Dlouho jsem si myslel, že nejmizernější doba na shánění stálého zaměstnání je přelom roku. Onoho léta jsem však zjistil, že jsem se spletl a že nejmizernější to bývá právě během okurkové sezóny. Skoro celý červenec jsem promarnil rozesíláním svého cévéčka a docházením na pohovory do nejrůznějších firem, které měly volná místa stejně až od září nebo dokonce od října. Podporu v nezaměstnanosti jsem už nedostával, stát za mě platil jen pojištění. Mé dluhy stoupaly a můj nervový systém byl zralý na pobyt v blázinci. Koncem měsíce jsem pochopil, že tahle cesta nikam nevede. Podle buddhistů jsou jídlo, práce a vydělávání peněz samy o sobě nesmyslné. S tímto názorem v podstatě souhlasím, jen se prostě bez těch nesmyslů nějak nedokážu obejít. Aniž bych si od toho něco sliboval, zkusil jsem si zažádat o sociální podporu. Úřednice na magistrátu mě zavalila stohem formulářů, bez jejichž řádného vyplnění jsem na ni neměl nárok. Vzhledem k tomu, že jsem tam měl uvést finanční příjmy celé své rodiny včetně nevlastního bratrance z druhého kolena, bylo mi jasné, že z toho nic nebude, což jsem také paní řekl. Na to mi pravila, ať si najdu nějakou brigádu. Poděkoval jsem ji za cennou radu a odešel domů. Ta dobrá duše z byrokratického aparátu mě vážně inspirovala, pročež jsem si koupil noviny, mrkl se na volná místa brigádníků a za týden se uchytil u malého soukromého zahradnictví jakožto hubitel plevele. Po tři slunné a horké dny jsem tedy likvidoval nežádoucí rostliny podél plotu jakéhosi skladu v Letňanech, a to převážně ručně. Zpocený, zamazaný od hlíny a trávy, na hlavě nezbytný slamáček, připadal jsem si tak trochu jako postava černého otroka z Chaloupky strýčka Toma. Chyběl mi tu už jen massa Bob s bejkovcem, čemuž jsem byl rád. Únava po manuální práci mi alespoň dala zapomenout na úvahy o mém dalším životním směřování. Pak ale přišly několikadenní deště, takže pod širým nebem pro mě nebylo dalšího využití. Přihlásil jsem se tedy do jisté pracovní agentury, která mi nabídla místo kustoda v galerii, a to na osm dní v kuse. Protože jsem v uplynulém čtvrt roce takhle dlouho nikde nepracoval, s radostí jsem po tom skočil.
A tak jsem se předposlední srpnovou neděli ráno, jsa hladce oholen, v slušivém béžovém saku, vypraných bleděmodrých džínách a vyleštěných černých polobotkách, zkrátka dokonalost sama, hlásil v pokladně Jízdárny Pražského hradu. Sympatická paní vedoucí mě představila mé nové sympatické kolegy, což byly ze dvou třetin důchodkyně a z jedné třetiny studentky. Mužské pohlaví zde kromě mě zastupoval jen jeden celkem zachovalý důchodce. Díky mému od přírody mladistvému vzhledu, k němuž v poslední době vlivem neustálého stresu ještě přispěl úbytek váhy skoro o deset kilo, byl jsem všemi jednoznačně považován za studentíka, což mi nevadilo. Náplň práce byla jednoduchá: dávat pozor, aby se návštěvníci nedotýkali výstavních exponátů v galerii. Dohromady nás bylo osm a každou hodinu jsme se posunuli na stanoviště nejbližšího kolegy proti směru hodinových ručiček. Začínalo se v deset ráno a končilo se v šest večer, na oběd jsme měli půlhodinovou pauzu. Dá se říci, že jsem měl štěstí, neboť zde právě probíhala výstava „BIEDERMAIER, Umění a kultura v českých zemích 1814–1848“, na níž jsem se beztak chystal coby divák. Nyní jsem měl tedy skutečně dost času prohlédnout si ji opravdu velmi důkladně. Obecně totiž do galerií nechodí takové masy návštěvníků, aby si uměnímilovný kustod nemohl přijít na své. Když jsem se kolegovi zmínil, že tu budu víc než týden, tak se pousmál a pravil, že už čtvrtý den toho budu mít po krk. On si vždy bere jednu výstavu na víkend, maximálně na tři dny, což je doba tak akorát na to, aby ho vystavené exponáty nezačaly nudit. Stejně to prý dělají i naše kolegyně. Jak se ukázalo, hradní jídelna pro zaměstnance zavřela dřív, než na mě vyšla pauzu na oběd a široko daleko nebylo žádné občerstvení v cenové relaci pro našince. To jsem pochopil, když jsem za obyčejnou salámovou bagetu v přilehlém bookshop café utratil čtyřicet korun a dalších čtyřicet za litr a půl minerálky. Zkonzumoval jsem to na lavičce Královské zahrady a kochal se přitom hřejivými slunečními paprsky. Kvůli zatemnění a klimatizaci v galerii mi po delší době uvnitř bylo totiž docela chladno. Na druhý den jsem si již přinesl z domova housky se salámem a sýrem a pomerančovou Poděbradku za patnáct korun. Původně jsem myslel, že v pondělí budu mít volno, protože všechny galerie, co znám, mají první den v týdnu zavřeno, ovšem ne tak Pražský Hrad. Návštěvníků moc nepřišlo, ale to mi nevadilo. Při službě v šatně a na balkóně, kam chodilo nejméně lidí, jsem si proto klidně četl knížku. Vzal jsem si Bukowského Faktótum, neboť hlavní hrdina románu je na tom ještě o dost hůře nežli já, což mě uklidňovalo. Jinak jsem však byl pilným a zvídavým divákem Biedermeiru, uměleckého a životního stylu, který vytvářela hlavně aristokracie a bohaté měšťanstvo. A musím přiznat, že za těch osm dní mi určité exponáty z doby nosočistoplen a klapkobřinkostrojů přirostly k srdci tak mocně, že jsem silně uvažoval o napsání seriózní srovnávací studie biedermeirovského nábytku s nábytkem dnešní doby.
Velice libopohledným jevilo se mi kupříkladu téměř dva metry dlouhé lehátko z ořechové dýhy, neskládací sice, avšak růžově čalouněné s motivem květin na potazích, stosedmdesát osm let staré. Navíc byl jeho součástí polštář ve tvaru srolovaného spacího pytle, zakončený rozšafným střapcem. Pravda, lehátko bylo sice poněkud těžší, odhadem alespoň půldruhého metráku, avšak ten, kdo je kdysi užíval na zahradě či na pláži, určitě příslušník vyšší vrstvy, najisto najal si lehátkonosiče, čímž poskytl práci nejméně dvěma až čtyřem chuďasům. Další pracovní příležitost skýtala zřejmě funkce kolébače či statné kolíbalky, neboť masivní kolébka zdéli více nežli jednoho metru, vyrobena Léta Páně osmnáctistéhodvacátého taktéž z ořechové dýhy a s rudými poduškami, rovněž nebyla vhodná pro drobnou a neupracovanou ručku matinky z lepší společnosti. Pomocí nástavce z přední strany kolébky klenul se nad ní
ozdobný had z pozlaceného dřeva. Nakolik traumaticky působila zdařilá napodobenina plaza na dítě či (vzhledem k předimenzované prostornosti kolébky) povícero dětí uvnitř ležících, to již dnes zřejmě nezjistíme. Také dětská gondolová postýlka z roku 1815 zdobená intarziemi s dnem asi metr od horního okraje nabízela otázku, zda děcko spící v této kryptě netrpělo nočními děsy. Každopádně se jednalo o kvalitní, poctivé a potěchu oka působící kusy nábytku, které vydržely staletí. Srovnáme-li tyto držáky s dnešním sortimentem, pak biedermaier jasně vítězí! Vzpomeňte si třeba, kolikrát se vám složilo lehátko na pláži, když jste se doň chtěli uvelebit. S biedermaierovskym lehátkem by se vám nic podobného stát nemohlo! Těžko bychom také v dnešní době hledali luxusní přenosný klozet-sedačku z bukového a třešňového dřeva, kůže a textilu, vyrobený roku 1830. Ze současného nemocničního prostředí známe pochopitelně podobně multifunkční židli přezdívanou gramofon, ta se však svým hrubým vzhledem s tímto svým elegantním pradědečkem dá srovnávat jen stěží. Navíc si troufám tvrdit, že málokterá rodina současné vyšší střední třídy béře si takovéto zařízení s sebou na výlety do přírody či za památkami naší krásné vlasti. Alespoň já jsem tedy nikoho, kdo by se vláčel lesem či starobylým městem s gramofonem v náručí dosud nepotkal, což je vlastně s podivem. Jak nás totiž učí Jeho Svatost Dalajlama ve své knize Cesta k plnohodnotnému životu na str. 32 českého vydání: „Vyměšování je svým způsobem hlavní funkcí našich těl!“ Klozet, tentokráte vysunovací, obsahoval i noční stolek z olšové dýhy a dubu, připomínající byvší vojenský buben. V souvislosti s tímto tématem musím se též zmínit o neblahé situaci využívání nočníků v naší době. Myslím si totiž, že nočníky jsou všeobecně na ústupu a nerad bych se dožil toho, že je jednou budu okukovat v nějakém muzeu či galerii jako přežilé veterány. Tento chmurný osud potkal například dřevěná plivátka, taktéž zde vystavená, pro svůj velkorysý objem vhodná snad i jako blítka. Klozety i plivátka byli návštěvníky hojně a důkladně okukovány, k jejich pravým účelům je naštěstí nikdo nepoužil, alespoň za mé služby k tomu nedošlo, čímž jsem splnil svou povinnost na výbornou.
Kromě nábytku tu z užitého umění byly vystaveny také dobový porcelán, sklo, móda, šperky, ba i dětské hračky. Vedle nejrůznějších mrkacích panen, panáčků a žebřiňáčků zaujal mě precizně vyrobený miniaturní kávový servis. Jako hračka by dnes však pravděpodobně neprošel Hospodářskou komorou, neboť byl celý z cínu. Zda se jím v době jeho vzniku nějaké šlechtické dítko při hraní otrávilo, to na popisce uvedeno nebylo. Vyjmenovávat autory zde vystavených obrazů asi nemá smysl, bylo jich na tucty. Mně osobně se nejvíce líbily drobné skicy z cest Josefa Mánesa. Na jedné z nich sedí u řeky pán v cylindru vedle z dámy s deštníkem, zatímco nad nimi letící divoká husa na ně doslova zvysoka kálí. Nechyběla ani ukázka z díla Antonína Langweila, za života tuberkulózního a neúspěšného malíře vedut, který se ovšem svou zmenšenou kopií Prahy z papíru stal ihned po smrti slavným a dodnes zůstává nedostižným vzorem všech modelářů. Návštěvníci tu mohli obdivovat jeho dokonalou zmenšeninu Vily Kinských.
Zajímal jsem se pochopitelně i o původ slova Biedermaier, které jsem si jako chabý němčinář překládal termíny poctivý správce statku či počestný šafář. Z katalogu k výstavě jsem zjistil, že jej vytvořili dva mnichovští redaktoři humoristických listů v druhé půlce devatenáctého století kombinací příjmení Biedermann a Bummelmaier, což byly v té době ustálené komické typy maloměšťáků. Pod takto nově vzniklým a tedy ironickým jménem pak tito dva filutové psali a ve svých plátcích tiskli záměrně naivní verše, opěvající usedlý životní styl a mravnost nade vše. Mystifikaci dlouho nikdo neprohlédl a naivní básník Biedermaier se dokonce dočkal knižního vydání. Teprve koncem století označil kdosi v novinách to klidné období spokojeného a idylického měšťáckého života po napoleonských válkách synonymem vymyšleného prostoduchého poety a Biedermaier jako styl byl na světe!
Bohužel ve středu jsem si v paměti připomněl slova kolegy z prvého dne v galerii, a sice že tři dny na jedné výstavě bohatě stačí. Přes všechny báječné a zajímavé exponáty jsem se začal nudit, a to tak, že velmi. Nejhorší to bylo v době po obědě od druhé či třetí do šesté hodiny. To jsem nudou doslova umíral. Kolegové se kolem mě měnili každý den, zůstali nejvýše dva tři dny, jen já tu strašil v kuse už skoro celý pracovní týden. Libopohledná lehátka, ozdobné kolébky a noční stolky už pro mě byly jen pouhé kusy zatraceného dřeva, v lepším případě jsem je prostě vůbec nevnímal. Byl jsem nevrlý a dokonce jsem se pohádal s jednou asi pětasedmdesátiletou kolegyní, která mě pravidelně chodila střídat o deset minut dřív, nežli měla. Měl jsem po krk toho věčného postávání a popocházení kolem stokrát viděných exponátů. I moje každodenní studené obědy se mi počaly zajídat. Rád bych si přes den alespoň chvíli zatelefonoval s nějakou spřízněnou duší, jenže v galerii pochopitelně platil přísný zákaz telefonování. Strašlivá nuda a stereotyp ubíjely zbytky mé duševní existence. Nakonec jsem si sám připadal jako muzeální exponát, voskový paňáca či panák ze slámy, kterou jsem měl každopádně v hlavě, jinak bych nikdy nevzal tohle místo za směšných pětapadesát korun na hodinu. Pak jsem si ale vzpomněl, že tohle je jediná práce, kterou jsem po dlouhé době sehnal a poněkud jsem vychladnul. Určité oživení přinesla sobota, neb jsem se s mladým kolegou studentem dostal prvně na oběd do hradní jídelny pro zaměstnance. Odpoledne se pak se mnou snažila flirtovat fešná kolegyně, taková žába, kterou teprve čekala maturita, ač jí prý bylo dvacet. Vypadala na patnáct, její verbální projev však byl na úrovni dítěte prvního stupně základní školy. Na minutku jsem uvažoval, že bych ji pozval na večeři, tedy vzhledem k svému nízkorozpočtovému životu spíše na jedno pivo, ale poté jsem tento nápad zavrhl jako příliš dobrodružný. Přece jen to bylo hodně mladé tele, které by mě mohlo snadno dostat do maléru, což bylo to poslední, oč jsem měl zájem.
Když jsem osmý den dopoledne přišel do galerie, cítil jsem již nastávající konec mého údělu na tomto místě. Proto už mě nemohl vyvést z míry ani zákaz čtení knih při službě, vydaný paní vedoucí. Přišly mraky lidí, den mi však uběhl kupodivu docela rychle. Večer jsem se rozloučil se všemi kolegy a s pocitem ulehčení vojáka, který se po dlouhé době konečně vrací z války do rodné vlasti, odebral jsem se domů, kde jsem usnul spánkem spravedlivých, aniž bych přemýšlel o tom, kam se ráno půjdu ptát na další práci. Ale to už je zase jiný příběh.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat