Potíže s náladovou kočkou

Ahoj miláčkové! Máte rádi hřbitovy? Já velice.
Proto je dnešní short short story právě z tohoto prostředí.
Bavte se!


Naše kočka prý spáchala sebevraždu. Alespoň nám to sdělil veterinář. Měli jsme si jí více všímat. Odešel jsem do města zařídit její pohřeb. Ze všech funerálních ústavů mě ale vyhodili, že prý to je pod jejich úroveň. Až jsem měl štěstí u Číňana. Řekl si o pěkně vysokou částku, což mi ale nevadilo. Hlavně že bude mít Minda pohřeb. Manželka by mi to jinak neodpustila. Jenže ono to není jen tak, pohřbívat v dnešní době kočku. Jeden musí brát ohled také na nebožtíky, s čímž jsem právě moc nepočítal. Jakmile se ti paznehti dozvěděli o našem úmyslu, shromáždili se před branami hřbitova a nechtěli nás pustit dovnitř. Vysvětloval jsem jim, že kočka bude pohřbena u zdi, kde lehávají pouze sebevrazi, jenže nikdo z nich o tom nechtěl slyšet. Netušil jsem, že mezi nebožtíky existuje rovnost. Vysvětlovali mi, že po smrti je prý jedno, kdo kým byl za života a jak z něj odešel. Ve smrti jsou si všichni bratry a sestrami. Neměl jsem tedy jinou možnost, nežli povolat jezdectvo. To ovšem rozcupovalo drahé nebožtíky na kousky. Neměli si začínat, já je varoval. Mezi rozcupovanými byla i tchýně, která ještě za živa naši kočku přímo nesnášela. Když byla vzpoura nebožtíků potlačena, napadlo mě, že uložíme Mindu k ní. Ženě jsem namluvil, že by si její maminka určitě přála usmířit s naší ubohou kočičkou alespoň po smrti. Naštěstí byla má žena čerstvě otřesena z hrůzné podívané na svou zemřelou a přitom znovu obživlou matku a na její opětovný skon, takže s tím souhlasila. Ještěže je to už za námi. Jen nevím na jak dlouho. Manželka si chce již příští týden pořídit novou kočku. Hlavně aby to zase nebyla nějaká náladová cimprlína, poněvadž další kočičí funus už rozhodně nehodlám zařizovat.