pátek 3. června 2011

Noční běsi

„Halt! Hende hoch!“ zaslechl jsem opodál za svými zády v pasažéry přeplněné uličce železničního vagónu. Když jsem se ohlédl po původci oněch slov, spatřil jsem přes hlavy všedních cestujících na druhém konci uličky několik mužů v uniformách německých vojáků z doby druhé světové války, kteří v rukou svírali automatické střelné zbraně. Co je to za maškarádu? napadlo mě. A na koho tu tak řvou? Jenže pak jsem se podíval na své ošacení, pruhovaný to mundúr vězně koncentračního tábora, a všechno mi bylo rázem jasné. Začal jsem se rychle prodírat mezi lidmi na opačnou stranu vagónu, odkud jsem byl tak příkře osloven. Němci se prodírali za mnou. Ještěže je vlak tolik narvaný, jinak už by mě dávno měli! běželo mi hlavou. Dostal jsem se do dalšího vagónu, kde jsem se zamkl v jedné místnosti bez prosklených dveří, zřejmě pro průvodčí, a s hrůzou očekával dalších událostí. Brzy poté, co se Němci rozkřičeli před mým úkrytem a počali kopat do dveří, jsem se z tohoto zlého snu naštěstí probudil.

Jindy mi zase ve snu jistí rodičové svěřili na hlídání přes noc své malé děcko. Ačkoli slovo malé velikost či spíše malost toho děcka vlastně vůbec nevystihuje. Pouhým okem bylo totiž téměř neviditelné, zato však bylo zřetelně slyšet. Na první pohled připomínalo obyčejnou hnidu. Uložil jsem tedy dítě-hnidu doprostřed postele naproti svému loži, ukolébal je a pak klidně usnul. Ráno jsem se probudil a šel se na děcko podívat, jenže… Jenže jsem ho nikde na posteli nenalezl. Dostal jsem strach. Aby se tak v noci skutálelo na podlahu, to bych ho taky mohl lehce rozšlápnout! Jen to ne, jak bych to vysvětlil jeho rodičům? Proč aspoň nebrečí, abych ho uslyšel? Kleknul jsem si na podlahu, pochopitelně již delší dobu nezametenou a nevytřenou, a začal se horečně prohrabovat zde přítomnými drobky a chuchvalci, zda tu někde neleží ta otravná hnida. Nenašel jsem ji ovšem. Na setkání s jejími rodiči už díky probuzení nedošlo, čímž se mi ulevilo.

S podobnými a ještě mnohem horšími nočními můrami se však musím vyrovnávat velmi často, téměř každou noc či ráno. Čím jsem si vysloužil takový pravidelný přísun běsů, to opravdu nevím. Že by se tak projevovalo mé černé svědomí? Vždyť jsem toho v životě zas tolik špatného nenapáchal, alespoň si toho nejsem vědom. Nebo jsem se snad stal terčem voodoo? Že by se spojili oběti mých pamfletů David Beckham, Václav Neckář a neochotní vrchní českých restaurací s řidiči autobusů, že by ti všichni pak společně každou noc zabodávali jehly do plyšového panáčka s připíchnutou cedulkou, na níž je napsáno mé jméno, abych se už nikdy pořádně nevyspal? Nebo měl pravdu doktor Freud s tím halucinačním uspokojením vytěsněných přání? To bych pak ale musel být masochista, což se mi pranic nezamlouvá. A co teprve Jungovy teorie o individuálním a kolektivním nevědomí a archetypech? Ale jak se v tom mám vyznat? Navštívit psychiatra či psychoanalytika? Co když jsou noční můry nouzovým voláním o pomoc nějaké mé části těla, jež je postižena nebezpečnou chorobou? Neměl bych absolvovat kompletní lékařské vyšetření? Ale to už jsem vlastně absolvoval, sice jen ve snu, avšak působilo to velmi přesvědčivě. Vybavuji si živě, jak jsem četl resumé lékařské zprávy, kde stálo, že fyzicky jsem zcela zdráv, jenže díky tomu, že se sám a zcela dobrovolně psychicky ubíjím, chátrá i má tělesná schránka. A kdybych se při skutečném vyšetření u psychiatra zmínil například o bizarním snu, v němž jsem objížděl zaostalé vesnice jako impresário oživlých loutek z dřívek a plastelíny, které spolu kopulovali před diváky za úplatu, mohl bych pak ještě někdy počítat s pobytem na svobodě, neskončil bych pak náhodou na uzavřeném psychiatrickém oddělení pro nevyléčitelné případy? Takovéhle fantasmagorie se přece normálním lidem opravdu nezdají, nebo ano?

Ne vždy jsem ale tou hlavní týranou osobou ve snu já, což však také není velká úleva. Jednou se mi třeba zdálo, jak jsem s otcem na chalupě a povídám mu, aby nevysedával na zápraží, ale otec na mě nedbal. A pak, kde se vzala, tu se vzala, přišla k nám na zahradu kráva a položila se svou mohutnou zádí na zápraží právě v místech, kde se nacházel otec, až ho úplně zasedla. Mně se sice nic nestalo, ale z toho, jak dopadl otec jsem žádnou radost neměl. Po probuzení jsem o něj měl starost, protože zrovna v té době byl sám na chalupě, ale když jsem mu později telefonoval, o žádném kusu dobytka, který by ho zasedl se nezmínil, čehož by si jistě všiml. Byl jsem v té chvíli velmi rád, že nemám schopnost předvídat ze snů skutečnost, jak jsem si na okamžik myslel. To mi ještě potvrdil sen o kamarádu Petrovi, kterak si pozval na zahradu partu snědých muzikantů. Tak se všichni opili a rozveselili, až Petra zavěsili za nohy na stožár hlavou dolů i s jeho psem a pak se do nich trefovali noži. Petrova psa zabili, Petra jen zranili, akorát, že z toho stožáru spadl a nakonec skončil na invalidním vozíku. Také jemu jsem po probuzení telefonoval, zda je v pořádku, a byl jsem ubezpečen, že naprosto, narozdíl ode mě.

Abych řekl pravdu, zdají se mi občas i docela hezké sny. Třeba onehdy jsem byl v místnosti s několika krásnými ženami a kupodivu nikdo z nás neměl nic na sobě, a dál se to také moc pěkně vyvíjelo! To jsem byl naopak zklamaný, když jsem se ráno probudil v posteli v pyžamu a sám. Četl jsem sice nedávno o lucidních snech a tzv. oneironautech, to jest o lidech, kteří ovládají své sny, ale tato schopnost se mě bohužel zjevně netýká. Přiznávám, zkoušel jsem si těsně před usnutím představovat, že jsem v místnosti se sexuchtivou a nahou královnou silikonu Pamelou Andersonovou, ale hned jak jsem doopravdy usnul, scéna se povážlivě změnila. Pamela byla pryč i se svými silikony, zatímco já se octl v autobusu cestou z práce s jednou kolegyní, vzhledem spíše nevýraznou, navíc v určitých partiích výrazně plochou. Ještě že byla aspoň oblečená. Nicméně tenhle nepříznivý zvrat měl být jen pouhopouhým počátkem následující truchlohry. Záhy jsme totiž byli uneseni maskovanými ozbrojenci v černých kuklách a zavřeni kamsi do temného a vlhkého sklepení. Dostal jsem se odtamtud pryč bez své kolegyně, které jsem slíbil, že se pro ni vrátím, což se mi už ale nezdařilo. Odhalil jsem sice, že někde mezi Balabenkou a Palmovkou funguje tajná organizace, jež chytá malé děti a těhotné ženy, které schovává v kanálech, kde je následně zabíjí a pojídá, ale své kolegyni už jsem nepomohl, což jsem si ráno po probuzení vyčítal. Tedy jen do té doby, než jsem ji zase spatřil na pracovišti na vlastní oči a v bdělém stavu.

Na noční můry si tedy asi budu muset zvyknout jako na každodenní součást života. A dokud mě ve snu nenavštíví nezničitelná noční můra z Elm Street v podobě zabijáka Freddyho Kruegera, nemá cenu panikařit. Otázkou je, jestli pak už náhodou nebude pozdě.

Žádné komentáře:

Okomentovat