U zrodu svátečního kvarteta Sto mrtvých miminek v jedné popelnici stáli staří přátelé Viki Shock s Janem Nejedlým a jejich životní partnerky (v případě Shocka jednalo se, jak se později ukázalo, o partnerku pouze dočasnou). Prokletý básník Shock z pražských Nuslí již dříve prznil hudbu v antihudebním tělese Ironickej mozek, které definitivně skončilo na jaře 2004, zatímco klánovický redaktor a spisovatel Nejedlý (původně vystudovaný pedagog) vedl kdysi dětskou punkovou skupinu Tři kastróly. Když však jeho spoluhráči (částečně Nejedlého vlastní děti) dorostli do puberty, jeho rodičovská autorita respektive autorita kapelmajstra vzala za své a rázem bylo po skupině. Počátkem podzimu 2005 se tedy oba osiřelí a bývalí frontmani sešli, aby si poklábosili o nevděčném údělu hudebních novátorů. Oba měli v šuplících nerealizované texty a pseudohudební nápady, které chtěli zužitkovat, a tak je nenapadlo nic lepšího, než založit společně kapelu zcela novou. Shodli se na hudebním stylu, který pracovně označovali za šramlbubblegum, a protože ani jeden z nich neuměl pořádně na nic hrát, rozhodně neuvažovali o tom, že by přibrali někoho s hudebním sluchem, kdo by je brzdil v jejich kakofonickém rozletu. Tehdy třicetiletý Shock chodil krátce s Ájou Malečkovou, studující již drahně let výtvarnou výchovu, a jak se zdálo bez ambicí ji vůbec někdy dokončit. Tato půvabná a idealistická bytůstka ihned projevila zájem vstoupit do kapely, přičemž se dušovala, že ani ona neumí na nic hrát (což se posléze skutečně prokázalo), takže byla přijata. O pět let starší Nejedlý byl šťastně ženat, a byl si jist, že manželka ani jeho tři ratolesti nebudou proti, aby si doma muzicíroval s přáteli, pročež prý se může zkoušet v rodinné vile Nejedlých v Klánovicích u Prahy. Ája Nejedlá však byla před mateřskou dovolenou učitelkou hudební výchovy, tedy bylo jasné, že členkou kapely být nemůže.
A tak se stalo, že v pátek 28. října (tedy na státní svátek Dne vzniku samostatného československého státu) Shock a Ája dorazili k Nejedlým do obývacího pokoje v prvním patře rodinného domu. Zde tedy bylo slavnostně založeno trio Sto mrtvých miminek v jedné popelnici (název si kapela zvolila dle Shockova moralistického morytátu, který autor právě dopsal). Shock s sebou přivezl malé dětské klávesy Casio, jež dostal před dvaceti lety jeho bratr k vánocům, Ája Malečková si přivezla tříčtvrteční housle po dědovi, jimž chyběla jedna struna. Nejedlý vytáhl tahací harmoniku, na níž dokázal vyluzovat zvuky vzdáleně připomínající vystoupení notně opilého harmonikáře v žižkovské knajpě těsně před zavírací dobou, a jali se zkoušet. Jako první se rozhodli zhudebnit Shockův úsměvný text o nezbedným tlustokožcem rozšlapaných dětech Ztřeštěné slůně, ovšem brzy uvízli na mrtvém bodě, nevědouce přesně, jaký hudební tvar textu vtisknout. V tom okamžiku se do věci vložila Ája Nejedlá, dosud cosi kutící v kuchyni, která, jak už víme, měla hudební sluch, a asi jí neumětelské pokusy kakofoniků rvaly uši. Proto se chopila španělské kytary a dosud prapodivnou melodii nemelodii upravila tak, aby ji všichni zkoušející byli schopni zpívat sborově a bez použití dalších nástrojů. V tu chvíli se sváteční trio transformovalo ve sváteční kvarteto. Poté byla na diktafon rodiny Nejedlých slavně nahrána první skladba, jež díky Áje Nejedlé získala nádech rádiového hitu a klasického táborákového cajdáku zároveň. To zbylé trio nabudilo, a zatímco Ája Nejedlá se vrátila k mytí nádobí, hudební diletanti nazkoušeli a nahráli další Shockův text Prasátko vlastenec. Jde o básníčku, kterou autor napsal ve svých devíti letech se spolužákem ze 3. A Michalem Mouchou, která je de facto parodií na komunistické protiválečné písně, tedy cosi jako antiprotestsong. Absenci učitelky hudby využilo zbylé trio disharmoniků maximálně, a proto v tomto klasickém miminkovským opusu neuslyšíte jediný skutečně hudební tón. Skladba zní asi tak, jako by někdo tahal kočku za ocas, jedná se o funerálně melancholický opus pro rozladěnou harmoniku, skřípavé housle a Shockovo sólové mrouskání (myšleno ve smyslu zvukovém). Konečně po této „pecce“ dochází na zhudebnění prvního Nejedlého textu Chudák holka, což je kramářská píseň o nešťastné prostitutce s výrazným zpěvem obou pánů, harmonikou a houslemi, působící, jak jinak, dojmem opileckého šramlu. I s tímto šlágrem byli prokletý básník, zběhlý učitel a věčná studentka nanejvýš spokojeni. Pochvalovali si, že se jím přiblížili k jednomu ze svých nedostižných vzorů hospodskému harmonikáři Pepíčkovi Čečilovi, jenž svými „sajrajty a maglajzy“ bavil již dávno hluboko za normalizace po hospodách spisovatele Hrabala a jeho pivní partu. Shock poté nastínil spoluhráčům „melodii“ pro zhudebnění dalšího svého textu Medvídek Drsňák, což měl být punk rock. Nejedlý se chopil kytaru, Ája Malečková houslí, a už to jelo! Punková vypalovačka se nepovedla zcela podle Shockových představ, ačkoli ostatním se její provedení líbilo. Nejvíce asi malému Kubovi, ratolesti Nejedlých, který se při nahrávání spontánně přidal do sborového zpěvu refrénu, jenž zpívali všichni přes sebe hlava nehlava rytmus nerytmus. Nicméně Shock se utěšoval tím, že jsou teprve na začátku kariéry a že později skladbu vylepší (k čemuž, jak dnes už víme, nikdy nedošlo). Mimochodem Medvídek Drsňák byl napsán už v roce 1996 pod vlivem marihuany a je prvním z řady těchto psychedelických textů, které kvarteto zhudebnilo. To sváteční odpoledne přešlo pozvolna v podvečer, takže Shock a Ája Malečková se rozloučili s Nejedlými v radostném očekávání zkoušek příštích a odjeli zpět do Prahy.
Ke druhé zkoušce svátečního kvarteta došlo o necelý měsíc později, v pátek 18. listopadu, tedy den po státním svátku Dne boje za svobodu a demokracii. Jako první byla nazkoušena a nahrána píseň Stará irská balada (O´Donnell), což je druhý zhudebněný marihuanový text ze Shockovy dílny z období fin de milenium (text mimochodem předjímá odpudivý příběh Josefa Fritzela a jeho dcery). Hudebně je skladba poněkud podobna Chudák holce, opět stojí na harmonice a houslích, nicméně je o poznání kratší. Vytí zneužívané oběti, tedy O´Donnellovy (potažmo Fritzelovy) dcery obstarala Ája Nejedlá, která respektovala celkové disharmonické vyznění. V následující skladbě To pivo si dám se však už ujala kláves a vytvořila základní melodickou linku, jíž pak společně s Ájou Malečkovou kontrovala mužskému sboru. Text je Nejedlého reminiscencí na tvorbu Václava Neckáře a zároveň obhajobou hospodské kratochvíle manželů před manželkami. Ája Nejedlá stála respektive seděla za klávesami i v poetickém pásmu Kronika Mazlofónie, nejdelší miminkovské skladbě vůbec. Jedná se o zhudebnění společného marihuanového díla Shocka a B.T. Chrochtana, jehož napsání v dubnu 1997 odstartovalo založení undergroundového nakladatelství THC Review, kde byla vydávána tzv. zhulená poezie, o níž tehdy Nejedlý napsal článek do novin, a tak se vlastně ti dva kulišáci seznámili. V této skladbě Shock volně recituje či spíše přednáší o fantasmagorických zvycích volnomyšlenkářských Mazlofóňanů za doprovodu snivých kláves, doprovázených jemně houslemi, rapové refrény naopak skanduje celý sbor. Na chvíli tu zazní i Shockovo prapodivné kazoo, zde ještě celkem únosné. Parametry opravdového country hitu, jak vystřiženého z raných alb Greenhornů, který posluchače nutí zpívat s kapelou sborové refrény, má skladba Jedu si ve svý káře z pera Nejedlého a s určující kytarou Áji Nejedlé. Ta se po jejím nahrání odebrala k domácím povinnostem praní a vaření. Tak opět vznikl velký prostor pro muzikální barbary, kteří situace náležitě využili. Nejedlého text o nutnosti existence falešné naděje pro pracující lid s názvem Pohádek je nám třeba deklamovali oba muži za doprovodu automatických bicích, jimž sekundovaly housle. Pro zvýšení vylíčené bídy lidského údělu přidal Shock neplánovaně v samém závěru vulgarismus, jenž nebyl součástí textu. Shock poté sám nahrává drobnou instrumentální skladbu Smutná píseň nevyzvednutého telefonního hovoru, jejíž název ji přesně vymezuje, popisuje i definuje, a která je v jádru kupodivu i melodická (zahrána však pochopitelně s chybami). Na samotný závěr zkoušky vzniká, de facto z ničeho jako naprostá improvizace, brutální miniopus Už tě nikdo nikdy neuvidí, opět Shockova sólová a šílená věc. Brutální minimalistické klávesy, brutální Shockův hlas a jeho ďábelský smích (v tomto případě ďábelštější než klasický chechtot Jima Čerta), brutální zkratkovitý text o vrahovi dětí v ich formě, a do toho neplánované nevinné zvuky nejmladší ratolesti Nejedlých působí jednoznačně infernálně, ba přímo hypercynicky. Tímto psychopatickým šlágrem byla tedy zakončena druhá, veleúspěšná zkouška svátečního kvarteta.
Třetí zkouška se odehrála v sobotu 10. prosince, kdy kupodivu žádný státní svátek nebyl. Opět došlo na zhudebnění Shockovy starší básně z dob zhulené poezie, jejíž spoluautorem byl opět B.T. Chrochtan. Báseň se jmenovala Slepá dívka a pojednávala o zneužívání mladičké nevidomé pedofilem. Její naroubování na Krylovu slavnou píseň Nevidomá dívka působí opravdu úchylně. Mužský hlas zpíval Shock, naivní dívčí hlas obstarala Ája Malečková společně s klávesami, cikánské géčko na kytaru hrál Nejedlý. V závěru písně Shock a Malečková zpívají dokonce kánon!, což by od hudebních primitivů asi málokdo čekal. Jak vystřižený z třicátých let dvacátého století působí Nejedlého Mužný věk (Tango), a to jak textově, tak i hudebně. Půvabná foglarovská reminiscence na pamětníky rozkvětu posázavského pacifiku, čundrů, vodáků a skautů, upomínka na ježka v kleci a Ježkovu babičku Mary ze štěchovické laguny zároveň. Výrazným nástrojem jsou tu bubínky a kytara v podání Nejedlých. Slušným hudebním provedením jako by skladba ani nepocházela z repertoáru Miminek. Naopak klasické amatérské provedení přináší pokus o zhudebnění dadaistické básně Hugo Balla Sloní karavana, v níž se přesvědčujeme, že ani za léta hraní v Ironickym mozku se Shock nenaučil hrát na kazoo, jež v této skladbě týrá, snaže se tak trapně stylizovat do sloního troubení. Výrazné jsou tu opět bubínky, kteréžto posluchači společně s Shockovým zpěvem v makarónštině evokují poměrně věrohodně atmosféru kolébky lidstva a nejchudšího kontinentu světa jménem Afrika. Nejedlého pochod Furt se de na opravdu triviální melodii „pa pa dá, pa pa dá!“ připomíná nejvíce zvukové projevy blahé paměti pánů Skupy či Kirchnera v roli Hurvínka, konkrétně jeho citoslovce nosového smíchu: „Cha chá!“. Kromě základní melodie za to může zřejmě i Shockovo kazoo zdvojené snad Nejedlého hřebenem či frkačkou z Matějské pouti, pochod zpívá či spíše vyřvává celá kapela. Skladba tato dala by se jistě využít jako mučící nástroj, kdyby se neustále dokola a na maximum decibelů pouštěla zajatým islámským teroristům v poctivém anjclíku o rozměrech metr a půl na metr, až do jejich úplného zblbnutí, k čemuž by zcela jistě došlo, a to velmi brzy. Posledním songem, který vznikl o této zkoušce byl Shockův moralistický morytát Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, jenž je jednoznačným šlágrem už od úvodních tónu Shockova basového riffu, přes mohutné sbory, operní sólový zpěv Áji Nejedlé, až po strašidelné zvuky v mezihře, jaké známe z hororových filmů. Autor textu zde velmi syrovým a celá kapela pak velmi sugestivním způsobem upozorňuje na neuspořádané rodinné poměry, které vedou ke vzniku fenoménu krkavčích matek, jež odkládají své nechtěné děti do popelnic místo do baby boxů, což dětem rozhodně neprospívá.
Čtvrtá a poslední zkouška, na níž byly nahrány nové písně, se odehrála mezi vánočními svátky a Novým rokem(na nějž rovněž připadá státní svátek Dne obnovy samostatného českého státu), konkrétně ve středu 28. prosince. Zkouška začala zvěčněním písně Lord Mord ze společného pera Shocka a Áji Malečkové, která se původně jmenovala Píseň filantropů, pojednávala o kulinářském kanibalismu, a v jejímž refrénu se zpívalo: „Ať žije mord!“. Důležité slovo „lord“ přidal do refrénu Nejedlý. Ostatním se zalíbilo natolik, že podle něj skladbu přejmenovali, čímž se stal Nejedlý spoluautorem textu a vlastně i sousloví, které později nedůstojně zcizil spisovatel Miloš Urban pro svůj román ze staré Prahy. Bohužel slovům není příliš dobře rozumět kvůli bubínkům, v jednu chvíli se ve skladbě neplánovaně rozezní i budík, jenž signalizuje, že Nejedlý má přebalit své nejmladší dítě či vykonat nějakou podobně prozaickou činnost. Vzhledem k tomu, že i hudebně je píseň poněkud jednotvárná, žádný muzikolog by ji asi na potenciální the best of kvarteta nezařadil. Naopak hudebně zajímavá je následující skladba Jsem prý Mazlofóňan jen, další Shockův zhudebněný psychedelický text či spíše jen sentence, v níž autor přiměl klávesy k zajímavé melodii. Škoda však, že ji vzápětí v mezihře zkazil sólem na kazoo. Výrazně tu působí i ženské sbory, mimozemsky podivně zní dětská replika kytary v podání Áji Malečkové, asi proto, že to byla jen dekorace, jež byla určena na hraní dětem, nikoli však k hraní hudby. Zeptejte se leoparda je Nejedlého text zpívaný Ájou Nejedlou, která hraje i na kytaru za přizvukování manžela. Shock i Ája Malečková byli asi právě na toaletě, protože v milé, trochu však nevýrazné skladbě zcela absentují. Čert ví, kde v té chvíli byli. Ale jak zpívá Ája Nejedlá v refrénu: „Zeptejte se leoparda, ten vám všechno vysvětlí.“ Třeba i to, jak Nejedlý došel k tomu, že zrovna tahle kočkovitá šelma je vševědoucí, nebo kde byl ksakru zbytek kapely. Důkazem toho, že nejlepší šramlšlágry kvarteta vznikly jen v triu bez učitelky hudby, budiž píseň Ilona voní z pera Nejedlého. Geniální je už text o svůdné kriminálnici, která vytlouká hospody, hudební zpracování, výrazně bluesové, jeví se pak kongeniálním. Zase jednou ve světlé (či temné) chvilce, nasadil Shock svůj ultrabrutální chraplák, přičemž se ještě doprovázel na kapesní harmoniku, jež dostal darem od Áji Malečkové. Ta opět trápila dětskou kytaru, kytaru pro dospělé třímal v rukou Nejedlý. Celkovým zvukem jako by skladba vypadla z repertoáru Krausberry či Bluesberry, když už je kapela úplně vyčerpaná a opilá, přičemž jejich žižkovské či karlínské publikum stále nemá dost a trvá na tom, aby ještě něco zahráli. Celkově slušně zahrána je rádoby punkrocková vypalovačka Jsem plísně, plísně pln, což je původně hravá (taktéž nejspíš marihuanová) miniatura z pera Johna Lennona. Triviální melodii na klávesy hraje Shock, jenž i zpívá, v refrénech s kytaristou Nejedlým. Labutí písní této zkoušky je další Shockova zhudebněná báseň z éry THC Review Jako delfín. Jedná se o klasickou dadaistickou hříčku, byť si ze začátku dle vznešených zvuků kláves můžeme myslet, že jsme svědky čehosi vyššího. Uhlazený, vyrovnaný a vznešený hlas zde představuje Nejedlý, naopak hlas nesvéprávného dementa či dokonce mutanta reprezentuje Shock, jehož v samém závěru Nejedlý a Ája Malečková odvádějí do jeho „kóje“ alespoň tak je to slyšet z nahrávky. Po dohrání této skladby si všichni zúčastnění popřáli šťastný nový rok 2006 a rozloučili se v očekávání další brzké zkoušky.
Ironií osudu však následovala téměř čtyři a půl měsíce dlouhá pauza, kdy se kvarteto nesešlo, především z důvodů zaneprázdnění manželů Nejedlých, kteřížto se kromě zaměstnání museli také věnovat svým třem ratolestem a na „umění“ prostě neměli dost času. Konečně v pondělí 8. května, tedy ve státní svátek Dne vítězství, se kapela opět sešla. Tato zkouška plánovaně nepřinesla žádné nové skladby. Kvarteto chtělo naopak vypilovat již hotové písně do takové podoby, aby je bylo schopno obstojně zahrát na veřejnosti. Ano, je tomu tak, skupina skutečně už po pouhých čtyřech odehraných zkouškách pomýšlela na uspořádání koncertu! Bohužel Ája Nejedlá zapomněla kytaru ve škole, takže se museli obejít bez ní, a nazkoušeli tak asi jen třetinu či čtvrtinu písní. Výsledek této zkoušky byl tedy poněkud rozpačitý a neuspokojivý. Kvarteto se rozešlo s tím, že příští zkouška bude určitě lepší.
Ta se však uskutečnila až v neděli 1.října. Oficiálně se ten den žádný státní svátek nekoná, nicméně pro kvarteto to svátek byl, protože spolu nezkoušeli téměř čtyři měsíce. Zkoušky se zúčastnila i Ája Nejedlá s kytarou, a skutečně se vydařila, což bylo důležité. V té době už totiž pánové domluvili koncert v rámci křtu Shockovy nové básnické sbírky, tudíž bylo jasné, že se kvarteto musí řádně sehrát. Poslední zkouška proběhla o týden později v nedělí 8. října, a kvarteto se tak cítilo připraveno na první živé vystoupení, jež mělo být, můj ty smutku!, zároveň i vystoupením posledním. To ovšem tehdy nikdo netušil.
Koncert se uskutečnil v pondělí 9. října večer v pražském klubu Unijazz. Nejprve Shock přečetl asi desetiminutovou ukázku ze své právě vydané knihy Tiché odpoledne na zaprášené půdě, a kolem osmé hodiny již nastoupilo ke světové premiéře celé kvarteto. Shock byl oblečen v prapodivné brčálově zelené sako, připomínající spíše frak, z něhož mu vyčuhovala starobylá vestička lepších lidí, na hlavě měl hnědou koženou bekovku, na očích kulaté sluneční brýle, v nichž vypadal jako slepec, celkově pak připomínal hastrmana či spíše hastroše. Zbylé trio bylo oblečeno překvapivě civilně, nepovažujeme-li za excentrické triko s Jerry Lee Lewisem, které měl na sobě Nejedlý. Kvarteto pak odehrálo během půlhodiny sedmero následujících skladeb: Prasátko vlastenec, Jedu si ve svý káře, Chudák holka, Ztřeštěné slůně, Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, Pohádek je nám třeba a Už tě nikdo nikdy neuvidí. Název poslední skladby byl vlastně pro kvarteto příznačný, aniž by to v té chvíli někdo tušil. Leda snad blízký Shockův přítel Viktor Puci, jenž pořídil částečný videozáznam koncertu. Obecenstvo tvořili převážně přátelé Miminek, básníci, spisovatelé, výtvarníci, divadelníci i filmaři včetně několika řadových alkoholiků bez uměleckých přívlastků v celkovém počtu asi čtyřiceti duší, tedy se jednalo vesměs o intelektuální elitu, která přijala vystoupení bouřlivě kladně, takže by se dalo označit za sukces. Pouze známý umělecký kritik a do té doby blízký Shockův přítel Radim Kopáč, sedící u stolu s taktéž experimentální hudbě nepřejícími patafyziky Eduardem Vackem a Ivo Medkem Kopaninským, projevoval v průběhu koncertu nad repertoárem kvarteta nelibost a dokonce je v jednu chvíli hlasitě vyzval k odchodu. Nato mu Shock opáčil, aby odešel sám. Po koncertě následovala pochopitelně řádná oslava a kvarteto hledělo do budoucnosti s nadšením.
Po duševním i fyzickém vypětí z posledních týdnů, spojených se zkouškami, koncertem a trémou z něj, Shock brzy po odehrání koncertu onemocněl a další dva týdny promarodil. Pak bylo nějaký čas ticho po pěšině. Konečně někdy v prosinci si Nejedlý postěžoval Shockovi a Áje Malečkové, že jeho manželka nejeví o další působení v kvartetu velký zájem, neboť zkouší se svými žáky coververze Metallicy, Deep Purple, Kiss a podobných rockových gigantů, s nimiž se Miminka pochopitelně nemohou měřit, tudíž by bylo lepší, aby se kvarteto zeštíhlilo na trio. Zároveň si ale uvědomoval, že by v tom případě měla skupina zkoušet jinde. Nastal tedy čas hledání nové zkušebny. Čas se vlekl, ale zkušebna pořád žádná, ba ani vyhlídka na další koncert. Čtvrtého ledna 2007 si Shock ohledně Miminek zapsal do deníčku tuto sentenci: „Vypadá to, že jsme ustrnuli na mrtvém bodě.“ Určité chvilkové oživení a naději do tohoto stavu přinesl režisér Vladimír Franče, jenž už dříve zfilmoval tři Shockovy povídky, a po shlédnutí koncertu Miminek jej napadlo natočit několik jejich videoklipů či přímo hudební film. Shock nadšeně souhlasil a brzy napsal scénáře k videoklipům songů Sto mrtvých miminek v jedné popelnici a Už tě nikdo nikdy neuvidí.
Nastalo jaro, a zbylé trio Miminek se bohužel stále nedokázalo sejít, takže natáčení videoklipů se odkládalo, stejně tak nové zkoušky í koncerty. Pak přešlo léto a po něm… Po něm přišla Shockova osobní krize, když, řečeno fotbalovou terminologií, inkasoval od osudu během jediného měsíce parádní hattrick. Nejprve jej opustila Ája, následně byl propuštěn z práce, a do třetice mu zemřela babička. V tu chvíli opravdu v pravém slova smyslu prokletý či ještě lépe řečeno padlý básník zachycen spirálou deprese, nezaměstnanosti, alkoholismu, existenciálního zoufalství i existenční bídy, byl stažen do malstrému utrpení a beznaděje, odkud se od té doby vynořuje jen sporadicky a nakrátko, aby v něm následně znovu zmizel. A tímto básníkovým pádem bylo vlastně Sto mrtvých miminek v jedné popelnici pohřbeno definitivně. Nechť tedy odpočívají v pokoji. Případně nechť nám kvílí o půlnoci z CD přehrávače jejich album/nealbum Pohádek je nám třeba, jež bylo, jak jinak nežli posmrtně, právě vydáno.
Hans von Landschmiett, hudební, literární a výtvarný kritik
(dopsáno 28. září 2010, tedy o státním svátku Dne české státnosti a Svatého Václava)
Text na zadní stranu obalu CD Pohádek je nám třeba (album/nealbum), 2005
Laskavý a tolerantní posluchači,
věz, že album, které právě držíš v rukou, nebo je už nedejbože posloucháš, vlastně žádným albem není. Jedná se pouze o nahrávky zkoušek tria nadšených hudebních diletantů bez hudebního sluchu s občasným korigujícím zásahem učitelky hudební výchovy, kteří žili v domnění, že své amatérské výtvory jednou vybrousí do více méně konvenčních písňových tvarů, jež budou přijatelné alespoň pro úzké masy posluchačů alternativních rádiových stanic. Tak daleko se však nikdy nedopracovali, pročež jsou tyto záznamy zárodků písní v surovém stavu tím jediným, co po skupině zbylo, de facto historickým dokumentem o svérázné odnoži alternativní či bytové kultury začátku třetího tisíciletí, odtud tedy ono označení nealbum.
Poznámka na závěr: Jak jste jistě ráčili pochopit, album z důvodu neposlouchatelnosti nakonec nevyšlo a nikdy nevyjde. Nejcennější na celém projektu je tento můj sleevnote.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat