký! (O tom já náhodou něco vím, neboť jsem kdysi jedné paní pomáhal vynést jejího invalidního partnera na vozíku do schodů autobusu a pak jsem byl se strženým hřbetem málem zralý na jeho místo, ale to je vedlejší.)
Nejprve však bylo třeba překonat řeku Labe, která tu rozměry svého koryta atrofuje spíše v říčku, a dostat se na druhý břeh. Vzhledem k tomu, že přes říčku se klene kamenný most, nebyl to žádný problém. Zastavili jsme se v úpatí kopce a pohlédli vzhůru na cestu oboustranně lemovanou stromořadím. Na jejím konci trůnil náš cíl, dokonale symetricky působící dvoukřídlý klášterní špitál s dominantou kostela uprostřed, jenž se tyčí k modrému nebi, před ním terasa ozdobená sochami, pod ním pak rodinná hrobka, u níž cesta končí. Poté, co jsme se dostatečně pokochali tímto takřka kýčovitým pohledem, vykročili jsme vstříc hrobce. Po schodech vedoucích bočně od ní jsme potom vystoupali až na esplanádu, kde jsme si odpočinuli na lavičce. Zvládli jsme to asi za pět minut. Naštěstí je otec i po dvou infarktech a se čtyřmi bypassy ještě Jura, takže se ani moc nezadýchal.
Každopádně jsme byli konečně tu, na magickém místě plném úžasných soch Matyáše Bernarda Brauna, které se tyčí proti křídlům špitálu od architekta Alliprandiho. Když jsme si odpočali, zakoupili jsme v pokladně lístky na prohlídku a pěkně si počkali asi půlhodiny, než se přihnal dostatečný počet návštěvníků, abychom to neměli tak jednoduché. Teprve pak nás sympatická mladá a obrýlená blondýna vzala do budovy a provedla nás všemi jejími částmi, tedy bývalým špitálem pro chudé, kostelem, lékárnou a hrobkou rodu Šporků. Pochopitelně došlo i na lapidárium, kde si hoví originály skulptur Braunova cyklu Alegorie ctností a neřestí, z čehož vyplývá, že sochy před špitálem jsou pouhé kopie. K prohlídce tohoto vrcholného souboru se nám pochopitelně dostalo i odborného výkladu. Po jedné straně stojí alegorií ctností, po druhé straně alegorie neřestí, od každé rovný tucet. Základ sochy tvoří vždy ženská figura. Začínali jsme levou stranou, tedy ctnostmi.
Nejsem sice statuofil, ale popravdě musím říct, že první alegorie je fakt docela pěkná mladá ženská se svůdným úsměvem na tváři, která drží velký kříž, jenž mi k ní moc nepasoval. Průvodkyně nám však vysvětlila, že žena s křížem představuje Víru, čímž byla záhada vyřešena. Další socha mladice kouká do nebe a opírá se o námořnickou kotvu, to je Naděje. Lásku symbolizuje matka se dvěma caparty a Trpělivost žena, jež hladí po hlavičce beránka božího. Vzhledem k tomu, že se považuji za agnostika, a naděje i láska už mě opustily, přičemž trpělivostí jsem nikdy netrpěl, docela jsem se nudil. Tím pádem vám ani nebudu popisovat většinu dalších alegorií z této strany, mezi nimiž nechybějí například Moudrost, Statečnost, Cudnost, Píle a jiné ctnosti, jimiž prostě neoplývám, a tudíž jsou pro mě nepodstatné. Zaujaly mě už jen Upřímnost a Střídmost. První proto, neboť si myslím, že když někoho z kolegů či kamarádů pošlu v zápalu diskuse do jistých partií, což dělám poměrně běžně, tak jsem vlastně v jádru upřímný. Bohužel alegorie upřímnosti působí dost jednoduše až natvrdle, což mě na druhou stranu přinutilo k zamyšlení o mé osobě. Střídmost naproti tomu drží sebejistě plnou sklenici v jedné a džbán v druhé ruce, což mi přišlo sympatické, ačkoli poněkud nepatřičné. Průvodkyně vše uvedla na pravou míru: žena má sice ve sklenici víno, ve dbánu však vodu, kterou si víno ředí, aby se neopila. Inu dobrá, řeknete si teď asi, alegorie střídmosti ho sice zaujala, ale copak on o této ctnosti snad něco ví? Tedy vězte vážení, že posledních pár let jsem strávil převážně na pracovním úřadě či v mizerně placených zaměstnáních, takže mi vlastně ani nic jiného nežli střídmost nezbývá. Nuže, takový jsem já, střídmý, upřímný a nedoceněný Génius dnešní doby!
Tím se již dostávám k pravé straně lapidária a k první neřesti, jíž trpím a kterou Braun ztvárnil jako nastrojenou slečinku s vějířem u hlavy a pávem u nohou – samozřejmě je to Pýcha. Lakomství, Obžerství ani Smilstvo se mě naštěstí díky mým výše uvedeným finančním poměrům netýká, ale ty sochy jsou povedené. Alfou a omegou mého života je ovšem Lenost, zde vyobrazená jako ospalá dívka, opírající se o osla. Bohužel se celkem snadno rozčílím, takže jsem si důkladně prohlédl i Hněv, ženu v pancíři v bojovném postoji, s rozzuřeným medvědem pod nohama. Sice se s tím snažím bojovat, ale přece jen se občas užírám Závistí. Ta je zde vypodobněna vskutku zrůdně jako stařena ujídající si vlastní jazyk, obtočená hady, se vzteklým a štěkajícím psem u nohou. Dobrá, slibuji, že se polepším, pokusím se stát stoikem a už nikdy nebudu nikomu nic závidět! Žena se zoufalým výrazem v obličeji, která si vráží do levého obnaženého prsu nůž, to je čiré Zoufalství. O tom já bych mohl něco vyprávět, ale to by nebylo zábavné, tak se radši budeme tvářit, že jsem o tom ani nemukl. Podle toho, byl-li člověk v životě ctnostný či neřestný, odnese si jej po smrti buďto Anděl blažené smrti anebo Anděl smrti žalostné, tedy alespoň podle Braunovy idey. Ten první je veselý a v ruce drží lidskou lebku ověnčenou růžemi, zatímco druhý je zasmušilý a na lebku, ověnčeno trnovou korunu, šlape. Podle mě prašť jako uhoď, ale za Šporka to brali jinak. Připomínky smrti jsou rozesety po celém špitálu. Latinská litanie napsaná okolo kostlivce na dveřích z kostela do hrobky nám v závěru káže: Dnes mne a zítra tobě! I malí boubelatí andílci, přezdívaní jako když chcete dát slepicím, tedy putti, kteří se nacházejí v prostorné a temné Šporkově hrobce, drží v rukou lebky. Právě tady prohlídka končí. Když jsme tedy s otcem vyšli z této rakvičkárny na čerstvý vzduch do zahrady, kde jsme se vzájemně zvěčnili fotoaparátem, konstatovali jsme, že nám kručí v břiše a tudíž je nejvyšší čas na oběd.
V blízkém penziónu měli menu hlavně z klobás a smažených jídel, které byly ještě před chvíli mraženými polotovary, a poněvadž otcův žaludek je citlivý, přesunuli jsme se od špitálu dolů do vsi a zkusili hned první hospodu na rohu, vypadající na klasickou čtyřku. Na otcův dotaz, zda mají rýži, číšník zavrtěl odmítavě hlavou, ale prý to můžeme zkusit nahoře U zlatého slunce. Vystoupali jsme tedy po schodech do míst, kde kdysi stál Šporkův zámek s lázněmi, minuli jsme stromořadí buků a gigantickou sochu Goliáše, který vypadá jako duch Ruprecht ze Zvířátek pana Krbce, a po majestátním schodišti jsme vstoupili do bývalé zámecké restaurace.
Vypadalo to tu útulně, akorát že bylo skoro plno. Usadili jsme se u volného stolu a omrkli jídelní lístek. Ten se skládal převážně ze samých lehce předražených minutek, nicméně rýži měli, jak nám o chvíli později potvrdila mladičká servírka s bohulibým a plným výstřihem. Byla tam asi nová, proto působila tak mile neprofesionálně. Na mou otázku, zda mají také nějaké hotovky, odpověděla kladně, nedokázala však upřesnit jaké, a tak se šla zeptat do kuchyně. Brzy byla zpět s tím, že mají rajskou, tedy jsem se zeptal, kolik stojí. Nato se zarděla a přiznala, že to neví, ale hned to zjistí. Cena sedmdesát osm korun byla přijatelná, tedy jsem si objednal rajskou s knedlíkem a navrch bramboračku v rámci poledního menu. K pití jsme si dali pochopitelně pivo, otec Birella a já Krakonoše, což je nějaký místní ležák, pitelný pouze v malém množství. Upíjeli jsme pivo a debatovali o spatřených skvostech špitálu v očekávání brzké krmě, když se asi po čtvrthodině vrátila servírka s tím, že knedlíky už bohužel nemají. Pochopil jsem, že najíst se v téhle restauraci nebude jen tak. Protože jsem už měl hlad a nechtěl objednávku z gruntu měnit, přeobjednal jsem knedlíky na rýži. Chvíli nato se mi dostalo té cti, že mi přinesli bramboračku, do níž jsem se chutě pustil. Nebyl to sice žádný kulinářský zázrak, brambory abys v ní pohledal, ale když má člověk hlad, tak je vděčný za cokoli alespoň trochu poživatelného. Za minutku jsem ji zblajznul, čímž jsem si hlavně podráždil žaludeční sliznice, které nyní očekávaly něco sytějšího. Jen jsem doufal, že takzvaná bramboračka nebyla dochucena kousky sušené mumie či práškem z lebky oběšencovy, kteréžto ingredience nám průvodkyně ukazovala v klášterní lékárně a jež mniši údajně doporučovali jako dochucovadla do polévky. Můj prázdný talíř byl odnesen, žádný jiný talíř místo něj však nepřicházel. Čas se vlekl jako smrad, uplynulo dvacet, pětadvacet minut. Když jsme ani po půlhodině od objednání nedostali talíře na stůl, počala se ve mně pnouti ona žena v brnění, kterou jsem viděl v lapidáriu. Mohutný barokní Hněv vzdouval se ve mně, až jsem málem prasknul. V duchu jsem snoval několikanásobnou vraždu zdejšího personálu, zatímco otec si všímal tělesných proporcí servírky, co nás tak rozpačitě obsluhovala. Prý jak je možné, že takhle mladá dívka s takhle pěknou tvářičkou, má už tak špalkovité nohy a tak široké pozadí. Konečně za čtyřicet minut přistála na stole naše objednávka, což nás docela vyvedlo z míry, neboť už jsme s ní vlastně ani nepočítali. Takhle dlouho jsem tedy na hotovku, ba ani na minutku ještě nikdy v životě nečekal! Naštěstí to bylo velmi chutné, jinak by žena v pancíři vystoupila z mé osoby na povrch a ztropila by tu skandál. Po zaplacení jsem pochopil, že polévka nebyla v ceně menu, nýbrž zvlášť, ale vzhledem k tomu, že už byl můj žaludek ukojen a nervy uklidněny, velkoryse jsem to přešel. Anebo to možná bylo tím, že to za mě zaplatil otec.
Nuže, opustili jsme restauraci a pozvolna zamířili k našemu automobilu. Kuks jsme měli z krku, ovšem ne tak docela. Zbývala nám ještě návštěva blízkého lesa u Hřibojed, kde Braun vytesal do místních balvanů a skal cyklus reliéfů, soch a sousoší, nazvaný dle jednoho z nich Braunův Betlém, přičemž tato atrakce je veřejnosti přístupná zdarma. Takže jsme asi za čtvrt hodiny dorazili na parkoviště u lesa a vydali se do Betléma jako v té vánoční koledě. Přitom jsme si nemohli nevšimnout asi osmdesátileté paní, která se usmívala za volantem modré Fabie a cukavě s ní popojížděla dokolečka po obvodu parkoviště. Poznamenal jsem, že tu asi čeká na příbuzné a aby jí nebyla dlouhá chvíle, tak se na stará kolena učí řídit auto.
„To je snad zlej sen,“ pravil otec a zakroutil hlavou. „Doufám, že nám ta bába nenabourá našeho Puntíka,“ dodal ještě, pak rezignovaně mávl rukou a vstoupili jsme na lesní cestu. Bohužel Braunův Betlém je už jen rychle zanikajícím torzem. Zub času na sochách ve volné přírodě mohutně zapracoval, zčásti možná i turisté. Sochy i reliéfy jsou mnohdy obrostlé mechem, figurám často chybějí hlavy či končetiny, což je velká škoda. Omluvitelné je to snad ještě u sochy Svatého Jana Křtitele, jehož absentující hlava vlastně koresponduje s neblahým osudem tohoto světce ve skutečnosti. Jestli to byl Braunův záměr, to si však opravdu nejsem jist. Jedině sochy dvou poustevníků, Garina před jeho jeskyní a Onufria, opírajícího se o lebku, jsou ještě jakž takž v pořádku, ačkoli by už oba potřebovali novou plastiku nosu. Každopádně i po téměř tři sta letech, co si tu ti dva poustevničí, z nich vyzařuje obrovská síla. Proto nám to nedalo, abychom se s nimi stejně jako ostatní turisté, kterých tu bylo požehnaně, na památku nevyfotili. Kdo ví, jak dlouho tady ti dva ještě vydrží. Nicméně my dva už jsme toho ten den měli až nad hlavu, takže jsme se vydali zpátky na parkoviště. Osmdesátiletá řidička amatérka byla už pryč, zato naše autíčko tam stálo a čekalo na nás, kupodivu netknuté. Nasedli jsme do něj a vyrazili z magického světa baroka zpátky do všedních dnů naší uspěchané a barbarské globální vesnice, se skromným přáním v duších, aby na nás andělé smrti, ať už blažené či žalostné, prozatím zapomněli.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat