Právě tomu bude již 14 let, co byla objevena kouzelná země Mazlofónie a založeno undergroundové nakladatelství THC Review. Tyto dva feonomény si dnes připoňme prvním vydaným titulem THC Review, jímž je Kronika Mazllofónie. Uvěřejňujeme sbírku tak, jak byla tehdy vydána.
Kniha plná překvapení
VIKI SHOCK & B.T. CHROCHTAN
KRONIKA MAZLOFÓNIE
Sepsáno dvěma Mazlofóňany
Viki Shockem a B. T. Chrochtanem
v noci ze 3. na 4. apríla l. p. 1997
v Mazlofónii v totálně vyhulenym stavu
UPOZORNĚNÍ! Sbírku je lépe číst
pod vlivem marihuany nebo hašiše
jinak hrozí nebezpečí
že Mazlofónii naprosto neporozumíte!
(Pozn.: Dnes už pochopitelně nikoho k užívání výše zmíněných látek nevybízíme, toto upozornění je zde jen proto, že bylo součástí původního vydání.)
Viki Shock (nar. 1975) je básník a travkař.
Pod vlivem marihuany napsal mnoho textů,
které shrnul zatím do čtyř sbírek:
Podnapilým knihovnám nenaléváme! (1995-96)
325 tisíc soukromých orgasmů Píta a Vikiho (1996)
Reportáž psaná v nebi (1996-97)
společně s B. T. Chrochtanem Kronika Mazlofónie (1997)
Viki Shock je objevitelem Mazlofónie
a Zbibflaflombónie a je Prvním Mazlofóňanem.
B. T. Chrochtan (nar. 1976) je travkař a zřejmě
také básník.
Je hlavně autorem antologie travkařských hlášek
Občasné mozkové výlety I (1996-97)
a nyní připravuje Občasné mozkové výlety II.
Společně s Viki Shockem je autorem této knihy
B. T. Chrochtan je spoluobjevitelem Mazlofónie
a je Druhým Mazlofóňanem.
Pozn.: texty Vikiho Shocka jsou signovány V.S., texty B. T. Chrochtana B.T.CH.
Kronika Mazlofónie
Jen málo jich dnes přežívá
Mazlofóňané jsou už vzácní
a také zvláštní
neb jsou to oni
kteří zavedli magii
kouzla a čáry na zemi
V.S.
Mazlofóňani nemusej myslet
a kronika se píše sama
Kdyby se myslelo
tak by se nepsalo!
B.T.CH.
Jupiter Saturn Uran
fí fí fí !!!
vzhůru k Mazlofónii!
V.S.
Mám prstenec
který kolem mě krouží
Jsem totiž planetka
V.S.
Celník nás nepustil do Mazlofónie
„Jo do Mazlofónie!
Tak to nikdy!“
B.T.CH.
Fšechny cesty vedou do Mazlofónie!
B.T.CH.
Mazlofónie vypadá
jako čtverec položený napříč
a uprostřed má rovný pohoří
Mazlofónie má totiž
totálně čtvercový hranice!
B.T.CH.
Nádherní jednorožci
běží napříč Mazlofónií
Nááádhera!!!
Bože Nááádhera!!!
V.S.
Mazlofóňani jsou ti o krok vzadu
takže jsou vždy napřed
B.T.CH.
Mazlofóňani mají místo zubů růžová tykadla
a první to potvrdil dr. Richard Hooligan
V.S.
Mazlofóňani maj minimálně 18 chobotů
Kdo je nemá není Mazlofóňan!
V.S.
Mazlofóňan zásadně nemyslí!
Kdo myslí není Mazlofóňan!
V.S.
Mazlofóňani maj podIQ
V.S.
Mazlofóňané zásadně nepijí máslo!
V.S.
Mazlofóňané mají rádi krásnou hudbu
a nejraději hrají na klavír
Dělá jim to prostě dobře
V.S.
Každý správný Mazlofóňan
pláče jenom jedním okem
a sice levým!
V.S.
Mazliví Mazlofóňani
se mazlili v mazlavym asfaltu
B.T.CH.
Mazlofóňan svým fónofobilem
zavolal svý Mazlofóňance
se kterou se mazlofónil
a když se vymazlofónili
byli zmatený
B.T.CH.
Mazlofóňanky vypadaj
uplně stejně
jako Mazlofóňani
akorát trošku jinak
B.T.CH.
Když by nebyly Mazlofóňanky
tak by nebyli ani Mazlofóňata!
Umírám na zvláštní mazlofónskou nemoc
B.T.CH.
Mazlofóňanský děti
choděj zásadně na červenou
protože jsou obrácený
B.T.CH.
Mazlofóňánci se nejradši
mazlí s mazlofóňátky
Ó jaké krásné mazlofóňátko!
Ó jak si krásné a mazlavé!
Ó mé milé mazlofóňátko!
Velice moc tě mazlím!
pozn.: mazlím znamená česky miluji
V.S.
Mým Mazlofóňanům!
Mazlím vás všechny
Já Král Mazlofóňáletlo První!
pozn.: Zjistili jsme, že Král Mazlofóňáletlo První
není nikdo jiný než Sláva z Rokáče (barman Slavík z klubu Lízátko).
V.S.
Mazlofóňani se snažej žít
a docela jim to de
B.T.CH.
Mazlofóňani stačej přežít sami sebe
protože jsou vždy o krok napřed
B.T.CH.
Teď sem navštívil vlastní pohřeb
tak už tam nemusim
B.T.CH.
Můj absurdní příběh života
se odehrává v Mazlofónii
To bude asi tim
že sem Mazlofóňan
V.S.
Mazlofóňané jsou známí tím
že občas kousají své vlastní kamarády
A pak sem ho kous
B.T.CH.
B.T. Chrochtan je Mazlofóňan
Viki Shock je Mazlofóňan
a Pítr Dragota je asi taky Mazlofóňan
V.S.
Věčně zhulený přítel Pítr Dragota je mazlofónofil
B.T.CH.
Mazlofóňani se teď pudou vymazlit na fóňan
pozn.: vymazlit na fóňan –
česky jít se vymočit na záchod
B.T.CH.
Zbibflamflombónie je uplně jinde
v uplně jiný galaxii
ale přesto se s nimi dobře známe
V.S.
V. Sssss a Tíbíchá se plazili po zdech
a doplazili se až k Cheopsově pyramidě
Pak sežrali psa
a plazili se zas dál
až potkali Fantomase
ale naštěstí mu bylo blbě
takže jim ani nic neudělal
No a tak to vlastně skončilo
pozn.: V. Sssss = Viki Shock, Tíbíchá = B.T. Chrochtan
V.S.
Malej mozkovej trip do nikam
Právě sem si to zkusil
a řeknu vám
Stojí to a to!
V.S.
A víš proč slon nemuže dělat policajta?
Protože má moc dlouhej pendrek
protože to je omezování osobní svobody
B.T.CH.
Ta tramvaj se prostě pochcala
Jak se jí to mohlo stát?
No to snad nikdo nepochopí!
Prostě záhada!
V.S.
Stlačená nitěnka v prázdný tramvaji
No to je v prdeli!
B.T.CH.
Viktor už vrčí na tu propisku
Von už na ní vrčí
Viktor se s tou propiskou začíná hádat
B.T.CH.
Můj invalidní mozek se belhá temnou ulicí
B.T.CH.
Invalidní toalety
invalidní záchody
virtuální realita
bla bla bla
bla bla
bla
V.S.
Tady C.M.L.!
Sem Mazlofóňan!
pozn.: C.M.L. – Centrální Mozek Lidstva ze seriálu Návštěvníci
V.S.
Mazlofónie je něco jako pravda
Pořád je jí míň a míň
ale dokud bude žít Viki Shock a Béďa Chrochtan
bude Mazlofónie pořád trvat.
a protože Viki Shock a Béďa Chrochtan
jsou nesmrtelní
Mazlofónie vydrží
B.T.CH.
Pozn.: Původní výtisk Kroniky Mazlofónie obsahuje Chrochtanovu abstraktní kresbu s názvem Splašená traktoristka vracející se v noci z letní brigády, kromě toho obsahuje
i kresbu !MARIHUANA! od huliče Hrota.
Vydalo THC Review v Mazlofónii l. p. 1997
Vydání první
Vyšlo ve velmi nízkém utajeném nákladu
Tato kniha je NEPRODEJNÁ!
Lze ji však vyměnit za jointa nebo za pivo
Uvedené pochutiny dostanou samozřejmě autoři
kteří se občas nacházejí na místech jako jsou:
Újezd
Rock Pub
Modrá opice
Joshua
Vyhlídka atd.
Vyšlo v edici Zhulená poezie – svazek první
Dále připravujeme:
Pítr Dragota – Absolutní střela
Viki Shock – Reportáž psaná v nebi
a mnoho dalších!
NOVÝ UNDERGROUND!
Číslo výtisku: 34
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
pátek 1. dubna 2011
pátek 25. března 2011
Sto mrtvých miminek v jedné popelnici - Stručná historie jednoho svátečního kvarteta
U zrodu svátečního kvarteta Sto mrtvých miminek v jedné popelnici stáli staří přátelé Viki Shock s Janem Nejedlým a jejich životní partnerky (v případě Shocka jednalo se, jak se později ukázalo, o partnerku pouze dočasnou). Prokletý básník Shock z pražských Nuslí již dříve prznil hudbu v antihudebním tělese Ironickej mozek, které definitivně skončilo na jaře 2004, zatímco klánovický redaktor a spisovatel Nejedlý (původně vystudovaný pedagog) vedl kdysi dětskou punkovou skupinu Tři kastróly. Když však jeho spoluhráči (částečně Nejedlého vlastní děti) dorostli do puberty, jeho rodičovská autorita respektive autorita kapelmajstra vzala za své a rázem bylo po skupině. Počátkem podzimu 2005 se tedy oba osiřelí a bývalí frontmani sešli, aby si poklábosili o nevděčném údělu hudebních novátorů. Oba měli v šuplících nerealizované texty a pseudohudební nápady, které chtěli zužitkovat, a tak je nenapadlo nic lepšího, než založit společně kapelu zcela novou. Shodli se na hudebním stylu, který pracovně označovali za šramlbubblegum, a protože ani jeden z nich neuměl pořádně na nic hrát, rozhodně neuvažovali o tom, že by přibrali někoho s hudebním sluchem, kdo by je brzdil v jejich kakofonickém rozletu. Tehdy třicetiletý Shock chodil krátce s Ájou Malečkovou, studující již drahně let výtvarnou výchovu, a jak se zdálo bez ambicí ji vůbec někdy dokončit. Tato půvabná a idealistická bytůstka ihned projevila zájem vstoupit do kapely, přičemž se dušovala, že ani ona neumí na nic hrát (což se posléze skutečně prokázalo), takže byla přijata. O pět let starší Nejedlý byl šťastně ženat, a byl si jist, že manželka ani jeho tři ratolesti nebudou proti, aby si doma muzicíroval s přáteli, pročež prý se může zkoušet v rodinné vile Nejedlých v Klánovicích u Prahy. Ája Nejedlá však byla před mateřskou dovolenou učitelkou hudební výchovy, tedy bylo jasné, že členkou kapely být nemůže.
A tak se stalo, že v pátek 28. října (tedy na státní svátek Dne vzniku samostatného československého státu) Shock a Ája dorazili k Nejedlým do obývacího pokoje v prvním patře rodinného domu. Zde tedy bylo slavnostně založeno trio Sto mrtvých miminek v jedné popelnici (název si kapela zvolila dle Shockova moralistického morytátu, který autor právě dopsal). Shock s sebou přivezl malé dětské klávesy Casio, jež dostal před dvaceti lety jeho bratr k vánocům, Ája Malečková si přivezla tříčtvrteční housle po dědovi, jimž chyběla jedna struna. Nejedlý vytáhl tahací harmoniku, na níž dokázal vyluzovat zvuky vzdáleně připomínající vystoupení notně opilého harmonikáře v žižkovské knajpě těsně před zavírací dobou, a jali se zkoušet. Jako první se rozhodli zhudebnit Shockův úsměvný text o nezbedným tlustokožcem rozšlapaných dětech Ztřeštěné slůně, ovšem brzy uvízli na mrtvém bodě, nevědouce přesně, jaký hudební tvar textu vtisknout. V tom okamžiku se do věci vložila Ája Nejedlá, dosud cosi kutící v kuchyni, která, jak už víme, měla hudební sluch, a asi jí neumětelské pokusy kakofoniků rvaly uši. Proto se chopila španělské kytary a dosud prapodivnou melodii nemelodii upravila tak, aby ji všichni zkoušející byli schopni zpívat sborově a bez použití dalších nástrojů. V tu chvíli se sváteční trio transformovalo ve sváteční kvarteto. Poté byla na diktafon rodiny Nejedlých slavně nahrána první skladba, jež díky Áje Nejedlé získala nádech rádiového hitu a klasického táborákového cajdáku zároveň. To zbylé trio nabudilo, a zatímco Ája Nejedlá se vrátila k mytí nádobí, hudební diletanti nazkoušeli a nahráli další Shockův text Prasátko vlastenec. Jde o básníčku, kterou autor napsal ve svých devíti letech se spolužákem ze 3. A Michalem Mouchou, která je de facto parodií na komunistické protiválečné písně, tedy cosi jako antiprotestsong. Absenci učitelky hudby využilo zbylé trio disharmoniků maximálně, a proto v tomto klasickém miminkovským opusu neuslyšíte jediný skutečně hudební tón. Skladba zní asi tak, jako by někdo tahal kočku za ocas, jedná se o funerálně melancholický opus pro rozladěnou harmoniku, skřípavé housle a Shockovo sólové mrouskání (myšleno ve smyslu zvukovém). Konečně po této „pecce“ dochází na zhudebnění prvního Nejedlého textu Chudák holka, což je kramářská píseň o nešťastné prostitutce s výrazným zpěvem obou pánů, harmonikou a houslemi, působící, jak jinak, dojmem opileckého šramlu. I s tímto šlágrem byli prokletý básník, zběhlý učitel a věčná studentka nanejvýš spokojeni. Pochvalovali si, že se jím přiblížili k jednomu ze svých nedostižných vzorů hospodskému harmonikáři Pepíčkovi Čečilovi, jenž svými „sajrajty a maglajzy“ bavil již dávno hluboko za normalizace po hospodách spisovatele Hrabala a jeho pivní partu. Shock poté nastínil spoluhráčům „melodii“ pro zhudebnění dalšího svého textu Medvídek Drsňák, což měl být punk rock. Nejedlý se chopil kytaru, Ája Malečková houslí, a už to jelo! Punková vypalovačka se nepovedla zcela podle Shockových představ, ačkoli ostatním se její provedení líbilo. Nejvíce asi malému Kubovi, ratolesti Nejedlých, který se při nahrávání spontánně přidal do sborového zpěvu refrénu, jenž zpívali všichni přes sebe hlava nehlava rytmus nerytmus. Nicméně Shock se utěšoval tím, že jsou teprve na začátku kariéry a že později skladbu vylepší (k čemuž, jak dnes už víme, nikdy nedošlo). Mimochodem Medvídek Drsňák byl napsán už v roce 1996 pod vlivem marihuany a je prvním z řady těchto psychedelických textů, které kvarteto zhudebnilo. To sváteční odpoledne přešlo pozvolna v podvečer, takže Shock a Ája Malečková se rozloučili s Nejedlými v radostném očekávání zkoušek příštích a odjeli zpět do Prahy.
Ke druhé zkoušce svátečního kvarteta došlo o necelý měsíc později, v pátek 18. listopadu, tedy den po státním svátku Dne boje za svobodu a demokracii. Jako první byla nazkoušena a nahrána píseň Stará irská balada (O´Donnell), což je druhý zhudebněný marihuanový text ze Shockovy dílny z období fin de milenium (text mimochodem předjímá odpudivý příběh Josefa Fritzela a jeho dcery). Hudebně je skladba poněkud podobna Chudák holce, opět stojí na harmonice a houslích, nicméně je o poznání kratší. Vytí zneužívané oběti, tedy O´Donnellovy (potažmo Fritzelovy) dcery obstarala Ája Nejedlá, která respektovala celkové disharmonické vyznění. V následující skladbě To pivo si dám se však už ujala kláves a vytvořila základní melodickou linku, jíž pak společně s Ájou Malečkovou kontrovala mužskému sboru. Text je Nejedlého reminiscencí na tvorbu Václava Neckáře a zároveň obhajobou hospodské kratochvíle manželů před manželkami. Ája Nejedlá stála respektive seděla za klávesami i v poetickém pásmu Kronika Mazlofónie, nejdelší miminkovské skladbě vůbec. Jedná se o zhudebnění společného marihuanového díla Shocka a B.T. Chrochtana, jehož napsání v dubnu 1997 odstartovalo založení undergroundového nakladatelství THC Review, kde byla vydávána tzv. zhulená poezie, o níž tehdy Nejedlý napsal článek do novin, a tak se vlastně ti dva kulišáci seznámili. V této skladbě Shock volně recituje či spíše přednáší o fantasmagorických zvycích volnomyšlenkářských Mazlofóňanů za doprovodu snivých kláves, doprovázených jemně houslemi, rapové refrény naopak skanduje celý sbor. Na chvíli tu zazní i Shockovo prapodivné kazoo, zde ještě celkem únosné. Parametry opravdového country hitu, jak vystřiženého z raných alb Greenhornů, který posluchače nutí zpívat s kapelou sborové refrény, má skladba Jedu si ve svý káře z pera Nejedlého a s určující kytarou Áji Nejedlé. Ta se po jejím nahrání odebrala k domácím povinnostem praní a vaření. Tak opět vznikl velký prostor pro muzikální barbary, kteří situace náležitě využili. Nejedlého text o nutnosti existence falešné naděje pro pracující lid s názvem Pohádek je nám třeba deklamovali oba muži za doprovodu automatických bicích, jimž sekundovaly housle. Pro zvýšení vylíčené bídy lidského údělu přidal Shock neplánovaně v samém závěru vulgarismus, jenž nebyl součástí textu. Shock poté sám nahrává drobnou instrumentální skladbu Smutná píseň nevyzvednutého telefonního hovoru, jejíž název ji přesně vymezuje, popisuje i definuje, a která je v jádru kupodivu i melodická (zahrána však pochopitelně s chybami). Na samotný závěr zkoušky vzniká, de facto z ničeho jako naprostá improvizace, brutální miniopus Už tě nikdo nikdy neuvidí, opět Shockova sólová a šílená věc. Brutální minimalistické klávesy, brutální Shockův hlas a jeho ďábelský smích (v tomto případě ďábelštější než klasický chechtot Jima Čerta), brutální zkratkovitý text o vrahovi dětí v ich formě, a do toho neplánované nevinné zvuky nejmladší ratolesti Nejedlých působí jednoznačně infernálně, ba přímo hypercynicky. Tímto psychopatickým šlágrem byla tedy zakončena druhá, veleúspěšná zkouška svátečního kvarteta.
Třetí zkouška se odehrála v sobotu 10. prosince, kdy kupodivu žádný státní svátek nebyl. Opět došlo na zhudebnění Shockovy starší básně z dob zhulené poezie, jejíž spoluautorem byl opět B.T. Chrochtan. Báseň se jmenovala Slepá dívka a pojednávala o zneužívání mladičké nevidomé pedofilem. Její naroubování na Krylovu slavnou píseň Nevidomá dívka působí opravdu úchylně. Mužský hlas zpíval Shock, naivní dívčí hlas obstarala Ája Malečková společně s klávesami, cikánské géčko na kytaru hrál Nejedlý. V závěru písně Shock a Malečková zpívají dokonce kánon!, což by od hudebních primitivů asi málokdo čekal. Jak vystřižený z třicátých let dvacátého století působí Nejedlého Mužný věk (Tango), a to jak textově, tak i hudebně. Půvabná foglarovská reminiscence na pamětníky rozkvětu posázavského pacifiku, čundrů, vodáků a skautů, upomínka na ježka v kleci a Ježkovu babičku Mary ze štěchovické laguny zároveň. Výrazným nástrojem jsou tu bubínky a kytara v podání Nejedlých. Slušným hudebním provedením jako by skladba ani nepocházela z repertoáru Miminek. Naopak klasické amatérské provedení přináší pokus o zhudebnění dadaistické básně Hugo Balla Sloní karavana, v níž se přesvědčujeme, že ani za léta hraní v Ironickym mozku se Shock nenaučil hrát na kazoo, jež v této skladbě týrá, snaže se tak trapně stylizovat do sloního troubení. Výrazné jsou tu opět bubínky, kteréžto posluchači společně s Shockovým zpěvem v makarónštině evokují poměrně věrohodně atmosféru kolébky lidstva a nejchudšího kontinentu světa jménem Afrika. Nejedlého pochod Furt se de na opravdu triviální melodii „pa pa dá, pa pa dá!“ připomíná nejvíce zvukové projevy blahé paměti pánů Skupy či Kirchnera v roli Hurvínka, konkrétně jeho citoslovce nosového smíchu: „Cha chá!“. Kromě základní melodie za to může zřejmě i Shockovo kazoo zdvojené snad Nejedlého hřebenem či frkačkou z Matějské pouti, pochod zpívá či spíše vyřvává celá kapela. Skladba tato dala by se jistě využít jako mučící nástroj, kdyby se neustále dokola a na maximum decibelů pouštěla zajatým islámským teroristům v poctivém anjclíku o rozměrech metr a půl na metr, až do jejich úplného zblbnutí, k čemuž by zcela jistě došlo, a to velmi brzy. Posledním songem, který vznikl o této zkoušce byl Shockův moralistický morytát Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, jenž je jednoznačným šlágrem už od úvodních tónu Shockova basového riffu, přes mohutné sbory, operní sólový zpěv Áji Nejedlé, až po strašidelné zvuky v mezihře, jaké známe z hororových filmů. Autor textu zde velmi syrovým a celá kapela pak velmi sugestivním způsobem upozorňuje na neuspořádané rodinné poměry, které vedou ke vzniku fenoménu krkavčích matek, jež odkládají své nechtěné děti do popelnic místo do baby boxů, což dětem rozhodně neprospívá.
Čtvrtá a poslední zkouška, na níž byly nahrány nové písně, se odehrála mezi vánočními svátky a Novým rokem(na nějž rovněž připadá státní svátek Dne obnovy samostatného českého státu), konkrétně ve středu 28. prosince. Zkouška začala zvěčněním písně Lord Mord ze společného pera Shocka a Áji Malečkové, která se původně jmenovala Píseň filantropů, pojednávala o kulinářském kanibalismu, a v jejímž refrénu se zpívalo: „Ať žije mord!“. Důležité slovo „lord“ přidal do refrénu Nejedlý. Ostatním se zalíbilo natolik, že podle něj skladbu přejmenovali, čímž se stal Nejedlý spoluautorem textu a vlastně i sousloví, které později nedůstojně zcizil spisovatel Miloš Urban pro svůj román ze staré Prahy. Bohužel slovům není příliš dobře rozumět kvůli bubínkům, v jednu chvíli se ve skladbě neplánovaně rozezní i budík, jenž signalizuje, že Nejedlý má přebalit své nejmladší dítě či vykonat nějakou podobně prozaickou činnost. Vzhledem k tomu, že i hudebně je píseň poněkud jednotvárná, žádný muzikolog by ji asi na potenciální the best of kvarteta nezařadil. Naopak hudebně zajímavá je následující skladba Jsem prý Mazlofóňan jen, další Shockův zhudebněný psychedelický text či spíše jen sentence, v níž autor přiměl klávesy k zajímavé melodii. Škoda však, že ji vzápětí v mezihře zkazil sólem na kazoo. Výrazně tu působí i ženské sbory, mimozemsky podivně zní dětská replika kytary v podání Áji Malečkové, asi proto, že to byla jen dekorace, jež byla určena na hraní dětem, nikoli však k hraní hudby. Zeptejte se leoparda je Nejedlého text zpívaný Ájou Nejedlou, která hraje i na kytaru za přizvukování manžela. Shock i Ája Malečková byli asi právě na toaletě, protože v milé, trochu však nevýrazné skladbě zcela absentují. Čert ví, kde v té chvíli byli. Ale jak zpívá Ája Nejedlá v refrénu: „Zeptejte se leoparda, ten vám všechno vysvětlí.“ Třeba i to, jak Nejedlý došel k tomu, že zrovna tahle kočkovitá šelma je vševědoucí, nebo kde byl ksakru zbytek kapely. Důkazem toho, že nejlepší šramlšlágry kvarteta vznikly jen v triu bez učitelky hudby, budiž píseň Ilona voní z pera Nejedlého. Geniální je už text o svůdné kriminálnici, která vytlouká hospody, hudební zpracování, výrazně bluesové, jeví se pak kongeniálním. Zase jednou ve světlé (či temné) chvilce, nasadil Shock svůj ultrabrutální chraplák, přičemž se ještě doprovázel na kapesní harmoniku, jež dostal darem od Áji Malečkové. Ta opět trápila dětskou kytaru, kytaru pro dospělé třímal v rukou Nejedlý. Celkovým zvukem jako by skladba vypadla z repertoáru Krausberry či Bluesberry, když už je kapela úplně vyčerpaná a opilá, přičemž jejich žižkovské či karlínské publikum stále nemá dost a trvá na tom, aby ještě něco zahráli. Celkově slušně zahrána je rádoby punkrocková vypalovačka Jsem plísně, plísně pln, což je původně hravá (taktéž nejspíš marihuanová) miniatura z pera Johna Lennona. Triviální melodii na klávesy hraje Shock, jenž i zpívá, v refrénech s kytaristou Nejedlým. Labutí písní této zkoušky je další Shockova zhudebněná báseň z éry THC Review Jako delfín. Jedná se o klasickou dadaistickou hříčku, byť si ze začátku dle vznešených zvuků kláves můžeme myslet, že jsme svědky čehosi vyššího. Uhlazený, vyrovnaný a vznešený hlas zde představuje Nejedlý, naopak hlas nesvéprávného dementa či dokonce mutanta reprezentuje Shock, jehož v samém závěru Nejedlý a Ája Malečková odvádějí do jeho „kóje“ alespoň tak je to slyšet z nahrávky. Po dohrání této skladby si všichni zúčastnění popřáli šťastný nový rok 2006 a rozloučili se v očekávání další brzké zkoušky.
Ironií osudu však následovala téměř čtyři a půl měsíce dlouhá pauza, kdy se kvarteto nesešlo, především z důvodů zaneprázdnění manželů Nejedlých, kteřížto se kromě zaměstnání museli také věnovat svým třem ratolestem a na „umění“ prostě neměli dost času. Konečně v pondělí 8. května, tedy ve státní svátek Dne vítězství, se kapela opět sešla. Tato zkouška plánovaně nepřinesla žádné nové skladby. Kvarteto chtělo naopak vypilovat již hotové písně do takové podoby, aby je bylo schopno obstojně zahrát na veřejnosti. Ano, je tomu tak, skupina skutečně už po pouhých čtyřech odehraných zkouškách pomýšlela na uspořádání koncertu! Bohužel Ája Nejedlá zapomněla kytaru ve škole, takže se museli obejít bez ní, a nazkoušeli tak asi jen třetinu či čtvrtinu písní. Výsledek této zkoušky byl tedy poněkud rozpačitý a neuspokojivý. Kvarteto se rozešlo s tím, že příští zkouška bude určitě lepší.
Ta se však uskutečnila až v neděli 1.října. Oficiálně se ten den žádný státní svátek nekoná, nicméně pro kvarteto to svátek byl, protože spolu nezkoušeli téměř čtyři měsíce. Zkoušky se zúčastnila i Ája Nejedlá s kytarou, a skutečně se vydařila, což bylo důležité. V té době už totiž pánové domluvili koncert v rámci křtu Shockovy nové básnické sbírky, tudíž bylo jasné, že se kvarteto musí řádně sehrát. Poslední zkouška proběhla o týden později v nedělí 8. října, a kvarteto se tak cítilo připraveno na první živé vystoupení, jež mělo být, můj ty smutku!, zároveň i vystoupením posledním. To ovšem tehdy nikdo netušil.
Koncert se uskutečnil v pondělí 9. října večer v pražském klubu Unijazz. Nejprve Shock přečetl asi desetiminutovou ukázku ze své právě vydané knihy Tiché odpoledne na zaprášené půdě, a kolem osmé hodiny již nastoupilo ke světové premiéře celé kvarteto. Shock byl oblečen v prapodivné brčálově zelené sako, připomínající spíše frak, z něhož mu vyčuhovala starobylá vestička lepších lidí, na hlavě měl hnědou koženou bekovku, na očích kulaté sluneční brýle, v nichž vypadal jako slepec, celkově pak připomínal hastrmana či spíše hastroše. Zbylé trio bylo oblečeno překvapivě civilně, nepovažujeme-li za excentrické triko s Jerry Lee Lewisem, které měl na sobě Nejedlý. Kvarteto pak odehrálo během půlhodiny sedmero následujících skladeb: Prasátko vlastenec, Jedu si ve svý káře, Chudák holka, Ztřeštěné slůně, Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, Pohádek je nám třeba a Už tě nikdo nikdy neuvidí. Název poslední skladby byl vlastně pro kvarteto příznačný, aniž by to v té chvíli někdo tušil. Leda snad blízký Shockův přítel Viktor Puci, jenž pořídil částečný videozáznam koncertu. Obecenstvo tvořili převážně přátelé Miminek, básníci, spisovatelé, výtvarníci, divadelníci i filmaři včetně několika řadových alkoholiků bez uměleckých přívlastků v celkovém počtu asi čtyřiceti duší, tedy se jednalo vesměs o intelektuální elitu, která přijala vystoupení bouřlivě kladně, takže by se dalo označit za sukces. Pouze známý umělecký kritik a do té doby blízký Shockův přítel Radim Kopáč, sedící u stolu s taktéž experimentální hudbě nepřejícími patafyziky Eduardem Vackem a Ivo Medkem Kopaninským, projevoval v průběhu koncertu nad repertoárem kvarteta nelibost a dokonce je v jednu chvíli hlasitě vyzval k odchodu. Nato mu Shock opáčil, aby odešel sám. Po koncertě následovala pochopitelně řádná oslava a kvarteto hledělo do budoucnosti s nadšením.
Po duševním i fyzickém vypětí z posledních týdnů, spojených se zkouškami, koncertem a trémou z něj, Shock brzy po odehrání koncertu onemocněl a další dva týdny promarodil. Pak bylo nějaký čas ticho po pěšině. Konečně někdy v prosinci si Nejedlý postěžoval Shockovi a Áje Malečkové, že jeho manželka nejeví o další působení v kvartetu velký zájem, neboť zkouší se svými žáky coververze Metallicy, Deep Purple, Kiss a podobných rockových gigantů, s nimiž se Miminka pochopitelně nemohou měřit, tudíž by bylo lepší, aby se kvarteto zeštíhlilo na trio. Zároveň si ale uvědomoval, že by v tom případě měla skupina zkoušet jinde. Nastal tedy čas hledání nové zkušebny. Čas se vlekl, ale zkušebna pořád žádná, ba ani vyhlídka na další koncert. Čtvrtého ledna 2007 si Shock ohledně Miminek zapsal do deníčku tuto sentenci: „Vypadá to, že jsme ustrnuli na mrtvém bodě.“ Určité chvilkové oživení a naději do tohoto stavu přinesl režisér Vladimír Franče, jenž už dříve zfilmoval tři Shockovy povídky, a po shlédnutí koncertu Miminek jej napadlo natočit několik jejich videoklipů či přímo hudební film. Shock nadšeně souhlasil a brzy napsal scénáře k videoklipům songů Sto mrtvých miminek v jedné popelnici a Už tě nikdo nikdy neuvidí.
Nastalo jaro, a zbylé trio Miminek se bohužel stále nedokázalo sejít, takže natáčení videoklipů se odkládalo, stejně tak nové zkoušky í koncerty. Pak přešlo léto a po něm… Po něm přišla Shockova osobní krize, když, řečeno fotbalovou terminologií, inkasoval od osudu během jediného měsíce parádní hattrick. Nejprve jej opustila Ája, následně byl propuštěn z práce, a do třetice mu zemřela babička. V tu chvíli opravdu v pravém slova smyslu prokletý či ještě lépe řečeno padlý básník zachycen spirálou deprese, nezaměstnanosti, alkoholismu, existenciálního zoufalství i existenční bídy, byl stažen do malstrému utrpení a beznaděje, odkud se od té doby vynořuje jen sporadicky a nakrátko, aby v něm následně znovu zmizel. A tímto básníkovým pádem bylo vlastně Sto mrtvých miminek v jedné popelnici pohřbeno definitivně. Nechť tedy odpočívají v pokoji. Případně nechť nám kvílí o půlnoci z CD přehrávače jejich album/nealbum Pohádek je nám třeba, jež bylo, jak jinak nežli posmrtně, právě vydáno.
Hans von Landschmiett, hudební, literární a výtvarný kritik
(dopsáno 28. září 2010, tedy o státním svátku Dne české státnosti a Svatého Václava)
Text na zadní stranu obalu CD Pohádek je nám třeba (album/nealbum), 2005
Laskavý a tolerantní posluchači,
věz, že album, které právě držíš v rukou, nebo je už nedejbože posloucháš, vlastně žádným albem není. Jedná se pouze o nahrávky zkoušek tria nadšených hudebních diletantů bez hudebního sluchu s občasným korigujícím zásahem učitelky hudební výchovy, kteří žili v domnění, že své amatérské výtvory jednou vybrousí do více méně konvenčních písňových tvarů, jež budou přijatelné alespoň pro úzké masy posluchačů alternativních rádiových stanic. Tak daleko se však nikdy nedopracovali, pročež jsou tyto záznamy zárodků písní v surovém stavu tím jediným, co po skupině zbylo, de facto historickým dokumentem o svérázné odnoži alternativní či bytové kultury začátku třetího tisíciletí, odtud tedy ono označení nealbum.
Poznámka na závěr: Jak jste jistě ráčili pochopit, album z důvodu neposlouchatelnosti nakonec nevyšlo a nikdy nevyjde. Nejcennější na celém projektu je tento můj sleevnote.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
A tak se stalo, že v pátek 28. října (tedy na státní svátek Dne vzniku samostatného československého státu) Shock a Ája dorazili k Nejedlým do obývacího pokoje v prvním patře rodinného domu. Zde tedy bylo slavnostně založeno trio Sto mrtvých miminek v jedné popelnici (název si kapela zvolila dle Shockova moralistického morytátu, který autor právě dopsal). Shock s sebou přivezl malé dětské klávesy Casio, jež dostal před dvaceti lety jeho bratr k vánocům, Ája Malečková si přivezla tříčtvrteční housle po dědovi, jimž chyběla jedna struna. Nejedlý vytáhl tahací harmoniku, na níž dokázal vyluzovat zvuky vzdáleně připomínající vystoupení notně opilého harmonikáře v žižkovské knajpě těsně před zavírací dobou, a jali se zkoušet. Jako první se rozhodli zhudebnit Shockův úsměvný text o nezbedným tlustokožcem rozšlapaných dětech Ztřeštěné slůně, ovšem brzy uvízli na mrtvém bodě, nevědouce přesně, jaký hudební tvar textu vtisknout. V tom okamžiku se do věci vložila Ája Nejedlá, dosud cosi kutící v kuchyni, která, jak už víme, měla hudební sluch, a asi jí neumětelské pokusy kakofoniků rvaly uši. Proto se chopila španělské kytary a dosud prapodivnou melodii nemelodii upravila tak, aby ji všichni zkoušející byli schopni zpívat sborově a bez použití dalších nástrojů. V tu chvíli se sváteční trio transformovalo ve sváteční kvarteto. Poté byla na diktafon rodiny Nejedlých slavně nahrána první skladba, jež díky Áje Nejedlé získala nádech rádiového hitu a klasického táborákového cajdáku zároveň. To zbylé trio nabudilo, a zatímco Ája Nejedlá se vrátila k mytí nádobí, hudební diletanti nazkoušeli a nahráli další Shockův text Prasátko vlastenec. Jde o básníčku, kterou autor napsal ve svých devíti letech se spolužákem ze 3. A Michalem Mouchou, která je de facto parodií na komunistické protiválečné písně, tedy cosi jako antiprotestsong. Absenci učitelky hudby využilo zbylé trio disharmoniků maximálně, a proto v tomto klasickém miminkovským opusu neuslyšíte jediný skutečně hudební tón. Skladba zní asi tak, jako by někdo tahal kočku za ocas, jedná se o funerálně melancholický opus pro rozladěnou harmoniku, skřípavé housle a Shockovo sólové mrouskání (myšleno ve smyslu zvukovém). Konečně po této „pecce“ dochází na zhudebnění prvního Nejedlého textu Chudák holka, což je kramářská píseň o nešťastné prostitutce s výrazným zpěvem obou pánů, harmonikou a houslemi, působící, jak jinak, dojmem opileckého šramlu. I s tímto šlágrem byli prokletý básník, zběhlý učitel a věčná studentka nanejvýš spokojeni. Pochvalovali si, že se jím přiblížili k jednomu ze svých nedostižných vzorů hospodskému harmonikáři Pepíčkovi Čečilovi, jenž svými „sajrajty a maglajzy“ bavil již dávno hluboko za normalizace po hospodách spisovatele Hrabala a jeho pivní partu. Shock poté nastínil spoluhráčům „melodii“ pro zhudebnění dalšího svého textu Medvídek Drsňák, což měl být punk rock. Nejedlý se chopil kytaru, Ája Malečková houslí, a už to jelo! Punková vypalovačka se nepovedla zcela podle Shockových představ, ačkoli ostatním se její provedení líbilo. Nejvíce asi malému Kubovi, ratolesti Nejedlých, který se při nahrávání spontánně přidal do sborového zpěvu refrénu, jenž zpívali všichni přes sebe hlava nehlava rytmus nerytmus. Nicméně Shock se utěšoval tím, že jsou teprve na začátku kariéry a že později skladbu vylepší (k čemuž, jak dnes už víme, nikdy nedošlo). Mimochodem Medvídek Drsňák byl napsán už v roce 1996 pod vlivem marihuany a je prvním z řady těchto psychedelických textů, které kvarteto zhudebnilo. To sváteční odpoledne přešlo pozvolna v podvečer, takže Shock a Ája Malečková se rozloučili s Nejedlými v radostném očekávání zkoušek příštích a odjeli zpět do Prahy.
Ke druhé zkoušce svátečního kvarteta došlo o necelý měsíc později, v pátek 18. listopadu, tedy den po státním svátku Dne boje za svobodu a demokracii. Jako první byla nazkoušena a nahrána píseň Stará irská balada (O´Donnell), což je druhý zhudebněný marihuanový text ze Shockovy dílny z období fin de milenium (text mimochodem předjímá odpudivý příběh Josefa Fritzela a jeho dcery). Hudebně je skladba poněkud podobna Chudák holce, opět stojí na harmonice a houslích, nicméně je o poznání kratší. Vytí zneužívané oběti, tedy O´Donnellovy (potažmo Fritzelovy) dcery obstarala Ája Nejedlá, která respektovala celkové disharmonické vyznění. V následující skladbě To pivo si dám se však už ujala kláves a vytvořila základní melodickou linku, jíž pak společně s Ájou Malečkovou kontrovala mužskému sboru. Text je Nejedlého reminiscencí na tvorbu Václava Neckáře a zároveň obhajobou hospodské kratochvíle manželů před manželkami. Ája Nejedlá stála respektive seděla za klávesami i v poetickém pásmu Kronika Mazlofónie, nejdelší miminkovské skladbě vůbec. Jedná se o zhudebnění společného marihuanového díla Shocka a B.T. Chrochtana, jehož napsání v dubnu 1997 odstartovalo založení undergroundového nakladatelství THC Review, kde byla vydávána tzv. zhulená poezie, o níž tehdy Nejedlý napsal článek do novin, a tak se vlastně ti dva kulišáci seznámili. V této skladbě Shock volně recituje či spíše přednáší o fantasmagorických zvycích volnomyšlenkářských Mazlofóňanů za doprovodu snivých kláves, doprovázených jemně houslemi, rapové refrény naopak skanduje celý sbor. Na chvíli tu zazní i Shockovo prapodivné kazoo, zde ještě celkem únosné. Parametry opravdového country hitu, jak vystřiženého z raných alb Greenhornů, který posluchače nutí zpívat s kapelou sborové refrény, má skladba Jedu si ve svý káře z pera Nejedlého a s určující kytarou Áji Nejedlé. Ta se po jejím nahrání odebrala k domácím povinnostem praní a vaření. Tak opět vznikl velký prostor pro muzikální barbary, kteří situace náležitě využili. Nejedlého text o nutnosti existence falešné naděje pro pracující lid s názvem Pohádek je nám třeba deklamovali oba muži za doprovodu automatických bicích, jimž sekundovaly housle. Pro zvýšení vylíčené bídy lidského údělu přidal Shock neplánovaně v samém závěru vulgarismus, jenž nebyl součástí textu. Shock poté sám nahrává drobnou instrumentální skladbu Smutná píseň nevyzvednutého telefonního hovoru, jejíž název ji přesně vymezuje, popisuje i definuje, a která je v jádru kupodivu i melodická (zahrána však pochopitelně s chybami). Na samotný závěr zkoušky vzniká, de facto z ničeho jako naprostá improvizace, brutální miniopus Už tě nikdo nikdy neuvidí, opět Shockova sólová a šílená věc. Brutální minimalistické klávesy, brutální Shockův hlas a jeho ďábelský smích (v tomto případě ďábelštější než klasický chechtot Jima Čerta), brutální zkratkovitý text o vrahovi dětí v ich formě, a do toho neplánované nevinné zvuky nejmladší ratolesti Nejedlých působí jednoznačně infernálně, ba přímo hypercynicky. Tímto psychopatickým šlágrem byla tedy zakončena druhá, veleúspěšná zkouška svátečního kvarteta.
Třetí zkouška se odehrála v sobotu 10. prosince, kdy kupodivu žádný státní svátek nebyl. Opět došlo na zhudebnění Shockovy starší básně z dob zhulené poezie, jejíž spoluautorem byl opět B.T. Chrochtan. Báseň se jmenovala Slepá dívka a pojednávala o zneužívání mladičké nevidomé pedofilem. Její naroubování na Krylovu slavnou píseň Nevidomá dívka působí opravdu úchylně. Mužský hlas zpíval Shock, naivní dívčí hlas obstarala Ája Malečková společně s klávesami, cikánské géčko na kytaru hrál Nejedlý. V závěru písně Shock a Malečková zpívají dokonce kánon!, což by od hudebních primitivů asi málokdo čekal. Jak vystřižený z třicátých let dvacátého století působí Nejedlého Mužný věk (Tango), a to jak textově, tak i hudebně. Půvabná foglarovská reminiscence na pamětníky rozkvětu posázavského pacifiku, čundrů, vodáků a skautů, upomínka na ježka v kleci a Ježkovu babičku Mary ze štěchovické laguny zároveň. Výrazným nástrojem jsou tu bubínky a kytara v podání Nejedlých. Slušným hudebním provedením jako by skladba ani nepocházela z repertoáru Miminek. Naopak klasické amatérské provedení přináší pokus o zhudebnění dadaistické básně Hugo Balla Sloní karavana, v níž se přesvědčujeme, že ani za léta hraní v Ironickym mozku se Shock nenaučil hrát na kazoo, jež v této skladbě týrá, snaže se tak trapně stylizovat do sloního troubení. Výrazné jsou tu opět bubínky, kteréžto posluchači společně s Shockovým zpěvem v makarónštině evokují poměrně věrohodně atmosféru kolébky lidstva a nejchudšího kontinentu světa jménem Afrika. Nejedlého pochod Furt se de na opravdu triviální melodii „pa pa dá, pa pa dá!“ připomíná nejvíce zvukové projevy blahé paměti pánů Skupy či Kirchnera v roli Hurvínka, konkrétně jeho citoslovce nosového smíchu: „Cha chá!“. Kromě základní melodie za to může zřejmě i Shockovo kazoo zdvojené snad Nejedlého hřebenem či frkačkou z Matějské pouti, pochod zpívá či spíše vyřvává celá kapela. Skladba tato dala by se jistě využít jako mučící nástroj, kdyby se neustále dokola a na maximum decibelů pouštěla zajatým islámským teroristům v poctivém anjclíku o rozměrech metr a půl na metr, až do jejich úplného zblbnutí, k čemuž by zcela jistě došlo, a to velmi brzy. Posledním songem, který vznikl o této zkoušce byl Shockův moralistický morytát Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, jenž je jednoznačným šlágrem už od úvodních tónu Shockova basového riffu, přes mohutné sbory, operní sólový zpěv Áji Nejedlé, až po strašidelné zvuky v mezihře, jaké známe z hororových filmů. Autor textu zde velmi syrovým a celá kapela pak velmi sugestivním způsobem upozorňuje na neuspořádané rodinné poměry, které vedou ke vzniku fenoménu krkavčích matek, jež odkládají své nechtěné děti do popelnic místo do baby boxů, což dětem rozhodně neprospívá.
Čtvrtá a poslední zkouška, na níž byly nahrány nové písně, se odehrála mezi vánočními svátky a Novým rokem(na nějž rovněž připadá státní svátek Dne obnovy samostatného českého státu), konkrétně ve středu 28. prosince. Zkouška začala zvěčněním písně Lord Mord ze společného pera Shocka a Áji Malečkové, která se původně jmenovala Píseň filantropů, pojednávala o kulinářském kanibalismu, a v jejímž refrénu se zpívalo: „Ať žije mord!“. Důležité slovo „lord“ přidal do refrénu Nejedlý. Ostatním se zalíbilo natolik, že podle něj skladbu přejmenovali, čímž se stal Nejedlý spoluautorem textu a vlastně i sousloví, které později nedůstojně zcizil spisovatel Miloš Urban pro svůj román ze staré Prahy. Bohužel slovům není příliš dobře rozumět kvůli bubínkům, v jednu chvíli se ve skladbě neplánovaně rozezní i budík, jenž signalizuje, že Nejedlý má přebalit své nejmladší dítě či vykonat nějakou podobně prozaickou činnost. Vzhledem k tomu, že i hudebně je píseň poněkud jednotvárná, žádný muzikolog by ji asi na potenciální the best of kvarteta nezařadil. Naopak hudebně zajímavá je následující skladba Jsem prý Mazlofóňan jen, další Shockův zhudebněný psychedelický text či spíše jen sentence, v níž autor přiměl klávesy k zajímavé melodii. Škoda však, že ji vzápětí v mezihře zkazil sólem na kazoo. Výrazně tu působí i ženské sbory, mimozemsky podivně zní dětská replika kytary v podání Áji Malečkové, asi proto, že to byla jen dekorace, jež byla určena na hraní dětem, nikoli však k hraní hudby. Zeptejte se leoparda je Nejedlého text zpívaný Ájou Nejedlou, která hraje i na kytaru za přizvukování manžela. Shock i Ája Malečková byli asi právě na toaletě, protože v milé, trochu však nevýrazné skladbě zcela absentují. Čert ví, kde v té chvíli byli. Ale jak zpívá Ája Nejedlá v refrénu: „Zeptejte se leoparda, ten vám všechno vysvětlí.“ Třeba i to, jak Nejedlý došel k tomu, že zrovna tahle kočkovitá šelma je vševědoucí, nebo kde byl ksakru zbytek kapely. Důkazem toho, že nejlepší šramlšlágry kvarteta vznikly jen v triu bez učitelky hudby, budiž píseň Ilona voní z pera Nejedlého. Geniální je už text o svůdné kriminálnici, která vytlouká hospody, hudební zpracování, výrazně bluesové, jeví se pak kongeniálním. Zase jednou ve světlé (či temné) chvilce, nasadil Shock svůj ultrabrutální chraplák, přičemž se ještě doprovázel na kapesní harmoniku, jež dostal darem od Áji Malečkové. Ta opět trápila dětskou kytaru, kytaru pro dospělé třímal v rukou Nejedlý. Celkovým zvukem jako by skladba vypadla z repertoáru Krausberry či Bluesberry, když už je kapela úplně vyčerpaná a opilá, přičemž jejich žižkovské či karlínské publikum stále nemá dost a trvá na tom, aby ještě něco zahráli. Celkově slušně zahrána je rádoby punkrocková vypalovačka Jsem plísně, plísně pln, což je původně hravá (taktéž nejspíš marihuanová) miniatura z pera Johna Lennona. Triviální melodii na klávesy hraje Shock, jenž i zpívá, v refrénech s kytaristou Nejedlým. Labutí písní této zkoušky je další Shockova zhudebněná báseň z éry THC Review Jako delfín. Jedná se o klasickou dadaistickou hříčku, byť si ze začátku dle vznešených zvuků kláves můžeme myslet, že jsme svědky čehosi vyššího. Uhlazený, vyrovnaný a vznešený hlas zde představuje Nejedlý, naopak hlas nesvéprávného dementa či dokonce mutanta reprezentuje Shock, jehož v samém závěru Nejedlý a Ája Malečková odvádějí do jeho „kóje“ alespoň tak je to slyšet z nahrávky. Po dohrání této skladby si všichni zúčastnění popřáli šťastný nový rok 2006 a rozloučili se v očekávání další brzké zkoušky.
Ironií osudu však následovala téměř čtyři a půl měsíce dlouhá pauza, kdy se kvarteto nesešlo, především z důvodů zaneprázdnění manželů Nejedlých, kteřížto se kromě zaměstnání museli také věnovat svým třem ratolestem a na „umění“ prostě neměli dost času. Konečně v pondělí 8. května, tedy ve státní svátek Dne vítězství, se kapela opět sešla. Tato zkouška plánovaně nepřinesla žádné nové skladby. Kvarteto chtělo naopak vypilovat již hotové písně do takové podoby, aby je bylo schopno obstojně zahrát na veřejnosti. Ano, je tomu tak, skupina skutečně už po pouhých čtyřech odehraných zkouškách pomýšlela na uspořádání koncertu! Bohužel Ája Nejedlá zapomněla kytaru ve škole, takže se museli obejít bez ní, a nazkoušeli tak asi jen třetinu či čtvrtinu písní. Výsledek této zkoušky byl tedy poněkud rozpačitý a neuspokojivý. Kvarteto se rozešlo s tím, že příští zkouška bude určitě lepší.
Ta se však uskutečnila až v neděli 1.října. Oficiálně se ten den žádný státní svátek nekoná, nicméně pro kvarteto to svátek byl, protože spolu nezkoušeli téměř čtyři měsíce. Zkoušky se zúčastnila i Ája Nejedlá s kytarou, a skutečně se vydařila, což bylo důležité. V té době už totiž pánové domluvili koncert v rámci křtu Shockovy nové básnické sbírky, tudíž bylo jasné, že se kvarteto musí řádně sehrát. Poslední zkouška proběhla o týden později v nedělí 8. října, a kvarteto se tak cítilo připraveno na první živé vystoupení, jež mělo být, můj ty smutku!, zároveň i vystoupením posledním. To ovšem tehdy nikdo netušil.
Koncert se uskutečnil v pondělí 9. října večer v pražském klubu Unijazz. Nejprve Shock přečetl asi desetiminutovou ukázku ze své právě vydané knihy Tiché odpoledne na zaprášené půdě, a kolem osmé hodiny již nastoupilo ke světové premiéře celé kvarteto. Shock byl oblečen v prapodivné brčálově zelené sako, připomínající spíše frak, z něhož mu vyčuhovala starobylá vestička lepších lidí, na hlavě měl hnědou koženou bekovku, na očích kulaté sluneční brýle, v nichž vypadal jako slepec, celkově pak připomínal hastrmana či spíše hastroše. Zbylé trio bylo oblečeno překvapivě civilně, nepovažujeme-li za excentrické triko s Jerry Lee Lewisem, které měl na sobě Nejedlý. Kvarteto pak odehrálo během půlhodiny sedmero následujících skladeb: Prasátko vlastenec, Jedu si ve svý káře, Chudák holka, Ztřeštěné slůně, Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, Pohádek je nám třeba a Už tě nikdo nikdy neuvidí. Název poslední skladby byl vlastně pro kvarteto příznačný, aniž by to v té chvíli někdo tušil. Leda snad blízký Shockův přítel Viktor Puci, jenž pořídil částečný videozáznam koncertu. Obecenstvo tvořili převážně přátelé Miminek, básníci, spisovatelé, výtvarníci, divadelníci i filmaři včetně několika řadových alkoholiků bez uměleckých přívlastků v celkovém počtu asi čtyřiceti duší, tedy se jednalo vesměs o intelektuální elitu, která přijala vystoupení bouřlivě kladně, takže by se dalo označit za sukces. Pouze známý umělecký kritik a do té doby blízký Shockův přítel Radim Kopáč, sedící u stolu s taktéž experimentální hudbě nepřejícími patafyziky Eduardem Vackem a Ivo Medkem Kopaninským, projevoval v průběhu koncertu nad repertoárem kvarteta nelibost a dokonce je v jednu chvíli hlasitě vyzval k odchodu. Nato mu Shock opáčil, aby odešel sám. Po koncertě následovala pochopitelně řádná oslava a kvarteto hledělo do budoucnosti s nadšením.
Po duševním i fyzickém vypětí z posledních týdnů, spojených se zkouškami, koncertem a trémou z něj, Shock brzy po odehrání koncertu onemocněl a další dva týdny promarodil. Pak bylo nějaký čas ticho po pěšině. Konečně někdy v prosinci si Nejedlý postěžoval Shockovi a Áje Malečkové, že jeho manželka nejeví o další působení v kvartetu velký zájem, neboť zkouší se svými žáky coververze Metallicy, Deep Purple, Kiss a podobných rockových gigantů, s nimiž se Miminka pochopitelně nemohou měřit, tudíž by bylo lepší, aby se kvarteto zeštíhlilo na trio. Zároveň si ale uvědomoval, že by v tom případě měla skupina zkoušet jinde. Nastal tedy čas hledání nové zkušebny. Čas se vlekl, ale zkušebna pořád žádná, ba ani vyhlídka na další koncert. Čtvrtého ledna 2007 si Shock ohledně Miminek zapsal do deníčku tuto sentenci: „Vypadá to, že jsme ustrnuli na mrtvém bodě.“ Určité chvilkové oživení a naději do tohoto stavu přinesl režisér Vladimír Franče, jenž už dříve zfilmoval tři Shockovy povídky, a po shlédnutí koncertu Miminek jej napadlo natočit několik jejich videoklipů či přímo hudební film. Shock nadšeně souhlasil a brzy napsal scénáře k videoklipům songů Sto mrtvých miminek v jedné popelnici a Už tě nikdo nikdy neuvidí.
Nastalo jaro, a zbylé trio Miminek se bohužel stále nedokázalo sejít, takže natáčení videoklipů se odkládalo, stejně tak nové zkoušky í koncerty. Pak přešlo léto a po něm… Po něm přišla Shockova osobní krize, když, řečeno fotbalovou terminologií, inkasoval od osudu během jediného měsíce parádní hattrick. Nejprve jej opustila Ája, následně byl propuštěn z práce, a do třetice mu zemřela babička. V tu chvíli opravdu v pravém slova smyslu prokletý či ještě lépe řečeno padlý básník zachycen spirálou deprese, nezaměstnanosti, alkoholismu, existenciálního zoufalství i existenční bídy, byl stažen do malstrému utrpení a beznaděje, odkud se od té doby vynořuje jen sporadicky a nakrátko, aby v něm následně znovu zmizel. A tímto básníkovým pádem bylo vlastně Sto mrtvých miminek v jedné popelnici pohřbeno definitivně. Nechť tedy odpočívají v pokoji. Případně nechť nám kvílí o půlnoci z CD přehrávače jejich album/nealbum Pohádek je nám třeba, jež bylo, jak jinak nežli posmrtně, právě vydáno.
Hans von Landschmiett, hudební, literární a výtvarný kritik
(dopsáno 28. září 2010, tedy o státním svátku Dne české státnosti a Svatého Václava)
Text na zadní stranu obalu CD Pohádek je nám třeba (album/nealbum), 2005
Laskavý a tolerantní posluchači,
věz, že album, které právě držíš v rukou, nebo je už nedejbože posloucháš, vlastně žádným albem není. Jedná se pouze o nahrávky zkoušek tria nadšených hudebních diletantů bez hudebního sluchu s občasným korigujícím zásahem učitelky hudební výchovy, kteří žili v domnění, že své amatérské výtvory jednou vybrousí do více méně konvenčních písňových tvarů, jež budou přijatelné alespoň pro úzké masy posluchačů alternativních rádiových stanic. Tak daleko se však nikdy nedopracovali, pročež jsou tyto záznamy zárodků písní v surovém stavu tím jediným, co po skupině zbylo, de facto historickým dokumentem o svérázné odnoži alternativní či bytové kultury začátku třetího tisíciletí, odtud tedy ono označení nealbum.
Poznámka na závěr: Jak jste jistě ráčili pochopit, album z důvodu neposlouchatelnosti nakonec nevyšlo a nikdy nevyjde. Nejcennější na celém projektu je tento můj sleevnote.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
pátek 18. března 2011
Barbaři na Kuksu
Zázraky se přece jenom dějí, a tak jsem se i já konečně ocitl ve vyhlášeném barokním skvostu jménem Kuks, kam jsem se chystal pěkných pár roků. Nevím, zda by si přítomnost mé cynické osoby zde přál duchovní stvořitel tohoto místa, osvícený šlechtic a mecenáš tehdejší kultury František Antonín hrabě Špork, a tak jsem se sem pro jistotu dostavil až dvě stě jedna sedmdesát let po jeho smrti. Nezbytný doprovod na této návštěvě dělal mi otec, jenž zároveň vykonával funkci mého osobního šoféra. Pravda, řidičský průkaz sice vlastním, nicméně bude již zřejmě propadlý, což mi moc nevadí, neboť nejsem dobrý řidič a raději se vozím. Asi to bude i tím, že narozdíl od otce žádné auto nemám, tedy kromě asi stovky angličáků z dětství, s nimiž si však již moc často nehrávám. Hned na parkovišti dole ve vsi nám přišla vhod otcova invalidita, neboť nálepka vozíčkáře na předním skle jeho sytě rudého Fiatu Punto nás automaticky vyloučila ze zákazníků placeného stání. Ještě že otec není vozíčkář, ale jen kardiak, jinak by byl náš následný výstup v táhlý kopec, na jehož vrcholku se proslavený Šporkův špitál nalézá, mnohem náročnější. Hlavně pro mě, poněvadž bych ho musel tlačit, a takový invalidní vozíček je dost těžký! (O tom já náhodou něco vím, neboť jsem kdysi jedné paní pomáhal vynést jejího invalidního partnera na vozíku do schodů autobusu a pak jsem byl se strženým hřbetem málem zralý na jeho místo, ale to je vedlejší.)
Nejprve však bylo třeba překonat řeku Labe, která tu rozměry svého koryta atrofuje spíše v říčku, a dostat se na druhý břeh. Vzhledem k tomu, že přes říčku se klene kamenný most, nebyl to žádný problém. Zastavili jsme se v úpatí kopce a pohlédli vzhůru na cestu oboustranně lemovanou stromořadím. Na jejím konci trůnil náš cíl, dokonale symetricky působící dvoukřídlý klášterní špitál s dominantou kostela uprostřed, jenž se tyčí k modrému nebi, před ním terasa ozdobená sochami, pod ním pak rodinná hrobka, u níž cesta končí. Poté, co jsme se dostatečně pokochali tímto takřka kýčovitým pohledem, vykročili jsme vstříc hrobce. Po schodech vedoucích bočně od ní jsme potom vystoupali až na esplanádu, kde jsme si odpočinuli na lavičce. Zvládli jsme to asi za pět minut. Naštěstí je otec i po dvou infarktech a se čtyřmi bypassy ještě Jura, takže se ani moc nezadýchal.
Každopádně jsme byli konečně tu, na magickém místě plném úžasných soch Matyáše Bernarda Brauna, které se tyčí proti křídlům špitálu od architekta Alliprandiho. Když jsme si odpočali, zakoupili jsme v pokladně lístky na prohlídku a pěkně si počkali asi půlhodiny, než se přihnal dostatečný počet návštěvníků, abychom to neměli tak jednoduché. Teprve pak nás sympatická mladá a obrýlená blondýna vzala do budovy a provedla nás všemi jejími částmi, tedy bývalým špitálem pro chudé, kostelem, lékárnou a hrobkou rodu Šporků. Pochopitelně došlo i na lapidárium, kde si hoví originály skulptur Braunova cyklu Alegorie ctností a neřestí, z čehož vyplývá, že sochy před špitálem jsou pouhé kopie. K prohlídce tohoto vrcholného souboru se nám pochopitelně dostalo i odborného výkladu. Po jedné straně stojí alegorií ctností, po druhé straně alegorie neřestí, od každé rovný tucet. Základ sochy tvoří vždy ženská figura. Začínali jsme levou stranou, tedy ctnostmi.
Nejsem sice statuofil, ale popravdě musím říct, že první alegorie je fakt docela pěkná mladá ženská se svůdným úsměvem na tváři, která drží velký kříž, jenž mi k ní moc nepasoval. Průvodkyně nám však vysvětlila, že žena s křížem představuje Víru, čímž byla záhada vyřešena. Další socha mladice kouká do nebe a opírá se o námořnickou kotvu, to je Naděje. Lásku symbolizuje matka se dvěma caparty a Trpělivost žena, jež hladí po hlavičce beránka božího. Vzhledem k tomu, že se považuji za agnostika, a naděje i láska už mě opustily, přičemž trpělivostí jsem nikdy netrpěl, docela jsem se nudil. Tím pádem vám ani nebudu popisovat většinu dalších alegorií z této strany, mezi nimiž nechybějí například Moudrost, Statečnost, Cudnost, Píle a jiné ctnosti, jimiž prostě neoplývám, a tudíž jsou pro mě nepodstatné. Zaujaly mě už jen Upřímnost a Střídmost. První proto, neboť si myslím, že když někoho z kolegů či kamarádů pošlu v zápalu diskuse do jistých partií, což dělám poměrně běžně, tak jsem vlastně v jádru upřímný. Bohužel alegorie upřímnosti působí dost jednoduše až natvrdle, což mě na druhou stranu přinutilo k zamyšlení o mé osobě. Střídmost naproti tomu drží sebejistě plnou sklenici v jedné a džbán v druhé ruce, což mi přišlo sympatické, ačkoli poněkud nepatřičné. Průvodkyně vše uvedla na pravou míru: žena má sice ve sklenici víno, ve dbánu však vodu, kterou si víno ředí, aby se neopila. Inu dobrá, řeknete si teď asi, alegorie střídmosti ho sice zaujala, ale copak on o této ctnosti snad něco ví? Tedy vězte vážení, že posledních pár let jsem strávil převážně na pracovním úřadě či v mizerně placených zaměstnáních, takže mi vlastně ani nic jiného nežli střídmost nezbývá. Nuže, takový jsem já, střídmý, upřímný a nedoceněný Génius dnešní doby!
Tím se již dostávám k pravé straně lapidária a k první neřesti, jíž trpím a kterou Braun ztvárnil jako nastrojenou slečinku s vějířem u hlavy a pávem u nohou – samozřejmě je to Pýcha. Lakomství, Obžerství ani Smilstvo se mě naštěstí díky mým výše uvedeným finančním poměrům netýká, ale ty sochy jsou povedené. Alfou a omegou mého života je ovšem Lenost, zde vyobrazená jako ospalá dívka, opírající se o osla. Bohužel se celkem snadno rozčílím, takže jsem si důkladně prohlédl i Hněv, ženu v pancíři v bojovném postoji, s rozzuřeným medvědem pod nohama. Sice se s tím snažím bojovat, ale přece jen se občas užírám Závistí. Ta je zde vypodobněna vskutku zrůdně jako stařena ujídající si vlastní jazyk, obtočená hady, se vzteklým a štěkajícím psem u nohou. Dobrá, slibuji, že se polepším, pokusím se stát stoikem a už nikdy nebudu nikomu nic závidět! Žena se zoufalým výrazem v obličeji, která si vráží do levého obnaženého prsu nůž, to je čiré Zoufalství. O tom já bych mohl něco vyprávět, ale to by nebylo zábavné, tak se radši budeme tvářit, že jsem o tom ani nemukl. Podle toho, byl-li člověk v životě ctnostný či neřestný, odnese si jej po smrti buďto Anděl blažené smrti anebo Anděl smrti žalostné, tedy alespoň podle Braunovy idey. Ten první je veselý a v ruce drží lidskou lebku ověnčenou růžemi, zatímco druhý je zasmušilý a na lebku, ověnčeno trnovou korunu, šlape. Podle mě prašť jako uhoď, ale za Šporka to brali jinak. Připomínky smrti jsou rozesety po celém špitálu. Latinská litanie napsaná okolo kostlivce na dveřích z kostela do hrobky nám v závěru káže: Dnes mne a zítra tobě! I malí boubelatí andílci, přezdívaní jako když chcete dát slepicím, tedy putti, kteří se nacházejí v prostorné a temné Šporkově hrobce, drží v rukou lebky. Právě tady prohlídka končí. Když jsme tedy s otcem vyšli z této rakvičkárny na čerstvý vzduch do zahrady, kde jsme se vzájemně zvěčnili fotoaparátem, konstatovali jsme, že nám kručí v břiše a tudíž je nejvyšší čas na oběd.
V blízkém penziónu měli menu hlavně z klobás a smažených jídel, které byly ještě před chvíli mraženými polotovary, a poněvadž otcův žaludek je citlivý, přesunuli jsme se od špitálu dolů do vsi a zkusili hned první hospodu na rohu, vypadající na klasickou čtyřku. Na otcův dotaz, zda mají rýži, číšník zavrtěl odmítavě hlavou, ale prý to můžeme zkusit nahoře U zlatého slunce. Vystoupali jsme tedy po schodech do míst, kde kdysi stál Šporkův zámek s lázněmi, minuli jsme stromořadí buků a gigantickou sochu Goliáše, který vypadá jako duch Ruprecht ze Zvířátek pana Krbce, a po majestátním schodišti jsme vstoupili do bývalé zámecké restaurace.
Vypadalo to tu útulně, akorát že bylo skoro plno. Usadili jsme se u volného stolu a omrkli jídelní lístek. Ten se skládal převážně ze samých lehce předražených minutek, nicméně rýži měli, jak nám o chvíli později potvrdila mladičká servírka s bohulibým a plným výstřihem. Byla tam asi nová, proto působila tak mile neprofesionálně. Na mou otázku, zda mají také nějaké hotovky, odpověděla kladně, nedokázala však upřesnit jaké, a tak se šla zeptat do kuchyně. Brzy byla zpět s tím, že mají rajskou, tedy jsem se zeptal, kolik stojí. Nato se zarděla a přiznala, že to neví, ale hned to zjistí. Cena sedmdesát osm korun byla přijatelná, tedy jsem si objednal rajskou s knedlíkem a navrch bramboračku v rámci poledního menu. K pití jsme si dali pochopitelně pivo, otec Birella a já Krakonoše, což je nějaký místní ležák, pitelný pouze v malém množství. Upíjeli jsme pivo a debatovali o spatřených skvostech špitálu v očekávání brzké krmě, když se asi po čtvrthodině vrátila servírka s tím, že knedlíky už bohužel nemají. Pochopil jsem, že najíst se v téhle restauraci nebude jen tak. Protože jsem už měl hlad a nechtěl objednávku z gruntu měnit, přeobjednal jsem knedlíky na rýži. Chvíli nato se mi dostalo té cti, že mi přinesli bramboračku, do níž jsem se chutě pustil. Nebyl to sice žádný kulinářský zázrak, brambory abys v ní pohledal, ale když má člověk hlad, tak je vděčný za cokoli alespoň trochu poživatelného. Za minutku jsem ji zblajznul, čímž jsem si hlavně podráždil žaludeční sliznice, které nyní očekávaly něco sytějšího. Jen jsem doufal, že takzvaná bramboračka nebyla dochucena kousky sušené mumie či práškem z lebky oběšencovy, kteréžto ingredience nám průvodkyně ukazovala v klášterní lékárně a jež mniši údajně doporučovali jako dochucovadla do polévky. Můj prázdný talíř byl odnesen, žádný jiný talíř místo něj však nepřicházel. Čas se vlekl jako smrad, uplynulo dvacet, pětadvacet minut. Když jsme ani po půlhodině od objednání nedostali talíře na stůl, počala se ve mně pnouti ona žena v brnění, kterou jsem viděl v lapidáriu. Mohutný barokní Hněv vzdouval se ve mně, až jsem málem prasknul. V duchu jsem snoval několikanásobnou vraždu zdejšího personálu, zatímco otec si všímal tělesných proporcí servírky, co nás tak rozpačitě obsluhovala. Prý jak je možné, že takhle mladá dívka s takhle pěknou tvářičkou, má už tak špalkovité nohy a tak široké pozadí. Konečně za čtyřicet minut přistála na stole naše objednávka, což nás docela vyvedlo z míry, neboť už jsme s ní vlastně ani nepočítali. Takhle dlouho jsem tedy na hotovku, ba ani na minutku ještě nikdy v životě nečekal! Naštěstí to bylo velmi chutné, jinak by žena v pancíři vystoupila z mé osoby na povrch a ztropila by tu skandál. Po zaplacení jsem pochopil, že polévka nebyla v ceně menu, nýbrž zvlášť, ale vzhledem k tomu, že už byl můj žaludek ukojen a nervy uklidněny, velkoryse jsem to přešel. Anebo to možná bylo tím, že to za mě zaplatil otec.
Nuže, opustili jsme restauraci a pozvolna zamířili k našemu automobilu. Kuks jsme měli z krku, ovšem ne tak docela. Zbývala nám ještě návštěva blízkého lesa u Hřibojed, kde Braun vytesal do místních balvanů a skal cyklus reliéfů, soch a sousoší, nazvaný dle jednoho z nich Braunův Betlém, přičemž tato atrakce je veřejnosti přístupná zdarma. Takže jsme asi za čtvrt hodiny dorazili na parkoviště u lesa a vydali se do Betléma jako v té vánoční koledě. Přitom jsme si nemohli nevšimnout asi osmdesátileté paní, která se usmívala za volantem modré Fabie a cukavě s ní popojížděla dokolečka po obvodu parkoviště. Poznamenal jsem, že tu asi čeká na příbuzné a aby jí nebyla dlouhá chvíle, tak se na stará kolena učí řídit auto.
„To je snad zlej sen,“ pravil otec a zakroutil hlavou. „Doufám, že nám ta bába nenabourá našeho Puntíka,“ dodal ještě, pak rezignovaně mávl rukou a vstoupili jsme na lesní cestu. Bohužel Braunův Betlém je už jen rychle zanikajícím torzem. Zub času na sochách ve volné přírodě mohutně zapracoval, zčásti možná i turisté. Sochy i reliéfy jsou mnohdy obrostlé mechem, figurám často chybějí hlavy či končetiny, což je velká škoda. Omluvitelné je to snad ještě u sochy Svatého Jana Křtitele, jehož absentující hlava vlastně koresponduje s neblahým osudem tohoto světce ve skutečnosti. Jestli to byl Braunův záměr, to si však opravdu nejsem jist. Jedině sochy dvou poustevníků, Garina před jeho jeskyní a Onufria, opírajícího se o lebku, jsou ještě jakž takž v pořádku, ačkoli by už oba potřebovali novou plastiku nosu. Každopádně i po téměř tři sta letech, co si tu ti dva poustevničí, z nich vyzařuje obrovská síla. Proto nám to nedalo, abychom se s nimi stejně jako ostatní turisté, kterých tu bylo požehnaně, na památku nevyfotili. Kdo ví, jak dlouho tady ti dva ještě vydrží. Nicméně my dva už jsme toho ten den měli až nad hlavu, takže jsme se vydali zpátky na parkoviště. Osmdesátiletá řidička amatérka byla už pryč, zato naše autíčko tam stálo a čekalo na nás, kupodivu netknuté. Nasedli jsme do něj a vyrazili z magického světa baroka zpátky do všedních dnů naší uspěchané a barbarské globální vesnice, se skromným přáním v duších, aby na nás andělé smrti, ať už blažené či žalostné, prozatím zapomněli.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
Nejprve však bylo třeba překonat řeku Labe, která tu rozměry svého koryta atrofuje spíše v říčku, a dostat se na druhý břeh. Vzhledem k tomu, že přes říčku se klene kamenný most, nebyl to žádný problém. Zastavili jsme se v úpatí kopce a pohlédli vzhůru na cestu oboustranně lemovanou stromořadím. Na jejím konci trůnil náš cíl, dokonale symetricky působící dvoukřídlý klášterní špitál s dominantou kostela uprostřed, jenž se tyčí k modrému nebi, před ním terasa ozdobená sochami, pod ním pak rodinná hrobka, u níž cesta končí. Poté, co jsme se dostatečně pokochali tímto takřka kýčovitým pohledem, vykročili jsme vstříc hrobce. Po schodech vedoucích bočně od ní jsme potom vystoupali až na esplanádu, kde jsme si odpočinuli na lavičce. Zvládli jsme to asi za pět minut. Naštěstí je otec i po dvou infarktech a se čtyřmi bypassy ještě Jura, takže se ani moc nezadýchal.
Každopádně jsme byli konečně tu, na magickém místě plném úžasných soch Matyáše Bernarda Brauna, které se tyčí proti křídlům špitálu od architekta Alliprandiho. Když jsme si odpočali, zakoupili jsme v pokladně lístky na prohlídku a pěkně si počkali asi půlhodiny, než se přihnal dostatečný počet návštěvníků, abychom to neměli tak jednoduché. Teprve pak nás sympatická mladá a obrýlená blondýna vzala do budovy a provedla nás všemi jejími částmi, tedy bývalým špitálem pro chudé, kostelem, lékárnou a hrobkou rodu Šporků. Pochopitelně došlo i na lapidárium, kde si hoví originály skulptur Braunova cyklu Alegorie ctností a neřestí, z čehož vyplývá, že sochy před špitálem jsou pouhé kopie. K prohlídce tohoto vrcholného souboru se nám pochopitelně dostalo i odborného výkladu. Po jedné straně stojí alegorií ctností, po druhé straně alegorie neřestí, od každé rovný tucet. Základ sochy tvoří vždy ženská figura. Začínali jsme levou stranou, tedy ctnostmi.
Nejsem sice statuofil, ale popravdě musím říct, že první alegorie je fakt docela pěkná mladá ženská se svůdným úsměvem na tváři, která drží velký kříž, jenž mi k ní moc nepasoval. Průvodkyně nám však vysvětlila, že žena s křížem představuje Víru, čímž byla záhada vyřešena. Další socha mladice kouká do nebe a opírá se o námořnickou kotvu, to je Naděje. Lásku symbolizuje matka se dvěma caparty a Trpělivost žena, jež hladí po hlavičce beránka božího. Vzhledem k tomu, že se považuji za agnostika, a naděje i láska už mě opustily, přičemž trpělivostí jsem nikdy netrpěl, docela jsem se nudil. Tím pádem vám ani nebudu popisovat většinu dalších alegorií z této strany, mezi nimiž nechybějí například Moudrost, Statečnost, Cudnost, Píle a jiné ctnosti, jimiž prostě neoplývám, a tudíž jsou pro mě nepodstatné. Zaujaly mě už jen Upřímnost a Střídmost. První proto, neboť si myslím, že když někoho z kolegů či kamarádů pošlu v zápalu diskuse do jistých partií, což dělám poměrně běžně, tak jsem vlastně v jádru upřímný. Bohužel alegorie upřímnosti působí dost jednoduše až natvrdle, což mě na druhou stranu přinutilo k zamyšlení o mé osobě. Střídmost naproti tomu drží sebejistě plnou sklenici v jedné a džbán v druhé ruce, což mi přišlo sympatické, ačkoli poněkud nepatřičné. Průvodkyně vše uvedla na pravou míru: žena má sice ve sklenici víno, ve dbánu však vodu, kterou si víno ředí, aby se neopila. Inu dobrá, řeknete si teď asi, alegorie střídmosti ho sice zaujala, ale copak on o této ctnosti snad něco ví? Tedy vězte vážení, že posledních pár let jsem strávil převážně na pracovním úřadě či v mizerně placených zaměstnáních, takže mi vlastně ani nic jiného nežli střídmost nezbývá. Nuže, takový jsem já, střídmý, upřímný a nedoceněný Génius dnešní doby!
Tím se již dostávám k pravé straně lapidária a k první neřesti, jíž trpím a kterou Braun ztvárnil jako nastrojenou slečinku s vějířem u hlavy a pávem u nohou – samozřejmě je to Pýcha. Lakomství, Obžerství ani Smilstvo se mě naštěstí díky mým výše uvedeným finančním poměrům netýká, ale ty sochy jsou povedené. Alfou a omegou mého života je ovšem Lenost, zde vyobrazená jako ospalá dívka, opírající se o osla. Bohužel se celkem snadno rozčílím, takže jsem si důkladně prohlédl i Hněv, ženu v pancíři v bojovném postoji, s rozzuřeným medvědem pod nohama. Sice se s tím snažím bojovat, ale přece jen se občas užírám Závistí. Ta je zde vypodobněna vskutku zrůdně jako stařena ujídající si vlastní jazyk, obtočená hady, se vzteklým a štěkajícím psem u nohou. Dobrá, slibuji, že se polepším, pokusím se stát stoikem a už nikdy nebudu nikomu nic závidět! Žena se zoufalým výrazem v obličeji, která si vráží do levého obnaženého prsu nůž, to je čiré Zoufalství. O tom já bych mohl něco vyprávět, ale to by nebylo zábavné, tak se radši budeme tvářit, že jsem o tom ani nemukl. Podle toho, byl-li člověk v životě ctnostný či neřestný, odnese si jej po smrti buďto Anděl blažené smrti anebo Anděl smrti žalostné, tedy alespoň podle Braunovy idey. Ten první je veselý a v ruce drží lidskou lebku ověnčenou růžemi, zatímco druhý je zasmušilý a na lebku, ověnčeno trnovou korunu, šlape. Podle mě prašť jako uhoď, ale za Šporka to brali jinak. Připomínky smrti jsou rozesety po celém špitálu. Latinská litanie napsaná okolo kostlivce na dveřích z kostela do hrobky nám v závěru káže: Dnes mne a zítra tobě! I malí boubelatí andílci, přezdívaní jako když chcete dát slepicím, tedy putti, kteří se nacházejí v prostorné a temné Šporkově hrobce, drží v rukou lebky. Právě tady prohlídka končí. Když jsme tedy s otcem vyšli z této rakvičkárny na čerstvý vzduch do zahrady, kde jsme se vzájemně zvěčnili fotoaparátem, konstatovali jsme, že nám kručí v břiše a tudíž je nejvyšší čas na oběd.
V blízkém penziónu měli menu hlavně z klobás a smažených jídel, které byly ještě před chvíli mraženými polotovary, a poněvadž otcův žaludek je citlivý, přesunuli jsme se od špitálu dolů do vsi a zkusili hned první hospodu na rohu, vypadající na klasickou čtyřku. Na otcův dotaz, zda mají rýži, číšník zavrtěl odmítavě hlavou, ale prý to můžeme zkusit nahoře U zlatého slunce. Vystoupali jsme tedy po schodech do míst, kde kdysi stál Šporkův zámek s lázněmi, minuli jsme stromořadí buků a gigantickou sochu Goliáše, který vypadá jako duch Ruprecht ze Zvířátek pana Krbce, a po majestátním schodišti jsme vstoupili do bývalé zámecké restaurace.
Vypadalo to tu útulně, akorát že bylo skoro plno. Usadili jsme se u volného stolu a omrkli jídelní lístek. Ten se skládal převážně ze samých lehce předražených minutek, nicméně rýži měli, jak nám o chvíli později potvrdila mladičká servírka s bohulibým a plným výstřihem. Byla tam asi nová, proto působila tak mile neprofesionálně. Na mou otázku, zda mají také nějaké hotovky, odpověděla kladně, nedokázala však upřesnit jaké, a tak se šla zeptat do kuchyně. Brzy byla zpět s tím, že mají rajskou, tedy jsem se zeptal, kolik stojí. Nato se zarděla a přiznala, že to neví, ale hned to zjistí. Cena sedmdesát osm korun byla přijatelná, tedy jsem si objednal rajskou s knedlíkem a navrch bramboračku v rámci poledního menu. K pití jsme si dali pochopitelně pivo, otec Birella a já Krakonoše, což je nějaký místní ležák, pitelný pouze v malém množství. Upíjeli jsme pivo a debatovali o spatřených skvostech špitálu v očekávání brzké krmě, když se asi po čtvrthodině vrátila servírka s tím, že knedlíky už bohužel nemají. Pochopil jsem, že najíst se v téhle restauraci nebude jen tak. Protože jsem už měl hlad a nechtěl objednávku z gruntu měnit, přeobjednal jsem knedlíky na rýži. Chvíli nato se mi dostalo té cti, že mi přinesli bramboračku, do níž jsem se chutě pustil. Nebyl to sice žádný kulinářský zázrak, brambory abys v ní pohledal, ale když má člověk hlad, tak je vděčný za cokoli alespoň trochu poživatelného. Za minutku jsem ji zblajznul, čímž jsem si hlavně podráždil žaludeční sliznice, které nyní očekávaly něco sytějšího. Jen jsem doufal, že takzvaná bramboračka nebyla dochucena kousky sušené mumie či práškem z lebky oběšencovy, kteréžto ingredience nám průvodkyně ukazovala v klášterní lékárně a jež mniši údajně doporučovali jako dochucovadla do polévky. Můj prázdný talíř byl odnesen, žádný jiný talíř místo něj však nepřicházel. Čas se vlekl jako smrad, uplynulo dvacet, pětadvacet minut. Když jsme ani po půlhodině od objednání nedostali talíře na stůl, počala se ve mně pnouti ona žena v brnění, kterou jsem viděl v lapidáriu. Mohutný barokní Hněv vzdouval se ve mně, až jsem málem prasknul. V duchu jsem snoval několikanásobnou vraždu zdejšího personálu, zatímco otec si všímal tělesných proporcí servírky, co nás tak rozpačitě obsluhovala. Prý jak je možné, že takhle mladá dívka s takhle pěknou tvářičkou, má už tak špalkovité nohy a tak široké pozadí. Konečně za čtyřicet minut přistála na stole naše objednávka, což nás docela vyvedlo z míry, neboť už jsme s ní vlastně ani nepočítali. Takhle dlouho jsem tedy na hotovku, ba ani na minutku ještě nikdy v životě nečekal! Naštěstí to bylo velmi chutné, jinak by žena v pancíři vystoupila z mé osoby na povrch a ztropila by tu skandál. Po zaplacení jsem pochopil, že polévka nebyla v ceně menu, nýbrž zvlášť, ale vzhledem k tomu, že už byl můj žaludek ukojen a nervy uklidněny, velkoryse jsem to přešel. Anebo to možná bylo tím, že to za mě zaplatil otec.
Nuže, opustili jsme restauraci a pozvolna zamířili k našemu automobilu. Kuks jsme měli z krku, ovšem ne tak docela. Zbývala nám ještě návštěva blízkého lesa u Hřibojed, kde Braun vytesal do místních balvanů a skal cyklus reliéfů, soch a sousoší, nazvaný dle jednoho z nich Braunův Betlém, přičemž tato atrakce je veřejnosti přístupná zdarma. Takže jsme asi za čtvrt hodiny dorazili na parkoviště u lesa a vydali se do Betléma jako v té vánoční koledě. Přitom jsme si nemohli nevšimnout asi osmdesátileté paní, která se usmívala za volantem modré Fabie a cukavě s ní popojížděla dokolečka po obvodu parkoviště. Poznamenal jsem, že tu asi čeká na příbuzné a aby jí nebyla dlouhá chvíle, tak se na stará kolena učí řídit auto.
„To je snad zlej sen,“ pravil otec a zakroutil hlavou. „Doufám, že nám ta bába nenabourá našeho Puntíka,“ dodal ještě, pak rezignovaně mávl rukou a vstoupili jsme na lesní cestu. Bohužel Braunův Betlém je už jen rychle zanikajícím torzem. Zub času na sochách ve volné přírodě mohutně zapracoval, zčásti možná i turisté. Sochy i reliéfy jsou mnohdy obrostlé mechem, figurám často chybějí hlavy či končetiny, což je velká škoda. Omluvitelné je to snad ještě u sochy Svatého Jana Křtitele, jehož absentující hlava vlastně koresponduje s neblahým osudem tohoto světce ve skutečnosti. Jestli to byl Braunův záměr, to si však opravdu nejsem jist. Jedině sochy dvou poustevníků, Garina před jeho jeskyní a Onufria, opírajícího se o lebku, jsou ještě jakž takž v pořádku, ačkoli by už oba potřebovali novou plastiku nosu. Každopádně i po téměř tři sta letech, co si tu ti dva poustevničí, z nich vyzařuje obrovská síla. Proto nám to nedalo, abychom se s nimi stejně jako ostatní turisté, kterých tu bylo požehnaně, na památku nevyfotili. Kdo ví, jak dlouho tady ti dva ještě vydrží. Nicméně my dva už jsme toho ten den měli až nad hlavu, takže jsme se vydali zpátky na parkoviště. Osmdesátiletá řidička amatérka byla už pryč, zato naše autíčko tam stálo a čekalo na nás, kupodivu netknuté. Nasedli jsme do něj a vyrazili z magického světa baroka zpátky do všedních dnů naší uspěchané a barbarské globální vesnice, se skromným přáním v duších, aby na nás andělé smrti, ať už blažené či žalostné, prozatím zapomněli.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
pátek 11. března 2011
Zápisky kustodovy aneb Výhody Biedermeieru!
Dlouho jsem si myslel, že nejmizernější doba na shánění stálého zaměstnání je přelom roku. Onoho léta jsem však zjistil, že jsem se spletl a že nejmizernější to bývá právě během okurkové sezóny. Skoro celý červenec jsem promarnil rozesíláním svého cévéčka a docházením na pohovory do nejrůznějších firem, které měly volná místa stejně až od září nebo dokonce od října. Podporu v nezaměstnanosti jsem už nedostával, stát za mě platil jen pojištění. Mé dluhy stoupaly a můj nervový systém byl zralý na pobyt v blázinci. Koncem měsíce jsem pochopil, že tahle cesta nikam nevede. Podle buddhistů jsou jídlo, práce a vydělávání peněz samy o sobě nesmyslné. S tímto názorem v podstatě souhlasím, jen se prostě bez těch nesmyslů nějak nedokážu obejít. Aniž bych si od toho něco sliboval, zkusil jsem si zažádat o sociální podporu. Úřednice na magistrátu mě zavalila stohem formulářů, bez jejichž řádného vyplnění jsem na ni neměl nárok. Vzhledem k tomu, že jsem tam měl uvést finanční příjmy celé své rodiny včetně nevlastního bratrance z druhého kolena, bylo mi jasné, že z toho nic nebude, což jsem také paní řekl. Na to mi pravila, ať si najdu nějakou brigádu. Poděkoval jsem ji za cennou radu a odešel domů. Ta dobrá duše z byrokratického aparátu mě vážně inspirovala, pročež jsem si koupil noviny, mrkl se na volná místa brigádníků a za týden se uchytil u malého soukromého zahradnictví jakožto hubitel plevele. Po tři slunné a horké dny jsem tedy likvidoval nežádoucí rostliny podél plotu jakéhosi skladu v Letňanech, a to převážně ručně. Zpocený, zamazaný od hlíny a trávy, na hlavě nezbytný slamáček, připadal jsem si tak trochu jako postava černého otroka z Chaloupky strýčka Toma. Chyběl mi tu už jen massa Bob s bejkovcem, čemuž jsem byl rád. Únava po manuální práci mi alespoň dala zapomenout na úvahy o mém dalším životním směřování. Pak ale přišly několikadenní deště, takže pod širým nebem pro mě nebylo dalšího využití. Přihlásil jsem se tedy do jisté pracovní agentury, která mi nabídla místo kustoda v galerii, a to na osm dní v kuse. Protože jsem v uplynulém čtvrt roce takhle dlouho nikde nepracoval, s radostí jsem po tom skočil.
A tak jsem se předposlední srpnovou neděli ráno, jsa hladce oholen, v slušivém béžovém saku, vypraných bleděmodrých džínách a vyleštěných černých polobotkách, zkrátka dokonalost sama, hlásil v pokladně Jízdárny Pražského hradu. Sympatická paní vedoucí mě představila mé nové sympatické kolegy, což byly ze dvou třetin důchodkyně a z jedné třetiny studentky. Mužské pohlaví zde kromě mě zastupoval jen jeden celkem zachovalý důchodce. Díky mému od přírody mladistvému vzhledu, k němuž v poslední době vlivem neustálého stresu ještě přispěl úbytek váhy skoro o deset kilo, byl jsem všemi jednoznačně považován za studentíka, což mi nevadilo. Náplň práce byla jednoduchá: dávat pozor, aby se návštěvníci nedotýkali výstavních exponátů v galerii. Dohromady nás bylo osm a každou hodinu jsme se posunuli na stanoviště nejbližšího kolegy proti směru hodinových ručiček. Začínalo se v deset ráno a končilo se v šest večer, na oběd jsme měli půlhodinovou pauzu. Dá se říci, že jsem měl štěstí, neboť zde právě probíhala výstava „BIEDERMAIER, Umění a kultura v českých zemích 1814–1848“, na níž jsem se beztak chystal coby divák. Nyní jsem měl tedy skutečně dost času prohlédnout si ji opravdu velmi důkladně. Obecně totiž do galerií nechodí takové masy návštěvníků, aby si uměnímilovný kustod nemohl přijít na své. Když jsem se kolegovi zmínil, že tu budu víc než týden, tak se pousmál a pravil, že už čtvrtý den toho budu mít po krk. On si vždy bere jednu výstavu na víkend, maximálně na tři dny, což je doba tak akorát na to, aby ho vystavené exponáty nezačaly nudit. Stejně to prý dělají i naše kolegyně. Jak se ukázalo, hradní jídelna pro zaměstnance zavřela dřív, než na mě vyšla pauzu na oběd a široko daleko nebylo žádné občerstvení v cenové relaci pro našince. To jsem pochopil, když jsem za obyčejnou salámovou bagetu v přilehlém bookshop café utratil čtyřicet korun a dalších čtyřicet za litr a půl minerálky. Zkonzumoval jsem to na lavičce Královské zahrady a kochal se přitom hřejivými slunečními paprsky. Kvůli zatemnění a klimatizaci v galerii mi po delší době uvnitř bylo totiž docela chladno. Na druhý den jsem si již přinesl z domova housky se salámem a sýrem a pomerančovou Poděbradku za patnáct korun. Původně jsem myslel, že v pondělí budu mít volno, protože všechny galerie, co znám, mají první den v týdnu zavřeno, ovšem ne tak Pražský Hrad. Návštěvníků moc nepřišlo, ale to mi nevadilo. Při službě v šatně a na balkóně, kam chodilo nejméně lidí, jsem si proto klidně četl knížku. Vzal jsem si Bukowského Faktótum, neboť hlavní hrdina románu je na tom ještě o dost hůře nežli já, což mě uklidňovalo. Jinak jsem však byl pilným a zvídavým divákem Biedermeiru, uměleckého a životního stylu, který vytvářela hlavně aristokracie a bohaté měšťanstvo. A musím přiznat, že za těch osm dní mi určité exponáty z doby nosočistoplen a klapkobřinkostrojů přirostly k srdci tak mocně, že jsem silně uvažoval o napsání seriózní srovnávací studie biedermeirovského nábytku s nábytkem dnešní doby.
Velice libopohledným jevilo se mi kupříkladu téměř dva metry dlouhé lehátko z ořechové dýhy, neskládací sice, avšak růžově čalouněné s motivem květin na potazích, stosedmdesát osm let staré. Navíc byl jeho součástí polštář ve tvaru srolovaného spacího pytle, zakončený rozšafným střapcem. Pravda, lehátko bylo sice poněkud těžší, odhadem alespoň půldruhého metráku, avšak ten, kdo je kdysi užíval na zahradě či na pláži, určitě příslušník vyšší vrstvy, najisto najal si lehátkonosiče, čímž poskytl práci nejméně dvěma až čtyřem chuďasům. Další pracovní příležitost skýtala zřejmě funkce kolébače či statné kolíbalky, neboť masivní kolébka zdéli více nežli jednoho metru, vyrobena Léta Páně osmnáctistéhodvacátého taktéž z ořechové dýhy a s rudými poduškami, rovněž nebyla vhodná pro drobnou a neupracovanou ručku matinky z lepší společnosti. Pomocí nástavce z přední strany kolébky klenul se nad ní
ozdobný had z pozlaceného dřeva. Nakolik traumaticky působila zdařilá napodobenina plaza na dítě či (vzhledem k předimenzované prostornosti kolébky) povícero dětí uvnitř ležících, to již dnes zřejmě nezjistíme. Také dětská gondolová postýlka z roku 1815 zdobená intarziemi s dnem asi metr od horního okraje nabízela otázku, zda děcko spící v této kryptě netrpělo nočními děsy. Každopádně se jednalo o kvalitní, poctivé a potěchu oka působící kusy nábytku, které vydržely staletí. Srovnáme-li tyto držáky s dnešním sortimentem, pak biedermaier jasně vítězí! Vzpomeňte si třeba, kolikrát se vám složilo lehátko na pláži, když jste se doň chtěli uvelebit. S biedermaierovskym lehátkem by se vám nic podobného stát nemohlo! Těžko bychom také v dnešní době hledali luxusní přenosný klozet-sedačku z bukového a třešňového dřeva, kůže a textilu, vyrobený roku 1830. Ze současného nemocničního prostředí známe pochopitelně podobně multifunkční židli přezdívanou gramofon, ta se však svým hrubým vzhledem s tímto svým elegantním pradědečkem dá srovnávat jen stěží. Navíc si troufám tvrdit, že málokterá rodina současné vyšší střední třídy béře si takovéto zařízení s sebou na výlety do přírody či za památkami naší krásné vlasti. Alespoň já jsem tedy nikoho, kdo by se vláčel lesem či starobylým městem s gramofonem v náručí dosud nepotkal, což je vlastně s podivem. Jak nás totiž učí Jeho Svatost Dalajlama ve své knize Cesta k plnohodnotnému životu na str. 32 českého vydání: „Vyměšování je svým způsobem hlavní funkcí našich těl!“ Klozet, tentokráte vysunovací, obsahoval i noční stolek z olšové dýhy a dubu, připomínající byvší vojenský buben. V souvislosti s tímto tématem musím se též zmínit o neblahé situaci využívání nočníků v naší době. Myslím si totiž, že nočníky jsou všeobecně na ústupu a nerad bych se dožil toho, že je jednou budu okukovat v nějakém muzeu či galerii jako přežilé veterány. Tento chmurný osud potkal například dřevěná plivátka, taktéž zde vystavená, pro svůj velkorysý objem vhodná snad i jako blítka. Klozety i plivátka byli návštěvníky hojně a důkladně okukovány, k jejich pravým účelům je naštěstí nikdo nepoužil, alespoň za mé služby k tomu nedošlo, čímž jsem splnil svou povinnost na výbornou.
Kromě nábytku tu z užitého umění byly vystaveny také dobový porcelán, sklo, móda, šperky, ba i dětské hračky. Vedle nejrůznějších mrkacích panen, panáčků a žebřiňáčků zaujal mě precizně vyrobený miniaturní kávový servis. Jako hračka by dnes však pravděpodobně neprošel Hospodářskou komorou, neboť byl celý z cínu. Zda se jím v době jeho vzniku nějaké šlechtické dítko při hraní otrávilo, to na popisce uvedeno nebylo. Vyjmenovávat autory zde vystavených obrazů asi nemá smysl, bylo jich na tucty. Mně osobně se nejvíce líbily drobné skicy z cest Josefa Mánesa. Na jedné z nich sedí u řeky pán v cylindru vedle z dámy s deštníkem, zatímco nad nimi letící divoká husa na ně doslova zvysoka kálí. Nechyběla ani ukázka z díla Antonína Langweila, za života tuberkulózního a neúspěšného malíře vedut, který se ovšem svou zmenšenou kopií Prahy z papíru stal ihned po smrti slavným a dodnes zůstává nedostižným vzorem všech modelářů. Návštěvníci tu mohli obdivovat jeho dokonalou zmenšeninu Vily Kinských.
Zajímal jsem se pochopitelně i o původ slova Biedermaier, které jsem si jako chabý němčinář překládal termíny poctivý správce statku či počestný šafář. Z katalogu k výstavě jsem zjistil, že jej vytvořili dva mnichovští redaktoři humoristických listů v druhé půlce devatenáctého století kombinací příjmení Biedermann a Bummelmaier, což byly v té době ustálené komické typy maloměšťáků. Pod takto nově vzniklým a tedy ironickým jménem pak tito dva filutové psali a ve svých plátcích tiskli záměrně naivní verše, opěvající usedlý životní styl a mravnost nade vše. Mystifikaci dlouho nikdo neprohlédl a naivní básník Biedermaier se dokonce dočkal knižního vydání. Teprve koncem století označil kdosi v novinách to klidné období spokojeného a idylického měšťáckého života po napoleonských válkách synonymem vymyšleného prostoduchého poety a Biedermaier jako styl byl na světe!
Bohužel ve středu jsem si v paměti připomněl slova kolegy z prvého dne v galerii, a sice že tři dny na jedné výstavě bohatě stačí. Přes všechny báječné a zajímavé exponáty jsem se začal nudit, a to tak, že velmi. Nejhorší to bylo v době po obědě od druhé či třetí do šesté hodiny. To jsem nudou doslova umíral. Kolegové se kolem mě měnili každý den, zůstali nejvýše dva tři dny, jen já tu strašil v kuse už skoro celý pracovní týden. Libopohledná lehátka, ozdobné kolébky a noční stolky už pro mě byly jen pouhé kusy zatraceného dřeva, v lepším případě jsem je prostě vůbec nevnímal. Byl jsem nevrlý a dokonce jsem se pohádal s jednou asi pětasedmdesátiletou kolegyní, která mě pravidelně chodila střídat o deset minut dřív, nežli měla. Měl jsem po krk toho věčného postávání a popocházení kolem stokrát viděných exponátů. I moje každodenní studené obědy se mi počaly zajídat. Rád bych si přes den alespoň chvíli zatelefonoval s nějakou spřízněnou duší, jenže v galerii pochopitelně platil přísný zákaz telefonování. Strašlivá nuda a stereotyp ubíjely zbytky mé duševní existence. Nakonec jsem si sám připadal jako muzeální exponát, voskový paňáca či panák ze slámy, kterou jsem měl každopádně v hlavě, jinak bych nikdy nevzal tohle místo za směšných pětapadesát korun na hodinu. Pak jsem si ale vzpomněl, že tohle je jediná práce, kterou jsem po dlouhé době sehnal a poněkud jsem vychladnul. Určité oživení přinesla sobota, neb jsem se s mladým kolegou studentem dostal prvně na oběd do hradní jídelny pro zaměstnance. Odpoledne se pak se mnou snažila flirtovat fešná kolegyně, taková žába, kterou teprve čekala maturita, ač jí prý bylo dvacet. Vypadala na patnáct, její verbální projev však byl na úrovni dítěte prvního stupně základní školy. Na minutku jsem uvažoval, že bych ji pozval na večeři, tedy vzhledem k svému nízkorozpočtovému životu spíše na jedno pivo, ale poté jsem tento nápad zavrhl jako příliš dobrodružný. Přece jen to bylo hodně mladé tele, které by mě mohlo snadno dostat do maléru, což bylo to poslední, oč jsem měl zájem.
Když jsem osmý den dopoledne přišel do galerie, cítil jsem již nastávající konec mého údělu na tomto místě. Proto už mě nemohl vyvést z míry ani zákaz čtení knih při službě, vydaný paní vedoucí. Přišly mraky lidí, den mi však uběhl kupodivu docela rychle. Večer jsem se rozloučil se všemi kolegy a s pocitem ulehčení vojáka, který se po dlouhé době konečně vrací z války do rodné vlasti, odebral jsem se domů, kde jsem usnul spánkem spravedlivých, aniž bych přemýšlel o tom, kam se ráno půjdu ptát na další práci. Ale to už je zase jiný příběh.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
A tak jsem se předposlední srpnovou neděli ráno, jsa hladce oholen, v slušivém béžovém saku, vypraných bleděmodrých džínách a vyleštěných černých polobotkách, zkrátka dokonalost sama, hlásil v pokladně Jízdárny Pražského hradu. Sympatická paní vedoucí mě představila mé nové sympatické kolegy, což byly ze dvou třetin důchodkyně a z jedné třetiny studentky. Mužské pohlaví zde kromě mě zastupoval jen jeden celkem zachovalý důchodce. Díky mému od přírody mladistvému vzhledu, k němuž v poslední době vlivem neustálého stresu ještě přispěl úbytek váhy skoro o deset kilo, byl jsem všemi jednoznačně považován za studentíka, což mi nevadilo. Náplň práce byla jednoduchá: dávat pozor, aby se návštěvníci nedotýkali výstavních exponátů v galerii. Dohromady nás bylo osm a každou hodinu jsme se posunuli na stanoviště nejbližšího kolegy proti směru hodinových ručiček. Začínalo se v deset ráno a končilo se v šest večer, na oběd jsme měli půlhodinovou pauzu. Dá se říci, že jsem měl štěstí, neboť zde právě probíhala výstava „BIEDERMAIER, Umění a kultura v českých zemích 1814–1848“, na níž jsem se beztak chystal coby divák. Nyní jsem měl tedy skutečně dost času prohlédnout si ji opravdu velmi důkladně. Obecně totiž do galerií nechodí takové masy návštěvníků, aby si uměnímilovný kustod nemohl přijít na své. Když jsem se kolegovi zmínil, že tu budu víc než týden, tak se pousmál a pravil, že už čtvrtý den toho budu mít po krk. On si vždy bere jednu výstavu na víkend, maximálně na tři dny, což je doba tak akorát na to, aby ho vystavené exponáty nezačaly nudit. Stejně to prý dělají i naše kolegyně. Jak se ukázalo, hradní jídelna pro zaměstnance zavřela dřív, než na mě vyšla pauzu na oběd a široko daleko nebylo žádné občerstvení v cenové relaci pro našince. To jsem pochopil, když jsem za obyčejnou salámovou bagetu v přilehlém bookshop café utratil čtyřicet korun a dalších čtyřicet za litr a půl minerálky. Zkonzumoval jsem to na lavičce Královské zahrady a kochal se přitom hřejivými slunečními paprsky. Kvůli zatemnění a klimatizaci v galerii mi po delší době uvnitř bylo totiž docela chladno. Na druhý den jsem si již přinesl z domova housky se salámem a sýrem a pomerančovou Poděbradku za patnáct korun. Původně jsem myslel, že v pondělí budu mít volno, protože všechny galerie, co znám, mají první den v týdnu zavřeno, ovšem ne tak Pražský Hrad. Návštěvníků moc nepřišlo, ale to mi nevadilo. Při službě v šatně a na balkóně, kam chodilo nejméně lidí, jsem si proto klidně četl knížku. Vzal jsem si Bukowského Faktótum, neboť hlavní hrdina románu je na tom ještě o dost hůře nežli já, což mě uklidňovalo. Jinak jsem však byl pilným a zvídavým divákem Biedermeiru, uměleckého a životního stylu, který vytvářela hlavně aristokracie a bohaté měšťanstvo. A musím přiznat, že za těch osm dní mi určité exponáty z doby nosočistoplen a klapkobřinkostrojů přirostly k srdci tak mocně, že jsem silně uvažoval o napsání seriózní srovnávací studie biedermeirovského nábytku s nábytkem dnešní doby.
Velice libopohledným jevilo se mi kupříkladu téměř dva metry dlouhé lehátko z ořechové dýhy, neskládací sice, avšak růžově čalouněné s motivem květin na potazích, stosedmdesát osm let staré. Navíc byl jeho součástí polštář ve tvaru srolovaného spacího pytle, zakončený rozšafným střapcem. Pravda, lehátko bylo sice poněkud těžší, odhadem alespoň půldruhého metráku, avšak ten, kdo je kdysi užíval na zahradě či na pláži, určitě příslušník vyšší vrstvy, najisto najal si lehátkonosiče, čímž poskytl práci nejméně dvěma až čtyřem chuďasům. Další pracovní příležitost skýtala zřejmě funkce kolébače či statné kolíbalky, neboť masivní kolébka zdéli více nežli jednoho metru, vyrobena Léta Páně osmnáctistéhodvacátého taktéž z ořechové dýhy a s rudými poduškami, rovněž nebyla vhodná pro drobnou a neupracovanou ručku matinky z lepší společnosti. Pomocí nástavce z přední strany kolébky klenul se nad ní
ozdobný had z pozlaceného dřeva. Nakolik traumaticky působila zdařilá napodobenina plaza na dítě či (vzhledem k předimenzované prostornosti kolébky) povícero dětí uvnitř ležících, to již dnes zřejmě nezjistíme. Také dětská gondolová postýlka z roku 1815 zdobená intarziemi s dnem asi metr od horního okraje nabízela otázku, zda děcko spící v této kryptě netrpělo nočními děsy. Každopádně se jednalo o kvalitní, poctivé a potěchu oka působící kusy nábytku, které vydržely staletí. Srovnáme-li tyto držáky s dnešním sortimentem, pak biedermaier jasně vítězí! Vzpomeňte si třeba, kolikrát se vám složilo lehátko na pláži, když jste se doň chtěli uvelebit. S biedermaierovskym lehátkem by se vám nic podobného stát nemohlo! Těžko bychom také v dnešní době hledali luxusní přenosný klozet-sedačku z bukového a třešňového dřeva, kůže a textilu, vyrobený roku 1830. Ze současného nemocničního prostředí známe pochopitelně podobně multifunkční židli přezdívanou gramofon, ta se však svým hrubým vzhledem s tímto svým elegantním pradědečkem dá srovnávat jen stěží. Navíc si troufám tvrdit, že málokterá rodina současné vyšší střední třídy béře si takovéto zařízení s sebou na výlety do přírody či za památkami naší krásné vlasti. Alespoň já jsem tedy nikoho, kdo by se vláčel lesem či starobylým městem s gramofonem v náručí dosud nepotkal, což je vlastně s podivem. Jak nás totiž učí Jeho Svatost Dalajlama ve své knize Cesta k plnohodnotnému životu na str. 32 českého vydání: „Vyměšování je svým způsobem hlavní funkcí našich těl!“ Klozet, tentokráte vysunovací, obsahoval i noční stolek z olšové dýhy a dubu, připomínající byvší vojenský buben. V souvislosti s tímto tématem musím se též zmínit o neblahé situaci využívání nočníků v naší době. Myslím si totiž, že nočníky jsou všeobecně na ústupu a nerad bych se dožil toho, že je jednou budu okukovat v nějakém muzeu či galerii jako přežilé veterány. Tento chmurný osud potkal například dřevěná plivátka, taktéž zde vystavená, pro svůj velkorysý objem vhodná snad i jako blítka. Klozety i plivátka byli návštěvníky hojně a důkladně okukovány, k jejich pravým účelům je naštěstí nikdo nepoužil, alespoň za mé služby k tomu nedošlo, čímž jsem splnil svou povinnost na výbornou.
Kromě nábytku tu z užitého umění byly vystaveny také dobový porcelán, sklo, móda, šperky, ba i dětské hračky. Vedle nejrůznějších mrkacích panen, panáčků a žebřiňáčků zaujal mě precizně vyrobený miniaturní kávový servis. Jako hračka by dnes však pravděpodobně neprošel Hospodářskou komorou, neboť byl celý z cínu. Zda se jím v době jeho vzniku nějaké šlechtické dítko při hraní otrávilo, to na popisce uvedeno nebylo. Vyjmenovávat autory zde vystavených obrazů asi nemá smysl, bylo jich na tucty. Mně osobně se nejvíce líbily drobné skicy z cest Josefa Mánesa. Na jedné z nich sedí u řeky pán v cylindru vedle z dámy s deštníkem, zatímco nad nimi letící divoká husa na ně doslova zvysoka kálí. Nechyběla ani ukázka z díla Antonína Langweila, za života tuberkulózního a neúspěšného malíře vedut, který se ovšem svou zmenšenou kopií Prahy z papíru stal ihned po smrti slavným a dodnes zůstává nedostižným vzorem všech modelářů. Návštěvníci tu mohli obdivovat jeho dokonalou zmenšeninu Vily Kinských.
Zajímal jsem se pochopitelně i o původ slova Biedermaier, které jsem si jako chabý němčinář překládal termíny poctivý správce statku či počestný šafář. Z katalogu k výstavě jsem zjistil, že jej vytvořili dva mnichovští redaktoři humoristických listů v druhé půlce devatenáctého století kombinací příjmení Biedermann a Bummelmaier, což byly v té době ustálené komické typy maloměšťáků. Pod takto nově vzniklým a tedy ironickým jménem pak tito dva filutové psali a ve svých plátcích tiskli záměrně naivní verše, opěvající usedlý životní styl a mravnost nade vše. Mystifikaci dlouho nikdo neprohlédl a naivní básník Biedermaier se dokonce dočkal knižního vydání. Teprve koncem století označil kdosi v novinách to klidné období spokojeného a idylického měšťáckého života po napoleonských válkách synonymem vymyšleného prostoduchého poety a Biedermaier jako styl byl na světe!
Bohužel ve středu jsem si v paměti připomněl slova kolegy z prvého dne v galerii, a sice že tři dny na jedné výstavě bohatě stačí. Přes všechny báječné a zajímavé exponáty jsem se začal nudit, a to tak, že velmi. Nejhorší to bylo v době po obědě od druhé či třetí do šesté hodiny. To jsem nudou doslova umíral. Kolegové se kolem mě měnili každý den, zůstali nejvýše dva tři dny, jen já tu strašil v kuse už skoro celý pracovní týden. Libopohledná lehátka, ozdobné kolébky a noční stolky už pro mě byly jen pouhé kusy zatraceného dřeva, v lepším případě jsem je prostě vůbec nevnímal. Byl jsem nevrlý a dokonce jsem se pohádal s jednou asi pětasedmdesátiletou kolegyní, která mě pravidelně chodila střídat o deset minut dřív, nežli měla. Měl jsem po krk toho věčného postávání a popocházení kolem stokrát viděných exponátů. I moje každodenní studené obědy se mi počaly zajídat. Rád bych si přes den alespoň chvíli zatelefonoval s nějakou spřízněnou duší, jenže v galerii pochopitelně platil přísný zákaz telefonování. Strašlivá nuda a stereotyp ubíjely zbytky mé duševní existence. Nakonec jsem si sám připadal jako muzeální exponát, voskový paňáca či panák ze slámy, kterou jsem měl každopádně v hlavě, jinak bych nikdy nevzal tohle místo za směšných pětapadesát korun na hodinu. Pak jsem si ale vzpomněl, že tohle je jediná práce, kterou jsem po dlouhé době sehnal a poněkud jsem vychladnul. Určité oživení přinesla sobota, neb jsem se s mladým kolegou studentem dostal prvně na oběd do hradní jídelny pro zaměstnance. Odpoledne se pak se mnou snažila flirtovat fešná kolegyně, taková žába, kterou teprve čekala maturita, ač jí prý bylo dvacet. Vypadala na patnáct, její verbální projev však byl na úrovni dítěte prvního stupně základní školy. Na minutku jsem uvažoval, že bych ji pozval na večeři, tedy vzhledem k svému nízkorozpočtovému životu spíše na jedno pivo, ale poté jsem tento nápad zavrhl jako příliš dobrodružný. Přece jen to bylo hodně mladé tele, které by mě mohlo snadno dostat do maléru, což bylo to poslední, oč jsem měl zájem.
Když jsem osmý den dopoledne přišel do galerie, cítil jsem již nastávající konec mého údělu na tomto místě. Proto už mě nemohl vyvést z míry ani zákaz čtení knih při službě, vydaný paní vedoucí. Přišly mraky lidí, den mi však uběhl kupodivu docela rychle. Večer jsem se rozloučil se všemi kolegy a s pocitem ulehčení vojáka, který se po dlouhé době konečně vrací z války do rodné vlasti, odebral jsem se domů, kde jsem usnul spánkem spravedlivých, aniž bych přemýšlel o tom, kam se ráno půjdu ptát na další práci. Ale to už je zase jiný příběh.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
pátek 4. března 2011
Šest dní pičusem v chrámu konzumu
(věnováno Honzovi Pucimu)
I.
Péče o zuby má nezanedbatelný vliv na výslovnost. Všiml jsem si toho v novém zaměstnání člena ostrahy obchodního domu Siréna na kolegovi, jemuž mě přidělili, aby mě zaučil. Metr šedesát pět vysoký asičtyřicátník, odbarvený blonďák s účesem alá Duran Duran z jejich prvních alb, měl chrup vskutku zanedbaný. Místy byl zkažený, místy úplně absentoval. Důsledkem toho kolega poněkud šišlal, a já se ho tudíž musel na všechno ptát dvakrát, protože jsem mu vážně nerozuměl. Opravdu smutný konec krále diskoték osmdesátých let, zhodnotil jsem jeho současný stav. Nicméně výsměch z mé strany nebyl zcela na místě, neb jsem byl zaměstnán na stejné pozici jako on. Takto tedy končí alternativní básníci, povzdychl jsem si a šel s Duranduranem na obchůzku po baráku. Pokud jsem rozluštil důležité informace, jež mi sděloval, ihned jsem je zapomínal. Náš šéf jakoby z oka vypadl režiséru Menzelovi, jak vzhledem, tak i mimikou a hlasem. Neodpovídal akorát služební oděv respektive uniforma. Možná to i Menzel byl a připravoval se na natáčení svého nového filmu, tentokráte z prostředí hypermarketu. Představil mi dalšího kolegu, což byl asi sedmatřicetiletý, na svůj věk zachovalý a štíhlý slovenský Cikán, jeden z těch slušných, to se rozumí, neboť měl práci. Sice také šišlal, ale ne tolik jako Duranduran. Nikdo z nich neměl pořádný chrup ani inteligenci, zato to byli všichni závislí tabakisté. Proboha, jak jsem se vlastně dostal na tohle místo? Aha, už vím.
Necelý měsíc poté, co jsem zhnusen skončil v bulvární tiskové agentuře MediaFuck, v níž jsem působil sedm neděl coby reportér domácího zpravodajství, jsem se zařekl, že do médií už se nikdy nevrátím. A od jednoho staršího kamaráda jsem dostal tip na údajně pohodovou práci v obchoďáku, kde shánějí někoho aspoň trochu inteligentního do okénka s informacemi.
„Sice jsou to dvanáctky, ale nic tam neděláš. Prostě si odsedíš dvanáct hodin v kanceláři u počítače, akorát, že občas budeš muset mluvit anglicky s cizincema, co se tě budou ptát, v kterým patře se co prodává, ale mezitím si tam budeš moct v klidu psát ty svoje voloviny. Měl jsem to jít dělat sám, páč mě chtěli vyhodit z práce, ale nakonec zůstávám, takže tohle místo je teď volný, a je to fakt dobrá zašívárna, akorát pro tebe,“ tvrdil mi bezelstně ten dobrý muž a já neměl žádný důvod mu nevěřit.
A tak jsem se prvního července hlásil ve slušivé uniformě na hlavní vrátnici u výše zmíněného pana Pseudomenzela v očekávání parádní zašívárny, prospěšné pro mou literární dráhu. Bohužel realita byla poněkud jiná, pan Menzel mi ji záhy vysvětlil. Nejdřív prý musím aspoň měsíc pochůzkovat jako řadový sekuriťák po obchoďáku, abych poznal jak to tu chodí, který kšeft kde sídlí a mohl pak turistům podávat zasvěcené informace. Pro začátek jsem vyfasoval tři denní a dvě noční služby. Většinu dne jsem tedy chodil s vysílačkou po marketu od podzemních garáží až po střechu, a dával pozor na podezřelá individua, hlavně na narkomany a bezdomovce, aby nefetovali či se neumývali na toaletách nebo aby neposedávali s čúčem před obchoďákem. Upřímně řečeno nebyl jsem v tom příliš aktivní, buzerovat druhé mě totiž nikdo moc nebavilo. Problém byl v tom, že teď jsem měl buzerování v popisu práce. Byl jsem tak trochu v pasti. Snažil jsem se utěšovat tím, že slavný spisovatel George Orwell pracoval v Barmě jako policajt, a to dokonce několik let, ale příliš to nepomáhalo. Kamaráda, který mi dohodil tuhle „zašívárnu“ jsem začal celkem rychle nenávidět. S vypětím všech duševních sil přežil jsem ty tři nekonečné denní služby mezi mladými nedouky s IQ tykve a vysloužilými bachaři, kteří si na obchůzky rádi brali obušky, nože či slzný sprej, a přichystal se na svou první noční.
II.
Před jedenáctou večer sedím na lavičce pod eskalátory v osvětleném obchoďáku oblečen v černém obleku. Dojem funebráka kazí jen výšivka s logem agentury pod pravou klopou. Kolem jednotlivých obchodů a výloh pobíhají Ukrajinky s mopy a vysavači a poklízejí podlahu. Mladý Slovák před sebou tlačí čisticí rolbu a hubená starší Češka asexualního vzhledu s kruhy pod očima je kontroluje a komanduje. Do toho občas ublinknou infantilní elektronkovou melodii dvě dětská autíčka, žluté taxi baby a modrý policejní anton.
„Přízemí hotovo,“ oznamuje mi zanedlouho komandantka, „Můžeme jít na další patro.“
Beze mě však nemůžou nikam, neboť jsem pánem klíčů od vchodu ve všech patrech, Pan Důležitý, cha! Ospale se zvedám z lavičky se svazkem klíčů v rukou a mířím vstříc dalším dobrodružstvím dnešní noci.
„Kde je Larisa?“ ptá se komandantka v prvním patře a já si vzpomenu na stejnojmennou deku, kterou mě a bráchu máma či babička přikrývaly na chalupě, když jsme byli malí.
„Vem si larisu,“ říkaly vždycky obě shodně, ačkoli se neměly vzájemně v lásce. Teď už jsem ale velký, alespoň papírově podle data narození. Má životní rozhodnutí jako by se ale bála zplnoletnět a dospět. Už pátým dnem mě svědí pravé oko, které si tím pádem pořád mnu, čímž to logicky nemůže nikdy skončit. Příčinou svědění je bezpochyby šampón, jenž mi při pondělní koupeli omylem vnikl do oka. Tak mě napadá, zda slavnému vojevůdci Janu Žižkovi z Trocnova nevyžral to první oko v dětství obyčejný šampón. Pokud budu za pár dní pouze jednooký, mohl bych tím svou teorii významně podpořit. Pak už by jen zbývalo exhumovat Žižkovy ostatky a provést pečlivou analýzu DNA jeho očních jamek. Prozatím však ještě vidím, což mě zase vrací do reality půlnočního úklidu obchodního domu, kde poklimbávám na lavičce se svazkem klíčů a černou vysílačkou vedle sebe.
Po půl jedné už na to házím bobek a v druhém patře se na lavičce snažím zaujmout polohu vleže. Chybí mi ale polštář pod hlavu, kovové madlo mě tlačí do krku a navíc studí. Ukrajinka neurčitého věku se zlatými zuby se snaží o komunikaci, zřejmě by se ráda přivdala "na západ". Mohli bychom pak zplodit malého sekuriťáčka a malou uklízečku, nefalšovanou panslovanskou elitu, pačemu nět? Anebo si prostě chtěla jenom promluvit. Je to asi pocit na prd, jet dělat takhle mizernou práci do cizí země, kde se na vás všichni dívají skrz prsty jen jako na levnou pracovní sílu. Člověk už si pak asi připadá spíš jako podčlověk. Osobně se sice nepovažuji za nadčlověka, jen prostě nejsem ten typ, co píchá imigrantky z východu, takže z toho stejně nic nebude. Kdyby byla aspoň hezká. Ostatně život přece není jen samý pich. Ještě štěstí, že já sám nemusím jet šúrovat podlahy k našim teutonským sousedům coby gastarbajtr a untrmenš. A vůbec, vzhledem k tomu, že dědeček byl Germán, by se to ani nehodilo. Co ale musím, je zvednout ten svůj línej zadek z lavičky a jít otevřít další patro.
Ve čtyři hodiny ve čtvrtém patře je mi po dvouhodinovém spánku na vrátnici o úklidové přestávce vážně parádně. Navíc jsem pohodlně rozvalen v oddělení nábytku na pohodlňoučké lenošce za dvacet táců, hlavu a ramena obložena polštáři. To je blaho! Jak vidno, filosofie povalečství se tedy někdy dá realizovat i v zaměstnání. Úklidová četa je zatím v plné práci. Pohled mi párkrát sklouzne po skupině figurín přímo naproti mně, která má představovat spokojenou a usměvavou rodinku. Je tu taťka, mamka a jejich dvě ratolesti, kluk a holka. Postavy mají jak z učebnice anatomie. Jejich hlavu rodiny už jsem málem i pozdravil. A už je tady konec úklidu. Zhasínám světla, zamykám dveře a jedu dolů na vrátnici.
Aniž bych chtěl, musím si před pátou ráno vyslechnout životní příběh kupodivu pouze šedesátiletého zcela bělovlasého a bělovousého kolegy, na kterého přesně pasuje výraz „plesnivej dědek.“ Mezi přerostlými a zažloutlými nehty mu bliká rudý oharek cigarety. Z téměř bezzubých úst vypouští modravě šedý dým a začíná mi odšišlávat svůj životní příběh, a to zrovna v době, kdy jsem si chtěl zdřímnout. Do listopadu osmdesát devět byl prý esenbákem a pak ho vyhodili. Rozvedl se a začal podnikat na Slovensku, kde se znovu oženil.
„Měl sem druhou nejkrásnější ženu ze Slovenska, to byla miss!“ zdůrazňuje dědek a chválí i sám sebe: „Já byl tenkrát kulturista, měl sem stotřicetšest kilo!“ Dělal ochranku pro velká zvířata, stýkal se s politiky, s Klausem prý chodil na tenis i na pivo. Vydělal si milióny. Pak se ale zapletl s mafií.
„Tohle ti udělaj, když je naštveš,“ zahuhňal, otevřel ústa a přejel si prstem podél celé horní dásně, kde měl jen jediný zub. Pak se s ním rozvedla druhá žena a vzala ho, jak se říká, pěkně u huby.
„Nikdy si neber Slovenku,“ varoval mě. „Našla si ňákýho malýho plešatýho debila, co jí mlátil. Ten mi dal desetikorunu a vyhodil mě z baráku,“ líčí dědek svůj existenční pád. Vychoval celkem šest dětí, z nichž ho polovina připravila o zbytek majetku. Dnes bydlí po ubytovnách a taky přespává v práci.
„Ale vypadam na šedesát eště zachovale, pořídim si nový zuby, sbalim ňákou o dvacet, třicet let mladší ženskou a pak se jim všem budu smát,“ plánuje si dědek budoucnost. Těžko říct, někdy je přání otcem myšlenky, nicméně tohle se mu asi nepodaří. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli bych mu to přál. Jeho příběh mě vlastně příliš nedojal. Asi že jsem esenbáky nikdy neměl rád, a kulturisty a missky už vůbec ne.
III.
Zatímco na první noční mě vedoucí směny nechal dvě hodiny vyspat, a při takzvaném dohlížení na úklid jsem se bavil psaním poznámek do mobilu, druhou noční jsem sloužil bez odpočinku. Asi zřejmě proto jsem se nad ránem ztratil v podzemních garážích. Klimbal jsem za chůze jako somnambul a náhle jsem prostě nevěděl, kde jsem. Ještě, že jsem s sebou měl tu vysílačku. Nakonec mě našli a přivedli zpátky na vrátnici. V osm ráno jsem odtamtud odešel vyčerpaný nevyspáním a doma jsem hned zalehnul do postele. Měl jsem před sebou tři a půl dne volna a pak mě čekaly další dvě denní a dvě noční služby. Z té představy mi bylo vážně na blití. Když jsem se večer probudil, náhle jsem věděl, že tam už nepáchnu. Druhý den jsem zatelefonoval Menzelovi, že končím. Hrozně se divil, nechápal to. Měl jsem u něj přece tak dobře rozjetou kariéru, vždyť už za měsíc jsem to mohl dotáhnout až do informací! Nicméně se s tím musel vyrovnat. A tak se stalo, že jsem byl po šesti dnech zaměstnání v chrámu konzumu zase bez práce, bez peněz, bez ženský a bez perspektivy. A kupodivu se mi hrozně ulevilo.
A komu to nestačilo, pro toho tu je ještě nášup v podobě básně:
Viki Shock
Plešatej Revolver
(báseň, napsaná v čase autorovy služby v obchodním domě Siréna, názorně ilustrující jeho tehdejší duševní stav)
Revolver s bílými vlasy
potřeboval bych asi.
Kulka mi stačí jenom jedna,
by byla skončena má existence bědná.
Má existence povaleče,
již s sebou moje tělo vleče.
Ou yes, ou yes,
well, well, well,
navalte braši ten Revolver!
Ruleta ruská už mě nebaví,
chci kulku přímo do hlavy.
Do šišky, z níž nic vzácného nevzešlo,
do z prdu kuličky, kam vzdělání se nevešlo.
Ten Revolver asi
nemusí mít bílé vlasy,
může být zcela lysý.
Ou yes, ou yes,
well, well, well,
navalte braši plešatej Revolver!
Topit a věšet se nebudu,
to bych si udělal ostudu.
Skákat z mostu či okna,
Okeny předtím si lokna,
to může skončiti všelijak,
jistotu neměl bych však.
Plyn doma nemám,
pod vlak se mi nechce,
důstojně sejíti se světa nejde tak lehce.
Jsa člověk chudý jak kostelní myš,
i s vlastním zánikem mám já to kříž!
Kolikpak stoji dneska kvér?
Úplnej majlant, to není fér!
Přátelé moji, kupte mi Revolver!
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
I.
Péče o zuby má nezanedbatelný vliv na výslovnost. Všiml jsem si toho v novém zaměstnání člena ostrahy obchodního domu Siréna na kolegovi, jemuž mě přidělili, aby mě zaučil. Metr šedesát pět vysoký asičtyřicátník, odbarvený blonďák s účesem alá Duran Duran z jejich prvních alb, měl chrup vskutku zanedbaný. Místy byl zkažený, místy úplně absentoval. Důsledkem toho kolega poněkud šišlal, a já se ho tudíž musel na všechno ptát dvakrát, protože jsem mu vážně nerozuměl. Opravdu smutný konec krále diskoték osmdesátých let, zhodnotil jsem jeho současný stav. Nicméně výsměch z mé strany nebyl zcela na místě, neb jsem byl zaměstnán na stejné pozici jako on. Takto tedy končí alternativní básníci, povzdychl jsem si a šel s Duranduranem na obchůzku po baráku. Pokud jsem rozluštil důležité informace, jež mi sděloval, ihned jsem je zapomínal. Náš šéf jakoby z oka vypadl režiséru Menzelovi, jak vzhledem, tak i mimikou a hlasem. Neodpovídal akorát služební oděv respektive uniforma. Možná to i Menzel byl a připravoval se na natáčení svého nového filmu, tentokráte z prostředí hypermarketu. Představil mi dalšího kolegu, což byl asi sedmatřicetiletý, na svůj věk zachovalý a štíhlý slovenský Cikán, jeden z těch slušných, to se rozumí, neboť měl práci. Sice také šišlal, ale ne tolik jako Duranduran. Nikdo z nich neměl pořádný chrup ani inteligenci, zato to byli všichni závislí tabakisté. Proboha, jak jsem se vlastně dostal na tohle místo? Aha, už vím.
Necelý měsíc poté, co jsem zhnusen skončil v bulvární tiskové agentuře MediaFuck, v níž jsem působil sedm neděl coby reportér domácího zpravodajství, jsem se zařekl, že do médií už se nikdy nevrátím. A od jednoho staršího kamaráda jsem dostal tip na údajně pohodovou práci v obchoďáku, kde shánějí někoho aspoň trochu inteligentního do okénka s informacemi.
„Sice jsou to dvanáctky, ale nic tam neděláš. Prostě si odsedíš dvanáct hodin v kanceláři u počítače, akorát, že občas budeš muset mluvit anglicky s cizincema, co se tě budou ptát, v kterým patře se co prodává, ale mezitím si tam budeš moct v klidu psát ty svoje voloviny. Měl jsem to jít dělat sám, páč mě chtěli vyhodit z práce, ale nakonec zůstávám, takže tohle místo je teď volný, a je to fakt dobrá zašívárna, akorát pro tebe,“ tvrdil mi bezelstně ten dobrý muž a já neměl žádný důvod mu nevěřit.
A tak jsem se prvního července hlásil ve slušivé uniformě na hlavní vrátnici u výše zmíněného pana Pseudomenzela v očekávání parádní zašívárny, prospěšné pro mou literární dráhu. Bohužel realita byla poněkud jiná, pan Menzel mi ji záhy vysvětlil. Nejdřív prý musím aspoň měsíc pochůzkovat jako řadový sekuriťák po obchoďáku, abych poznal jak to tu chodí, který kšeft kde sídlí a mohl pak turistům podávat zasvěcené informace. Pro začátek jsem vyfasoval tři denní a dvě noční služby. Většinu dne jsem tedy chodil s vysílačkou po marketu od podzemních garáží až po střechu, a dával pozor na podezřelá individua, hlavně na narkomany a bezdomovce, aby nefetovali či se neumývali na toaletách nebo aby neposedávali s čúčem před obchoďákem. Upřímně řečeno nebyl jsem v tom příliš aktivní, buzerovat druhé mě totiž nikdo moc nebavilo. Problém byl v tom, že teď jsem měl buzerování v popisu práce. Byl jsem tak trochu v pasti. Snažil jsem se utěšovat tím, že slavný spisovatel George Orwell pracoval v Barmě jako policajt, a to dokonce několik let, ale příliš to nepomáhalo. Kamaráda, který mi dohodil tuhle „zašívárnu“ jsem začal celkem rychle nenávidět. S vypětím všech duševních sil přežil jsem ty tři nekonečné denní služby mezi mladými nedouky s IQ tykve a vysloužilými bachaři, kteří si na obchůzky rádi brali obušky, nože či slzný sprej, a přichystal se na svou první noční.
II.
Před jedenáctou večer sedím na lavičce pod eskalátory v osvětleném obchoďáku oblečen v černém obleku. Dojem funebráka kazí jen výšivka s logem agentury pod pravou klopou. Kolem jednotlivých obchodů a výloh pobíhají Ukrajinky s mopy a vysavači a poklízejí podlahu. Mladý Slovák před sebou tlačí čisticí rolbu a hubená starší Češka asexualního vzhledu s kruhy pod očima je kontroluje a komanduje. Do toho občas ublinknou infantilní elektronkovou melodii dvě dětská autíčka, žluté taxi baby a modrý policejní anton.
„Přízemí hotovo,“ oznamuje mi zanedlouho komandantka, „Můžeme jít na další patro.“
Beze mě však nemůžou nikam, neboť jsem pánem klíčů od vchodu ve všech patrech, Pan Důležitý, cha! Ospale se zvedám z lavičky se svazkem klíčů v rukou a mířím vstříc dalším dobrodružstvím dnešní noci.
„Kde je Larisa?“ ptá se komandantka v prvním patře a já si vzpomenu na stejnojmennou deku, kterou mě a bráchu máma či babička přikrývaly na chalupě, když jsme byli malí.
„Vem si larisu,“ říkaly vždycky obě shodně, ačkoli se neměly vzájemně v lásce. Teď už jsem ale velký, alespoň papírově podle data narození. Má životní rozhodnutí jako by se ale bála zplnoletnět a dospět. Už pátým dnem mě svědí pravé oko, které si tím pádem pořád mnu, čímž to logicky nemůže nikdy skončit. Příčinou svědění je bezpochyby šampón, jenž mi při pondělní koupeli omylem vnikl do oka. Tak mě napadá, zda slavnému vojevůdci Janu Žižkovi z Trocnova nevyžral to první oko v dětství obyčejný šampón. Pokud budu za pár dní pouze jednooký, mohl bych tím svou teorii významně podpořit. Pak už by jen zbývalo exhumovat Žižkovy ostatky a provést pečlivou analýzu DNA jeho očních jamek. Prozatím však ještě vidím, což mě zase vrací do reality půlnočního úklidu obchodního domu, kde poklimbávám na lavičce se svazkem klíčů a černou vysílačkou vedle sebe.
Po půl jedné už na to házím bobek a v druhém patře se na lavičce snažím zaujmout polohu vleže. Chybí mi ale polštář pod hlavu, kovové madlo mě tlačí do krku a navíc studí. Ukrajinka neurčitého věku se zlatými zuby se snaží o komunikaci, zřejmě by se ráda přivdala "na západ". Mohli bychom pak zplodit malého sekuriťáčka a malou uklízečku, nefalšovanou panslovanskou elitu, pačemu nět? Anebo si prostě chtěla jenom promluvit. Je to asi pocit na prd, jet dělat takhle mizernou práci do cizí země, kde se na vás všichni dívají skrz prsty jen jako na levnou pracovní sílu. Člověk už si pak asi připadá spíš jako podčlověk. Osobně se sice nepovažuji za nadčlověka, jen prostě nejsem ten typ, co píchá imigrantky z východu, takže z toho stejně nic nebude. Kdyby byla aspoň hezká. Ostatně život přece není jen samý pich. Ještě štěstí, že já sám nemusím jet šúrovat podlahy k našim teutonským sousedům coby gastarbajtr a untrmenš. A vůbec, vzhledem k tomu, že dědeček byl Germán, by se to ani nehodilo. Co ale musím, je zvednout ten svůj línej zadek z lavičky a jít otevřít další patro.
Ve čtyři hodiny ve čtvrtém patře je mi po dvouhodinovém spánku na vrátnici o úklidové přestávce vážně parádně. Navíc jsem pohodlně rozvalen v oddělení nábytku na pohodlňoučké lenošce za dvacet táců, hlavu a ramena obložena polštáři. To je blaho! Jak vidno, filosofie povalečství se tedy někdy dá realizovat i v zaměstnání. Úklidová četa je zatím v plné práci. Pohled mi párkrát sklouzne po skupině figurín přímo naproti mně, která má představovat spokojenou a usměvavou rodinku. Je tu taťka, mamka a jejich dvě ratolesti, kluk a holka. Postavy mají jak z učebnice anatomie. Jejich hlavu rodiny už jsem málem i pozdravil. A už je tady konec úklidu. Zhasínám světla, zamykám dveře a jedu dolů na vrátnici.
Aniž bych chtěl, musím si před pátou ráno vyslechnout životní příběh kupodivu pouze šedesátiletého zcela bělovlasého a bělovousého kolegy, na kterého přesně pasuje výraz „plesnivej dědek.“ Mezi přerostlými a zažloutlými nehty mu bliká rudý oharek cigarety. Z téměř bezzubých úst vypouští modravě šedý dým a začíná mi odšišlávat svůj životní příběh, a to zrovna v době, kdy jsem si chtěl zdřímnout. Do listopadu osmdesát devět byl prý esenbákem a pak ho vyhodili. Rozvedl se a začal podnikat na Slovensku, kde se znovu oženil.
„Měl sem druhou nejkrásnější ženu ze Slovenska, to byla miss!“ zdůrazňuje dědek a chválí i sám sebe: „Já byl tenkrát kulturista, měl sem stotřicetšest kilo!“ Dělal ochranku pro velká zvířata, stýkal se s politiky, s Klausem prý chodil na tenis i na pivo. Vydělal si milióny. Pak se ale zapletl s mafií.
„Tohle ti udělaj, když je naštveš,“ zahuhňal, otevřel ústa a přejel si prstem podél celé horní dásně, kde měl jen jediný zub. Pak se s ním rozvedla druhá žena a vzala ho, jak se říká, pěkně u huby.
„Nikdy si neber Slovenku,“ varoval mě. „Našla si ňákýho malýho plešatýho debila, co jí mlátil. Ten mi dal desetikorunu a vyhodil mě z baráku,“ líčí dědek svůj existenční pád. Vychoval celkem šest dětí, z nichž ho polovina připravila o zbytek majetku. Dnes bydlí po ubytovnách a taky přespává v práci.
„Ale vypadam na šedesát eště zachovale, pořídim si nový zuby, sbalim ňákou o dvacet, třicet let mladší ženskou a pak se jim všem budu smát,“ plánuje si dědek budoucnost. Těžko říct, někdy je přání otcem myšlenky, nicméně tohle se mu asi nepodaří. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli bych mu to přál. Jeho příběh mě vlastně příliš nedojal. Asi že jsem esenbáky nikdy neměl rád, a kulturisty a missky už vůbec ne.
III.
Zatímco na první noční mě vedoucí směny nechal dvě hodiny vyspat, a při takzvaném dohlížení na úklid jsem se bavil psaním poznámek do mobilu, druhou noční jsem sloužil bez odpočinku. Asi zřejmě proto jsem se nad ránem ztratil v podzemních garážích. Klimbal jsem za chůze jako somnambul a náhle jsem prostě nevěděl, kde jsem. Ještě, že jsem s sebou měl tu vysílačku. Nakonec mě našli a přivedli zpátky na vrátnici. V osm ráno jsem odtamtud odešel vyčerpaný nevyspáním a doma jsem hned zalehnul do postele. Měl jsem před sebou tři a půl dne volna a pak mě čekaly další dvě denní a dvě noční služby. Z té představy mi bylo vážně na blití. Když jsem se večer probudil, náhle jsem věděl, že tam už nepáchnu. Druhý den jsem zatelefonoval Menzelovi, že končím. Hrozně se divil, nechápal to. Měl jsem u něj přece tak dobře rozjetou kariéru, vždyť už za měsíc jsem to mohl dotáhnout až do informací! Nicméně se s tím musel vyrovnat. A tak se stalo, že jsem byl po šesti dnech zaměstnání v chrámu konzumu zase bez práce, bez peněz, bez ženský a bez perspektivy. A kupodivu se mi hrozně ulevilo.
A komu to nestačilo, pro toho tu je ještě nášup v podobě básně:
Viki Shock
Plešatej Revolver
(báseň, napsaná v čase autorovy služby v obchodním domě Siréna, názorně ilustrující jeho tehdejší duševní stav)
Revolver s bílými vlasy
potřeboval bych asi.
Kulka mi stačí jenom jedna,
by byla skončena má existence bědná.
Má existence povaleče,
již s sebou moje tělo vleče.
Ou yes, ou yes,
well, well, well,
navalte braši ten Revolver!
Ruleta ruská už mě nebaví,
chci kulku přímo do hlavy.
Do šišky, z níž nic vzácného nevzešlo,
do z prdu kuličky, kam vzdělání se nevešlo.
Ten Revolver asi
nemusí mít bílé vlasy,
může být zcela lysý.
Ou yes, ou yes,
well, well, well,
navalte braši plešatej Revolver!
Topit a věšet se nebudu,
to bych si udělal ostudu.
Skákat z mostu či okna,
Okeny předtím si lokna,
to může skončiti všelijak,
jistotu neměl bych však.
Plyn doma nemám,
pod vlak se mi nechce,
důstojně sejíti se světa nejde tak lehce.
Jsa člověk chudý jak kostelní myš,
i s vlastním zánikem mám já to kříž!
Kolikpak stoji dneska kvér?
Úplnej majlant, to není fér!
Přátelé moji, kupte mi Revolver!
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
pátek 25. února 2011
Opilý reportér zasahuje
Holešovice: Policisté zadrželi střešního zloděje
Muže, který kradl střešní tašky z budovy bývalého nádraží Praha-Bubny, zadrželi ve středu před půlnocí policisté. Pachatel byl podle zasahujících policistů na místě přistižen již po několikáté. Tentokrát mu byl osudný všímavý chodec, který na zloděje telefonem upozornil policejní hlídku. Nyní policisté prošetřují, zda se jedná o trestný čin či pouze o přestupek. (pip)
(Publikováno na internetovém serveru Pražského Deníku v pátek 18. dubna 2008 v rubrice Krátce.)
Kajícně doznávám, že tím všímavým chodcem a zároveň autorem krátkého článku byla má maličkost, a lapenému zločinci se za svou denunciaci hluboce omlouvám. Ale jak k tomu všemu vlastně došlo? Inu, to bylo tak: Po půlroční pauze na pracáku, kdy jsem si k podpoře přivydělával psaním literárních recenzí, jsem byl nucen konstatovat, že takhle se dlouho žít nedá. A tak jsem vzal práci reportéra domácího zpravodajství tiskové agentury MediaFuck, která se rozhodla, že položí zdejší ČTK na lopatky, což se jí, pokud vím, dodnes nepodařilo.
Jak jsem brzy pochopil, MediaFuck byl klasický bulvár, ačkoli si hrál na něco lepšího. Agentura sídlila v jednom patře věžáku bývalé holešovické pekárny a většinu redaktorů tvořili přeběhlíci z Blesku či podobných tiskovin pochybné úrovně. Jako obvykle jsem se do této společnosti vůbec nehodil. Zeptáte-li se mě nyní, proč jsem tam vůbec nastupoval, nevím přesně, co na to odpovědět. Asi že jsem se, zpitomělý četbou Egona Erwina Kische, naivně domníval, že prožiji v ulicích metropole velká dobrodružství, o nichž pak budu slavně a originálně informovat celý svět. Jenomže od časů zuřivého reportéra se novinařina bohužel značně změnila. Většinu dní jsem tak jen seděl u monitoru počítače a pročítal tiskové zprávy, které přibývaly každou minutu. Občas jsem zavolal jejich autorům či aktérům, abych pak z jejich odpovědí sesmolil vlastní verzi události. Pochopitelně jsem měl za sebou editorku, jež mi pak článek pětkrát vrátila k přepsání a nakonec jej upravila tak, až byl zcela sterilní. Jakožto byvší literární kritik jsem byl zvyklý přesně citovat, zde se však musela každá citace naopak překroutit a zvulgarizovat do té míry, aby to pochopili i lidé s inteligencí v pásmu debility, kteří měli být hlavními odběrateli našich zpráv. Demotivující bylo rovněž to, že jsem psal takzvaně do zdi. Naše zprávy totiž kromě editorů a kolegů nikdo nečetl, neboť agentura fungovala teprve čtvrt roku a prozatím nejela naostro. Když jsem se o této skutečnosti zmínil svým přátelům z mokré čtvrti neboli literární scény, začali si ze mě utahovat, že jsem se nechal zaměstnat partou choromyslných, kteří si na novináře jenom hrají, což jsem jim nedokázal nijak vyvrátit.
Během mého prvního měsíce v agentuře odešli z naší redakce čtyři lidé včetně vedoucí, žádná náhrada však za ně nepřišla. Mě a zbylé dvě kolegyně rozpustili do politické redakce, což jsem nesl velmi těžce. Z objíždění magistrátů a tiskových konferencí s politiky, kterým jsem z jejich mazaně nic neříkající ptydepe nerozuměl ani slovo, jsem dostával kopřivku. Chtěl jsem do kultury nebo do krimi, leč neuspěl jsem. Ostatně kdybych se přece jen dostal do kultury, byl bych stejně znechucený. Jednalo se totiž spíše o žumpu šoubyznysu. Psalo se zde hlavně o tom, že zlatý slavík a zombie Karel Gott se stal podruhé otcem, pseudomalíř a kýčař Kristián Kodet má novou výstavu, a herce komunistických funkcionářů Jaroslava Moučku odvezli do nemocnice v posledním tažení. Konečně po třech týdnech v politické redakci došlo vedení, že se pro jejich agenturu nehodím, a tak mě propustili, čemuž jsem byl rád.
Nicméně krátký článek z úvodu vznikl ještě v době, kdy jsem si myslel, že ze mě bude druhý Kisch. Pracoval jsem v agentuře teprve třetí den a skoro nikoho neznal, když mě šéfredaktor pozval na oslavu narození jeho dcery. Akce se konala v prostorné hospodě jménem Lokáda kousek od redakce, takže jsem se tam sešel skoro se všemi novými kolegy. Seznámil jsem se například s redaktorem krimi Markem a jeho zajímavým kamarádem zvaným Hrobař, který si vydělával focením obětí tragických událostí. Pěkně jsme si popovídali o hříšných lidech města pražského, o legendárním a nikdy nevyřešeném případu rozřezané prostitutky Otýlie Vranské nalezené v kufru, o vrahu Mrázkovi, jenž nevyžadoval, aby žena, s níž souložil, měla na krku hlavu, a tak podobně. Načež mi Hrobař slíbil, že až zase půjde na nějakou pitvu, tak mě vezme s sebou. Byl bych s ním rád pokračoval v rozhovoru a popíjení, jenže jsem si tehdy vzal k srdci maminčinu radu, abych se v nové práci hned moc neopil, pročež jsem se kolem půl dvanácté po anglicku vytratil.
Cestou Argentinskou ulicí k stanici metra Vltavská jsem narazil na autobusovou zastávku. Chtěl jsem se mrknout do jízdního řádu na sloupku, jestli mi náhodou v brzké době něco nepojede, když jsem zaslechl podivný šramot z blízké budovy bývalého nádraží, chátrajícího za děravým drátěným plotem. Podíval jsem se směrem vpravo, odkud se ozýval hluk, ale přes větve mně neznámého listnatého stromu jsem pořádně neviděl. Popošel jsem tedy asi deset metrů zpátky, kde jsem měl volný výhled, a zaostřil své zřítelnice do tmy, v níž jsem rozeznal lidskou siluetu na střeše budovy. Napadlo mě, co tam asi kdo tropí takhle pozdě v noci? Že by tam ještě probíhaly nějaké práce? Třeba tam jen chce přespat nějaký bezdomovec, jenže proč zrovna na střeše? Není to nebezpečné, ale hlavně nelogické? Silueta se pravidelně pohybovala a také hluk byl pravidelný. Nyní mi již bylo jasné, že dotyčný střechu loupe jako Jeníček z chaloupky perníček, přesněji řečeno že loupí zbytky střešních tašek. Jindy bych to asi nechal být, ať si chlap klidně rozebere a odnese třebas celé nádraží. Ten večer jsem byl ale vybuzený předchozí debatou o kriminálních živlech a navíc jsem měl trochu vypito, tak asi pět šest piv a pár panáků, a tu do mě vjel ten čertovský nápad. Ha, zuřivý reportér zasahuje, dobrodružství začíná!
Vytáhl jsem mobil, vytočil 158 a nahlásil podezření na nezákonnou činnost. Kupodivu už asi za tři minuty přijel policejní vůz. Vystoupil z něj uniformovaný policista, optal se mě, zda jsem to já, kdo učinil oznámení, a poté chtěl znát mé jméno a adresu. Na profesi se neptal, a tak jsem mu ji nesdělil. Jeho kolega mezitím koukal od vozu na budovu nádraží a poté volal kamsi vysílačkou. V tu dobu už na střeše žádná silueta vidět nebyla, ale cosi se ozvalo z útrob budovy. Za tři minuty přijela další dvě policejní auta. Poté se dohromady asi šest či sedm policistů s baterkami vydalo do tmy dírou v plotu směrem k budově. Aby toho nebylo dost, dorazil vzápětí ještě čtvrtý policejní vůz.
Uběhlo několik minut a nic se nedělo. Začalo mi být lehce nevolno. Napadlo mě totiž, že ten Jeníček, co loupal perníček, už je třeba dávno fuč, a o koho se asi v takovém případě budou nevrlí policisté bez dopadené kořisti zajímat? Pochopitelně o mou maličkost! V duchu už jsem se viděl u výslechu. Nahlásil jsem zloděje na střeše, ale oni ho nenašli. Nu, a co já? Copak jsem vlastně zač? Že reportér? Aha! A v hospodě jsem náhodou nebyl? Byl? A kolikpak jsem toho vybumbal? Nejsem já náhodou nějaký reportér alkoholik, který má delirium, anebo ještě hůře, nevystřelil jsem si z nich jen tak pro legraci? On takový policejní výjezd něco stojí a kdopak ho asi zaplatí, když na místě činu nechytili žádného pachatele? Posádka posledního vozu též zmizela ve tmě, což mě inspirovalo k nápadu, že bych měl zmizet také, pochopitelně úplně někam jinam nežli policisté.
Chystal jsem se právě k realizaci této idey, když se ze tmy vyloupl kordon policistů, v jejichž středu šel nějaký mladý člověk s baseballovou čepicí na hlavě a s rukama spoutanýma za zády, zjevně zadržený pachatel. Zatímco mladíka přitiskli čelem k plotu a kdosi jej prohledával, přišel ke mně policista, s nímž jsem předtím mluvil, a poděkoval mi za splnění mé občanské povinnosti. Velice se mi ulevilo. Zeptal jsem se ho, co bude dál s tím hříšníkem? Nato mi bylo řečeno, že je to známá firma, zadrželi ho tu naposled včera, ale protože ukradl málo tašek, nebyl to trestný čin, nýbrž jen přestupek, a proto jej dnes ráno propustili. Pak policista zamířil světelný kužel baterky na střechu, načež pravil, že dnes toho pachatel stačil ukrást snad ještě méně nežli včera, takže bude ráno pravděpodobně opět na svobodě. Poté naložili zadrženého do auta a odjeli, já záhy zjistil, že tu jezdí jen noční autobusy, samozřejmě až po půlnoci, a ta ještě nebyla, a tak jsem došel na metro a konečně odjel domů.
Druhý den ráno jsem vylíčil své noční dobrodružství kolegu Markovi, který mi hned poradil pár tipů, jak s tím vším dále naložit. V první řadě jsem měl zavolat na policejní oddělení, jež řešilo tento případ, a požádat je, aby se mé osobní údaje nedostaly k zadrženému, což je prý jinak běžná praxe. Když pak zlosyna propustí, často si jde osobně vyřídit účty s udavačem, jímž jsem v tomto případě byl já. A za druhé jsem se měl přiznat ke své identitě reportéra, zjistit o věci nové informace a napsat o tom článek. Jak Marek řekl, tak jsem udělal. Na starost to měl nějaký poručík z oddělení v Přístavní ulici. Anonymitu mi slíbil, žádné nové informace mi však nedal. Napsal jsem tedy článek tak, jak jsem si událost pamatoval, a pobavil jím většinu kolegů. Přišlo mi škoda, aby skončil ve zdi, takže jsem ho se svolením šéfové poslal kamarádovi od konkurence, který ho publikoval aspoň na internetovém serveru deníku. A to je v podstatě celá historie opilého reportéra, jehož první případ byl zároveň posledním.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
Muže, který kradl střešní tašky z budovy bývalého nádraží Praha-Bubny, zadrželi ve středu před půlnocí policisté. Pachatel byl podle zasahujících policistů na místě přistižen již po několikáté. Tentokrát mu byl osudný všímavý chodec, který na zloděje telefonem upozornil policejní hlídku. Nyní policisté prošetřují, zda se jedná o trestný čin či pouze o přestupek. (pip)
(Publikováno na internetovém serveru Pražského Deníku v pátek 18. dubna 2008 v rubrice Krátce.)
Kajícně doznávám, že tím všímavým chodcem a zároveň autorem krátkého článku byla má maličkost, a lapenému zločinci se za svou denunciaci hluboce omlouvám. Ale jak k tomu všemu vlastně došlo? Inu, to bylo tak: Po půlroční pauze na pracáku, kdy jsem si k podpoře přivydělával psaním literárních recenzí, jsem byl nucen konstatovat, že takhle se dlouho žít nedá. A tak jsem vzal práci reportéra domácího zpravodajství tiskové agentury MediaFuck, která se rozhodla, že položí zdejší ČTK na lopatky, což se jí, pokud vím, dodnes nepodařilo.
Jak jsem brzy pochopil, MediaFuck byl klasický bulvár, ačkoli si hrál na něco lepšího. Agentura sídlila v jednom patře věžáku bývalé holešovické pekárny a většinu redaktorů tvořili přeběhlíci z Blesku či podobných tiskovin pochybné úrovně. Jako obvykle jsem se do této společnosti vůbec nehodil. Zeptáte-li se mě nyní, proč jsem tam vůbec nastupoval, nevím přesně, co na to odpovědět. Asi že jsem se, zpitomělý četbou Egona Erwina Kische, naivně domníval, že prožiji v ulicích metropole velká dobrodružství, o nichž pak budu slavně a originálně informovat celý svět. Jenomže od časů zuřivého reportéra se novinařina bohužel značně změnila. Většinu dní jsem tak jen seděl u monitoru počítače a pročítal tiskové zprávy, které přibývaly každou minutu. Občas jsem zavolal jejich autorům či aktérům, abych pak z jejich odpovědí sesmolil vlastní verzi události. Pochopitelně jsem měl za sebou editorku, jež mi pak článek pětkrát vrátila k přepsání a nakonec jej upravila tak, až byl zcela sterilní. Jakožto byvší literární kritik jsem byl zvyklý přesně citovat, zde se však musela každá citace naopak překroutit a zvulgarizovat do té míry, aby to pochopili i lidé s inteligencí v pásmu debility, kteří měli být hlavními odběrateli našich zpráv. Demotivující bylo rovněž to, že jsem psal takzvaně do zdi. Naše zprávy totiž kromě editorů a kolegů nikdo nečetl, neboť agentura fungovala teprve čtvrt roku a prozatím nejela naostro. Když jsem se o této skutečnosti zmínil svým přátelům z mokré čtvrti neboli literární scény, začali si ze mě utahovat, že jsem se nechal zaměstnat partou choromyslných, kteří si na novináře jenom hrají, což jsem jim nedokázal nijak vyvrátit.
Během mého prvního měsíce v agentuře odešli z naší redakce čtyři lidé včetně vedoucí, žádná náhrada však za ně nepřišla. Mě a zbylé dvě kolegyně rozpustili do politické redakce, což jsem nesl velmi těžce. Z objíždění magistrátů a tiskových konferencí s politiky, kterým jsem z jejich mazaně nic neříkající ptydepe nerozuměl ani slovo, jsem dostával kopřivku. Chtěl jsem do kultury nebo do krimi, leč neuspěl jsem. Ostatně kdybych se přece jen dostal do kultury, byl bych stejně znechucený. Jednalo se totiž spíše o žumpu šoubyznysu. Psalo se zde hlavně o tom, že zlatý slavík a zombie Karel Gott se stal podruhé otcem, pseudomalíř a kýčař Kristián Kodet má novou výstavu, a herce komunistických funkcionářů Jaroslava Moučku odvezli do nemocnice v posledním tažení. Konečně po třech týdnech v politické redakci došlo vedení, že se pro jejich agenturu nehodím, a tak mě propustili, čemuž jsem byl rád.
Nicméně krátký článek z úvodu vznikl ještě v době, kdy jsem si myslel, že ze mě bude druhý Kisch. Pracoval jsem v agentuře teprve třetí den a skoro nikoho neznal, když mě šéfredaktor pozval na oslavu narození jeho dcery. Akce se konala v prostorné hospodě jménem Lokáda kousek od redakce, takže jsem se tam sešel skoro se všemi novými kolegy. Seznámil jsem se například s redaktorem krimi Markem a jeho zajímavým kamarádem zvaným Hrobař, který si vydělával focením obětí tragických událostí. Pěkně jsme si popovídali o hříšných lidech města pražského, o legendárním a nikdy nevyřešeném případu rozřezané prostitutky Otýlie Vranské nalezené v kufru, o vrahu Mrázkovi, jenž nevyžadoval, aby žena, s níž souložil, měla na krku hlavu, a tak podobně. Načež mi Hrobař slíbil, že až zase půjde na nějakou pitvu, tak mě vezme s sebou. Byl bych s ním rád pokračoval v rozhovoru a popíjení, jenže jsem si tehdy vzal k srdci maminčinu radu, abych se v nové práci hned moc neopil, pročež jsem se kolem půl dvanácté po anglicku vytratil.
Cestou Argentinskou ulicí k stanici metra Vltavská jsem narazil na autobusovou zastávku. Chtěl jsem se mrknout do jízdního řádu na sloupku, jestli mi náhodou v brzké době něco nepojede, když jsem zaslechl podivný šramot z blízké budovy bývalého nádraží, chátrajícího za děravým drátěným plotem. Podíval jsem se směrem vpravo, odkud se ozýval hluk, ale přes větve mně neznámého listnatého stromu jsem pořádně neviděl. Popošel jsem tedy asi deset metrů zpátky, kde jsem měl volný výhled, a zaostřil své zřítelnice do tmy, v níž jsem rozeznal lidskou siluetu na střeše budovy. Napadlo mě, co tam asi kdo tropí takhle pozdě v noci? Že by tam ještě probíhaly nějaké práce? Třeba tam jen chce přespat nějaký bezdomovec, jenže proč zrovna na střeše? Není to nebezpečné, ale hlavně nelogické? Silueta se pravidelně pohybovala a také hluk byl pravidelný. Nyní mi již bylo jasné, že dotyčný střechu loupe jako Jeníček z chaloupky perníček, přesněji řečeno že loupí zbytky střešních tašek. Jindy bych to asi nechal být, ať si chlap klidně rozebere a odnese třebas celé nádraží. Ten večer jsem byl ale vybuzený předchozí debatou o kriminálních živlech a navíc jsem měl trochu vypito, tak asi pět šest piv a pár panáků, a tu do mě vjel ten čertovský nápad. Ha, zuřivý reportér zasahuje, dobrodružství začíná!
Vytáhl jsem mobil, vytočil 158 a nahlásil podezření na nezákonnou činnost. Kupodivu už asi za tři minuty přijel policejní vůz. Vystoupil z něj uniformovaný policista, optal se mě, zda jsem to já, kdo učinil oznámení, a poté chtěl znát mé jméno a adresu. Na profesi se neptal, a tak jsem mu ji nesdělil. Jeho kolega mezitím koukal od vozu na budovu nádraží a poté volal kamsi vysílačkou. V tu dobu už na střeše žádná silueta vidět nebyla, ale cosi se ozvalo z útrob budovy. Za tři minuty přijela další dvě policejní auta. Poté se dohromady asi šest či sedm policistů s baterkami vydalo do tmy dírou v plotu směrem k budově. Aby toho nebylo dost, dorazil vzápětí ještě čtvrtý policejní vůz.
Uběhlo několik minut a nic se nedělo. Začalo mi být lehce nevolno. Napadlo mě totiž, že ten Jeníček, co loupal perníček, už je třeba dávno fuč, a o koho se asi v takovém případě budou nevrlí policisté bez dopadené kořisti zajímat? Pochopitelně o mou maličkost! V duchu už jsem se viděl u výslechu. Nahlásil jsem zloděje na střeše, ale oni ho nenašli. Nu, a co já? Copak jsem vlastně zač? Že reportér? Aha! A v hospodě jsem náhodou nebyl? Byl? A kolikpak jsem toho vybumbal? Nejsem já náhodou nějaký reportér alkoholik, který má delirium, anebo ještě hůře, nevystřelil jsem si z nich jen tak pro legraci? On takový policejní výjezd něco stojí a kdopak ho asi zaplatí, když na místě činu nechytili žádného pachatele? Posádka posledního vozu též zmizela ve tmě, což mě inspirovalo k nápadu, že bych měl zmizet také, pochopitelně úplně někam jinam nežli policisté.
Chystal jsem se právě k realizaci této idey, když se ze tmy vyloupl kordon policistů, v jejichž středu šel nějaký mladý člověk s baseballovou čepicí na hlavě a s rukama spoutanýma za zády, zjevně zadržený pachatel. Zatímco mladíka přitiskli čelem k plotu a kdosi jej prohledával, přišel ke mně policista, s nímž jsem předtím mluvil, a poděkoval mi za splnění mé občanské povinnosti. Velice se mi ulevilo. Zeptal jsem se ho, co bude dál s tím hříšníkem? Nato mi bylo řečeno, že je to známá firma, zadrželi ho tu naposled včera, ale protože ukradl málo tašek, nebyl to trestný čin, nýbrž jen přestupek, a proto jej dnes ráno propustili. Pak policista zamířil světelný kužel baterky na střechu, načež pravil, že dnes toho pachatel stačil ukrást snad ještě méně nežli včera, takže bude ráno pravděpodobně opět na svobodě. Poté naložili zadrženého do auta a odjeli, já záhy zjistil, že tu jezdí jen noční autobusy, samozřejmě až po půlnoci, a ta ještě nebyla, a tak jsem došel na metro a konečně odjel domů.
Druhý den ráno jsem vylíčil své noční dobrodružství kolegu Markovi, který mi hned poradil pár tipů, jak s tím vším dále naložit. V první řadě jsem měl zavolat na policejní oddělení, jež řešilo tento případ, a požádat je, aby se mé osobní údaje nedostaly k zadrženému, což je prý jinak běžná praxe. Když pak zlosyna propustí, často si jde osobně vyřídit účty s udavačem, jímž jsem v tomto případě byl já. A za druhé jsem se měl přiznat ke své identitě reportéra, zjistit o věci nové informace a napsat o tom článek. Jak Marek řekl, tak jsem udělal. Na starost to měl nějaký poručík z oddělení v Přístavní ulici. Anonymitu mi slíbil, žádné nové informace mi však nedal. Napsal jsem tedy článek tak, jak jsem si událost pamatoval, a pobavil jím většinu kolegů. Přišlo mi škoda, aby skončil ve zdi, takže jsem ho se svolením šéfové poslal kamarádovi od konkurence, který ho publikoval aspoň na internetovém serveru deníku. A to je v podstatě celá historie opilého reportéra, jehož první případ byl zároveň posledním.
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
pátek 18. února 2011
O krásné Heleně a dvou samozvaných filosofech
(věnováno Filipu Příhodovi a naší Aleně)
I.
Dva přátelé Robert a Igor, lehce přes třicet let, se sejdou v hospodě Na petardě a povídají si o svých partnerkách.
Robert: „Tak co, jak vám to klape s Helenou? Do telefonu si byl ňákej nasranej.“
Igor: „Bodeť by ne, ty voe, ani se neptej. Ta mě tak sere, to je furt něco. Že já blbec do ní tenkrát šel. Eště sme se kvůli tomu my dva málem rozešli.“
Robert: „To máš fuk, to už je dávno, já na to už zapomněl. Stejně sem s ní nepíchal, takže sme vlastně spolu nechodili, i dyž já sem si to tenkrát naivně myslel. A co ti teda vlastně provedla, že seš na ní tak nabroušenej?“
Igor: „No tak počkej, to si musim nejdřív rozmyslet, vodkuď mam začít. Jo, už vim. Tudle třeba myla nádobí a druhej den mi tak jako vopatrně řiká, abych se šel na něco podivat. No a ve smaltovanym hrnci byl zapasovanej tácek z umělý hmoty s květinovym vzorem, co ho mámě už asi dvacet let, vlastně máme asi čtyři takový tácky. Že prej jí to tam zapadlo a teď to nejde ven. No jo, kouknu na to a vidim, že je to marný. Praštil sem s tim vo zem a vevnitř se to ani nehlo. Bouchnul sem do spodku hrnce kleštěma a kromě toho, že se vodloupnul kus smaltu, se nic nestalo. Tak jí řikam, ať to vyhodí a koupí nový tácky i hrnec, že todleto už ven nepude a samozřejmě sem byl nasranej. A vona si to vodnesla domu, že to tam jako ňák vyndá. A druhej den mi volá, že ten tácek dostala ven, ale samozřejmě rozbitej. A pod nim byly na sračku další tři tácky a hrnec je rozbitej taky. No tak můžu já jí eště pustit k mytí nádobí? Nemužu! Tácky už koupila nový, ale hrnec eště ne. Tuhle sem jí říkal, kdy ho jako přinese. A vona na to, že má doma jenom hrnce s teflonovym dnem a ten náš prej měl jenom smaltovaný. Tak sem jí vynadal, že poctivý smaltovaný nádobí má dneska už historickou hodnotu, tak ať nekecá a kouká hrábnout do peněženky. Anebo jindy zase sem si vzal ze stolečku Reflex a koukám, že je k němu přilepenej program na televizi a k tomu eště ňáký noviny. Řikam si co to jako doprdele má bejt a vono ti to bylo slepený žvejkačkou. Večer si totiž četla ten Reflex a když sme pak šli spát, tak byla líná zvednout tu svojí věčně bílou nevopálenou prdel z postele a vyplivnout žvejkačku do koše, tak si tu gumu na ten časák prý „odložila“ a pohodila ho na podlahu, no a ráno ho pak způsobně přilepila k novinám na stolečku. To už sem se taky jednou probudil se žvejkačkou ve vlasech a na polštáři. Na mym tričku, co jí pučuju do spaní, byla taky nalepená žvejkačka. Tak sem ho vypral a to tričko se může vyhodit. A to je každej den něco. Pořád jí musim instruovat. To ti je samý: zhasni, zavři, spláchni! Dyť vona je uplně jako malej harant a to jí bude třicet! Vypadá sice na dvacet, ale rozum má na dvanáct. Nechápu jak muže s timdle přístupem k životu dělat vysokou školu. Kurva už aby jí dodělala a šla pořádně makat.“
Robert: „No jo, to sou holt ty malý lachtaní ručičky intelektuálů, měli by si je nechat urazit, stejně sou jim na nic, leda tak něco nakurvit. A co jako vona vlastně bude dělat, až tu školu konečně dodělá?“
Igor: „No přece učitelku výtvarný výchovy, to víš, ne?“
Robert: „Cože? Chachacha, tak to vydělá velký kulový! Já myslel, že tu školu dělá jen tak, a že si pak najde něco pořádnýho.“
Igor: „Já jí pošlu makat do dolů, nebo mi pude z bytu, já si přece takový střevo chudý nevezmu, ježišmarja, dyť to bych musel bejt uplnej blázen! Anebo ať mi daj její rodičové pořádný věno, aspoň tak milion do začátku, to by se pak vo tom dalo uvažovat. To je dost velká škoda, že už se to věno nedává, to náhodou byla moc dobrá věc!“
Robert: „No, mohli by ti teda něco dát, jestli si jí vemeš. Měli by bejt rádi, že se jí zbavěj.“
Igor: „To teda jó. Dyť s ní je to fakt peklo. My deme třeba do kina a vona má asi dvě a půl dioptrie na jedno voko, ale brejle nemá a čočky nenosí. Vona teda čočky nosila, ale její máma má takovýho malýho hloupýho čoklíka, co jim všude po bytě sere a chčije, a když si ty čočka jednou vodložila na postel, tak ta mrňavá čivaví bestie jí je sežrala. No, ale abych se vrátil k tomu kinu. Tak film je s titulkama, a protože já mam jenom jednu dioptrii na jedno voko a na druhý jen půl, tak se jí ptám, jestli vidí titulky, že bych jí jako moh pučit brejle. Vona že to je dobrý, ale samozřejmě nic nevidí, tak já ji pučim brejle a sám si kazim voči. Pak jí ale povidam, ať si dopříště vopatří brejle nebo čočky až pudeme zase do kina, ale to vona ne. A přiště se to zase celý vopakuje. Teď se ale sama nachytala. Šli sme totiž na ňáký krátký filmy do divadýlka Na Prádle. V sále už zhasli a vona furt nikde. To je další věc že vona prostě neumí chodit včas. Na plátnu už šly úvodní titulky, když slyšim takovou hroznou ránu a za chvíli vedle mě přilezla Helena celá vykulená a držela se za nohu. Když vejdeš do sálu, tak tam je totiž takový malý schodišťátko a vona jak přišla pozdě, tak ho neviděla, a z těch schodů, ty voe, zbuchla a málem si zlámala hnátu. Měla sice brejle, jenže sluneční, frajerka, a s těma schůdkama holt nepočítala. Takže teďka má naraženou nohu, což sem rád, páč s ní aspoň nemusim jet o víkendu na kolech. To sme byli před měsícem, a to pak zas sem štrnáct dní kulhal já. Ty vole, doteď mě ta noha pobolívá, to koleno je prakticky pryč. Tak teď je to fifty fifty a to dybych chtěl bejt jó moc velká svině, tak se jí eště v tudletu chvíli, dyž má taky tu hnátu chromou, zeptám: Miláčku, a nechtěla by sis vyjet o víkendu na kole?“
Robert: „Cha cha cha! Ty seš teda fakt dobrák! Cha cha cha!“
Igor: „Vona by nejradši byla pořád venku, dyž je hezky. No to by asi chtěl každej, jenomže člověk má taky ňáký domácí povinnosti a taky si potřebuju někdy dáchnout pěkně v klidu a doma, žejo? Tuhle sem se jí zrovna ptal: Připadám ti, že sem jako ňáký zvíře nebo snad bezdomovec, abych musel bejt pořád venku? Ty voe, čuměla na mě jako vopařená.
Robert: „Ti řikám vole, nejlepší je bejt sám někde ve srubu na Aljašce. Tam tě žádná ženská nemuže votravovat. Nanejvejš medvěd, ale toho vodrovnáš kulovnicí, pokud teda von nevodrovná tebe, ale to už je holt zákon přírody. Vono je asi fakt lepší nechat se rozsápat mědvědem, než si nechat zničit nervy votravnou ženskou. Rozhodně je to teda rychlejší, to je bez debaty, vo tom žádná.“
Igor: „A ty teda žádnou buchtu nemáš? Si nedávno řikal, že se k tobě zase vrátila Martina, ne?“
Robert: „Ty voe, ani mi to nepřipomínej! Hele, ta šla zase ale hezky rychle do prdele! To sem si dal, že sem jí vubec bral na tu chvíli zpátky.“
Igor: „A jak ste se teda zase dali dohromady?“
Robert: „To vona, volala mi, že by mě ráda viděla a já blbec na to kejvnul, tak sme se sešli tady Na petardě. Dala si tonik a řikala, že už nechlastá a jestli prej bych to s ní nechtěl zase zkusit. Že prej mi bude vařit a prát a kdesi cosi. Furt na mě koukala takovym smutnym psim pohledem a dělala dojemný ksichty a přitom jí ty její parádní kozy čouhaly napůl ven z výstřihu. Tak sem jí na to, já blbec starej, naletěl. První večer byla hodná. Přišel sem z práce a měl sem v lednici vychlazený pivo a udělala ňákej landšmít nebo co. No sice nic moc, víš, že já si vařim sám a dobře, ale bylo to aspoň teplý a bral sem to vod ní jako projev dobrý vůle a fakt sem jí věřil, že se změnila. No jo, jenže druhej večer už to bylo horší. Jídlo už sem žádný nedostal a piva byla v lednici jen půlka. S úsměvem mi řekla, že jestli mam hlad, tak ať si dojdu koupit na roh ňákou čínu. Že jí vyhodim sem se ale rozhod až třetí den. Když sem přišel domu z práce, rozvalovala se jako kráva přes celou postel vožralá na sráč, ledničku nechala votevřenou, všechny piva vypitý, na zemi bylo špinavý prádlo a vajgly a prázdná láhev vod vodky. Ty vole, prej už nechlastá! Cha chá! Parádně sem jí naletěl.“
Igor: „Hmm, tak to je teda docela hustý.“
Robert: „Takže sme se pak rozloučili zase tady Na petardě, kde sem jí řek, že s alkoholičkou já bydlet nechci, že mam dost problémů sám se sebou a se svým pitim, natož eště se starat vo ní. Ani nemrkla, jenom stáhla tu svojí kurví hubu dolu, ale nasraně, rozumíš, vubec né smutně. Hele, vodcházel sem a vona si šla sednout na bar, ty svoje parádní kozy na půl venku a dva mladý blbečci už jí připalovali cigáro a vobjednávali pití. Já už jí nechci v životě vidět.“
Igor: „No a nechtěl bys zpátky Helenu?“
Robert: „Di do prdele ty vole! Já sem teďka rád, že sem sám. Nikdo mě nebuzeruje, za nikoho nic neplatim. Ty toho teď taky asi moc neušetříš, když platíš za dva, co?“
Igor: „To máš recht. Mělo by to bejt půl napůl, když máme dneska tu emancipaci. Jak to někde napsal Bukowski: Pokud je žena za mě ochotná chodit do práce a do války, pak já sem ochotnej zůstat doma s dětma!“
Robert: „Cha chá, to je dobrý, akorát bych vyloučil ty děti.“
Igor: „Tak to je uplně jasný, cha cha cha!“
II.
O rok a půl později titíž tamtéž.
Robert: „Tak už mi tady prosimtě přestaň fňukat!“
Igor: „Když já si nedokážu pomoct, já bez ní nedokážu žít.“
Robert: „Igore, co mi to tu zase vykládáš? Tak si vzpomeň, cos mi tady řikal loni v létě, jak je uplně neschopná! Zhasni, zavři, spláchni, to užs zapomněl nebo co? Už je to rok, co ti dala kopačky, a tři čtvrtě roku už chodí s tim Nosálem, tak už se na ní laskavě vyser, buď tak hodnej!“
Igor: „To bych moc rád, ale nejde to. Furt na ní musí myslet. Zavolala mi to tenkrát, zrovna když sem instaloval tu svojí výstavu, že už se mnou dál nemuže bejt. Byly sme spolu dva a štvrt roku, a najednou to prej dál nejde! Řikal sem jí, ať neblbne, počká a rozmyslí si to, ale vona že ne. Prej by se se mnou nedočkala dětí, páč ví, že je nesnášim, zato vona by je chtěla. Když sem se jí ptal, jak přišla na to, že nemam rád děti, tak mi vpálila název tý naší bejvalý kapely.“
Robert: „A jak ste se menovali?“
Igor: „Sto mrtvej miminek v jedný popelnici.“
Robert: „Cha cha, ty seš vůl! Škoda, že sem vás nikdy neviděl hrát, to mohla bejt docela prča! Jak dlouho ste fungovali?“
Igor: „Jeden rok, sedm zkoušek, jeden koncert. Já hrál na dětský klávesy a zpíval, teda spíš řval, Helena jela rozladěný tříčtvrteční housle po dědovi se třema strunama, Honza hrál na harmoniku a řval se mnou, akorát nám to kazila jeho žena na španělku, páč ta jediná z nás měla hudební sluch a uměla hrát. Půlka sálu nás milovala a druhá nás chtěla vykopat ven z klubu.“
Robert: „A kde ste sebrali ten ujetej název, tos vymyslel ty?“
Igor: „Navrhnul sem to já, ale vymyslel to někdo jinej. Kdysi sem někde slyšel takovou vtipnou hádanku: Co je horší než sto mrtvejch miminek v jedný popelnici? Víš to?“
Robert: „Ne.“
Igor: „Jedno mrtvý miminko ve sto popelnicích.“
Robert: „Nó, čim dál lepší! Ale to měla Helena pravdu, ne? Dyť ty bys přece děti fakt nechtěl.“
Igor: „No, nechtěl, ale kvůli ní bych se obětoval, abych jí neztratil, což sem jí taky řek, že bych si jí teda i vzal, ale nezabralo to. Druhej den sem měl vernisáž a byl uplně zvadlej. Do čtrnácti dnů sem letěl z práce a za další dva tejdny umřela babička a já byl docela hotovej a musel s fotrem zařizovat pohřeb. A Helena mi zrovna volala, jestli vo ní eště stojim, že bych se vo ní měl snažit, že prej nechce zůstat sama. Řikal sem jí vo babičce, vona jí znala, víš, ale vůbec to s ní nehlo. To sem se na ní docela namích a pak sme si ňákou dobu nevolali. Za ten první měsíc sem zhubnul pět kilo vod nervů, ale vona teda taky. Všechno kvuli ňákejm posranejm dětem!“
Robert: „To víš, kamaráde, jak začnou ženský tikat biologický hodiny, tak se z ní stane časovaná bomba, a když pak vybuchne, tak de uplně všecko do prdele. A nejhorší je to právě kolem tý třicítky. To si ale nebyl sám, kdo takle dopad. Na světě sou mraky chlapů, kterejm ženská po několikaletym vztahu najednou zdrhla, nechala se zbouchnout ňákym trotlem a pak se stala svobodnou matkou, to je dneska prostě takovej trend, nebo co.“
Igor: „To je teda pěkně debilní trend!“
Robert: „No já sem si ho nevymyslel, na mě nekoukej!“
Igor: „No jo. Když už sme byli vod sebe skoro štvrt roku, tak se mi jednou v noci zdálo, že sem potkal její mámu, a ta mi řekla, že Helena se teď má dobře, protože začla chodit s ňákym bohatym Polákem. Druhej den sem Heleně volal a potvrdila mi, že asi začíná s někym chodit.“
Robert: „Akorát místo bohatýho Poláka to byl bohatej Moravák, kterej měl práci, a docela dobrou, co?“
Igor: „No jo, byl to Nosál. A dohromady je dal ten pitomec Pavel. Známe se vod školy, a von mi udělá todle! Prej mu bylo Heleny líto, tak jí sehnal novýho kluka, kretén!“
Robert: „No jo, Pavel byl dycky dobrák!“
Igor: „ Ale víš co byl největší fór? Když už se dala s Nosálem dohromady, tak mi řekla, že ten náš rozchod brala jen jako demonstrativní, že sem měl přes dva měsíce šanci jí dostat zpátky, ale teď že už je pozdě!“
Robert: „Tak čemu na tom pořád nerozumíš, když ti řekla, že je šmytec?“
Igor: „Já myslim, že mezi náma pořád něco je. Třeba když už byla s Nosálem asi čtvrt roku, tak sem měl najednou takovej divnej pocit, že se Heleně něco stalo. Tak sem jí zatelefonoval a zeptal se jí, jestli je v pořádku. Vona nejdřív řekla, že jo, ale pak z ní vylezlo, že se včera vošklivě rozsekala na bruslích a je celá voboulovaná a má sedřenou půlku vobličeje.“
Robert: „Cha cha cha! To si pamatuju, pak prej dostávala v metru letáčky proti domácímu násilí a na Nosála se lidi dívali jak na vraha, protože si mysleli, že jí to fakt udělal von. Jinak to je vod tebe sice hezký, že si takle telepaticky založenej, akorát by ses měl přesměrovat na jinou osobu.“
Igor: „Já vim.“
Robert: „ Jestli tě to trochu utěší, tak s tebou aspoň chodila z lásky, kdežto s Nosálem je jen kvůli penězům. Tys měl hovno prachy, nikdys jí nikam do ciziny nebo na ňáký delší výlety nevzal, kdežto Nosál jí furt někam bere. A podle ní tys jí bral jenom na hůl, ačkoli voba víme, že to bylo navopak. Von snad byl do tý doby, než ho Helena sbalila eště panic, takže ho naprosto ovládá. Pořád jezděj na kole, to tys uplně nesnášel. Když sem Heleně nedávno řikal, že sem ti dohodil to kradený kolo a že sme spolu dvakrát vyjeli do Kralup a zpátky, tak se hrozně divila. Taky sem jí jednou řek, jak je možný, že tak hezká holka jako vona chodí s tak hnusnym klukem jako je Nosál a jestli jí vůbec vzrušuje. Nato mi řekla, že vzhled a láska nejsou všechno.“
Igor: „To ti fakt řekla, jo?“
Robert: „No jasně, to si piš! Ale poslední dobou začala docela chlastat. Asi už jí vadí, jak na ní Nosál pořád nábožně kouká, drží jí za ruku a mlčí.“
Igor: „Prosimtě a co teď teda vona pije? Se mnou pila jen pivo, a to tak maximálně dvě nebo tři malý, to jsem jí naučil já. Anebo víno, to sme si někdy dávali spolu doma. Ale trávu hulila, to jo, někdy i sama.““
Robert: „Asi všechno. Tuhle jsem s nima seděl v hospodě a vona si vobjednávala jednoho panáka zelený za druhym. Nosál už z toho byl trochu nešťastnej, ale neřek ani popel. Von vůbec moc nemluví, a když už něco řekne, tak je to většinou blbost. Snaží se mluvit spisovně, páč je to moravská naplavenina, a samozřejmě pak říká uplný nesmysly. Jinak trávu Helena samozřejmě hulí ve velkym a čim dál častějc sama.A slintá!“
Igor: „Cože?“
Robert: „Před měsícem sem s nima byl na kole, byl tam eště Pavel s Monikou a ňáký Nosálovi kamarádi, který sem neznal. Já a Helena sme se drželi vzadu, páč sme na zastávkách hulili, což se Nosálovu moc nelíbilo, von pochopitelně nehulí. Helena už byla ke konci uplně na sračky. Měla teprv druhej den nový dioptrický brejle, a jak jsme chvíli jeli přes dlažební kostky, tak ji slítly na zem a rozflákaly se, což skoro nezaregistrovala. Pak sme seděli někde na vodpočívadle, a vona byla uplně vytuplá a z koutku pusy jí tekla slina, tak jí řikam: Heleno, ty slintáš! A vona že prej to je voda! A takovou ženskou bys chtěl?“
Igor: „Chtěl, ale přitom vim, že už to nejde. Já fakt nevim, co mam dál dělat.“
Robert: „Tak si začni s ňákou jinou!“
Igor: „A proč ty sis po Martině s žádnou nic nezačal, co?“
Robert: „To byl uplně jinej případ! Když to chceš vědět, tak už sem prostě chtěl mít klid.“
Igor: „No jo. Tak já se snad budu muset nakonec vobjednat k psychiatrovi nebo co.“
Robert: Cha cha cha! Víš, kolik stojí dneska hodina u psychiatra? Kde bys na to vzal, když seš bez práce a bez podpory?“
Igor: „Tak se postavim na Nuselák a necham se vodvézt do Bohnic, nebo třeba skočim.“
Robert: „Tak víš, co? Představ si, že už u psychiatra si. To budu jako já. Puč mi propisku a ten tvuj notýsek, kam si věčně zapisuješ ty svoje kraviny, no dělej!“
Igor: „Na.“
Robert: „Tak hele, teď sem rozdělil tudle stránku čárou na půlku. Budu se tě ptát na tvuj vztah s Helenou a vodpovědi budu zapisovat buď do kolonky pro, anebo do kolonky proti. A pak ti řeknu, jak seš na tom a co máš dělat, bereš to?“
Igor: „Tak jo.“
Robert: „Jo a budeš mi řikat pane doktore!“
Igor: „Dobře.“
Robert: „Takže teď mi, pane Igore, prosím řekněte, co vás vlastně na té slečně Heleně tolik přitahovalo?“
Igor: „No, byla moc krásná, pane doktore.“
Robert: „Aha, hmm, takže to je asi do kolonky pro, že? Píšu to sem: krásná. A dál?“
Igor: „Byla taková mile naivní.“
Robert: „Dobře, tak to asi bude taky pozitivum. A něco negativního? Co vám na ní třeba vadilo?“
Igor: „No, že se chtěla rozejít.“
Robert: „Aha, tak takhle se ale daleko nedostaneme. Tak jinak. Smrděla třeba?“
Igor: „Cože? Proč jako? Nesmrděla. To tam napiš jako pozitivum.“
Robert: „Laskavě mi, pane Igore, přestaňte tykat!“
Igor: „Tak promiňte, pane doktore.“
Robert: „Tak teda píšu do kolonky pro, že nesmrděla. A jaký byl váš sexuální vztah?“
Igor: „No, pane doktore, právě že ideální, to bylo bezva šukání, uplná symbióza! My sme byli tak skvěle sladěný a vona se ničemu nebránila, třeba i ten orálek nebo anál, to bylo uplně běžný, to mi fakt chybí.“
Robert: „Hmm, no dobře. Tak píšu opět mezi pozitiva, jak jste to řikal, šukání bezva, sym-bi-ó-za. Tak. No a nějaké negativum vás třeba nenapadá?“
Igor: „Nó…, nevim, co si vo mně myslela. Já ji vždycky všechno řikal na rovinu, ale vona mě né. Byla to taková tajnůstkářka.“
Robert: „Takže to píšu do negativ. A něco dalšího negativního?“
Igor: „No, že se se mnou rozešla. To je jako by umřela.“
Robert: „Hmm, umřela. A ještě nějaké pozitivum?“
Igor: „Byla fajn. Chtěl bych se k ní vrátit.“
Robert: „No, tak pane Igore, to už bude asi všechno, už tady mam ten papírek popsanej, dokonce už přelejzáme na další stránku, ale vidim, že už se asi ničeho dalšího nedoberem. Takže si to teď pěkně shrneme a podíváme se, co se nám tady objevilo. V kolonce pro máme: Krásná, mile naivní, nesmrděla, šukání bezva, symbióza, byla fajn. A copak je v kolonce proti, v podstatě nic: Chtěla se rozejít, nevím, co si o mně myslela, umřela. To poslední by mělo stačit. Takže pane Igore, je mi to moc líto, ale vy ste beznadějnej případ. Vy si musíte pomoct leda sám, vy se totiž na tu ženskou musíte prostě vysrat! Rozuměl ste mi pane Igore?“
Igor: „Naprosto, pane doktore!“
Robert: „Výborně, takže dneska platíte útratu vy. Pane vrchní, přineste nám sem další rundu!“
III.
Titíž tamtéž ještě o půl roku později.
Igor: „Tak je to teda pravda, že je Helena v tom? A jak ti to řekla?“
Robert: „Zavolala mi. Poslední dobou sme se už moc nevídali. Jezdila si ke mně jednou za měsíc pro trávu, ale většinou už si se mnou ani nezahulila. Vona už teď hulí jenom sama. Řikal i Pavel, že když někam dou všichni společně, tak vona je vzadu sama, s nikym se nebaví a pak si někde sama zahulí. Všichni už si z ní dělaj prdel, že je jak spící panna, akorát že panna dávno není. Nosál už je prej na ní nasranej a už jí i sprdává.“
Igor: „Tak to je teda hustý, ta holka se beze mě zničí.“
Robert: „Kuš, vole, už se zničila! Včera do telefonu mi celkem rozpačitě řekla, že je v očekávání. Tak sem se ptal, jak to myslí, a vona na to, že čeká miminko. Prej je z toho docela posmutnělá, poněvadž ho zatím s Nosálem neplánovali.“
Igor: „To nechápu, proč je z toho posmutnělá, když se mnou se rozešla údajně kvůli tomu, že na rozdíl vode mě toužila po dítěti? No a teď ho teda bude mít, tak co jí zase přelítlo přes nos?“
Robert: „Cha cha cha! Kamaráde, vono to má totiž jeden háček! Hned jak mi to řekla, tak sem si vzpomněl, jak byli na Silvestra v tom Turecku eště s Pavlem a Monikou a jak potom Pavel vyprávěl, že se tam Helena druhej den strašně vožrala a pak zmizela asi na čtyři hodiny z hotelu a vrátila se jenom ve spodnim prádle s parádnim monoklem přes půl vobličeje a že prej si nic nepamatuje, a bylo mi to jasný! Akorát šest tejdnů potom zjistí, že je v tom! Tak doufám, že pokud si na Helenu eště uplně nezapomněl, tak teď už to uděláš.“
Igor: „Neboj, já už sem v pohodě. Teď už je mi jasný proč frajerka neskáče radostí: otec bude pravděpodobně neznámý.“
Robert: „Anebo to bude ten tureckej taxikář. Vona totiž když utekla z toho hotelu, tak si vzala taxíka a jela někam na pláž. Tam si prej kreslila klackem do písku kaligrafie vo životě, pak zafoukal vítr a dál má vokno. Ty vole, ty děkuj bohu za to, že už s ní nejsi! Víš, jak teď asi musí bejt Nosál v prdeli?“
Igor: „Eště když sme byli spolu, tak vona brala vždycky antikoncepci, a to dost přesně. Nikdy jí nevynechala.“
Robert: „Pavel řikal, že než vodjela z hotelu, tak se poblila a jestli přitom tu antikoncepci vyhodila ven, tak je to jasný. Každopádně do telefonu byla zkroušená a přiznala, že jí to překvapilo, a zjistila to akorát šest tejdnů vod toho tureckýho výletu taxíkem, takže to perfektně sedí! Asi sem byl první, komu to řekla, teda kromě Nosála.“
Igor: „No a co ty na to?“
Robert: „Zeptal jsem se jí, co bude dělat dál, jestli jako pude na potrat. Divila se, proč by měla. Tak sem jí řek, že přece není jistý, kdo je otec a že by si taky měla zajít na test na AIDS.“
Igor: „Tos jí fakt řek, jo? Ty vole, ty seš hustej! No a co ti na to řekla?“
Robert: „Co bys řek? Tů-tů-tů-tů-tů! Položila mi telefon!“
Igor: „Cha cha cha! Takže trefa do černýho! No to mě poser!“
Robert: „Jo, přesně tak! A někdy v září už bude to dítě na světě. Docela by mě zajímalo, jestli bude snědý po tátovi nebo blonďatý po mámě.“
Igor: „No, třeba to bude blond Turek.“
Robert: „Cha cha cha! Blondturek, to se ti povedlo! Pavel už si z ní taky dělá prdel. Dokonce na ní vymyslel vtip, jak Helena příde do hospody, vobjedná si kafe a číšník se zeptá, jestli chce turka nebo preso? A Helena prej na to, že si dá radši čaj!“
Igor: „Cha cha, to je teda nářez!“
Robert: „No tak nářez to je každopádně. Hlavně de vo Nosála, jestli se na Helenu nevyflákne až uvidí, že se mu porodila sazičku. To bys pak měl zas šanci a moh by ses nabídnout jako náhradní táta!“
Igor: „Tak na to zapomeň! To bych si ho radši vyškub!“
Robert: „Neřikej, že bys jí nevzal zpátky, kdyby přišla s prosíkem a řekla ti, žes byl stejně nejlepší!“
Igor: „Řikam ti, ani omylem! To je definitivní!“
Robert: „Jó, už si dobrej. Takle se mi líbíš! A na to se napijem!“
Autor tímto příspěvkem srdečně zdraví český No Kidding klub!
A komu to nestačilo, může si dát ještě nášup v podobě ukázky z tvorby Mrtvých miminek:
Viki Shock
Sto mrtvejch miminek v jedný popelnici
(moralistický morytát)
Maminčina mrtvá miminka,
miminčina mrtvá maminka,
to je ale pěkná rodinka,
ještě zbývá najít tatínka.
Tatínek, ten visí na hrušce,
dědeček zas sáhnul po pušce,
do hlavičky střelil babičku,
pak se pověsil na skobičku.
Sto mrtvejch miminek
v jedný popelnici,
sto mrtvejch miminek
kvílí o půlnoci!
V popelnici mrtvá miminka
papají mrtvého tatínka,
v popelnici mrtvá maminka
kojí svoje mrtvá miminka.
Sto mrtvejch miminek
v jedný popelnici,
sto mrtvejch miminek
kvílí o půlnoci!
Morální poslání písně:
Krkavčí matky,
neodkládejte své nechtěné děti do popelnic,
nýbrž do baby boxů!
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
I.
Dva přátelé Robert a Igor, lehce přes třicet let, se sejdou v hospodě Na petardě a povídají si o svých partnerkách.
Robert: „Tak co, jak vám to klape s Helenou? Do telefonu si byl ňákej nasranej.“
Igor: „Bodeť by ne, ty voe, ani se neptej. Ta mě tak sere, to je furt něco. Že já blbec do ní tenkrát šel. Eště sme se kvůli tomu my dva málem rozešli.“
Robert: „To máš fuk, to už je dávno, já na to už zapomněl. Stejně sem s ní nepíchal, takže sme vlastně spolu nechodili, i dyž já sem si to tenkrát naivně myslel. A co ti teda vlastně provedla, že seš na ní tak nabroušenej?“
Igor: „No tak počkej, to si musim nejdřív rozmyslet, vodkuď mam začít. Jo, už vim. Tudle třeba myla nádobí a druhej den mi tak jako vopatrně řiká, abych se šel na něco podivat. No a ve smaltovanym hrnci byl zapasovanej tácek z umělý hmoty s květinovym vzorem, co ho mámě už asi dvacet let, vlastně máme asi čtyři takový tácky. Že prej jí to tam zapadlo a teď to nejde ven. No jo, kouknu na to a vidim, že je to marný. Praštil sem s tim vo zem a vevnitř se to ani nehlo. Bouchnul sem do spodku hrnce kleštěma a kromě toho, že se vodloupnul kus smaltu, se nic nestalo. Tak jí řikam, ať to vyhodí a koupí nový tácky i hrnec, že todleto už ven nepude a samozřejmě sem byl nasranej. A vona si to vodnesla domu, že to tam jako ňák vyndá. A druhej den mi volá, že ten tácek dostala ven, ale samozřejmě rozbitej. A pod nim byly na sračku další tři tácky a hrnec je rozbitej taky. No tak můžu já jí eště pustit k mytí nádobí? Nemužu! Tácky už koupila nový, ale hrnec eště ne. Tuhle sem jí říkal, kdy ho jako přinese. A vona na to, že má doma jenom hrnce s teflonovym dnem a ten náš prej měl jenom smaltovaný. Tak sem jí vynadal, že poctivý smaltovaný nádobí má dneska už historickou hodnotu, tak ať nekecá a kouká hrábnout do peněženky. Anebo jindy zase sem si vzal ze stolečku Reflex a koukám, že je k němu přilepenej program na televizi a k tomu eště ňáký noviny. Řikam si co to jako doprdele má bejt a vono ti to bylo slepený žvejkačkou. Večer si totiž četla ten Reflex a když sme pak šli spát, tak byla líná zvednout tu svojí věčně bílou nevopálenou prdel z postele a vyplivnout žvejkačku do koše, tak si tu gumu na ten časák prý „odložila“ a pohodila ho na podlahu, no a ráno ho pak způsobně přilepila k novinám na stolečku. To už sem se taky jednou probudil se žvejkačkou ve vlasech a na polštáři. Na mym tričku, co jí pučuju do spaní, byla taky nalepená žvejkačka. Tak sem ho vypral a to tričko se může vyhodit. A to je každej den něco. Pořád jí musim instruovat. To ti je samý: zhasni, zavři, spláchni! Dyť vona je uplně jako malej harant a to jí bude třicet! Vypadá sice na dvacet, ale rozum má na dvanáct. Nechápu jak muže s timdle přístupem k životu dělat vysokou školu. Kurva už aby jí dodělala a šla pořádně makat.“
Robert: „No jo, to sou holt ty malý lachtaní ručičky intelektuálů, měli by si je nechat urazit, stejně sou jim na nic, leda tak něco nakurvit. A co jako vona vlastně bude dělat, až tu školu konečně dodělá?“
Igor: „No přece učitelku výtvarný výchovy, to víš, ne?“
Robert: „Cože? Chachacha, tak to vydělá velký kulový! Já myslel, že tu školu dělá jen tak, a že si pak najde něco pořádnýho.“
Igor: „Já jí pošlu makat do dolů, nebo mi pude z bytu, já si přece takový střevo chudý nevezmu, ježišmarja, dyť to bych musel bejt uplnej blázen! Anebo ať mi daj její rodičové pořádný věno, aspoň tak milion do začátku, to by se pak vo tom dalo uvažovat. To je dost velká škoda, že už se to věno nedává, to náhodou byla moc dobrá věc!“
Robert: „No, mohli by ti teda něco dát, jestli si jí vemeš. Měli by bejt rádi, že se jí zbavěj.“
Igor: „To teda jó. Dyť s ní je to fakt peklo. My deme třeba do kina a vona má asi dvě a půl dioptrie na jedno voko, ale brejle nemá a čočky nenosí. Vona teda čočky nosila, ale její máma má takovýho malýho hloupýho čoklíka, co jim všude po bytě sere a chčije, a když si ty čočka jednou vodložila na postel, tak ta mrňavá čivaví bestie jí je sežrala. No, ale abych se vrátil k tomu kinu. Tak film je s titulkama, a protože já mam jenom jednu dioptrii na jedno voko a na druhý jen půl, tak se jí ptám, jestli vidí titulky, že bych jí jako moh pučit brejle. Vona že to je dobrý, ale samozřejmě nic nevidí, tak já ji pučim brejle a sám si kazim voči. Pak jí ale povidam, ať si dopříště vopatří brejle nebo čočky až pudeme zase do kina, ale to vona ne. A přiště se to zase celý vopakuje. Teď se ale sama nachytala. Šli sme totiž na ňáký krátký filmy do divadýlka Na Prádle. V sále už zhasli a vona furt nikde. To je další věc že vona prostě neumí chodit včas. Na plátnu už šly úvodní titulky, když slyšim takovou hroznou ránu a za chvíli vedle mě přilezla Helena celá vykulená a držela se za nohu. Když vejdeš do sálu, tak tam je totiž takový malý schodišťátko a vona jak přišla pozdě, tak ho neviděla, a z těch schodů, ty voe, zbuchla a málem si zlámala hnátu. Měla sice brejle, jenže sluneční, frajerka, a s těma schůdkama holt nepočítala. Takže teďka má naraženou nohu, což sem rád, páč s ní aspoň nemusim jet o víkendu na kolech. To sme byli před měsícem, a to pak zas sem štrnáct dní kulhal já. Ty vole, doteď mě ta noha pobolívá, to koleno je prakticky pryč. Tak teď je to fifty fifty a to dybych chtěl bejt jó moc velká svině, tak se jí eště v tudletu chvíli, dyž má taky tu hnátu chromou, zeptám: Miláčku, a nechtěla by sis vyjet o víkendu na kole?“
Robert: „Cha cha cha! Ty seš teda fakt dobrák! Cha cha cha!“
Igor: „Vona by nejradši byla pořád venku, dyž je hezky. No to by asi chtěl každej, jenomže člověk má taky ňáký domácí povinnosti a taky si potřebuju někdy dáchnout pěkně v klidu a doma, žejo? Tuhle sem se jí zrovna ptal: Připadám ti, že sem jako ňáký zvíře nebo snad bezdomovec, abych musel bejt pořád venku? Ty voe, čuměla na mě jako vopařená.
Robert: „Ti řikám vole, nejlepší je bejt sám někde ve srubu na Aljašce. Tam tě žádná ženská nemuže votravovat. Nanejvejš medvěd, ale toho vodrovnáš kulovnicí, pokud teda von nevodrovná tebe, ale to už je holt zákon přírody. Vono je asi fakt lepší nechat se rozsápat mědvědem, než si nechat zničit nervy votravnou ženskou. Rozhodně je to teda rychlejší, to je bez debaty, vo tom žádná.“
Igor: „A ty teda žádnou buchtu nemáš? Si nedávno řikal, že se k tobě zase vrátila Martina, ne?“
Robert: „Ty voe, ani mi to nepřipomínej! Hele, ta šla zase ale hezky rychle do prdele! To sem si dal, že sem jí vubec bral na tu chvíli zpátky.“
Igor: „A jak ste se teda zase dali dohromady?“
Robert: „To vona, volala mi, že by mě ráda viděla a já blbec na to kejvnul, tak sme se sešli tady Na petardě. Dala si tonik a řikala, že už nechlastá a jestli prej bych to s ní nechtěl zase zkusit. Že prej mi bude vařit a prát a kdesi cosi. Furt na mě koukala takovym smutnym psim pohledem a dělala dojemný ksichty a přitom jí ty její parádní kozy čouhaly napůl ven z výstřihu. Tak sem jí na to, já blbec starej, naletěl. První večer byla hodná. Přišel sem z práce a měl sem v lednici vychlazený pivo a udělala ňákej landšmít nebo co. No sice nic moc, víš, že já si vařim sám a dobře, ale bylo to aspoň teplý a bral sem to vod ní jako projev dobrý vůle a fakt sem jí věřil, že se změnila. No jo, jenže druhej večer už to bylo horší. Jídlo už sem žádný nedostal a piva byla v lednici jen půlka. S úsměvem mi řekla, že jestli mam hlad, tak ať si dojdu koupit na roh ňákou čínu. Že jí vyhodim sem se ale rozhod až třetí den. Když sem přišel domu z práce, rozvalovala se jako kráva přes celou postel vožralá na sráč, ledničku nechala votevřenou, všechny piva vypitý, na zemi bylo špinavý prádlo a vajgly a prázdná láhev vod vodky. Ty vole, prej už nechlastá! Cha chá! Parádně sem jí naletěl.“
Igor: „Hmm, tak to je teda docela hustý.“
Robert: „Takže sme se pak rozloučili zase tady Na petardě, kde sem jí řek, že s alkoholičkou já bydlet nechci, že mam dost problémů sám se sebou a se svým pitim, natož eště se starat vo ní. Ani nemrkla, jenom stáhla tu svojí kurví hubu dolu, ale nasraně, rozumíš, vubec né smutně. Hele, vodcházel sem a vona si šla sednout na bar, ty svoje parádní kozy na půl venku a dva mladý blbečci už jí připalovali cigáro a vobjednávali pití. Já už jí nechci v životě vidět.“
Igor: „No a nechtěl bys zpátky Helenu?“
Robert: „Di do prdele ty vole! Já sem teďka rád, že sem sám. Nikdo mě nebuzeruje, za nikoho nic neplatim. Ty toho teď taky asi moc neušetříš, když platíš za dva, co?“
Igor: „To máš recht. Mělo by to bejt půl napůl, když máme dneska tu emancipaci. Jak to někde napsal Bukowski: Pokud je žena za mě ochotná chodit do práce a do války, pak já sem ochotnej zůstat doma s dětma!“
Robert: „Cha chá, to je dobrý, akorát bych vyloučil ty děti.“
Igor: „Tak to je uplně jasný, cha cha cha!“
II.
O rok a půl později titíž tamtéž.
Robert: „Tak už mi tady prosimtě přestaň fňukat!“
Igor: „Když já si nedokážu pomoct, já bez ní nedokážu žít.“
Robert: „Igore, co mi to tu zase vykládáš? Tak si vzpomeň, cos mi tady řikal loni v létě, jak je uplně neschopná! Zhasni, zavři, spláchni, to užs zapomněl nebo co? Už je to rok, co ti dala kopačky, a tři čtvrtě roku už chodí s tim Nosálem, tak už se na ní laskavě vyser, buď tak hodnej!“
Igor: „To bych moc rád, ale nejde to. Furt na ní musí myslet. Zavolala mi to tenkrát, zrovna když sem instaloval tu svojí výstavu, že už se mnou dál nemuže bejt. Byly sme spolu dva a štvrt roku, a najednou to prej dál nejde! Řikal sem jí, ať neblbne, počká a rozmyslí si to, ale vona že ne. Prej by se se mnou nedočkala dětí, páč ví, že je nesnášim, zato vona by je chtěla. Když sem se jí ptal, jak přišla na to, že nemam rád děti, tak mi vpálila název tý naší bejvalý kapely.“
Robert: „A jak ste se menovali?“
Igor: „Sto mrtvej miminek v jedný popelnici.“
Robert: „Cha cha, ty seš vůl! Škoda, že sem vás nikdy neviděl hrát, to mohla bejt docela prča! Jak dlouho ste fungovali?“
Igor: „Jeden rok, sedm zkoušek, jeden koncert. Já hrál na dětský klávesy a zpíval, teda spíš řval, Helena jela rozladěný tříčtvrteční housle po dědovi se třema strunama, Honza hrál na harmoniku a řval se mnou, akorát nám to kazila jeho žena na španělku, páč ta jediná z nás měla hudební sluch a uměla hrát. Půlka sálu nás milovala a druhá nás chtěla vykopat ven z klubu.“
Robert: „A kde ste sebrali ten ujetej název, tos vymyslel ty?“
Igor: „Navrhnul sem to já, ale vymyslel to někdo jinej. Kdysi sem někde slyšel takovou vtipnou hádanku: Co je horší než sto mrtvejch miminek v jedný popelnici? Víš to?“
Robert: „Ne.“
Igor: „Jedno mrtvý miminko ve sto popelnicích.“
Robert: „Nó, čim dál lepší! Ale to měla Helena pravdu, ne? Dyť ty bys přece děti fakt nechtěl.“
Igor: „No, nechtěl, ale kvůli ní bych se obětoval, abych jí neztratil, což sem jí taky řek, že bych si jí teda i vzal, ale nezabralo to. Druhej den sem měl vernisáž a byl uplně zvadlej. Do čtrnácti dnů sem letěl z práce a za další dva tejdny umřela babička a já byl docela hotovej a musel s fotrem zařizovat pohřeb. A Helena mi zrovna volala, jestli vo ní eště stojim, že bych se vo ní měl snažit, že prej nechce zůstat sama. Řikal sem jí vo babičce, vona jí znala, víš, ale vůbec to s ní nehlo. To sem se na ní docela namích a pak sme si ňákou dobu nevolali. Za ten první měsíc sem zhubnul pět kilo vod nervů, ale vona teda taky. Všechno kvuli ňákejm posranejm dětem!“
Robert: „To víš, kamaráde, jak začnou ženský tikat biologický hodiny, tak se z ní stane časovaná bomba, a když pak vybuchne, tak de uplně všecko do prdele. A nejhorší je to právě kolem tý třicítky. To si ale nebyl sám, kdo takle dopad. Na světě sou mraky chlapů, kterejm ženská po několikaletym vztahu najednou zdrhla, nechala se zbouchnout ňákym trotlem a pak se stala svobodnou matkou, to je dneska prostě takovej trend, nebo co.“
Igor: „To je teda pěkně debilní trend!“
Robert: „No já sem si ho nevymyslel, na mě nekoukej!“
Igor: „No jo. Když už sme byli vod sebe skoro štvrt roku, tak se mi jednou v noci zdálo, že sem potkal její mámu, a ta mi řekla, že Helena se teď má dobře, protože začla chodit s ňákym bohatym Polákem. Druhej den sem Heleně volal a potvrdila mi, že asi začíná s někym chodit.“
Robert: „Akorát místo bohatýho Poláka to byl bohatej Moravák, kterej měl práci, a docela dobrou, co?“
Igor: „No jo, byl to Nosál. A dohromady je dal ten pitomec Pavel. Známe se vod školy, a von mi udělá todle! Prej mu bylo Heleny líto, tak jí sehnal novýho kluka, kretén!“
Robert: „No jo, Pavel byl dycky dobrák!“
Igor: „ Ale víš co byl největší fór? Když už se dala s Nosálem dohromady, tak mi řekla, že ten náš rozchod brala jen jako demonstrativní, že sem měl přes dva měsíce šanci jí dostat zpátky, ale teď že už je pozdě!“
Robert: „Tak čemu na tom pořád nerozumíš, když ti řekla, že je šmytec?“
Igor: „Já myslim, že mezi náma pořád něco je. Třeba když už byla s Nosálem asi čtvrt roku, tak sem měl najednou takovej divnej pocit, že se Heleně něco stalo. Tak sem jí zatelefonoval a zeptal se jí, jestli je v pořádku. Vona nejdřív řekla, že jo, ale pak z ní vylezlo, že se včera vošklivě rozsekala na bruslích a je celá voboulovaná a má sedřenou půlku vobličeje.“
Robert: „Cha cha cha! To si pamatuju, pak prej dostávala v metru letáčky proti domácímu násilí a na Nosála se lidi dívali jak na vraha, protože si mysleli, že jí to fakt udělal von. Jinak to je vod tebe sice hezký, že si takle telepaticky založenej, akorát by ses měl přesměrovat na jinou osobu.“
Igor: „Já vim.“
Robert: „ Jestli tě to trochu utěší, tak s tebou aspoň chodila z lásky, kdežto s Nosálem je jen kvůli penězům. Tys měl hovno prachy, nikdys jí nikam do ciziny nebo na ňáký delší výlety nevzal, kdežto Nosál jí furt někam bere. A podle ní tys jí bral jenom na hůl, ačkoli voba víme, že to bylo navopak. Von snad byl do tý doby, než ho Helena sbalila eště panic, takže ho naprosto ovládá. Pořád jezděj na kole, to tys uplně nesnášel. Když sem Heleně nedávno řikal, že sem ti dohodil to kradený kolo a že sme spolu dvakrát vyjeli do Kralup a zpátky, tak se hrozně divila. Taky sem jí jednou řek, jak je možný, že tak hezká holka jako vona chodí s tak hnusnym klukem jako je Nosál a jestli jí vůbec vzrušuje. Nato mi řekla, že vzhled a láska nejsou všechno.“
Igor: „To ti fakt řekla, jo?“
Robert: „No jasně, to si piš! Ale poslední dobou začala docela chlastat. Asi už jí vadí, jak na ní Nosál pořád nábožně kouká, drží jí za ruku a mlčí.“
Igor: „Prosimtě a co teď teda vona pije? Se mnou pila jen pivo, a to tak maximálně dvě nebo tři malý, to jsem jí naučil já. Anebo víno, to sme si někdy dávali spolu doma. Ale trávu hulila, to jo, někdy i sama.““
Robert: „Asi všechno. Tuhle jsem s nima seděl v hospodě a vona si vobjednávala jednoho panáka zelený za druhym. Nosál už z toho byl trochu nešťastnej, ale neřek ani popel. Von vůbec moc nemluví, a když už něco řekne, tak je to většinou blbost. Snaží se mluvit spisovně, páč je to moravská naplavenina, a samozřejmě pak říká uplný nesmysly. Jinak trávu Helena samozřejmě hulí ve velkym a čim dál častějc sama.A slintá!“
Igor: „Cože?“
Robert: „Před měsícem sem s nima byl na kole, byl tam eště Pavel s Monikou a ňáký Nosálovi kamarádi, který sem neznal. Já a Helena sme se drželi vzadu, páč sme na zastávkách hulili, což se Nosálovu moc nelíbilo, von pochopitelně nehulí. Helena už byla ke konci uplně na sračky. Měla teprv druhej den nový dioptrický brejle, a jak jsme chvíli jeli přes dlažební kostky, tak ji slítly na zem a rozflákaly se, což skoro nezaregistrovala. Pak sme seděli někde na vodpočívadle, a vona byla uplně vytuplá a z koutku pusy jí tekla slina, tak jí řikam: Heleno, ty slintáš! A vona že prej to je voda! A takovou ženskou bys chtěl?“
Igor: „Chtěl, ale přitom vim, že už to nejde. Já fakt nevim, co mam dál dělat.“
Robert: „Tak si začni s ňákou jinou!“
Igor: „A proč ty sis po Martině s žádnou nic nezačal, co?“
Robert: „To byl uplně jinej případ! Když to chceš vědět, tak už sem prostě chtěl mít klid.“
Igor: „No jo. Tak já se snad budu muset nakonec vobjednat k psychiatrovi nebo co.“
Robert: Cha cha cha! Víš, kolik stojí dneska hodina u psychiatra? Kde bys na to vzal, když seš bez práce a bez podpory?“
Igor: „Tak se postavim na Nuselák a necham se vodvézt do Bohnic, nebo třeba skočim.“
Robert: „Tak víš, co? Představ si, že už u psychiatra si. To budu jako já. Puč mi propisku a ten tvuj notýsek, kam si věčně zapisuješ ty svoje kraviny, no dělej!“
Igor: „Na.“
Robert: „Tak hele, teď sem rozdělil tudle stránku čárou na půlku. Budu se tě ptát na tvuj vztah s Helenou a vodpovědi budu zapisovat buď do kolonky pro, anebo do kolonky proti. A pak ti řeknu, jak seš na tom a co máš dělat, bereš to?“
Igor: „Tak jo.“
Robert: „Jo a budeš mi řikat pane doktore!“
Igor: „Dobře.“
Robert: „Takže teď mi, pane Igore, prosím řekněte, co vás vlastně na té slečně Heleně tolik přitahovalo?“
Igor: „No, byla moc krásná, pane doktore.“
Robert: „Aha, hmm, takže to je asi do kolonky pro, že? Píšu to sem: krásná. A dál?“
Igor: „Byla taková mile naivní.“
Robert: „Dobře, tak to asi bude taky pozitivum. A něco negativního? Co vám na ní třeba vadilo?“
Igor: „No, že se chtěla rozejít.“
Robert: „Aha, tak takhle se ale daleko nedostaneme. Tak jinak. Smrděla třeba?“
Igor: „Cože? Proč jako? Nesmrděla. To tam napiš jako pozitivum.“
Robert: „Laskavě mi, pane Igore, přestaňte tykat!“
Igor: „Tak promiňte, pane doktore.“
Robert: „Tak teda píšu do kolonky pro, že nesmrděla. A jaký byl váš sexuální vztah?“
Igor: „No, pane doktore, právě že ideální, to bylo bezva šukání, uplná symbióza! My sme byli tak skvěle sladěný a vona se ničemu nebránila, třeba i ten orálek nebo anál, to bylo uplně běžný, to mi fakt chybí.“
Robert: „Hmm, no dobře. Tak píšu opět mezi pozitiva, jak jste to řikal, šukání bezva, sym-bi-ó-za. Tak. No a nějaké negativum vás třeba nenapadá?“
Igor: „Nó…, nevim, co si vo mně myslela. Já ji vždycky všechno řikal na rovinu, ale vona mě né. Byla to taková tajnůstkářka.“
Robert: „Takže to píšu do negativ. A něco dalšího negativního?“
Igor: „No, že se se mnou rozešla. To je jako by umřela.“
Robert: „Hmm, umřela. A ještě nějaké pozitivum?“
Igor: „Byla fajn. Chtěl bych se k ní vrátit.“
Robert: „No, tak pane Igore, to už bude asi všechno, už tady mam ten papírek popsanej, dokonce už přelejzáme na další stránku, ale vidim, že už se asi ničeho dalšího nedoberem. Takže si to teď pěkně shrneme a podíváme se, co se nám tady objevilo. V kolonce pro máme: Krásná, mile naivní, nesmrděla, šukání bezva, symbióza, byla fajn. A copak je v kolonce proti, v podstatě nic: Chtěla se rozejít, nevím, co si o mně myslela, umřela. To poslední by mělo stačit. Takže pane Igore, je mi to moc líto, ale vy ste beznadějnej případ. Vy si musíte pomoct leda sám, vy se totiž na tu ženskou musíte prostě vysrat! Rozuměl ste mi pane Igore?“
Igor: „Naprosto, pane doktore!“
Robert: „Výborně, takže dneska platíte útratu vy. Pane vrchní, přineste nám sem další rundu!“
III.
Titíž tamtéž ještě o půl roku později.
Igor: „Tak je to teda pravda, že je Helena v tom? A jak ti to řekla?“
Robert: „Zavolala mi. Poslední dobou sme se už moc nevídali. Jezdila si ke mně jednou za měsíc pro trávu, ale většinou už si se mnou ani nezahulila. Vona už teď hulí jenom sama. Řikal i Pavel, že když někam dou všichni společně, tak vona je vzadu sama, s nikym se nebaví a pak si někde sama zahulí. Všichni už si z ní dělaj prdel, že je jak spící panna, akorát že panna dávno není. Nosál už je prej na ní nasranej a už jí i sprdává.“
Igor: „Tak to je teda hustý, ta holka se beze mě zničí.“
Robert: „Kuš, vole, už se zničila! Včera do telefonu mi celkem rozpačitě řekla, že je v očekávání. Tak sem se ptal, jak to myslí, a vona na to, že čeká miminko. Prej je z toho docela posmutnělá, poněvadž ho zatím s Nosálem neplánovali.“
Igor: „To nechápu, proč je z toho posmutnělá, když se mnou se rozešla údajně kvůli tomu, že na rozdíl vode mě toužila po dítěti? No a teď ho teda bude mít, tak co jí zase přelítlo přes nos?“
Robert: „Cha cha cha! Kamaráde, vono to má totiž jeden háček! Hned jak mi to řekla, tak sem si vzpomněl, jak byli na Silvestra v tom Turecku eště s Pavlem a Monikou a jak potom Pavel vyprávěl, že se tam Helena druhej den strašně vožrala a pak zmizela asi na čtyři hodiny z hotelu a vrátila se jenom ve spodnim prádle s parádnim monoklem přes půl vobličeje a že prej si nic nepamatuje, a bylo mi to jasný! Akorát šest tejdnů potom zjistí, že je v tom! Tak doufám, že pokud si na Helenu eště uplně nezapomněl, tak teď už to uděláš.“
Igor: „Neboj, já už sem v pohodě. Teď už je mi jasný proč frajerka neskáče radostí: otec bude pravděpodobně neznámý.“
Robert: „Anebo to bude ten tureckej taxikář. Vona totiž když utekla z toho hotelu, tak si vzala taxíka a jela někam na pláž. Tam si prej kreslila klackem do písku kaligrafie vo životě, pak zafoukal vítr a dál má vokno. Ty vole, ty děkuj bohu za to, že už s ní nejsi! Víš, jak teď asi musí bejt Nosál v prdeli?“
Igor: „Eště když sme byli spolu, tak vona brala vždycky antikoncepci, a to dost přesně. Nikdy jí nevynechala.“
Robert: „Pavel řikal, že než vodjela z hotelu, tak se poblila a jestli přitom tu antikoncepci vyhodila ven, tak je to jasný. Každopádně do telefonu byla zkroušená a přiznala, že jí to překvapilo, a zjistila to akorát šest tejdnů vod toho tureckýho výletu taxíkem, takže to perfektně sedí! Asi sem byl první, komu to řekla, teda kromě Nosála.“
Igor: „No a co ty na to?“
Robert: „Zeptal jsem se jí, co bude dělat dál, jestli jako pude na potrat. Divila se, proč by měla. Tak sem jí řek, že přece není jistý, kdo je otec a že by si taky měla zajít na test na AIDS.“
Igor: „Tos jí fakt řek, jo? Ty vole, ty seš hustej! No a co ti na to řekla?“
Robert: „Co bys řek? Tů-tů-tů-tů-tů! Položila mi telefon!“
Igor: „Cha cha cha! Takže trefa do černýho! No to mě poser!“
Robert: „Jo, přesně tak! A někdy v září už bude to dítě na světě. Docela by mě zajímalo, jestli bude snědý po tátovi nebo blonďatý po mámě.“
Igor: „No, třeba to bude blond Turek.“
Robert: „Cha cha cha! Blondturek, to se ti povedlo! Pavel už si z ní taky dělá prdel. Dokonce na ní vymyslel vtip, jak Helena příde do hospody, vobjedná si kafe a číšník se zeptá, jestli chce turka nebo preso? A Helena prej na to, že si dá radši čaj!“
Igor: „Cha cha, to je teda nářez!“
Robert: „No tak nářez to je každopádně. Hlavně de vo Nosála, jestli se na Helenu nevyflákne až uvidí, že se mu porodila sazičku. To bys pak měl zas šanci a moh by ses nabídnout jako náhradní táta!“
Igor: „Tak na to zapomeň! To bych si ho radši vyškub!“
Robert: „Neřikej, že bys jí nevzal zpátky, kdyby přišla s prosíkem a řekla ti, žes byl stejně nejlepší!“
Igor: „Řikam ti, ani omylem! To je definitivní!“
Robert: „Jó, už si dobrej. Takle se mi líbíš! A na to se napijem!“
Autor tímto příspěvkem srdečně zdraví český No Kidding klub!
A komu to nestačilo, může si dát ještě nášup v podobě ukázky z tvorby Mrtvých miminek:
Viki Shock
Sto mrtvejch miminek v jedný popelnici
(moralistický morytát)
Maminčina mrtvá miminka,
miminčina mrtvá maminka,
to je ale pěkná rodinka,
ještě zbývá najít tatínka.
Tatínek, ten visí na hrušce,
dědeček zas sáhnul po pušce,
do hlavičky střelil babičku,
pak se pověsil na skobičku.
Sto mrtvejch miminek
v jedný popelnici,
sto mrtvejch miminek
kvílí o půlnoci!
V popelnici mrtvá miminka
papají mrtvého tatínka,
v popelnici mrtvá maminka
kojí svoje mrtvá miminka.
Sto mrtvejch miminek
v jedný popelnici,
sto mrtvejch miminek
kvílí o půlnoci!
Morální poslání písně:
Krkavčí matky,
neodkládejte své nechtěné děti do popelnic,
nýbrž do baby boxů!
Technická poznámka: Vzhledem k omezené funkci blogového komentáře mi můžete své postřehy psát na e-mailovou adresu: vikishock@vikishock.cz
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)