Město

Je pozdní odpoledne, a tak se chystám k odchodu z práce. Čekám na výtah, kterým se chci nechat odvézt o dvě patra níž na vrátnici. Připojuje se ke mně jeden kolega, o deset let starší než já, a asi padesátiletá uklízečka. Přijíždí výtah, do kterého všichni nastupujeme. Mačkám tlačítko P a už se vezeme směrem dolů. Výtah ale nestaví v přízemí, nýbrž pokračuje dál. Říkáme si, že asi došlo k drobné poruše a přivolal si nás někdo až ze suterénu. Projíždíme ovšem i suterénem a stále pokračujeme dále a níže. Nikdo z nás netušil, že výtahová šachta vede tolik pater do podzemí. Jízda hrozivě nabývá na rychlosti, je to už vlastně pád. Začínáme chápat, že tu něco není v pořádku, přepadá nás neklid a hysterie z této zjevně iracionální situace. Řítíme se výtahovou šachtou snad až někam do středu země. Jsme vystaveni pocitům, které běžně zažíváme pouze na pouťových zábavách typu horské dráhy či centrifugy, a to ještě dobrovolně, jenže my dnes jen chtěli sjet dvě patra na vrátnici obyčejným výtahem! Je to jako zlý sen.

Ozvala se rána a výtah se prudce zastavil. Popadali jsme všichni tři na jednu hromadu jako parta opilců a chvíli jsme nebyli schopni vstát. Motali jsme se jako mátohy. Uvědomili jsme si však ten pozitivní fakt, že náš šílený pád do neznáma skončil. Chtěli jsme otevřít dveře, když tu se dal výtah znovu do pohybu, tentokrát ovšem horizontálního, jako bychom jeli vlakem. Všichni jsme byli příliš překvapeni těmito událostmi, než abychom dokázali promluvit. Ohromení bylo natolik velké, že i naše jediná spolucestující opačného pohlaví zachovávala mlčení, neplačíc a nevydávajíc ani hlásku. Konečně se výtah zastavil a dveře se samy otevřely. Vystoupili jsme ven a zjistili, že jsme v neznámém městě na téměř liduprázdném náměstí.

Už se připozdívalo, padal soumrak. Můj kolega s uklízečkou postávali u krajního stromu aleje, která se tu táhla naproti velké budově, připomínající soud. Viděl jsem vyjít z budovy nějakou ženu. Šel jsem k ní a oslovil ji. Žena nereagovala. Chytil jsem ji tedy kolem ramen, zatřásl s ní a zeptal se, kde jsme. Odpověděla mi, že ona sama je z protější budovy. Je to prý Ministerstvo ukřivděné ješitnosti a všech uražených. Řekla mi, že se odtud dostaneme sami stejným způsobem, jakým jsme se dostali sem, ale až za čtyři roky! Tím mě rozčílila, taková nehorázná pitomost! Poté mi ještě sdělila, že v případě problémů můžeme zajít za ní na Ministerstvo. Pak se se mnou rozloučila a odešla. Vrátil jsem se ke svým druhům v neštěstí a oznámil jim, co jsem se dozvěděl. Žena propukla v pláč, můj kolega vypadal zoufale. Opodál nás stáli dva muži. Oslovil jsem je, ale nereagovali, stejně jako prve ta žena z Ministerstva. Jen tak pro sebe jsem nahlas vyslovil ironickou poznámku o vrozené ochotě místních obyvatel, načež jakoby se ti dva probrali. Muž v dlouhém kabátu s balíkem novin v podpaží, zřejmě kamelot, mi sdělil, že město, ve kterém jsme se ocitli, se jmenuje NE-SMYSL. Vybídl nás, abychom šli s ním a jeho kumpánem. Odvedli nás nedaleko k jakémusi podniku, kde nás opustili i s naší spolucestující. My dva jsme tam na ně měli chvíli počkat. Bylo nám to sice podezřelé, ale jakožto cizinci, naprosto neobeznámeni se zdejším terénem a vůbec s místními poměry, jsme těžko mohli vymyslet něco jiného či lepšího, a tak jsme souhlasili.

Už uběhlo více než pár minut, když se k nám vraceli, sice bez naší známé, zato však s několika dalšími pochybnými existencemi. V sevřených pěstích se jim leskly dýky. Jak přicházeli blíž, rozestupovali se do půlkruhu. Na ústup, jak jsme zjistili, už bylo pozdě, neboť další půlkruh vrahounů se k nám blížil zezadu. Můj kolega a druh v neštěstí se nečekaně vzmužil a vytáhl odkudsi ze svých svršků slušně velkou kudlu. Nato se mě otázal, zda jsem také já nějak ozbrojen. Vyňal jsem z pouzdra na boku svůj kapesní nožík a otevřel ho. Kruh našich budoucích vrahů se kolem nás povážlivě stahoval. Bylo nám jasné, že proti takové přesile nemáme žádnou šanci. Můj přítel mi navrhl, abychom se řízli do prstu a stali se pokrevními bratry. Ač se to v takovéto situaci může zdát směšné, mám strach z bolesti. Vzpomínám si, že jsem se takto pobratřil v dětství s jedním kamarádem. Tupými a ušmudlanými rybičkami jsme si pižlali prstíky, dokud jsme nedosáhli kýženého cíle.

Teď však není ta pravá chvíle na vzpomínky, zlotřilci už nám nedopřejí mnoho času. Přítel argumentuje také tím, že se nám alespoň zvedne adrenalin a tak trochu si zvykneme na příboj bodných a řezných ran, kterými budeme jistojistě za chvíli zasypáni, byť se budeme bránit sebesrdnatěji. Přikyvuji a v okamžiku mi teče krev z palce, nakonec to ani nebolelo. Akt pobratření je v mžiku vykonán. S úsměvem na rtech, vyrovnáni s naším blížícím se zánikem, opíráme se o sebe navzájem zády, připraveni vzít jich tam s sebou co nejvíc.